Objev. že směneční akcepty jsou falšovány, neoprávňuje majitele směnky k požadování jistoty ve smyslu čl. 25. a 29. sm. ř.

(Dokončení.)
Odvolání proti tomuto rozsudku žalovanou bankou podané c. k. vrchní soud v Brně zamítl z těchto
důvodů
(skutková podstata zůstala nezměněná):
Mezi J. R. a žalovanou stala se dne 15. listopadu 1903, jak první stolice správně uvedla, smlouva o zajištění, kterou J. R. za pohledávky z různých směnek, na nichž podpisy příjemců byly padělány, dal žalované do zástavy svůj dům čís. 712 v N. J.
Čtyři dni po této smlouvě byl na jeho majetek konkurs uvalen. Bezprostřední příčina prohlášení konkursu jest naprosto lhostejná.
V přítomném případě se jedná pouze a jedině o zodpovědění těchto otázek:
1. byla žalovaná oprávněna žádati dne 5. listopadu 1903 od J. R. zajištění, které jí tento poskytnul? 2. dokázala žalovaná, že jí, pokud se týče osobám za ni jednajícím nebyl dne 5. listopadu 1903 znám úmysl J. R., poskytnouti jí výhody před ostatními věřiteli?
Sborový soud první stolice právem obě tyto otázky popřel.
Okolnost, že J. R. eskomptoval směnky s padělanými akcepty, nedává sama o sobě nárok na zajištění; J. R. byl ze škody tím žalované povstalé dle ustanovení občanského zákona práv, ale tato eventuální povinnost k náhradě škody neobsahuje ještě povinnost, směnečnou pohledávku zajistiti.
Padělek sám směnky neplatnými neučinil, poněvadž zákon k platnosti směnky nevyžaduje, aby na ní akceptant byl podepsán.
Padělaný akcept také nemá nějakou povinnost za následek. Právem má se tudíž věc tak, jako by na směnce podpis akceptantův vůbec se nenalézal.
Majiteli směnky nepřijaté přísluší ale dle čl. 25. sm. ř. jen tenkráte právo žádati zajištění, když směnka vůbec nebyla přijata, aneb když přijetí se stalo s obmezením neb na menší obnos, musí ale odevzdat protest pro nepřijetí učiněný.
Jest pravdě co nejvíce podobno, že by trassati i kdyby jim směnky byly bývaly ku přijetí presentovány, byli přijetí těchto směnek odepřeli, ale že na nich skutečně přijetí bylo žádáno a od nich odmítnuto, a že o tomto odmítnutí byl protest učiněn, to ani tvrzeno nebylo.
Když tudíž J. R. žalované její směnečné pohledávky právem zástavním na svém domě zajistil, neučinil toho snad proto, že by žalovaná byla tenkráte bývala oprávněna, toto zajištění žádat, nýbrž proto, aby se vyhnul všem následkům, které by zjištěné padělání směnek pro něho nutně bylo mělo za následek.
Proti vůli J. R. žalovaná banka dne 5. listopadu 1903 dosažení zajištění cestou práva dosíci nemohla.
Vývody odvolatelky v tomto směru nemají reelního podkladu. Že ustanovení čl. 29. sm. ř. v přítomném pádě, kde směnka ještě vůbec nebyla přijata, ani obdobně nemůže býti použito, již první soudce správně rozvedl, neb v našem případě není posud právně akceptanta a proto také o nejistotě akceptanta mluveno býti nemůže.
Pro padělané směnky přijal zákon zvláštní ustanovení jen potud, pokud padělek má nějakých zvláštních právních následků, nepřihlíží k nim ale co ku směnkám zvláštního druhu.
J. R. příslušela povinnost, žalované škodu jí způsobenou nahraditi, ale právní nárok na jistotu žalovaná dne 5. listopadu 1903 neměla. Usance, která jest u rakousko-uherské banky ohledně padělaných směnek, nelze přenésti na povinnost J. R.
Z toho jasno, že J. R. žalované dne 5. listopadu 1903 poskytnul zajištění pro její pohledávky směnečné, na něž tato tenkráte právního nároku neměla. Přihlédnouti dlužno ještě ku druhému důvodu odvolacímu.
Sborový soud první stolice praví, že žalovaná neprokázala, že její zástupcům nebyl znám úmysl kridatářův, poskytnouti jí zvláštní výhody před ostatními věřiteli. Odvolatelka tomu odporuje, odvolávajíc se hlavně k tomu, že J. R-ovi celý jeho sklad k volné disposici ponechala, aby tento svým povinnostem naproti obchodním svým věřitelům mohl dostáti a že již z toho odvozovati lze, že zástupci její nemohl býti znám úmysl kridatářův, poskytnouti žalované bance před ostatními věřiteli zvláštní výhody.
Ale na věci samé pranic se nemění, z kterého majetku se zajištění žalované banky stalo, zdaž z majetku movitého neb nemovitého, poněvadž v obou případech nezajištěným věřitelům stejně bylo ublíženo.
Odvolatelka mimo to kárá, že k informaci Unionky ze dne 7. srpna 1903 nebylo přihlíženo. Neprávem informace ta byla dána 4 měsíce před 6. listopadem 1903 a nebyla by bývala zajisté podána, kdyby pisateli bylo známo, že J. R. za příčinou dalšího vedení obchodu v značném množství padělané směnky eskomptoval.
K opačnému pak přesvědčení dojíti se musí, přihlíží-li se k výpovědím dra. J. Š. Jemu doznal J. R., že když se mu popřeje klidu, všechno zaplatí a že »to«, totiž eskompt padělaných směnek proto učinil, poněvadž se nechtěl k své rodině o pomoc obrátit. (»Ich wollte nicht an die Familie herantreten.«) Praví sice dr. J. Š., že neví, zda-li zástupce banky tuto rozmluvu slyšel. Ale již ta okolnost, že J. R. naproti němu padělání celé řady směnek připustil, že doznal, že není s to, je hned zaplatit, že ředitel filiálky banky zvlášť k uspořádání věcí do N. J. přijel, že blanket dlužního a zástavního listu měl již při ruce, a že J. R. se jemu přiznal, že další směnky padělané za 3000 K dal do oběhu, nasvědčuje tomu nezvratně, že zástupci žalované banky rozervané majetkové poměry J. R. známy býti musely a také byly. Ku všeobecným frázím u předlužených obchodníků obvyklým, že jest aktivní, že jeho pohledávky obchodní jsou nepatrné atd., zkušený odborník nehledí a také hleděti nemůže.
Ze všeho toho zřejmo, že J. R. úmyslně žalované bance zajištěním její pohledávek na úkor druhých věřitelů nadržoval. Rovněž musí býti přisvědčeno prvnímu soudci, že žalovaná banka neprokázala, že jí v čas tohoto zajištění nebylo známo, že J. R. této bance na úkor jiných svých věřitelů zvláštních výhod tímto zaujištěním poskytuje.
Žalobce tudíž tomuto právnímu jednání důvodně odporoval a jest plně zákonem odůvodněno, když sborový soud první stolice dle návrhu žalobcova nalezl.
Bylo tudíž odvolání zamítnouti a rozsudek první stolice potvrditi. Dovolání, podané žalovanou proti tomuto rozsudku, c. k. nejvyšší soud nevyhověl a to z těchto
důvodů:
Vedle dovolání, opírajícího se toliko o § 503. č. 4. c. ř. s. spočívá prý nesprávné právní posouzení věci v tom, že žalované bance bylo odepřeno oprávnění, žádati od J. R. dne 5. listopadu 1903 zajištění pro jeho směnečné závazky, a že dále nebylo předpokládáno, že zástupcům žalované toho dne nebyl znám úmysl J. R., poskytnouti jmenované bance výhodu před ostatními svými věřiteli.
V prvém směru jest dovolávání bezdůvodné a dlužno je odkázati k důvodům obou rozsudků nižších soudů.
Popírá-li dovolání, poukazujíc na čl. 76. sm. zák. správnost výroku soudu odvolacího, že byl J. R. tím, že směnky s padělanými akcepty u žalované eskomptoval, jí ze škody tím vzešlé dle občanského práva práv, jest patrno, že dotyčné části důvodů soudu odvolacího nebylo porozuměno.
Neboť odvolací soud uznává na dalším místě výslovně, že padělání akceptů nečiní směnku neplatnou a výklady na to následující o tom, lze-li eventuelně použiti čl. 29. a 25. sm. ř. na případ tento, dokazují jasně, že také odvolací soud vycházel z předpokládání, že směnečný závazek J. R. dále trvá, což však zajisté nevadí tomu, že k závazku směnečnému přistupuje závazek práva občanského, dáti náhradu škody povstalé bezprávným jednáním.
Že čl. 29. sm. ř. v případě tomto analogicky použito býti nemohlo, vysvítá již z počátečních slov tohoto článku, který praví, že ohledně akceptované sumy může žádáno býti za jistotu jen v případech naznačených pod číslem 1. a 2.
Avšak také na čl. 25. l. c. nemůže se žalovaná odvolávati, jak to již vrchní soud případně vyložil, poněvadž podmínek tam naznačených tu v žádném směru nestává.
Dobrovolné vzdání se náležitosti a podmínek jistoty zákonem stanovených se strany J. R. bylo by pro právní otázku, kterou zde dlužno rozhodnouti, úplně bezvýznamné, poněvadž by se §. 5. odp. z. jen tehdy použiti mohlo, kdyby žalovaná dne 5. listopadu 1903 byla bývala oprávněna, žádati za jistotu jí danou v tom způsobu — tedy za těch modalit, jak skutečně byla jistota dána.
Za jistotu by však v nejpříznivějším případě žádáno býti mohlo jen za podmínek a modalit čl. 25. sm ř., kterých tu však, jak zjištěno, není.
Ku tvrzené usanci rak.-uher. banky nemůže již proto býti přihlíženo, poněvadž existence její byla žalobcem výslovně popřena, rosudkem pak zjištěna nebyla, kdežto uvedený dovolací důvod §. 503., č. 4. c. ř. s. připouští jen porovnati zjištěný skutkový děj se zákonem.
Obsah stanov žalované banky jest sice závazný pro členy akciové společnosti a její funkcionáře, oproti třetím osobám však nemůže jim, pokud se jedná o statutární ustanovení, která v obchodním rejstříku zapsána nejsou, beze všeho právní účinek býti přiřknut.
Ostatně by se ani pro tento případ nedal odvoditi z §. 9. stanov vynutitelný nárok žalované na jistotu.
Co se pak týče otázky, byl-li representantům žalované banky v době zajištění úmysl J. R., dáti jí výhodu před ostatními věřiteli znám čili nic, jest otázka v případě tomto povahy čistě skutkové, a nemůže dotyčné zjištění nižších soudů z uvedeného dovolacího důvodu vůbec bráno býti v odpor.
(Rozh. nejvyššího soudu ze dne 17. května 1904, číslo 7543.)
Dr. Fr. Derka.

Citace:

Objev, že směneční akcepty jsou falšovány,. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1905, svazek/ročník 14, číslo/sešit 2-3, s. 108-112, 142-146.