NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 14 (1905) - Držba sedadla na kostelní lavici; porušení její místním farářem; týž jest vázán disposicí svého předchůdce.

— 268 —

Držba sedadla na kostelní lavici; porušení její místním farářem; týž jest vázán disposicí svého předchůdce.

P. H., místní farář v U. nechtěl trpěti R. S . . ové na lavici, umístěné před varhanami na kůru farního chrámu, a když tato přes opětný rozkaz jeho místo toto opustiti nechtěla, dal ji odstraniti, prohlásiv při tom, že místo pro ni jest dole v chrámě.
R. S. podala na P. H. žalobu pro rušenou držbu, kteréž první soudce vyhověl.
Zemský jakožto rekursní soud v Brně na rekurs žalovaného, pokud směřoval proti výroku stran námitky nepřípustnosti pořadu — 269 —
práva, naříkané konečné usnesení potvrdil, ve věci samé však rekursu vyhověl a v odpor vzaté usnesení změnil zamítnutím žaloby.
Odůvodnění:
Instance rekursní přidává se k náhledu prvního soudce, že rozhodování o otázce, zdali na kostelní stolici práva držby vykonávána býti mohou, tudíž zdali také porušení těchže práv nastati může, řádnému pořadu práva není odňato, neboť není zákonného předpisu o tom, že by jednání a rozhodování o této otázce na pořad práva nenáleželo.
Naopak rozhodl říšský soud dne 25. ledna 1877 pod čís. 14., že otázka, zdali někdo stolici kostelní na základě soukromoprávného jednání ve vlastnictví nabyl, ku příslušnosti řádných soudů náleží, a zajisté nemůže to právnicky rozdílu činiti, jedná-li se o kostelní stolici samu nebo toliko o místo v lavici kostelní.
Článek 15. státního základního zákona ze dne 21. prosince 1867, z. ř. č. 142 a čl. 14. zákona ze dne 7. května 1874, z. ř. č. 50. tomuto názoru neodporují, poněvadž samospráva církve katolické toho nevylučuje, aby ona v rámci své působnosti prostředkem právních jednání na sebe závazky brala, jejichž splnění dle okolností nastoupení pořadu práva nezbytným činí.
Stěžovatel připouští sám ve své stížnosti, že kostelní sedadla se svolením biskupského ordinariatu určitým osobám zadávána býti mohou a že užívání určitých sedadel kostelních z části na právu patronátním, z části na titulu právním ze starších časů pocházejícím se zakládati, z části pak s držbou nějaké nemovitosti spojeno býti může.
Zajisté v případech takových jest držba možnou.
I žalobkyně se domýšlí, že následkem toho, že jí před pěti lety bývalým farářem v U. místo přikázáno bylo, jakož i tím, že že od té doby onoho místa též užívala, práva držby ku zmíněnému místu fakticky nabyla a dovolává se ochrany tohoto jí tvrzeného práva držby u soudu.
Dle §. 339. ob. z. obč. a 457. c. ř. s. dále dle § 1. J. N. jeví se tedy býti soud povolaným, aby rozhodl o nároku, jehož se žalobkyně dovolává, a bylo tudíž v tomto odstavci konečné usnesení prvního soudce potvrditi.
Leč soud rekursní nemůže přidati se k náhledu prvého soudce, že R. S . . ová k místu jí na kůru farního kostela v U. přikázanému a jí užívanému držby právní nabyla, a že žalovaný jednáním svým dopustil se porušení této její držby.
Okolnosti totiž za kterých a způsob, jakým předchůdce obžalovaného ve správě U. fary P. F. M. . . . R. S . . ové místo přikázal, tomu nasvědčují, že se při tomto přikázání sedadla jedná o skutek — 270 —
pouhé ochoty, o pouhou výhodu ohledně sedění v kostele, při čemž ani na jedné ani na druhé straně nebylo vůle užívání místa poskytnouti, pokud se týká vykonávati jako právo, tedy také proti všelikému odporu se strany kostelních orgánů.
Neboť obnos 400 K, který matka žalobkyně darovala roku 1896 farnímu chrámu v U., nebyl úplatou za sedadlo před varhanami její dceři R. poskytnuté, spíše představoval onen dar pouhou pohnutku, aby bylo vyhověno prosbě teprvé později, a sice v roku 1900 od A. S . . ové projevené, totiž aby její dceři vykázáno bylo místo na kostelní lavici v kůru.
Byla to tedy pouhá úslužnost, jíž A. S. na faráři M. žádala, nikoli však propůjčení práva, k němuž by její úmysl byl směřoval, a dcera její R. užívala dle toho pouze v tomto vědomí místo v kůru farního chrámu v U.
Mohlo však též úmyslem faráře M. toliko býti, aby k A. S. s ohledem na zmíněný dar ochotu projevil, protože nelze za to míti, že on R. S . . ové více práv propůjčiti zamýšlel, než její matka A. S. žádala a že by se svých ze zprávy chrámu vyplývajících oprávnění, totiž pořad sedění na kůru dle volného uvážení určovati, pro vždy vzdáti chtěl. Právě proto nemá A. S. . . ové učiněná přípověď, že dotyčné sedadlo její dceři R. na vždy přikazuje, jiného významu než ten, že ona bude moci dotýčného sedadla potud užívati, pokud on nebo nástupce jeho jiného opatření o tom by neučinil.
Ze přikázání sedadla na kůru kostelním nemělo býti nezměnitelným a tudíž také pro všecky nástupce ve správě fary závazným, vyplývá též z toho, že ono ani uvedeno není v seznamu sedadel v kostele U., který sestavil svědek, farář F. M.
Jestliže tedy farář F. H. vykázal žalobkyni s kůru do přízemku chrámového, tu vykonal pouze to, k čemu v hodnosti správce chrámu za účelem udržování pořádku oprávněn byl, jeho čin nejeví se tudíž porušením držby a žaloba měla býti z důvodů meritorních zamítnuta.
Nejvyšší soud dovolání žalobnice vyhověl a konečné usnesení 1. soudce obnovil.
Odůvodnění:
Odvolací stížnosti žalobkyně nelze upříti oprávněnosti.
Vzhledem k tomu, že jak první soudce zjistil, žalobkyně po pět let nepřetržitě skutečně vykonávala držbu práva sedati na lavici umístněné před varhanami na kůru farního chrámu v U., a že žalovaný ji dne 4. prosince 1904 z tohoto místa s kůru přes odpor její vykázal, — dány jsou veškeré podmínky žaloby o rušenou držbu ve smyslu §. 339. ob. zák. obč., aniž mohou zejména okol- — 271 —
nosti, přiměvší prý žalovaného k onomu vykázání žalobkyně s kůru byť i byly prokázány, zbaviti jednání žalovaného povahy svémocnosti rušebního činu, an žalovaný právě na základě svých pozorování jakožto místní farář nemohl o tom býti v pochybnostech, že žalobkyně vykonává právo držby, záležející v používání sedadla na kůru.
Úvahy a výklady soudu rekursního o právu, příslušejícím žalobkyni k držbě sedadla kostelního jsou neudržitelný již ze stanoviska §. 457. c. ř. s., dle něhož jednání omezeno býti má na probrání a dokázání skutečnosti posledního stavu držebního a nastalého rušení.
Soud rekursní přichází v rozpor se spisy, zejména s přísežnou výpovědí svědeckou předchůdce žalovaného, faráře F. M., předpokládá-li, že jedná se tu pouze o používání zmíněného sedadla v kostele dovolené z ochoty nebo do odvolání, neboť svědek zmíněný potvrdil výslovně, že v roce 1900 poukázal matce žalobkyně sedadlo na lavici před varhanami na kůru uprázdněné na vždy slovy: »kostel dostal, kostel za to dá« a to poukazuje k daru 400 K věnovaných matkou žalobkyně ve prospěch kostela U.
Bylo proto vyhověti odůvodněné stížnosti dovolací žalobkyně a obnoviti konečné usnesení soudu prvého, odpovídající zákonu a spisům.
(Rozh. z 19. srpna 1905, č. 13153.) —a.

Citace:

Držba sedadla na kostelní lavici; porušení její místním farářem; týž jest vázán disposicí svého předchůdce.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1905, svazek/ročník 14, s. 284-287.