Kritické poznámky k reformě veřejné správy. Otázka reformy veřejné správy je jednou z nejdůležitéjších otázek nejen vnitřní politiky, ale i také jednou z nejdůležitějších otázek legislativních. Revoluční národní shromáždění dotklo se této otázky jednak v ústavní listině, jednak pokusilo se samo tuto otázku rozřešiti zákonem čís. 120 ex 1920 (o župním zřízení). Ústavní listina stanoví v § 86 zcela povšechně, že v nižších státních úřadech správních musí býti zastoupen živel občanský, druhá věta tohoto paragrafu mluví pak o soudnictví správním. Zákon župní oběma těmto požadavkům vyhovoval, zvláště pak zásadě druhé, t. j. správnímu soudnictví. Praví-li § 91 úst. listiny, že složení a obor působnosti samosprávných svazů určí zvláštní zákon, projevena byla tím jen důležitost veřejné správy. Reforma veřejné správy není jen otázkou právnickou, resp. legislativní, nýbrž též hospodářskou. Jedině hospodářské důvody spolu s otázkou personální zabránily uskutečniti župní zákon, který po stránce formální i materiální byl zákonem velice zdařilým.
Bohužel jest zákonem, který znamená naprostý odklon od dřívějších zásad veřejné správy. Nikdo nepochybuje, že veřejná správa v Rakousku byla organisována zvláštním způsobem. Samospráva nebyla vlastně koncesí t. zv. demokratickým proudům v lidu, nýbrž byla projevem slabosti státního centralismu před vžitým historickým právem jednotlivých zemí. Po této stránce byla typickou a rozhodně rozdílnou od správy francouzské nebo anglické. Ve všech pokusech reformy veřejné správy u nás jsou příliš znáti vlivy cizí, bohužel zcela nesprávně. Kloním se totiž k názoru, že právo je elementem konservativním. Jakékoli pokusy revolučně reformovati nesnesou měřítka právnického a to z toho důvodu, poněvadž netvoří právo, nýbrž podnikají pokusy. Pokusná činnost není právnickou, může sledovati cíle politické, ale právo přichází do pozadí. Souvisí to s tím, že věda právnická opomíjí činnost normotvornou. Tvoření norem, resp. zákonů bývá považováno za věc podružnou. Bohužel nemáme vědy právnické, která by se zabývala tvořením práva, které je nyní po většině representováno zákonem. Poněkud více pozornosti tomuto odvětví vědy právní věnuje škola normativní.
Chybou samosprávy bylo a je, že nezná přesného rozdílu mezi činností usnášecí a činnosti výkonnou. (Viz Rauchberg, Bürgerkunde atd. Liberec 1922, str. 111.) Nesmíme však zapomenouti, že samospráva pracuje u nás z velké části jako provisorium. Zákon o okresních zastupitelstvech (ze dne 25. července 1864 číslo 27 zák. čes.) vložil moc výkonnou do rukou těch, kteří se o věci usnášejí. § 59 zákona o okresních zastupitelstvech nazývá okresní výbor orgánem spravujícím a výkonným, § 60 téhož zákona uvádí výslovně, že okresní výbor provádí usnesení okresního zastupitelstva. Okresní výbor nebyl však ničím jiným než orgánem užším, delegovaným zastupitelstvem z jeho středu (viz § 43 cit. zák.) Nechci popírati, že ustanovení tato měla velikou cenu. Nedostatky těmito trpí i obecní ústava. Zemský správní výbor v dnešní své podobě jest úplným a neudržitelným provisoriem. Celá reorganisace tohoto systému po převratu měla se díti jiným způsobem než jak se děla, na místo okresních zastupitelstev a výboru nastoupily okresní správní komise, které se staly institucí politickou par excellence. Méně tomu bylo a je u zemského správního výboru. O politický dosah se nám nejedná, jde nám o stanovisko právní a tu dlužno prohlásiti, že bylo legislativní, resp. administrativní chybou, jestliže věc se jinak pojmenovala a v celku zůstala stejnou. Pomýšlel-li stát na posílení svého vlivu ve veřejné správě (zákon župní je toho nepopiratelným dokladem!), pak měl provisorium upraviti jinak. Zkrátka a dobře měla býti provedena zásada: »agir est le fait ď un seul, délibérer le fait de plusieurs«. Výkon správy je přirozeně lepší svěřiti jednotlivci, nežli celé korporaci, která je povinna jednati podle politické situace. Zástupci lidu mohou býti chráněni opravnými prostředky proti překročení moci (viz franc. recours pour excès de pouvoir, francouzské právo vůbec velice dobře řeší problém samosprávy, viz Les principes généraux du droit administratif III. edition par Gaston Yèze, Paris 1926, str. 126 a násl.)
To dřívější zákonodárství neznalo. Zákon župní znamená v tom ohledu pokrok, nová předloha počítá úplně se zásadami shora uvedenými (viz článek dr. Bedřicha Bobka: Nová organisace politické správy, Obzor národohosp. roč. 32., číslo 2., zvl. str. 74 a násl.)
Ostatně zákon stanoví zcela všeobecně směrnice a to směrnice zásadní. Tím ovšem není problém rozřešen. Podle mého názoru při reformě veřejné správy nutno vycházeti z poměrů daných, t. j. ze skutečnosti a uskutečniti hlavní zásady, které jsou důvodem zamýšlené reformy. Základní směrnice stanoví zákon č. 286 ex 1924 o úsporných opatřeních ve veřejné správě a to hlavně § 2, slib daný v §u 3 tohoto zákona nebyl z daleka splněn. Zda-li bylo postupováno i podle odstavce druhého tohoto paragrafu není známo. Jisto jest, že osnova zákona o reformě veřejné správy byla vypracována jako politické ad hoc. Místo důkladného studia a sukcesivního reformování veřejné správy nastupuje urychlený zákon. Oproti župnímu zákonu otázku t. zv. správního soudnictví opomíjí. Ostatně ústavní listina v §u 86 praví zcela všeobecně: »budiž podle možnosti zastoupen živel občanský atd.« V tomto případě přijde na výklad slova »podle možnosti«. (Viz čl. doc. Joachima v Prager Presse dne 6. března 1927.) Správní soudnictví jest jednou z novot, kterou zaváděl u nás župní zákon. Jest nepopíratelné, že správní soudnictví má veliký význam ve státech, kde vyrostlo. Má-li se státi institucí skutečně života schopnou, je potřeba, aby se vžilo. A toho u nás není, v tom, podle mého názoru, stanovisko předlohy je zcela správné. Ostatně zákon možno kdykoli novelisovati, bude-li skutečně soudnictví správní institucí, po níž bude volati hlas lidu.
Pokud se týče pojetí policejních ustanovení do zákonné předlohy, která jsou obdobná ustanovením t. zv. Prügelpatentu, se budou mínění vždy různiti. Jedno dlužno uvážiti, že ustanovení podobného druhu jsou za jistých okolností nutná. Na druhé straně nutno uvážiti, že ustanovení trestně právní mají býti přesná a mají míti stylisaci přesně ohraničenou, která by nevyvolávala pojem v mlze se rozplývající skutkové podstaty. Ovšem nesmíme zapomenouti, že zákony správní již povahou správy nemohou se obejíti bez volného uvážení. Shrneme-li, musíme říci, že v demokratickém státě, jako je naše republika, bylo by velice dobré, ba nutné kodifikovati, pokud je to možné, materielní i formální trestní právo policejní. Myslím, že vládní návrh, tisk č. 831 posl. sněmovny, dokumentuje snahu po unifikaci a zjednodušení obsáhlé materie práva správního. Za takových okolností může býti každá kritika upřílišněná.
Dr. Frant. Šlemr (Most).