Č. 4847.

Řízení před nss-em: I. čeho je třeba ke konkretisaci stížných bodů podle § 18 zák. o ss?
Spolkové právo. — Pojišťovny: Kam až jde právo dozorčího úřadu, měniti z moci úřední podle zák. č. 65/1922 stanovy pojišťovacího spolku?
(Nález ze dne 30. června 1925 č. 12266.)
Věc: Spolek »Praha« kapitály a důchody pojišťující v Praze (adv. Dr. Kar. Motejl z Prahy) proti ministerstvu vnitra o změnu stanov.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud mění předpisy stanov stěžujícího si spolku: a) o odměnách členů správní rady a ředitelstva v §§ 10 1it. h), 24 a 43 1it. d), nového číslování, b) o funkčním období členů správní rady v §u 15, nov. čísl., c) o volitelnosti do správní rady a zapřehlížitele účtů a o ztrátě těchto funkcí v §§ 16, 17 a 33 nového číslování, zrušuje se pro nezákonnost; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžující si spolek »Praha« kapitály a důchody vzájemně pojišťující, měl až do r. 1910 v čl. 56 svých stanov schválených dle spolk. zákona z 25. listopadu 1852 č. 253 ř. z. výnosem místodržitelství z 11. srpna 1900 — ustanovení, že právo účastniti se valné hromady, hlasovati a voliti má každý člen resp. jiný účastník pojištění, u něhož splněny jsou podmínky stanovami vymezené. V r. 1910 byla usnesena a úředně schválena změna tohoto ustanovení, v ten smysl, že valné hromady neúčastní se členstvo přímo, nýbrž prostřednictvím delegátů, volených opravenými členy. Také při poslední změně stanov, provedené v r. 1918, setrváno při systému valné hromady delegátů. Když při volbách, prováděných koncem roku 1920 a začátkem roku 1921 vyskytly se nesprávnosti, zastavilo min. vnitra jako dozorčí úřad nejprve výnosem z 12. ledna 1921 další konání těchto voleb a po provedeném vyšetřování zrušilo výnosem z 5. dubna 1923 volby ty jako stanovám odporující.
Výnosem z téhož data předepsalo min. vnitra, opírajíc se o ustanovení čl. 2. zák. z 15. února 1922 č. 65 Sb., stěžujícímu si spolku, že hlasovací právo členů této pojišťovny má příště vykonáváno býti přímo; vyzvalo ředitelství, aby zařídilo příslušnou změnu stanov do 3 měsíců ode dne doručení tohoto výnosu, po případě v téže lhůtě sdělilo, proč tak nelze učiniti, zároveň mu pohrozilo, že po marném upynutí této lhůty bude potřebná změna stanov provedena z moci úřední.
Když pak stanovená lhůta prošla, aniž příkazu právě uvedenému bylo vyhověno, vydalo žal. min. nař. rozhodnutí tohoto znění: Používajíc zmocnění daného mu zákonem z 15. února 1922 č. 65 Sb. uvádí min. vnitra v dohodě s min. obch. a sprav, přiložené stanovy z moci úřední v platnost a odůvodňuje svoje rozhodnutí tím, že lhůta ústavu výnosem min. vnitra z 5. dubna 1923 daná, marně uplynula. K rozhodnutí tomu připojen 1 exemplář nově zavedených stanov. O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
Žal. úřad, prováděje nař. rozhodnutím změnu stanov stěžujícícho si spolku, dovolal se k odůvodnění svého zákroku výhradně zmocnění, daného jemu předpisem čl. 2. zák. z 15. února 1922 č. 65 Sb., a jest tudíž zákonitost nař. rozhodnutí resp. změn ve stanovách jím provedených posuzovati toliko s hlediska tohoto zákona.
Že by v daném případě nebylo vůbec předpokladů, za kterých úřad zmocnění onoho použíti může, stížnost přímo a výslovně nenamítá. Ale i kdyby snad bylo možno námitku takovouto shledávati ve zcela všeobecném prohlášení stížnosti, že změny stanov byly provedeny bez závažných důvodů, nemohl by nss námitku takovou v tomto stadiu uznati za přípustnou, neboť již podrobně odůvodněným výnosem žal. úřadu z 5. dubna 1923 bylo stěžujícímu si spolku právě na základě cit. zákona č. 65/22 uloženo, aby do 3 měsíců provedl změnu svých stanov v tom smyslu, že hlasovací právo členů pojišťovny má býti na příště vykonáváno přímo. Poněvadž do tohoto výnosu spolek v zákonné lhůtě stížnost na nss nepodal a výrok, že stanovy spolkové mají býti v naznačeném směru změněny, vešel tedy v moc práva, stal se nenaříkatelným, byla by námitka, jež by popírala důvodnost nařízení, aby bylo zavedeno přímé právo hlasovací v rámci stížnosti do rozhodnutí, jež opírajíc se o ono již nenaříkatelné rozhodnutí dřívější, příslušnou změnu stanov skutečně provádí, nepřípustná.
Poněvadž pak stížnost nepopírajíc, že úřednímu příkazu stran změny stanov orgány spolku v dané lhůtě nevyhověly, nebéře v odpor zásadní oprávnění úřadu, aby příslušnou změnu na základě uvedeného zákonného předpisu provedl z moci úřední, mohl se nss zabývati věcně jen námitkami stížnosti, jež čelí proti obsahu změn žal. úřadem v dosavadních stanovách provedených. V tom směru musil si soud nejprve položiti otázku, jak dalece jsou námitky tyto konkretisovány tak, jak toho vyžaduje předpis §u 18 zák. o ss, a jak dalece jsou tedy způsobilé býti podkladem pro přezkoumávání nař. rozhodnutí. V té příčině uvažoval soud takto:
V prvé své části vytýká stížnost jen zcela všeobecně, že žal. úřad překročil meze zmocnění, daného jemu cit. zákonem č. 65/22, že změny jím v převážné části paragrafů dosavadních stanov provedené porušují členská práva a ohrožují prosperitu a rozvoj ústavu. Poněvadž však tyto změny zcela patrně aspoň z části týkají se nové úpravy hlasovacího práva členů — a poněvadž stěžující si spolek dle toho, co shora dovozeno, nemůže si v tomto stadiu stěžovati již do toho, že změny byly vůbec provedeny, nýbrž jen potud, pokud by tvrdil, že provedené změny přesahují rámec zmocnění daného úřadu zákonem č. 65/22, bylo za tohoto stavu věcí stěžujícího si spolku, aby ve stížnosti označil jednotlivě ony změny, úřadem ve stanovách provedené, jež po jeho názoru v zákoně č. 65/22 opory nenalézají, a aby konkrétně odůvodnil, proč má za to, že ta která změna vybočuje z mezí pravomoci dozorčího úřadu vytčených. Soud nemohl uznati, že by bylo jeho věcí, aby sám na místě st-le roztřiďoval úředně provedené změny na takové, jež zákonem oním kryty jsou, a na takové, u nichž tomu tak není, a tak důvody eventuelní nezákonnosti jednotlivých těchto změn teprve sám konstruoval. V důsledku toho nemohl nss v oné prvé části stížnosti, v níž změny žal. úřadem provedené jsou napadány jen zcela sumárně námitkami blíže nekonkretisovanými, viděti dostatečný podklad, aby veškeré jednotlivé změny úřadem na stanovách provedené co do jejich zákonitosti přezkoumával, nýbrž mohl svému věcnému přezkoumání podrobiti jen ty změny, jež ve stížnosti námitkami přesně formulovanými individuelně jako nezákonné jsou brány v odpor.
Takovéto námitky ve stížnosti sku':ečnč také obsaženy jsou. Prve však, než bude jednotlivě o nich pojednáno, jest poznamenati toto
Ustanovení odst. 2 čl. 2. zák. č. 65/22 dává dozorčímu úřadu právo spolkům pojišťovacím, zakládajícím se na vzájemnosti, jakým jest také spolek si stěžující, předepsati, že hlasovací právo členů má býti vykonáváno přímo, a nevyhoví-li spolek ve lhůtě tříměsíční tomuto příkazu, zmocňuje úřad, aby sám provedl příslušnou změnu stanov z moci úřední. Zcela zjevným účelem ustanovení na posled uvedeného jest — nepodrobí-li se spolek usnesením svých orgánů, statutárně k tomu povolaných ve stanovené lhůtě danému příkazu — nahraditi toto usnesení, t. j. tento autonomní projev vůle spolkové autoritativním výrokem úřadu. Úřad jest tedy v takovémto případě zmocněn provésti sám takovou úpravu stanov, aby činnost spolku mohla se nadále vyvíjeti na základě přímého výkonu hlasovacího práva každým jeho členem.
Z této zcela zřejmé intence zákona vyplývá však nutně, že právo 2. odstavcem čl. 2. zák. č. 65/22 úřadu propůjčené neomezuje se na to, aby úřad do dosavadních stanov vsunul jen ustanovení, že členové spolku vykonávají hlasovací právo přímo, nýbrž ono propůičuje zároveň úřadu — použije-li předpisu cit. zák. — oprávnění provésti veškeré změny stanov, jichž jest potřebí jednak aby všechna ustanovení s touto novou úpravou nesrovnatelná byla. podle povahy věci buď prostě vymýcena nebo nahrazena ustanoveními úpravě té přiměřenými, jednak aby do stanov pojata byla taková ustanovení, jichž po názoru úřadu jest zapotřebí, aby přímý výkon hlasovacího právn zásadně stanovený byl také členům skutečně zabezpečen.
Hranice oprávnění, jehož se tu uvedeným zákonným předpisem úřadu dostalo, jest tedy dle toho, co právě vyloženo, tímto předpisem samým vymezena v tom směru, že úřad nemůže na jeho základě prováděti v dosavadních stanovách takové změny, které nejsou odůvodněny účelem, jejž onen zák. předpis sleduje. Tím dána jest však zároveň hranice, v níž může se pohybovati uvažování nss-u o zákonnosti provedených změn. Soud ten může toliko zkoumati jednak, zda dána jest vůbec vnitřní souvislost mezi jednotlivými změnami úřadem provedenými a účelem shora vytčeným, jednak zda tyto změny, byť i snad jejich kauzální souvislost se zavedením přímého hlasování bylo lze zjistiti, nezasahují do autonomie spolku více, než onen vytčený účel nezbytně vyžaduje, zda změny ty dle své povahy zřejmě nejsou neúčelné a zájmům spolku se příčící nebo snad z nějakých důvodů provésti se nedají. Přes tuto míru nss vhodnost a účelnost nař. rozhodnutí již se zřetelem k ustanovení §§ 6 a 7 zák. o ss přezkoumati nemůže.
Posuzuje s těchto hledisek jednotlivé změny žal. úřadem na dosavadních stanovách stěžujícího si spolku provedené, v rámci námitek stížností dostatečně formulovaných, shledal nss toto: 1. V druhé své části obrací se stížnost nejprve proti § 9 odst. 12 nových stanov, jenž obsahuje zcela nově vsunuté ustanovení tohoto znění:
»Pokud by se funkcionářům nebo zaměstnancům »Prahy« prokázaly zúmyslné nebo hrubou nedbalostí zůsobené tak závažné nesprávnosti v přípravném řízení pro valnou hromadu členskou, že by měly nebo mohly míti škodlivý vliv na jednání a rozhodování valné hromady, je správní rada povinna bez průtahu případ vyšetřiti a v případě prokázaného zavinění zbaviti je jejich úřadu resp. ze služeb ústavu je propustiti.«
Soud neshedal, že by úřad pojetím tohoto ustanovení do stanov byl překročil hranice svého zákonného zmocnění. Jak již bylo vyloženo, plyne z ustanovení čl. 2. zák. č. 65/22 pro dozorčí úřad právo, aby měně z moci úřední stanovy, postaral se také o to, aby jimi byl členům přímý výkon hlasovacího práva zajištěn. Jedním z prostředků k tomu jest také vhodná úprava přípravného řízení pro valnou hromadu, tedy zejména úprava taková, která by čelila nesprávnostem v tomoto přpravném řízení. Právě to jest však zcela zjevně účelem onoho doplnění § 9 stanov.
Pokud se tu stížnost táže, proč nestanoví se také nějaká podobná sankce na jednání každého jiného člena spolku, bylo by možno v této otázce opatřovati závažnou námitku jen tenkráte, kdyby podle povahy věci z toho, že stanovena byla sankce na nesprávnosti v přípravách pro valnou hromadu pro funkcionáře spolku a zaměstnance spolku, vyplývala nezbytná logická nutnost zavésti nějakou sankci také pro členy, tak že by jedna bez druhé obstáti nemohla. Ale takovéto nutné vnitřní souvislosti mezi ustanovením, jež úřad do § 9 stanov pojal, a tím, jez by tam snad podle názoru stížnosti ještě pojato býti mělo, podle mínění nss-u není. Pouhá účelnost zavedení sankce také pro nesprávnosti, jichž by se dopustili členové, — i kdyby byla nepochybná, — nemohla by však o sobě oprávněnost ustanovení úřadem do § 9 odst. 12 pojatého činiti pochybnou. Ostatně má stěžující si spolek vždycky možnost, uzná-li toho potřebu, na doplnění stanov v tomto směru svými povolanými orgány se usnésti.
Zbývá tudíž zkoumati, zda odůvodněna jest námitka, že uvedené ustanovení, pokud ukládá správní radě propuštění úředníka ze služeb ústavu, jest neproveditelné. Stížnost poukazuje totiž k tomu, že podle »smluv v té příčině tu již jsoucích« úředník definitivně ustanovený může býti místa cvého zbaven pouze nálezem disciplinární komise. Má při tom zřejmě na mysli ustanovení »Služebního řádu úřednictva Prahy«, jímž upravena jsou práva a povinnosti difinitivních úředníků tohoto ústavu (§ 3). Jeho oddíl 4. obsahuje »Řád disciplinární«. Z ustanovení tohoto disc. řádu nelze však vyvoditi, že by stála svedenému předpisu stanov do té míry v cestě, že by jej činila neproveditelným. Vždyť disc. řád sám uvádí mezi disc. tresty, jimiž lze úředníka pojišťovny potrestati, v § 52 pod lit. d) také propuštění ze služeb ústavu. Jestliže pak poslední odstavec tohoto §u praví, že o tom, kterého z uvedených trestů disc. má býti užito, rozhodnouti jest dle míry a způsobu provinění, dlužno jest nové ustanovení změněných stanov posuzovati tak, že se tu již ve stanovách nesprávnosti tam blíže uvedené prohlašují za provinční takové míry a takového způsobu, jež vyžadují potrestání trestem nejvyšším, t. j. propuštěním ze služeb ústavu. Podle §§ 62—64 discipl. řádu provádí ovšem disc. jednání a usnáší se také o trestu zvláštní komise disc.; avšak podle § 68 odst. 2, bylo-li nalezeno na propuštění ze služby, musí nález ten i bez odvolání obviněného býti předložen ke konečnému rozhodnutí správní radě. Ve spojitosti s tímto ustanovením disc. řádu sluší příkaz daný správní radě novým předpisem § 9 změněných stanov chápati tak, že, vyskytne-li se u některého úředníka podezření z provinění shora naznačeného, jest správní rada povinna postarati se o to, aby proti němu bylo zavedeno řízení disc. podle disc. řádu, a prokáže-li se tímto řízením zavinění jeho, uznati u výkonu práva jí v § 68 disc. řádu vyhrazeného vždy na propuštění ze služeb ústavu. Povinnosti uvedeným ustanovením správní radě uložené nejsou tedy s platným služ. a disc. řádem v takovém rozporu, že by správní rada bez porušení řádu toho a tedy i bez porušení nabytých práv úředníků ústavu splniti je nemohla.
2. V dalším obrací se stížnost proti změnám provedeným předpisy §u 10 lit. h), 24 a 43 lit. d) nově zavedených stanov. Změny tyto záleží v podstatě v tom, že odměny členům správní rady a ředitelstva ze jejich činnost, jež až dosud stanoveny byly určitým procentem z čistého zisku resp. obnosy předem ciferně určenými, má napříště vyměřovati valná hromada.
Změna tato není v naprosto žádné příčinné souvislosti se změnou systému ve složení a hlasování valných hromad, neboť nelze se domysliti důvodu, proč by zavedení valných hromad členských činilo nutným měniti také způsob honorování spolkových funkcionářů.
Vybočuje tudíž změna stanov v tomto směru provedená z mezí zákonného zmocnění dozorčího úřadu a bylo proto nař. rozhodnutí v tomto bodě zrušiti pro nezákonnost.
3. K § 11 odst. 4 nově upravených stanov namítá stížnost, že v tomto nevém paragrafu není udáno, jakým způsobem koná se mimo volby hlasování členů ve valné hromadě, ač ustanovení takové ve starých stanovách bylo a jest velmi důležité. K námitce té podotknouti jest toto:
Dosavadní stanovy obsahovaly (v § 22) ustanovení, že hlasování z pravidla děje se zvednutím ruky. Jest zjevno, že tento způsob hlasování nemůže býti pravidlem pro valné hromady, v nichž členům k hlasování oprávněným přísluší za určitých předpokladů i několik hlasů a kde mohou v jistých mezích právo hlasovací vykonávati také za jiné členy na základě plné moci (§ 9 sub 7 a 10). Nemůže tedy býti pochybnosti, že úřad měně stanovy, ono ustanovení právem z nich vymýtil. Otázka jest však, nebyl-li povinen nahraditi je jiným konkrétním předpisem o tom, jak hlasování na příště se má prováděti. V tom směru především jest uvážiti, neplyne-li taková povinnost z předpisu § 9 lit. e) spolk. zák. z r. 1852, jenž nařizuje, že ze stanov musí býti jasně a přesně patrno, jakým způsobem činí se platná a pro celý spolek závazná usnesení.
Podle názoru soudu lze cit. zákonný předpis vykládati jen tak, že stanovy musí míti ovšem ustanovení o tom, co pokládati jest za platně a závazně projevenou vůli spolku, tedy zejména, které fysické osoby tuto korporační vůli tvoří a jakého relativního, po případě i absolutního počtu hlasů jest zapotřebí, aby výsledek hlasování byl uznán za platnou a závaznou vůli spolkovou, nelze však z předpisu toho vyvozovati, že by již ve stanovách musilo býti také ustanovení o tom, jak jest v jednotlivém případě počet hlasů pro nějaký návrh odevzdaných zjišťovati. Uváží-li se, že se zřetelem k různosti předmětu hlasování, k větší či menší jeho důležitosti, k složitosti hlasovacího tělesa atd. bude začasté teprve v konkrétním případě možno posouditi, jaký způsob hlasování jest vhodnější, bylo by požadavek, aby způsob hlasování byl pro všechny případy stanovami obligatorně předepsán, sotva možno srovnati s potřebami praktického života. Poněvadž pak ani znění onoho předpisu nikterak k tomu nenutí, není důvodu domnívati se, že zákon požadavek takový stanoviti chtěl.
Soud nemohl ani uznati, že by vypuštěním dosavadního předpisu o hlasování, aniž nahrazen byl jiným, povstala mezera, t. j. takový stav, který by činil nemožným jednání a usnášení valné hromady. Vždyť ani ono vypuštěné ustanovení nedávalo normu naorosto závaznou, neboť bylo v něm jen vysloveno, že hlasování děje se zpravidla zvednutím ruky. Připouštěly tedy i dosavadní sta wy, aby hlasování dělo se i způsobem jiným, v nich samých určitěji nevyznačeným, a ponechávaly tak příslušným orgánům, aby v jednotlivých případech způsob hlasování určovaly. Že by však takové stanovení způsobu hlasování — ať předsednictvem samým ať za součinnosti shromáždění — vůbec možné nebylo, sotva lze vážně tvrditi.
Podotknouti jest i tu, že uzná-li snad spolek, že bylo by účelnější pojati již do stanov nějaké určitější ustanovení o způsobu hlasování, bude míti vždy možnost na příslušné změně se usnésti a úřední její schválení si vymoci.
4. Další porušení svých práv spatřuje stěžující si spolek ve změně provedené §em 15 nových stanov, jímž zavádí se pro správní radu funkční období 31eté, — proti dosavadnímu 61etému — a stanoví se, že 4 členové vystupují každým rokem, kdežto dle dosavadních předpisů vystupoval stejný počet vždy teprve po dvou létech.
Také v tom bylo dáti stížnosti za pravdu, neboť nelze se domysliti, proč by změna v systému valných hromad vyžadovala také změny funkčních období spolkových orgánů. Jedině taková souvislost mezi přímým hlasováním a délkou funkčních období mohla by ve smyslu předcházejících vývodů býti zákonným důvodem, aby také funkční období byla úřadem z moci úřední měněna. Ze by souvislost taková byla dána, nevyplývá ani z podstaty věci, ani z nař. rozhodnutí a ovšem ani z odvodního spisu. Okolnost, jíž se odvodní spis dovolává, že stejné funkční období, jaké ministerstvo stanovilo, vého času již pro funkcionáře stěžujícího si spolku platilo, není o sobě dostatečným důvodem, aby úřad na základě předpisu zákonného častěji již cit. znovu je zaváděl z moci úřední.
Proto bylo také změnu v tom směru provedenou uznati za nezákonnou.
5. Rovněž i námitkám stížnosti, jimiž bere v odpor ustanovení §§ 16, 17 a 33 nových stanov, pokud se jimi mění dosavadní předpisy o volitelnosti do správní rady a za přehlížitele účtů a o ztrátě těchto funkcí, nemohl soud upříti oprávněnost. I zde jde zřejmě o překročení zákonné kompetence úřadu. Se změnou systému valných hromad souvisí a tedy úřední úpravě ve smyslu čl. 2. zák. č. 65/22 podrobeny jsou ovšem otázky týkající se aktivního práva hlasovacího resp. volebního; úprava passivního práva volebního a způsobilosti k jednotlivým funkcím ve spolku vymyká se však z rámce zmocnění, jehož se zákonem č. 65/22 dozorčímu úřadu dostalo. Jak již shora několikráte bylo zdůrazněno, do poměrů, jež změnou systému valných hromad tangovány nebyly, a jež pojmově a právně mohou právě tak obstáti za platnosti toho i onoho systému, dozorčí úřad zasahovati a je měniti oprávněn není. Pokud tedy ve shora uvedených předpisech provedeny změny dosavadních ustanovení o volitelnosti a ztrátě úřadu členů správní rady a přehlížitelů účtů, jest naříkané rozhodnutí nezákonné.
6. Na konec napadá stížnost ustanovení nově zavedených stanov, obsažená v §§ 49 a 50. Ustanovení ta jsou označena jako ustanovení přechodná a obsahují jednak předpisy pro přípravě řízení k první valné hromadě, jež bude svolána dle nových stanov, jednak předpisy o zahájení a řízení této schůze. Provedením přípravného řízení pověřují »volební komisi«, jejíž jmenování vyhrazují min-u vnitra; zahájení této valné hromady uloženo jest předsedovi komise té, týmž min. jmenovanému. Dále se tam ustanovuje, že (po zahájení) zvolí si valná hromada předsedu a jeho náměstka a že na programu musí býti provedení voleb. Podstatným na těchto ustanoveních jest, jak patrno, že dozorčí úřad si jimi vyhradil rozhodující vliv na svolání valné hromady, v níž poprvé členové mají vykonati své hlasovací právo přímo. Nss neshledal, že by takovéto opatření podle své povahy pojmově vybočovalo z rámce opatření způsobilých k tomu, aby výkon přímého práva hlasovacího na základě stanov nově upravených byl všem členům skutečně zajištěn. Nelzeť zajisté důvodně tvrditi, že by byla zbytečná a neoprávněna snaha úřadu, aby si zachoval ingerenci na to, jak budou v život uvedeny nové předpisy stanov o způsobu hlasování, jenž stanoven byl nejen bez spolupůsobení orgánů, jež dosud stojí v čele spolku, nýbrž, jak za to míti jest, přímo proti jejich intencím.
Poukazuje-li stížnost k tomu, že z ustanovení §§ 49 a 50 není patrno, který orgán spolkový má připraviti a vysvětliti výroční zprávy a účty, že předseda valnou hromadu řídící nebude o poměrech a činnosti ústavu náležitě informován a že komise volební min-em bez jakékoli ingerence dosavadní správy ústavu jmenovaná neposkytuje záruky, že bude s to, aby splnila náležitě svůj úkol, jsou tyto výtky bez podstaty resp. nemohou prokázati nezákonnost nebo jinakou nesprávnost uvedeLiených ustanovení. Aby nějaká podrobná ustanovení o přípravě výročních zpráv a účtů pro valnou hromadu byla pojímána do stanov, naprosto nejeví se nezbytně nutným. Vždyť volební komisi není tím bráněno, aby podle potřeby vyžádala si součinnost i dosavadních orgánů spolku; nelze rovněž uznati, že by dozorčí úřad bez ingerence dosavadní správy nemohl do volební komise jmenovati osoby k splnění jejího úkolu způsobilé.
Jestliže pak volba předsedy valné hromady ponechává se této valné hromadě samé, nelze nalézti, že by toto ustanovení se příčilo nějak povaze věci nebo bylo vůbec nevhodné, když přece valná hromada jest právě orgán v zásadě povolaný k tomu, aby funkcionáře spolku volil. Pokud pak veškeré vývody ustanovení naposled uvedených se týkající, obsahují snad také výtku, že žal. úřad neprávem dosavadní funkcionáře zbavil veškerého vlivu na přípravu a řízení valné hromady, jest k tomu podotknouti, že v zmíněné již okolnosti, jak ke změně způsobu hlasování došlo, zejména pak v tom, že funkcionáři ti nepodrobili se příkazu úřadem jim danému, mohl úřad právem viděti dostatečný důvod, aby vliv na svolání a provedení první valné hromady podle nových stanov vyhradil jednak sobě, jednak této valné hromadě samé. Poněvadž pak v jiných směrech ve stížnosti nějaké námitky proti ustanovením § 49 a 50 nalézti nelze, musila stížnost, pokud se těchto ustanovení týče, býti zamítnuta.

Citace:

CHYTIL, X.. K otázce ochrany autorského práva k sbírkám rozhodnutí nejvyššího soudu. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 4, s. 166-166.