O způsobilosti mužstva c. k. zemské obrany ku směnkám.
Platebním rozkazem uznán povinen M. V. zaplatiti J. S. obnos 200 K ze směnky prvnějším přijaté. Po provedených námitkách byl rozsudkem c. k. obchodního soudu v Praze ze dne 1. prosince 1904 platební rozkaz zrušen z následujících
důvodů:
1. Že žalovaný žalobní směnku podepsal, týž doznal, pročež tato okolnost dle § 266. civ. s. ř. žádného důkazu nepotřebuje. Co se týče okolnosti žalobcem tvrzené, že žalovaný podepsal směnku v době, kdy vojínem nebyl, vyvráceno jest toto tvrzení přísežnou výpovědí svědka A. N., na základě které soud úplného přesvědčení nabyl a zjistil, že žalovaný podepsal směnku asi 2 neb 3 dny před tím, než ji uvedený svědek žalobci zaslal, a poněvadž toto zaslání dle tvrzení téhož svědka stalo se dne 4. července 1904, jest na jevě, že podepsání směnky stalo se v době, kdy žalovaný u vojska sloužil, neboť přípisem příslužného c. k. velitelství pluku jest nad pochybnost zjištěno, že žalovaný M. V. od podzimku 1903 druhý praesenční služební rok co jednoroční dobrovolník vykonával.
I zbývá tudíž rozhodnouti spornou otázku, zdali žalovaný M. V. v době podepsání směnky žalobní k mužstvu branného stavu náležel a zdali tudíž k směnkám způsobilým byl. Podle dosud platného cis. nařízení ze dne 3. července 1852, č. 138 ř. z. není totiž k směnečním závazkům způsobilé mužstvo, náležející ku stavu brannému. Ku kterým osobám stavu vojenského zde jest přihlížeti, dlužno posuzovati dle nyní stávajících předpisů o branné povinnosti, jelikož tyto předpisy nastoupily na místo oněch, které v čas vydání citovaného císařského nařízení platily.
»Ozbrojenou moc« v §. 2. nyní platného zákona branného ze dne 11. dubna 1889, č. 41 ř. z. uvedenou nelze ovšem stotožnovati se »stavem branným, který cit. cis. nařízení ze dne 3. července 1852, č. 138 ř. z. na mysli má, nýbrž ku stavu brannému přičítati lze pouze ony osoby, které netoliko přechodně na př. k odsloužení vojenského cvičení jsou k vojenské službě povolány, nýbrž i ony, které se nalézají v trvalé, činné službě ve stavu vojenském. Avšak podle ustanovení §§ 8., 12., 13. citovaného zákona branného a § 1. zákona o zemské obraně ze dne 25. prosince 1893, č. 200 ř. z. vztahuje se povinnost k nepřetržité činné službě nejen na osoby v řadové službě se nalézající, nýbrž i na mužstvo bezprostředně do zemské obrany zařáděné. K těmto pak patří, jak vysvítá z ustanovení §§ 24. a 25. branného zákona, i žalovaný M. V., tak že o jeho příslušnosti »k mužstvu stavu branného« v době podepsání žalobní směnky pochybovati nelze.
Bylo proto platební příkaz zružiti.
Tento rozsudek byl c. k. vrchním soudem v království Českém dne 9. ledna 1905 potvrzen z následujících
důvodů:
Že žalovaný žalobní směnku podepsal před 4. červencem 1904, a to v době, kdy jako jednoroční dobrovolník u zeměbrany c. k. hulánského pluku č. 2. ve V. M. druhý praesenční rok služební odbýval, nebere žalobce v odpor.
Jediná výtka rozsudku sborového soudu 1. stolice činěná, totiž nesprávného právního posouzení v příčině nedostatku způsobilosti ku směnečnému závazku na straně žalovaného není odůvodněna.
Sborový soud 1. stolici odvodil podrobně a důkladně z ustanovení §§ 8., 12., 13., 24. a 25. zákona branného ze dne 11. dubna 1889, č. 41 ř. z. a § 1. zák. o zemské obraně ze dne 25. prosince 1893, č. 200 ř. z., že žalovaný jako jednoroční dobrovolník, odbývající si druhý praesenční rok služební u c. k. zem. obrany hulánského pluku č. 2. ve V. M., v čas podepsání žalobní směnky náležel mezi osoby stavu bojovného, jež v trvalé činné službě se nalézají.
Poněvadž pak osobám takovým dle cís. nař. ze dne 3. července 1852, č. 138 ř. z. se způsobilosti, směnečně se zavázati, nedostává, byl právem směneční platební rozkaz ze dne 17. listopadu 1904 zrušen. Proto odvolání místa nedáno.
Také c. k. nejvyšší soud potvrdil tento rozsudek dekretem ze dne 15. února 1905, č. 2242 z následujících
důvodů:
Žalobce žádá za revisi toliko v důvodu č. 4, § 503. c. ř. s. avšak neprávem.
Spis revisní, který sám připouští, že žalovaný M. V. v době podpisu žalobní směnky, jakožto jednoroční dobrovolník patřil k mužstvu branného stavu, spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že přisvědčeno nebylo náhledu žalobcovu, že ustanovení cis. nařízení ze dne 3. července 1852, č. 138 ř. z., pokud jde o osoby patřící k c. k. zem. obraně, prý zrušeno bylo pozdějším zákonem ze dne 2. dubna 1885, č. 93 ř. z.
Avšak tento náhled žalobcův jest zcela nesprávným, poněvadž ustanovení hmotného práva, vytčené v uvedeném císařském patentu nijak dotčeno nebylo zákonem ze dne 2. dubna 1885, č. 93 ř. z., upravujícím toliko vykonávání soudnictví nad zemskou obranou.
Nebylo proto dovolání vyhověti.
Dr. J. Vorel.