Č. 285.

Výjimečná opatření: K praxi zákona ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n. o obstavení velkostatků.
(Nález ze dne 29. prosince 1919 č. 6948.)
Věc: František Rudolph ve Vídni (adv. Dr. Leiser v Praze) proti ministerstvu zemědělství v Praze o schválení prodeje velkostatku Zvíkovce-Chlumu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 24. března 1919 zažádal Dr. F. Pelikán z Prahy u ministerstva zemědělství za svolení ku koupi deskového statku Zvíkovce-Chlumu od dosavadního držitele Františka Rudolpha, průmyslníka německé národnosti ve Vídni, za 2300000 K udávaje, že statek má 741 ha a že na srážku s trhové ceny má prodávající převzíti lesní revír kupujícího Oberhochkogel v Dol. Rakousích ve výměře 150 ha za 600000 K.
Ministerstvo zemědělství svolení to zásadně dalo výnosem ze dne 3. dubna 1919 č. 5934, vyhrazujíc si předložení trhové smlouvy ke konečnému schválení. Když smlouva ta byla předložena, dalo ji ministerstvo zemědělství opatřiti touto doložkou: »Schvaluje se jako úřadem pro správu zemědělství podle zákona z 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n. o obstavení velkostatků a svolení ministerstva zemědělství z 3. dubna 1919 č. 5934 s tím, že kupující jsou povinni k zajištění veškerých práv, která by mohla vzejití státu vůči prodávajícímu jako cizinci ze zákona o náhradě za převzetí zabraného majetku pozemkového, ohlášeného v § 9 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n., složiti peníz pro prodávajícího vyplývající 1732590 K 78 h — jak stranami umluveno — u České banky Union v Praze a jej vinkulovati pro tato případná práva státu až do rozhodnutí pozemkového, pokud se týče jiného příslušného úřadu. Majitel vkladu jest však oprávněn nakládati s požitky jeho připadajícími na dobu až do vydání zmíněného zákona bez omezení.«
Takto schválenou smlouvu dalo ministerstvo doručiti zástupci obou smlouvajících stran Dru M. Leiserovi, advokátu v Praze.
Stěžovatel vytýká naříkanému rozhodnutí nezákonnost, a sice z těchto důvodů:
1. Zákonem ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a nař. byly obstaveny toliko velkostatky jako nemovitosti, nikoli trhová cena za ně nebo část její. Dalo-li tedy ministerstvo zemědělství dle § 1 cit. zák. svůj souhlas ku zcizení statku Zvíkovce-Chlumu, nemůže obmezovati prodávajícího ve vlastnickém a disposičním právu jeho na docílenou cenu trhovou, resp. zbytek její. Činí-li tak přece, přichází do rozporu se základním zákonem státním o neporušitelnosti soukromého majetku.
2. Naříkané rozhodnutí odporuje též zákonu ze dne 16. dubna 1910 č. 215 sb. z. a n., zejména jeho § 9 , neboť i dle tohoto zákona byl zabrán pouze veliký statek pozemkový, nikoli též majetek movitý, třeba by šlo o peněžitou úplatu za prodaný velkostatek. Ostatně velkostatek Zvíkovec-Chlum zůstává i na dále zabrán, přešel jen do rukou jiného vlastníka, s nímž teprve bude po vydání příslušného zákona (§ 9) o náhradu jednáno. Částka zadržovaná není náhradou za převzatý velkostatek, nýbrž jen částí kupní ceny za statek se svolením vlády již nyní před vydáním zákona v § 9 ohlášeného prodaný, na kterou ustanovení § 9 cit. zák. vztahovati nelze, třeba šlo o cizince. Oba zákony jsou předpisy výjimečné a nelze je vykládati extensivně. V žádném z nich není předpisu, že cena docílená za velkostatek se svolením správy státní prodaný vstupuje na místo velkostatku a může býti cizinci zadržena. Původní povolení k prodeji bylo také dáno beze vší výhrady.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém rozhodnutí z těchto úvah:
Stěžovatel přehlíží především, že prvotní povolení ku prodeji velkokostatku Zvíkovce-Chlumu uděleno bylo výnosem ze dne 3. dubna 1919 č. 3934 jen »zásadně« s výhradou předložení trhové smlouvy ke »konečnému schválení«. Stalo se tak na žádost vyličující jen podstatu prodeje beze všech podrobností, zejména co se týče vyúčtování kupní ceny, je tudíž přirozeno, že také povolení se podrobnostmi nezabývalo, vyhradivši je konečnému schválení. Stěžovatel má ovšem za to, že výhrada obsažená ve schvalovací doložce jest vůbec nepřípustná, nemajíc prý opory ani v zákoně ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n., ani v zákoně ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n.
Žalovaný úřad měl prý dle předpisů zákonných toliko dvojí možnost, totiž buď schválení ku prodeji uděliti nebo je odepříti, nikoli však připojovati ke svému svolení nějaké obmezující podmínky.
Stanovisko toto nelze však uznati v tomto rozsahu za správné. Má-li úřad volnost, schválení uděliti nebo je bez udání důvodů odmítnouti, nemůže mu také býti bráněno, aby k udělenému schválení připojil určité výhrady.
Jest pak věcí strany, aby se buď výhradám těm podvolila, neb aby — neuznávajíc je — spatřovala v podmínečném schválení odepření jeho a dle toho se zařídila.
Nemajíc na bezpodmínečné schválení právního nároku, nemůže se ovšem také domáhati uznání nároku toho před nejvyšším správním soudem (§ 2 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876).
Jen mimochodem budiž také poukázáno k tomu, že byl dne 11. července 1919 pod č. 387 sb. z. a n. vydán zákon, který doplnil předpisy zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a nař. a který zejména k § 7 právě zmíněného zákona připojil odst. 2, umožňující, aby k zabezpečení práva státu pro případ pozdějšího převzetí pozemkového majetku bez náhrady připojeny byly k úřednímu souhlasu s prodejem vhodné podmínky.
Zákona toho, publikovaného ovšem již po vydání naříkaného rozhodnutí, nelze se ovšem formálně dovolávati na doklad správnosti postupu žalovaného úřadu. Ale zákon ten nezavedl v pravdě žádnou novotu, nýbrž vyslovil jen samozřejmý důsledek, který se podává již ze všeobecné zásady § 7 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a nař., jejž uznati jest i v případech, jež se sběhly před platností zákona ze dne 11. července 1919 č. 387 sb. z. a n.
Bylo tudíž stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 285. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 584-586.