Č. 127.

Cesty: K podmínkám legitimace obce ku stížnositi do usnesení sousední obce, nařizujícího přeložení veřejné cesty ve vlastním obvodu.
(Nález ze dne 13. června 1919 č. 2835.)
Věc: Obec Týnec—Holé Vrchy (adv. Dr. Otta Kalia z Mladé Boleslavi) proti Zemské správní komisi o přeložení obecní cesty v Dobrovici.
Výrok: Stížnost se zamítá jako nepřípustná. Útraty přisouzeny nebyly.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím zemská správní komise po rozumu § 20 silničního zákona ze dne 12. srpna 1864 č. 46 z. z. v postupu instančním schválila usnesení obecního zastupitelstva v Dobrovici ze dne 20. února a ze dne 24. dubna 1918 o přeložení veřejné cesty č. kat. 982, 983 a 402 v Dobrovici.
Obec Týnec—Holé Vrchy bére rozhodnutí to stížností v odpor.
Nejvyššímu správnímu soudu bylo nejprve zkoumati legitimaci strany k podání této stížnosti. Při tom veden byl těmito úvahami: Podle § 2 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 a § 2 zák. ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. legitimován jest stěžovati si k nejvyššímu soudu toliko ten, kdo tvrdí, že mu bylo protizákonným rozhodnutím neb opatřením některého úřadu správního ublíženo v jeho právech. Nestačí tedy k odůvodnění stížnosti tvrzení porušení pouhých zájmů stěžovatelových, byť i porušení stalo se protizákonně, t. j. involvovalo porušení práva objektivního, nýbrž třeba jest, aby stěžovatel mohl alespoň tvrditi, že bylo porušeno jeho subjektivní právo.
Stížnost vychází ze základního stanoviska, že stěžovatelka nabyla vydržením soukromého práva služebnosti chůze po sporné cestě. Předmětem provedeného administrativního řízení a naříkaného usnesení je toliko zrušení veřejnosti cestního pozemku č. kat. 982, 983 a 402 v Dobrovici. Neobsahuje tedy toto usnesení žádného autoritativního výroku o soukromém právu služebnosti, jež si stěžovatelka k pozemku onomu osobuje a neprejudikuje nijak nálezu příslušného soudu civilního, jehož strana dle vlastního přiznání má i nadále plnou možnost se dovolati. Nemůže tedy stěžovatelka tvrditi, že by její domnělé právo služebnosti samo provedeným řízením a vydaným nálezem bylo nějak porušeno.
Stížnost připouští ovšem také výklad, že dovolává se strana rozhodnutí nejvyššího správního soudu na ochranu tvrzení veřejného práva svých občanů na užívání přeložené cesty. Bylo proto uvážiti, zda právo tvrzeného obsahu vůbec platný právní řád uznává. Nejvyšší správní soud trvá v té příčině při náhledu, že faktická možnost užívati veřejných komunikací sama o sobě nezakládá ani pro »veřejnost« neb »občanstvo« tím méně pak pro sousední obec subjektivního práva na obecné užívání. Jediné subjektivní právo obce, které by snad mohlo přijíti v úvahu, bylo by právo toho obsahu, aby změnami veřejných komunikací v sousední obci nebyla porušena spojitost s její sítí komunikační. Že by však ve sporném případě šlo o takovou změnu, stížnost ani sama netvrdí. Ježto tedy soud nemohl ve veřejném užívání sporné cesty shledati obsah nějakého práva stěžovatelčina, nedostává se ani v tomto směru stížnosti základního předpokladu § 2 zák. o správním soudě.
Než ani porušení nějakého procesního práva nemůže strana tvrditi. Zejména neshledal nejvyšší správní soud vady řízení v tom, že obec nebyla odkázána na pořad práva soukromého, neboť i když se případ posuzuje dle § 20 siln. zákona z 12. srpna 1864 č. 46 z. z., nemá zákon žádného ustanovení, kterým by postup stížností žádaný byl předepsán, jako jest tomu na př. v některých řízeních konsensních; odkázání na pořad práva soukromého nebylo také potřebí, poněvadž tvrzené právo služebnosti zůstává, jak stížnost sama doznává, provedeným řízením nedotčeno.
Strana namítá ovšem dále také, že usnesení v odpor vzaté je v rozporu s § 28 č. 3 obec. zříz. Ustanovení toto však praví toliko, že péče o zachování obecních silnic a cest svěřena je po zákonu obci, v jejímž území silnice a cesty ty leží, jako část její vlastní působnosti, neobsahuje však žádného předpisu, z něhož bylo by lze dovozovati, že obcím sousedním přísluší všeobecně právo na to, aby obec tuto působnost svoji vykonávala vůbec neb aby ji vykonávala určitým způsobem. Právo takové zahrnovalo by v sobě omezení práva sousední obce na její vlastní obor působnosti; omezení takové nelze však, pokud by ve smyslu hořejších vývodů nebylo snad výronem právního nároku obce sousední na udržení spojitosti její vlastní sítě komunikační s komunikacemi obce sousední, přijati bez výslovného ustanovení zákona. Jeví se proto i s tohoto hlediska jak námitky proti zrušení veřejnosti sporné cesty, tak i námitky proti stanovené úpravě nové náhradní komunikace nepřípustný.
Bylo proto stížnost v celém rozsahu jako nepřípustnou zamítnouti.

Citace:

č. 127. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 283-284.