Č. 78.

Vyživovací příspěvek: 1. Při řešení otázky, je-li výživa příslušníků povolaného ohrožena, jest přihlížeti i ke mzdě, kterou povolaný dostává za osobní práce, konané dle zákona o válečných úkonech. — 2. Přiznání příspěvku není zásadně vyloučeno tím, že příslušníci povolaného dále provozují jeho živnost.
(Nález ze dne 11. dubna 1919 č. 1718.)
Prejudikatura: K 1. nález č. 42; k 2. nález č. 30 této Sbírky.
Věc: Marie semínková v Náchodě proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Příspěvky vyživovací, přikázané za příčinou povolání manželova k činné službě vojenské stěžovatelce a čtyřem dětem jejím byly dnem 31. srpna 1917 zastaveny, poněvadž povolaný byl jako domobranec komandován do továrny na střelivo a zde měl denního výdělku 5 K 50 hal. K odvolání přiznala zemská vyživovací komise příspěvek dvěma nejmladším dětem povolaného, odepřela je však manželce a dvěma starším dětem, poněvadž výživa těchto příslušníků není ohrožena.
Když bylo prokázáno, že povolaný onemocněl a 28. července 1918 byl vzat v ošetřování vojenské nemocnice a že nejstarší syn od jara 1917 jest pro nemoc ku práci neschopen, přiznáno od 28. července 1918 všem pěti příslušníkům povolaného výživné.
Stížnost do rozhodnutí zemské vyživovací komise domáhala se přiznání vyživovacího příspěvku pro stěžovatelku a dvě děti za dobu od 16. září 1917 do 28. července 1918, tvrdíc, že se udaní příslušníci přelo- žením či komandováním povolaného do Náchoda nároku na vyživovací příspěvek nevzdali, že povolaný po celou udanou dobu byl vojákem a že jeho plat za daných drahotních poměrů nemohl stačiti na výživu jeho osoby a jeho příslušníků.
Nejvyšší správní soud uvážil, že naříkané rozhodnutí opírá se o skutkový podklad, že povolaný byl jako domobranec dle zák. o válečných úkonech komandován ku práci a za práci tu měl denně mzdu 5 K 50 hal., že manželka provozovala knihařskou živnost povolaného a že příjem z obou zdrojů k výživě povolaného, jeho manželky a dvou dětí stačil. Okolnosti, že povolaný vydělával denně 5 K 50 hal. a že živnost jeho byla dále provozována, nejsou popřeny. Mzda, kterou obdrží domobranec za osobní práce konané dle zákona o úkonech válečných, náleží k příjmovým zdrojům povolaného dle § 3, odst. 3 zákona o vyž. přisp. ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. a § 2 zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z.; při zkoumání, je-li tu ohrožení výživy, sluší proto vyšetřiti, zdali přes tento příjem příslušníci povolaného potřebují podpory. Není proto odůvodněno žádání stěžovatelky, aby příjem ten vůbec nebyl vzat v úvahu. Totéž platí podstatně o příjmu, který příslušníkům plyne z toho, že živnost povolaného dále provozují. V případech takových jest nárok na výživné dle § 2 zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. tehdy vyloučen, když příjem z obou zdrojů u porovnání s příjmem před nastoupením služby vojenské jest stejný nebo větší.
Ve směru tom obmezila se stěžovatelka na tvrzení, že příjem z práce povolaného za daných drahotních poměrů nestačí na výživu jeho osoby a jeho příslušníků, neprokázala však, jaký byl příjem z provozování knihařství.
Za těchto okolností nemohl správní soud seznati, že skutková podstata jest nedostatečně vyšetřena nebo v odporu se spisy zjištěna, pročež musil dle § 6 zákona o správ. s. tuto skutkovou podstatu vzíti za základ.
Je-li však zjištěno, že příjmy z obou udaných zdrojů dostačily k výživě povolaného, jeho manželky a obou starších dětí, pak dle § 2, odst. 2 zákona ze dne 27. července 1917 nebyl tu nárok na výživné a nelze v zamítnutí nároků za dobu shora uvedenou také seznati žádnou nezákonnost, pročež stížnost jako bezdůvodná byla zamítnuta.

Citace:

č. 78. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 179-180.