Právo na povinný podíl jest výlučně osobní.
Rozsudkem c. k. krajského soudu v T. ze dne 19. května, 1904, č. j. Cg. I. 83/4 byla zamítnuta žaloba Mariany G. a soudr. proti římsko-katolickému kostelu v G., domáhající se, by uznána byla neplatnost obmezení práva vlastnického nezletilé Anny D. na polovici pozůstalostního majetku jí po otci Jiřím D. odevzdaného — v podstatě z těchto
důvodů:
Žádost žalobní bylo již proto zamítnouti, poněvadž žalobcové k podání žaloby ani oprávněni nejsou, pak ale také proto, že žalované nároky jsou již promlčeny. Celá pozůstalost Jiřího D., jenž zemřel dne 29. října 1883 zanechav písemní závěť, přešla dle odevzdací listiny ze dne 15. prosince 1883 na jeho nezletilou dceru Annu D. se substitucí v závěti stanovenou, dle které pro případ, že by Anna D. bez potomků zemřela, římsko katolický kostel v G. jako dědic substituční nastoupiti má. Anna D. zemřela skutečně dne 26. března 1903 bez potomků a připadá tedy dle závěti celý onen pozůstalý majetek zmíněnému kostelu. Žalobcové nyní popírají platnost substituční doložky, co do polovice pozůstalosti, tvrdíce, že zůstavitel Jiří D. dle §. 774. vš. z. obč. byl povinen, by své jediné dceři Anně D. povinný její podíl (polovici pozůstalosti) úplně volný zanechal. Protož žádají žalobcové, kteří jako zákonití dědicové po Anně D. k její pozůstalosti se přihlásili, by ona substituční doložka ohledně povinného podílu Anny D. byla neplatnou prohlášena.
K podání této žaloby ale žalobcové oprávněni nejsou. Arciť představuje dědic, přijav dědictví dle §. 547. vš. z. obč ohledně toho dědictví zůstavitele a platí oba vůči třetím za osobu jedinou. O to právě opírají žalobcové svou žalobu.
Nárok na povinný podíl jest ale takový, který lpí výlučně na osobě oprávněné a jí oproti ustanoveným dědicům přísluší. Veškerá zákonná ustanovení, pojednávající o nepominutelném právě dědickém, zmiňují se toliko o právech »dědice nepominuteIného«, aniž by při tom kdy ještě koho jiného jako oprávněného uváděly. Ostatně celá tendence nepominutelného práva směřuje k tomu, by dědici nepominutelnému, který základem svého osobního poměru k zůstaviteli zvláštního ohledu i v závěti zasluhuje, také zvláštní ochrany se dostalo. Tedy jedině osobu nepominutelného dědice míní zákon chrániti oproti svévolným zařízením jeho nejbližších příbuzných a dává pouze jemu samému právo, by své nároky případně i soudní cestou vymáhal.
Tak také v tomto případě jedině zůstavitelova dcera Anna D. jako dědička nepominutelná k podání takové žaloby oprávněna byla a nemohlo toto její právo jako výlučně na její osobě lpící býti předmětem pozůstalosti, §. 571. vš. z. obč. a nemohlo tedy také na její dědice, totiž na nynější žalobce býti převedeno.
Krom toho jest nárok žalobců také dávno již promlčen. Dle §. 1487. vš. z. obč. musí nároky na povinný podíl neb na jeho doplnění do 3 let uplatněny býti, sice jsou promlčeny.
Zůstavitel Jiří D. zemřel ale již dne 29. října 1883 a byl pro pozůstalou nezletilou jeho dceru Annu D. dne 9. listopadu 1883 poručník ustanoven, kdežto až podnes právo na doplnění povinného podílu vymáháno nebylo; jestiť tedy ono promlčeno.
Rozsudkem ze dne 17. září 1904, č. j. Bc. I. 61/4 potvrdil c. k. mor. sl. vrchní zemský soud k odvolání žalobců rozhodnutí první stolice a to hlavně z následujících důvodů:
Správně odvolávají se žalobcové na ustanovení §. 774. vš. z. obč. o volnosti povinného podílu, zároveň s vyloučením každé obmezující podmínky a každého stiženi jeho. V tomto případě ale rozhoduje okolnost, že vyjednání pozůstalostním úřadem schválené a odevzdání pozůstalosti po Jiřím D., jak první instance správně uvedla, dávno před uplynutím promlčecí doby se stalo a že žalobcové nežádají pouze, by odstraněno bylo stiženi povinného podílu, nýbrž také žádají, by jim povinný podíl vydán byl, pročež — jak zmíněno — doba promlčení do tříletého rámce §. 1487. vš. z. obč. padá.
Otázka, zdali právo, žádati povinný podíl, na osobě oprávněné lpí (čili s ní sloučeno jest) a proto k právům děditelným nenáleží, mohla by tedy, jakožto k rozhodnutí nezbytně nenáležející, také úplně pominuta býti; stanovisko rakouského práva jest ale v tom ohledě jasno a zřetelně vytknuto; budiž tedy poukázáno, že dle něho zmíněné právo (žádati povinný podíl) po smrti oprávněné osoby, s kterou ono jest sloučeno, pomíjí (arg. ex §. 1395 vš. z. obč.), tedy bez pochyby jest právem výlučně oprávněné osobě příslušícím.
K dovolání žalobců potvrdil c. k. nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu úplně z těchto
důvodů:
Dovolání žalobců, kteréžto se opírá jedině o důvod §. 503., č. 4. c. ř. s., nelze za oprávněné považovati, naopak jest rozsudek odvolací instance na základě zjištěného skutkového děje zákonem úplně odůvodněn a lze tedy poukázati k jeho důvodům, které vývody dovolacími nijak vyvráceny nebyly.
Zvláště jest také vytknouti, že ustanovení o právech dědice nepominutelného na povinný podíl veškeru pochybnost o tom vylučují, že to právo výlučně tomu kterému k povinnému podílu oprávněnému samému přísluší, že to právo jest výlučně s osobou spojeno a že ono nemůže — jak jiná práva — dle §. 537. vš. z. obč. na dědice (totiž dědice oprávněného) převedeno býti, pročež také žalobcové nesprávně se dovolávají ustanovení §. 531. vš. z. obč., jelikož dle toho ustanovení osobní práva součástmi nějaké pozůstalosti býti nemohou.
Jelikož již z té úvahy žalobci jako dědicové po nezl. Anně D. k podání žaloby na neplatnost obmezení povinného podílu oprávněni nejsou, jest zamítnutí žalobního návrhu již proto odůvodněno, že nepřísluší žalobcům legitimace k žalobě.
Bylo tedy dovolání zamítnuto. (Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 1905, č. 17024.)
Dr. K.