Příspěvek k zákonu ze dne 12. srpna 1921 č. 313 sb. z. a n. o obnově drobných zemědělských pachtů.Božena B. měla od záduší sv. Šimona a Judy v O. pachtovaný pozemek čk. 948 do požní 1921. Při dražbě 5. září 1921 odbývané, vydražil pacht jiný pachtýř.Podáním ze dne 25. X. 1921 domáhala se Božena B. prodloužení pachtu na další 3 léta. První soud žádosti té nevyhověl. Rekursní soud zamítnul rekurs do usnesení prvního soudu podaný.Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu, změnil usnesení obou nižších soudů v ten rozum, že Boženě B. přísluší právo na obnovu pachtu na další tři pachtovní roky.Odůvodnění:Důsledky, jež rekursní soud odvozuje z toho, že do zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 313 Sb. z. a n. nebylo pojato ustanovení § 14 opatření Stálého výboru ze dne 8. října 1920 č. 586 Sb. z. a n., podle něhož, byl-li pozemek již propachtován jinému pachtýři, obnovoval se pacht jen tehdy, jestliže by starému pachtýři nezbylo asi 5 ha vlastní a pachtované zemědělské půdy a ztráta pachtu ohrozila by jeho existenci, jsou mylné. Neplyne z toho, že propachtován-li pozemek před 6. zářím 1921 jakožto dnem, kdy zákon ze dne 12. srpna 1921 čís. 313 Sb. z. a n. byl vyhlášen a nabyl platnosti, někomu jinému, dosavadní pachtýř nemůže se vůbec domáhati obnovy pachtu podle zmíněného zákona, nýbrž pravý opak. Ustanovení § 14 dotčeného opatření Stálého výboru bylo na újmu starého pachtýře, a když bylo v pozdějším zákoně vypuštěno, odpadlo ono omezení práv starého pachtýře, a musí nyní nový pachtýř bezpodmínečně ustoupiti starému pachtýři, kterýž učinil do 30. září 1921 oznámení, že si pozemek nadále podrží v pachtu — jsou-li tu jen podmínky § 1 zákona. To plyne nejen z doslovu § 1 zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 313 Sb. z. a n., který přiznává právo na obnovu pachtu zcela všeobecně a bez jakéhokoliv omezení všem pachtýřům zemědělských pozemků, jichž pacht se končil v druhé polovici roku 1921, ale i z materiálií zákona, v nichž se zdůrazňuje, že jde o to, by půda nebyla odnímána posavadním pachtýřům, jichž pachty docházejí, aneb jimž je vlastníci vypovídají, a konečně i ze srovnání s předpisem § 6. vlád. nař. ze dne 5. října 1921 č. 361 Sb. z. a n., vydaného na základě zákona ze dne 15. dubna 1920 č. 337 Sb. z. a n., podle něhož bylo-li učiněno oznámení po 30. září 1921 ve lhůtě, nařízením prodloužené, a byl-li propachtovaný pozemek do dne, kdy toto nařízení nabylo účinnosti, propachtován jinému pachtýři, obnovuje se starý pacht jen tehdy, když by ztráta pachtu ohrozila existenci starého pachtýře. Z toho dlužno usuzovati, že dotčené nařízení, přiznávající pachtýřům dobrodiní prodloužené lhůty k oznámení, činí tak jen za nové další podmínky, která pro nárok přihlášený v čas neplatí.Z ustanovení § 5 obč. zák. nelze dovoditi opaku, neboť zásada, že zákon nepůsobí zpět a nedotýká se nabytých, práv, platí jen tehdy, když zákon nestanoví nic jiného. Zákon ze dne 12. srpna 1921 č. 313 Sb. z. a n. zasahuje však vědomě a úmyslně do případných práv nových pachtýřů, stanově, jak již uvedeno, zcela všeobecně a bez jakéhokoliv omezení, že právo na obnovu pachtu přísluší všem pachtýřům zemědělských pozemků, jichž pacht končil se v druhé polovici roku 1921.Důvod, pro který nižší soudy zamítly nárok stěžovatelky na obnovu pachtu, tedy před zákonem neobstojí.Propachtovatel vznesl námitky proti obnově pachtu pouze a jedině z toho důvodu, že celková výměra zemědělských pozemků, nalézajících se v jeho vlastnictví, nečiní více než 15 ha (§ 2. lit a cit. zák.). Z toho důvodu však nelze v daném případě odporovati obnově pachtu, poněvadž jde o pozemky, které náleží kostelu čili záduší, tedy osobě právnické (§ 2, odst. 1 cit. zák.)Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 14. února 1922 č. j. R I 176/22-1. Schin.