Aktivní způsobilost osob nesvéprávných k trestnímu řízení.

(Dokončení.)

IV.

Proberme nyní vzhledem na tyto zásady jednotlivé kategorie osob, civilně nesvéprávných, jak na počátku této úvahy uvedeny byly:
ad A) a B). Děti (a to nejen do dokonaného 7., nýbrž až do dokonaného 10. roku [§. 237. tr. z.]) a nedospělci nemají vůbec aktivní způsobilosti processní a to ani tehdy ne, jde-li o přestupky. Z výjimky, ohledně passívní způsobilosti osob mezi dokonaným 10. a 14. rokem §. 237., 269. lit. a) tr. z. stanovené, nelze pro nedospělce též aktivní způsobilost processní ku přestupkům vindikovati, poněvadž osoby ty zodpovídají sice passívně zločin, nikoliv však jako takový, nýbrž jen jako přestupek a není tudíž u nich zodpovědnosti pravidelné, dle níž každý delikt dle své povahy a qualifikace zodpovídán a též trestán býti musí, nýbrž jen zodpovědnost výjimečná, jíž právě proto analogicky použiti a z níž dále ničeho dovozovati nelze.
Za osoby, sem náležející, jednají výhradně jejich zákonní zástupcové a to i proti vůli zastoupených, jelikož samostatné vůle těchto právo trestní vůbec neuznává (§. 2. lit. d), §. 1. tr. z.). Nemohou tudíž děti a nedospělci samo- statně nárokem žalobním vůbec disponovati, tedy ani odpuštěním od žaloby ustoupiti, ani narovnání ohledně něho uzavříti (§. 1384. obč. z.).1 Je-li zákonný zástupce sám
14 — 202 —
obviněným, náleží na vrchnoporučenský soud, aby v zájmu nedospělce jeho nároky chránil zřízením curatora ad actum (§ 21. obč. z.)
V theorii není o této otázce, pokud mi jest známo, sporu. Přece však zmínky zasluhuje jednak odůvodnění, jak Hrubým bylo podáno, jednak výjimky z hořejší zásady, jím tvrzené. Pokud Hrubý odpírá dětem a nedospělcům aktivní způsobilost processní proto, že nemají způsobilosti býti objektem urážky na cti, jest tato praemissa očividně protizákonná (§ 4. tr. z.; § 19. obč. z.) tedy nesprávná, a proto i konkluse, zní vzatá, jest nesprávná2. Ustanovením §. 4. tr. z. vyvrácen jest též další jeho důvod, že totiž osoby ty nejsou způsobilými býti právními subjekty poměrů, z porušení trestního zákona nastávajících. Důvod třetí, že totiž děti a nedospělci nemohou nabýti práva žalobního, rozvádí Hrubý v ten smysl, že »urážka sama skýtá jaksi kriminalistický titul práva žalobního a vůle že jest způsob nabývací;« vůle uraženého jest tedy k pojmu urážky nutnou; osoby jmenované však vůle nemají a nemohou proto práva žalobního ani nabýti. Proti tomu sluší uvésti, že již samo spáchání deliktu poskytuje možnost stíhání vinníka, čili tvoří vznik práva obžaloby a jest tedy požadavek ještě další, totiž vůle poškozeného ku platnému jeho vzniku, nepotřebný ; skutečné stíhání samo jest uplatnění onoho práva a předpokládá ovšem vůli k tomu směřující; poněvadž pak tato u osob zmíněných se právem neuznává, nastupuje na její místo vůle zákonných zástupců. Odepírati těmto právo k zastupování jejich chráněnců proto, že zastoupení ve vůli, jako »zjevu psychickém a čistě individuálním« jest nemyslitelno, znamenalo by zvrhnouti zásady §. 4. tr. z. a vydati děti, nedospělce, osoby choromyslné a pod. zcela na pospas zlovůli lidské3.
Pro výjimečné připuštění samostatného práva obžaloby u dětí a nedospělců při porušení práva autorského — 203 —
a tajemství listovního hledáme v zákoně marně nějakou oporu. Že právo autorské jakožto právo majetkové (stejně i patentové a ochranné známky) na dědice neb právního nástupce osoby původně oprávněné přejíti může (§ 9. z. o ochranných známkách, § 56. živ. ř.), z toho ještě oprávněnost oné výjimky nevyplývá, poněvadž děti a nedospělci v těchto případech jen v majetková práva nastupují, kdežto sukcesse v právo soukromé trestní obžaloby pro nepře nositelnost práva toho (viz pozn. 35.) není4.
ad C). Nezletilci, pokud jen nedostatek věku na váhu padá, mají úplnou aktivní způsobilost processní; rozdílu nečiní, zda-li jest delikt soukromý přečinem či přestupkem ; také na důvodech, proč zákonodárce jisté delikty za soukromé prohlašuje, nezáleží (arg. § 495. I. odst. tr. z.5 Úplná aktivní způsobilost processní zahrnuje v sobě nejen právo, žalobu samostatně vznésti, ji pak v dalším řízení provésti a konečné návrhy činiti, nýbrž i právo obžaloby se vzdáti, ať výslovně, ať mlčky v kterémkoliv stadiu processu až do prohlášení rozsudku v I. instanci (§ 530. tr. z.), a konečně též právo, o nároku žalobním smírem (narovnáním) až do téže doby volně disponovati (§ 1384. obč. z.). Toto poslední oprávnění nelze jim upírati snad proto, že narovnání jest smlouva a předpokládá svéprávnost dle obč. zák., a že předpis ten v právu soukromém jest obsažen; neboť jen narovnání o nárocích soukromoprávních, o kterých § 1384. věta 1. obč. z. jedná, jest smlouvou soukromoprávní a tudíž civilní svéprávností podmíněno. Narovnání o nároku soukromém trestním posuzovati nutno dle norem práva trestního, jak dle povahy věcí samo sebou se rozumí a — 204 —
okolnost ta, že ustanovení to pojato do obč. zákonníka, jest úplně irrelevantní.
Ze samostatnosti práva žalobního plyne, že nezletilec nejen svolení svého zákonného zástupce, nýbrž ani svolení vrchnoporučenského soudu nepotřebuje, jelikož se jedná o trestní věc veřejnou a nikoliv o záležitost soukromoprávní ; nepotřebuje dále svolení toho ani k narovnání o předmětu žalobním neb co do útrat sporu, jelikož v samostatnosti co do hlavní věci obsažena jest též samostatnost co do otázek podružných6.
Samostatné právo žalobní nezletilce působí absolutně vůči všem a tudíž i proti jeho zákonnému zástupci samotnému. Vzhledem k této samostatnosti odpadá potřeba zasahování úřadu vrchnoporučenského a tedy i zřizování kurátora kollisního ad actum, byl-li pachatelem sám zákonný zástupce. Toto oprávnění nezletilců vyplývá z nepřenositelnosti soukromého práva obžalobního (viz pozn. 35.).
Spor vésti mohou nezletilci sami, svým zákonným zástupcem aneb zmocněncem (§ 50. tr. ř.) dle volného svého uvážení; v posledním případě při založení právního poměru mezi nimi a zmocněncem, jakož i při konečném vy- pořádání poměru toho dbáti jest předpisů obč. z., jelikož tu jde o poměr práva soukromého; má tedy nezletilec ku platnému zřízení zmocněnce zapotřebí souhlasu svého zákonného zástupce (§ 865. obč. z.) resp. kurátora kollisního (§ 171. obč. z.).
Vede-li nezletilec spor sám osobně, jest jeho zákonnému zástupci na vůli ponecháno processu se súčastniti a processní výkony svého chráněnce doplňovati, pokud toho k dosažení vítězství ve sporu jest zapotřebí. V případě rozporu mezi projevenou vůlí obou, platí vůle nezletilcova, jelikož tomuto samostatné právo žalobní přísluší a jeho vůle proto rozhodnou býti musí. Zákonný zástupce podporuje pouze činnost svého chráněnce, aby pro něho spor příznivě dopadl. Opačný názor dával by zákonnému zástupci právo samostatné disposice s nárokem žalobním, což však s nepřenositelnosti nároku toho nebylo by lze srovnati.
Vede-li spor se souhlasem nezletilce zákonný jeho zástupce sám, pak arciť tento i za zákonného zmocněnce jeho považován býti musí a jest pak oprávněn s nárokem — 205 —
žalobním libovolně disponovati. To platí nejen pro případy výslovného udělení souhlasu, nýbrž i když tento mlčky k místu přišel (§ 863. obč. z.), jmenovitě tedy, jest-li nezletilec, věda o zástupcem podané žalobě, s tím se spokojí a výslovně ničeho proti tomu u soudu nenamítá. Odtud patrno, že žalobní právo zákonného zástupce jest jen subsidiární, účinné jen tehdy a jen potud, pokud opačná vůle zastoupeného nebyla uplatněna. Nedozví-li se tedy nezletilec o spáchaném deliktu v době promlčení vůbec a jsou-li tu i ostatní podmínky promlčení, nemůže ničeho namítati proti platnosti řízení, mezi tím jeho zákonným zástupcem provedeného, předpokládaje, že tento o jeho srozumění sice usiloval, avšak bez výsledku, nemoha ho vůbec vyrozumněti. Totéž platí, když již rozsudek byl vynesen, jelikož právo volné disposice s nárokem žalobním vynesením rozsudku končí (§ 530. tr. z.)7.
Zákonný zástupce musí tudíž nezletilce o deliktu, ač neví-li tento o něm, uvědomiti a teprve k jeho žádosti neb následkem jeho nečinnosti může samostatně právo žalobní uplatniti. Jen v tomto posledním případě možno říci, že zákonný zástupce »nepotřebuje žádné další legitimace«8. Povinností soudu jest, aby zjistil, zda-li splněny jsou podmínky k platnému podání obžaloby a není-li souhlas nezletilců prima facie zřejmý (z listinného prohlášení, spolupodpisu »obžaloby« a pod.), budiž zákonný zástupce přidržován, aby ve lhůtě mu vytčené souhlas ten, aneb naprostou nemožnost opatřiti si jej (pro neznámost nezletilcova pobytu a pod.) soudu prokázal; z úřední povinnosti souhlas ten opatřovati není soud povinen, ani oprávněn9.
Ku vynesení obžaloby a odklizení sporu narovnáním (§ 1384. obč. zák.) nemá zákonný zástupce potřebí schválení vrchnoporučenského soudu dle §. 233. obč. zák., poněvadž se tu nejedná o soukromé právo majetkové neb rodinné, pro něž jedině §. 233. obč. z. platí, nýbrž o právo k právním statkům, veřejným právem trestním výlučně chráněným.
Jak již z předchozího odstavce na jevo jde, nemůže zákonný zástupce nezletilcův proti vůli tohoto ani ža- — 206 —
lobní nárok uplatňovati ani jím libovolně disponovati, jinak by nezletilec, deliktem přímo zasažený, jehož samostatná vůle přec zákonem se uznává (§ 2. lit. d, § 1. tr. z.), byl úplně stranou odstrčen a právo, zákonem výlučně jen jemu poskytnuté, přenášelo by se beze všeho právního důvodu na osobu, které nikdy nepříslušelo, což v přímém by bylo odporu se zásadou nepřenositelnosti soukromého práva obžalobního (viz pozn. 35.). Zda-li žalobou zakročiti jest, čili nic, dovede nejlépe posouditi ten, na němž delikt soukromý byl spáchán; jedině tato osoba může míti bezprostřední zájem na tom, má-li soudní cestou býti zjednáno dostiučinění10. Kdyby zákonnému zástupci přiznalo se samostatné právo žalobní i proti vůli nezletilcově, padlo by tím samo sebou samostatné žalobní právo tohoto, resp. kleslo by na oprávnění obžaloby subsidiární, účinné jen v případě nečinnosti zákonného zástupce11. Práva samostatné obžaloby oběma zajisté přiznati nelze proto, že by nastala neodstranitelná kollise, jakmile by se vůle obou křižovala a pak též proto, že by zásadu : »ne bis in idem« naprosto nebylo lze prosaditi.
Z ustanovení §§ 39., 282., 283., 346., 354., 465., 480. tr. ř., jež propůjčují zákonnému zástupci právo i proti vůli obžalovaného jednati (obhájce zříditi, zmateční stížnost neb odvolání podati, za obnovu trestního řízení žádati), dovozovati nelze, že týž proti nezletilcově vůli též k disponování soukromým nárokem žalobním oprávněn jest, neboť uvedené processní úkony může zákonný zástupce předsevzíti jen ve prospěch obžalovaného, nemůže tudíž tohoto úkony těmi nikdy poškoditi (arg. §§ 290. odst. II., 295. odst. II., 346. odst. I., 477. odst. II. tr. ř.), což však snadno učiniti by mohl, kdyby žalobním nárokem samostatně i proti vůli nezletilcově disponovati by směl. Podotknuto budiž ostatně, že ve prospěchu obviněného též státní zástupce (arg. §§ 282., 283., 346., 354., 465., 480. tr. ř.), ano každý, v řízení trestním súčastněný úřad (§ 3. tr. ř.) činným býti může.
Přivádí-li nezletilec v trestním processu ku platnosti zároveň nároky soukromoprávní (na př. dle §. 57. zák. o právu autorském, §. 103. zák. o vynálezích, §. 27. zák. o ochran, známkách), pak ovšem šetřiti dlužno předpisův práva soukromého, resp. soudního řádu civilního, pokud jde o processní způsobilost, ovšem však jen potud, — 207 —
pokud o toto adhaesní řízení jde, neboť otázky práva soukromého mohou dojiti řešení jen dle zásad téhož práva. Nutně tedy nezletilec dle předpisu §. 365. II. odst. tr. ř. přibrati si musí ku provedení adhaesního sporu svého zákonného zástupce12 a vůle tohoto v každém směru i proti vůli nezletilcově se osvědčuje, ač li tu není výjimky dle §. 2. s. ř. c., kdy pak nezletilec i v tom směru úplně samostatným jest. Zákonný zástupce arciť i v tomto případě napomáhati bude ku vítězství ve sporu hlavním (§ 47. č. 1. tr. ř. : »zur Uiberweisung des Beschuldigten«), pokud vůle nezletilcova nebude na odpor.
Jest otázka, zda-li zákonný zástupce, pokud adhaesní řízení provádí, vykázati se musí schválením soudu vrchnoporučenského (vrchnoopatrovnického) dle §. 233. obč. z., chce-li nárok soukromoprávní platně na soud vznésti, resp. jej v dalším řízení odkliditi. Otázku tu, dle našeho názoru, dlužno zodpověděti záporně, poněvadž z uplatnění nároku soukromoprávního v řízení trestním žádná škoda nezletilci vzejíti nemůže, anžto pořad práva povždy jest vyhražen (§ 372. tr. ř.) a zmeškání hlavního přelíčení škodlivých účinků rovněž nemá (§ 47. č. 3. tr. ř.). Nemusí-li tedy míti schválení vrchnoporučenského ku zahájení řízení adhaesního, nemusí ho ani míti k uzavření smíru. Tato poslednější otázka jest ovšem pochybná.
Všechno to, co o nezletilcích dosud bylo řečeno, platí též plnou měrou o nezletilých osobách stavu vojenského, ať řadového vojska, námořnictva či zemské obrany. Není tomu na závadu cís. nař. ze dne 27. října 1853, č. 228. ř. z., neboť nucené zastupování osob, v nařízení tom uvedených (od šikovatele neb strážmistra dolů) důstojníkem, k tomu zvláště kommandovaným, místo má jen v těch případech, kde deliktem soukromým »die Militärstandesehre selbst verletzt erscheint.«13 — 208 —
Z theoretiků Jičínský zastává sice aktivní způsobilost nezletilců k processn, ale v plném rozsahu, námi shora vytčeném, jen pro nezletilého manžela v případě cizoložství (§§ 502., 503. tr. z.); ve všech ostatních případech má však za to, že zákonný zástupce i proti vůli nezletilcově žalovati může; poněvadž však touto možností se samostatné právo žalobní nezletilcovo, jak shora bylo prokázáno, vylučuje, potírá takto Jičínský v důsledcích sám své vlastní zásady.
Tážeme se dále, proč pro manžela nezletilého v příčině cizoložství má býti nějaké privilegium? Zákon pro ně neposkytuje ani té nej menší opory, neboť mluví v §. 503. tr. z. o »beleidigter Theil« právě tak, jako v §§. 495., 496. tr. z. a předpisech ostatních. Ze zvláštního postavení a důležitosti, již svazek manželský v právu a ve státním organismu zaujímá, rovněž nelze privileje toho dovozovati, neboť také v případech §§ 463., 504., 505. a 525. tr. z. poskytuje se obžaloba soukromá z ohledů rodinných; — 209 —
srv. pozn. 40. Právě cizoložstvím uražený manžel provádí obžalobou výlučně osobní právo a možno jen tolik říci, že tento případ jest vzorem pro zásadu nepřenositelnosti soukromého práva žalobního; co tedy platí o nezletilém manželu v případě cizoložství, platí proň i v případech ostatních soukromé obžaloby a platí též pro všechny ostatní nezletilé soukromé žalobce.14
Hoegelův názor, že nezletilci jen pro přestupky samostatně žalovati mohou, ze zákona nijak odůvodniti nelze; důležitost věci aneb nákladnost sporu pro odepření způsobilosti processní pro přečiny nestačí, či snad jest křivé obviňování veřejné z vraždy, žhářství a pod. (§ 487. tr. z.) méně důležito, než-li křivé obviňování ze lhářství v novinách (§ 491., 493. tr. z.)? Nákladnost sporu při přečinu zvláště doznaném (na př. při porušení práva autorského, patentního, ochr. známek) bude dozajista menší, než-li při přestupcích, provádění rozsáhlých a obtížných důkazů pravdy neb pravděpodobnosti vyžadujících; odpadadají-li však tyto důvody, padá též tvrzení samo, jelikož nemá v zákoně nikde žádné opory (srv. § 46., 447. tr. ř.). Hoegel stěžuje řešení naší otázky hlavně tím, že vedle soukromého žalobce staví hned žalobce subsidiárního a oba pak stejně posuzovati se snaží; ale sloučení těchto dvou ústavů jest nemožno, neboť žalobcem subsidiárním může se státi jen ten, kdo za účelem uplatnění nároků soukromoprávních k trestnímu řízení se byl připojil a musí proto jeho způsobilost processní dle zásad práva obč. resp. řízení soud. civilního posuzována býti.
Z Hoegelovy úvahy jest také nejlépe patrno, že při řešení naší otázky s právem soukromým naprosto vystačiti nelze. Poněvadž nezletilci dle soukromého práva jen omezeně k právním činům jsou způsobilí a tudíž též v řízení civilním jen omezenou způsobilost processní mají, snaží se Hoegel provésti toto omezení též v právu trestním a omezuje proto nezletilce jen na řízení přestupkové. Chtěl-li by Hoegel býti důsledným, musil by tuto omezenou (přestupkovou) způsobilost propůjčiti též nedospělcům a osobám choromyslným, neboť i tyto osoby jsou částečně k právním činům způsobilé (arg. §§ 151., 246., 310., 567., 1421. obč. zák.; zák. o pošt. spořitelnách ze dne 28. května 1882, č. 56 ř. z.). Tak daleko Hoegel ovšem nejde a příčina toho jest na snadě. — 210 —
S názory Hrubého se naše názory, pokud jde o nezletilce, celkem shodují. Žádati však pro všechny případy, kdy zákonný zástupce za nezletilce žalobní právo prováděti chce, výslovné srozumění nezletilcovo není třeba; stačí, když o činnosti svého zástupce ví a opačné vůle neprojeví. Dále nelze vystihnouti, proč Hrubý v případech §§. 504. a 505. tr. z. nezletilce z práva žalobního vylučuje; zákon sám zajisté tak nečiní a pouze pro případ, že by tu rodičů neb příbuzných nebylo, udílí právo žalobní poručenstvu (arg. slovo »oder« v §. 505. tr. z.). Ostatně lze si těžko my sliti případ, aby ještě nezletilí rodiče měli již nezletilé děti. Také případy §§ 282., 283., 346., 354., 465. a 480. tr. ř. nejsou výjimkou, poněvadž dotyčné prostředky opravné nezletilec (ba i nedospělee [§§. 237., 269. lit. a) tr. z., §. 465., 480. tr. ř.]) samostatně vedle svého zákonného zástupce uplatniti může.15
Pokud jde o odůvodnění samostatného práva žalobního, nezletilcům přináležejícího, poznamenáváme proti Hrubému: zákon nikde nezakazuje16 zákonným zástupcům, že by nesměli zájmy svých chráněncův hájiti v trestním řízení, právě naopak jim práva toho dopřává v předpisech, v předchozím odstavci citovaných.17 Že pak zákonný zástupce nesmí jako strana vstoupiti do processu na místo obžalovaného nezletilce, má svůj důvod v tom, že zákonný trest na vinníku i nezletilém v zájmu veřejném vykonán býti musí a osoba zákonného zástupce resp. vůle jeho před zájmem tím úplně do pozadí ustupuje, nemohouc tvořiti žádné překážky.18
Co se konečně týče názoru Storchova, jest především tolik jisto, že z předpisů §§. 50. a 365. tr. ř. nelze pro naši otázku zhola ničeho dovoditi.19 Jest sice zcela správno, že trestní řád v §. 365. ku provedení adhaesního řízení, je-li soukromým účastníkem osoba nesvéprávná, žádá zakročení jejího zákonného zástupce. Také úplně právem: vždyť zde běží o soukromoprávní nárok ať majetkový ať rodinný. Za to však správno není, že § 50. tr. ř. soukromého žalobce a soukromého účastníka co do zastupování sobě zcela na roven staví; § tento mluví prostě o soukromém žalobci, pak o soukromém účastníku a konečně o jejich zá- — 211 —
konném zástupci, tedy o trojí kategorii osob a ustanovuje, že pokud úkony soudní processní předseberou, činiti tak mohou bud osobně, buď zmocněncem. Jest zde tedy sankcionována rovnost uvedených osob co do zastupování zmocněnci volenými, nikoliv však co do zastupování zákonnými zástupci. Rozdělme zákonné ono ustanovení o tomto zastupování zmocněnci ve dva různé paragrafy, v jeden o soukromém žalobci, v druhý o soukromém účastníku, což beze všeho jest připustilo, a celá argumentace Storchova rozpadá se v niveč; proto nelze z té nahodilé okolnosti, že zákon — snad k vůli stručnosti — soukromého žalobce a soukromého účastníka vedle sebe v témž paragrafu jmenuje, činiti tak dalekosáhlých důsledkův.
Jest zde patrna táž vada, kterou již nahoře při Hoegelovi jsme vytkli: soukromý žalobce staví se po bok soukromému účastníku a ustanovení pro tohoto platná vztahují se násilně beze všeho zákonného podkladu i na onoho a přehlíží se při tom úplně, že tu jde o dva ústavy právní, od sebe předmětem i účelem naprosto rozdílné. Soukromý účastník domáhá se v řízení adhaesním soukromých svých práv majetkových (či rodinných); soukromý žalobce vykonává však žalobou právo veřejné, státu náležející a jen ze zvláštních důvodů (viz pozn. 40.) státními orgány nevykonávané, nýbrž ponechané ku provedení tomu, kdo bezprávím byl dotčen.
Směšování obou těchto ústavů překvapuje tím více u Storcha, jenž na veřejný ráz i obžaloby soukromé veliký důraz klade.20 Také pokus, vypůjčiti si z práva civilního pojmy způsobilosti k právům a způsobilosti k právním činům a na tomto základě řešiti otázku aktivní a passívní způsobilosti v trestním processu,21 nemohl vésti k uspokojivým výsledkům, jako kterékoliv jiné přenášení ústavův práva soukromého v obor práva trestního; řešení stalo se jen spletitějším a nejasnějším.
Nelze dále chápati, proč Storch osobám nesvéprávným, jmenovitě pak nezletilcům, právo samostatné obžaloby vůbec zásadně na jednom místě odpírá, kdežto na místě druhém22 příbuzným obžalovaného práva zmateční stížnosti (odvolání atd.) dopřává, »nehledíc k tomu, zda-li — 212 —
mají soukromoprávnou způsobilost k právním činům čili nic« (vyjma děti a choromyslné). Či snad nejsou tyto opravné prostředky samostatným úkonem processním právě tak, jako soukromá obžaloba? I zde jsou činný tyto osoby nesvéprávné (nedospělci též? sotva!) mocí vlastního práva, jak Storch v textu § 212. uv. sp. sám tvrdí.
Zbývá ještě zmíniti se o judikatuře. Pokud odepírá nezletilcům samostatné právo žalobní z důvodů práva soukromého, platí o ní vše to, co v předešlých odstavcích bylo řečeno. Jen jeden ještě argument, na první pohled velmi závažný, totiž otázka nákladů, na kterou všechna rozhodnutí nejv. soudu konsequentně poukazují a z okolnosti té, že pro nezletilce ze sporu vzejíti mohou závazky majetkoprávní, t. j. povinnost k náhradě útrat, skončilo-li řízení jinak než odsouzením obžalovaného, nezletilcům aktivní způsobilost processní odepříti se snaží, zasluhuje bližšího povšimnuti.
Tvrdíme, že ani tento důvod není případný. Ať již právní důvod závazku ku náhradě nákladův trestního sporu jest jakýkoliv a ať závazek sám jest povahy soukromoprávní či veřejnoprávní,23 tolik jest jisto, že závazek ten není nikdy samostatný, nýbrž akcessorní, nezbytné plus každého processu vůbec, mající příčinu svou v poměrech národohospodářských. Tato podružná otázka nákladová nemůže již dle této své povahy míti pražádného vlivu na process hlavní, ani co do celku, ani co do jednotlivých jeho částí, tudíž ani ne na otázku aktivní způsobilosti k němu. Vždyť stát musí založiti všechny náklady i soukromého processu trestního až do rozsudku. Dovozovati tedy z otázky nákladové důsledky pro processní způsobilost znamenalo by, přirozený onen poměr na ruby obraceti a celou věc na hlavu stavěti.
I když máme za to, že závazek k placení processních útrat jest povahy soukromoprávní, přece jen uvážiti dlužno, že tu nejde o žádný závazek smluvní, nýbrž zákonný (oblig. ex variis causarum figuris) a že závazky tohoto druhu pro nezletilce samostatně, bez intervence jejich zákonného zástupce vznikají (na př. §. 248. obč. z. a m. j.) právě tak, jako jejich majetkoprávní závazky ex delicto (§§ 866., 1308. a j. v. obč. z.). Důležitost otázky závazku — 213 —
nákladového ustupuje nápadně do pozadí, uvážíme-li, že nezletilec pokaždé, kdykoliv obžalovaný odsouzen nebyl, útraty sporu nésti musí, ať již prováděl spor sám, ať svým zákonným zástupcem byl zastoupen (arg. § 390. I. odst. tr. ř. a contrario).24
Po tak dlouholeté, houževnaté neústupnosti a upjatosti praxe v otázce aktivní processní způsobilosti nezletilců s povděkem v praxi i theorii přijati dlužno rozhodnutí nejnovější ze dne 25. ledna 1904 v odst. II. pod č. 6.) uvedené, jímž konečně naléhavé potřebě praktické vyhověno.
ad D). Co ad C) vyloženo bylo o nezletilcích, platí svrchovanou měrou o osobách, pod prodlouženou mocí otcovskou (§. 173. obč. z.) aneb poručenskou (§. 251. obč. z.) postavené, ač nemá-li prodloužení to svůj důvod v chorobě duševní. Jeť prodloužená moc otcovská (poručenská) ústavem ryze soukromoprávním, trestnímu právu naprosto cizím, také proň žádného smyslu nemajícím a nelze ho proto vůbec do práva trestního přenášeti. Ani literatura, ani judikatura (pokud mi ovšem jest známo) se o případu tomto výslovně nezmiňuje. Podle Storcha ovšem není pochyby, že ani tyto osoby, »postavené pod mocí otcovskou, poručenskou . . . nemají processní způsobilosti a mohou vykonávati práva soukromého žalobce . . . jen skrze své zákonné zástupce.«
ad E). Osoby sem náležející, totiž choromyslné (§§ 21., 270. obč. z.) a hluchoněmé za podmínek § 275. 1. věty obč. z. aktivní způsobilosti processní postrádají právě tak, jako passívní (§. 2. lit. a) b) tr. z.), poněvadž po právu vůbec žádné vůle nemají. Tomu není na odpor předpis § 567. obč. z., dopřávající platnosti testamentu, choromyslným in lucidis intervallis zřízenému, neboť tato výjimka, favore legis pro platnost závětí stanovená, pod- míněna jest důkazem o tom, že testator v době zřizování závěti při zdravém rozumu byl, což ostatně z obsahu závěti samé bude patrno. Z povahy věci samé jest zřejmo, že o processní způsobilosti těchto osob nemůže být sporu. Názor Hrubého, veškeru trestní ochranu osobám těm odpírající, (viz ad A) a B)) zůstal ojedinělým.
ad F). Marnotratníci. O těchto platí vše to, co o osobách ad D) bylo řečeno. Ze spisovatelův jen Hoegel přiznává jim aktivní způsobilost processní, v míře arciť — 214 —
značně obmezené, odůvodňuje omezenost tu jen částečnou způsobilostí k právním Činům. Že však omezení toto předem a hlavně jen pro obor soukromého práva bylo stanoveno, je tudíž do práva trestního vnášeti nelze, jest nepochybilo a bylo již shora ad C) prokázáno. Jinak zase Storch a Jičínský.
Zásady, až dosud pro obor trestního práva ohledně osob civilně nesvéprávných dovožené, nelze snad vyvrátiti námitkou, že též jiné obory práva veřejného pro své účely s civilní svéprávností či nesvéprávností jednotlivých osob počítají a ji tedy pro sebe přejímají (na př. § 2. živ. řádu; § 56. odst. IV. živ. ř., §. 9. zák. ze dne 2. dubna 1873, č. 41 ř. z. o právu vol. do říšské rady; řády volební zemské a obecní atd. atd.), jelikož právo trestní má v té příčině svoje vlastní ustanovení (§ 2. lit. d), § 495. II. odst. tr. z.).
Dodati ještě dlužno:
1. Osoby tělesně nemocné, jakož i hluchoněmé dle 2. věty §. 275. obč. zák. nejsou pro tuto okolnost samu nikdy nesvéprávné, ať již svoji vůli projeviti mohou čili nic (jinak Jičínský). Pokud samostatně jednati nemohou, musí jednati zmocněncem také u soudu trestního právě tak, jako u kteréhokoliv jiného úřadu (srv. § 275. posl. věta obč. z.; § 185. c. s. ř.); pro zřízení kurátora ad actum není tu zákonných podmínek a ani úřadu, který by ho zřídil: vrchnoporučenský aneb vrchnoopatrovnický soud pro ně neexistuje a příslušný soud trestní nemůže a nesmí ve věcech obžaloby soukromé ve stadiu řízení ex officio býti činným (případ modifikace dle §. 96. tr. ř. vyjímaje), zvláště pak nesmí dělati začátek.
2. Totéž platí o osobách svéprávných nepřítomných; musí jednati zmocněncem, jestliže samy k soudu dostaviti se nemohou (jinak Jičínský); kurátor ad actum zřizuje se jim pravidelně jen k návrhu odpůrce v zahájeném již řízení civilním. V trestním řízení není ani ohledně nich úřadu, ku zřízení opatrovníka povolaného. Nedozví-li se nepřítomnný v době promlčecí o deliktu na něm spáchaném a jsou-li i ostatní podmínky promlčení splněny, má to v zápětí zánik jeho nároku žalobního právě tak, jako kdyby z jakýchkoli důvodů jiných proti pachateli zakročiti nebylo lze (na př. pro poslaneckou immunitu a pod.).
Právnické osoby, společnosti, společenstva a jinaká dovolená sdružení se více osob v organický celek, pokud objektem deliktu soukromého býti mohou, zastupo- — 215 —
vány jsou svými zákonnými neb statutárními zástupci. Mohou-li těmito dle zákona neb stanov býti též osoby nesvéprávné,25 platí o nich vše to, co shora o aktivní způsobilosti processní osob nesvéprávných bylo vyloženo.
Tolik de lege lata. De lege ferenda jest ovšem oprávněna úvaha, že posunutí hranice aktivní způsobilosti , processní nazpět až do dokonaného 14. roku praktickou potřebou odůvodněno není a že odporucovalo by se hranici tu vytknouti teprve ve věku pozdějším, kdy sociální vědomosti jednotlivce pokročily. Dosažený rok 18. zdá se pak býti pro rak. právo nejpřípadnějším (cfr. § 569. obč. z.).
K. Skřipský, c. k. s. adj.

Správné jest tudíž roz. kas. s. ze dne 20. února 1890, č. 13480, sb. 1334, byť i důvody byly pochybeny. Rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen zákon již proto, že proti výslovnému předpisu §. 530. tr. z. odvolací soud připustil vzdání se soukromé obžaloby 10letým uraženým ještě v běhu řízení odvolacího, kdežto ono jen až do prohlášení rozsudku v I. inst. přípustným jest (mimo případ cizoložství) a pak ovšem i proto, že nebyla respektována vůle zákonného zástupce, ve sporu tomto jedině směrodatná; hlavní důvod, kas. soudem vyslovený, totiž možnost právních závazků majetkových, jest úplně irrelevantní.
K názoru tomu dospívá Hrubý na základě pojmu cti, k němuž žádá moment vnější, objektivní: vážnost u spoluobčanův a moment vnitřní, subjektivní: vědomí své hodnoty a tudíž snahy, ji sobě udržeti; poněvadž pak děti a nedospělci (a jim rovné osoby "rozumu pozbavené") vůle a snahy nemají, nemají ani cti a není proto možno, jim na cti ublížiti. Leč definice cti Hrubým podaná jest v rozporu s pojmem cti, jak theorii (na př. Janka, Finger, Liszt a j.) a rak. tr. zák. jest stanoven. Judikatura kas. soudu důsledně děti a nedospělce za spůsobilý objekt urážky na cti uznává; srov. plen. rozh. ze dne 8. listopadu 1904, č. 16030, sb. úř. č. 3002; plen. rozh. ze dne 5. května 1903, č. 6823, sb. úř. č. 2836 a literaturu v pozn. k rozh. tomu.
K pozn. 50. Hrubého na str. 327. podotýkáme jen tolik, že po právu měl otec jako bezprostřední pachatel (ev. návodce) býti stíhán.
Srv. plen. rozh. ze dne 30. března 1897, 6. 3586, sb. č. 2080; plen. rozh. ze dne 29. listopadu 1898, č. 16285; ze dne 26. října 1903, č. 4258, sb. č. 2884 (uvedené též v Manzově vyd. tr. ř. z r. 1904 z pozn. 27. a 28. k §. 2. tr. ř.)
Srv. Jičínský v uv. poj. str. 497., kde dělí se delikty soukromé vzhledem na důvody, proč obžaloba trestná vyhražena, takto:1. ohled na poškozeného samotného, (§ 487.—495.; 496., 497. tr. z.; zajisté nyní též § 1. zák. ze dne 6. dubna 1870 č. 42 ř. z. [listov. taj.]: § 21. tisk. zák. a čl. III. zák. 15. říj. 1868, č. 142. ř. z.);2. ohled na rodiny (§§ 463., 503., 505., 525. tr. z.);3. ohled na občanskou společnost (starý § 467. tr. z.; nyní § 55. zák. o právu autorském; § 97. zák. o patentech a § 26. zák. o ochr. znám.); označení tohoto třetího důvodu není ovšem zcela případné, poněvadž se v případech těchto jedná o porušení individuálních práv majetkových (srv. Randa: Stačí-li obvyklé roztřídění soukromých práv dle jich obsahu. Sborník, roč. I. str. 1.
Náklady, státu již vzešlé a jím založené, musí hraditi soukromý žalobce, pokud je narovnáním obžalovaný nepřevzal. Viz Storch, 1. c. II. d. § 245., č. 2. str. 615.
Dotyčné předpisy §. 530. nebyly zrušeny tr. řádem z r. 1873; viz Storch, 1. c. I. d. § 72, pozn. 14. str. 299; rozh. ze dne 26. srpna 1875, č. 6576. sb. č. 77; ze dne 20. dub. 1898. č. 5442, č. 2207.; ze dne 14. července 1891 č. 8832 sb. č. 1474.
jak se praví v důvodech rozh. ze dne 4. června 1903, č. 8200 sb.č. 2851.
Tato podmínka nebyla zjištěna v případě, v pozn předchozí uvedeném a nebyla proto II. instance beze všeho oprávněna říci, že tu není dle zákona potřebné obžaloby (§. 259. č. 1. tr. ř).
Mysleme jen na choulostivé urážky na cti, spáchané na nevěstěneb ženichu před svatbou.
To přehlíží Jičínský; viz pozn. 3.
Pokud mi jest známo, jest praxe v požadování této záležitosti velice laxní; velmi často připouštějí se osoby nesvéprávné jako soukromí účastníci k trestnímu řízení i bez podmínek §. 2. c. s. ř., a nález o náhradě škody jim se doručuje, kdežto zákonný jejich zástupce úplně stranou se ponechává.
Nařízení toto dosud jest v platnosti; článkem V. zák. ze dne 17. prosince 1862, č. 8. ř. z. ex 1863 zrušeno býti nemohlo, jelikož ono jedná o všech urážkách na cti, jak přečinech tak i přestupcích dle §§ 487.- 496. tr. z., kdežto tento upravuje právo žalobní jen ohledně přečinů §. 493. tr. z.; také kruh osob chráněných se nekryje; nařízení cit. mluví o vojácích od šikovatele neb strážmistra dolů, kdežto cit. čl. odst. III. o osobě vojenské vůbec („gegen einen Militär“); dle tohoto ustanovení) musí útok (přečin) směřovati na „Berufshandlungen“, dle onoho (cís. nař.) stačí však porušení cti stavu vojenského (,,Militärstandesehre“) vůbec, kteréžto pojmy arciť identické nejsou.Ale ani platným trestním řádem ze dne 23. května 1873, č. 119. ř. z. ono cís. nařízení zrušeno nebylo; neboť § 2, II. odst. platného tr. řádu shoduje se co do znění s předpisem §. 2. starého trest. řádu ze dne 29. července 1853, č. 151. ř. z. (§ tento zní: "Die strafgerichtliche Verfolgung findet von Aintswegen statt, mit Ausnahme derjenigen Fälle, in welchen das Gesetz sie insbesondere von dem Verlangen eines Beteiligten abhángig macht"); také § 37. starého tr. řádu souhlasí s §. 46. tr. ř. platného až na to, že ukládá soukromému žalobci povinnost, žádati nejprve státního zástupce o stíhání a teprve, když tento je odepře (dle instrukcí měl převzíti stíhání jen tehdy, když deliktem dotčeno bylo "ein offentliches lnteresse"), má onen právo žaloby samostatné. Tato okolnost jest však pro naši otázku bez významu. Tolik tedy jest jisto, že nový, nyní platný trestní řád se úplně shoduje v tomto směru (pokud jde o soukromou obžalobu) se starým z r. 1853 a poněvadž tento nabyl platnosti později (na Moravě a ve Slezsku dle min. nař. ze dne 26. března 1855, č. 54. ř. z. dnem 28. dubna 1855; v Čechách dle min. nař. ze dne 6. května 1855, č. 63. ř. z. teprve dnem 26. května téhož roku), nežli ono císařské nařízení, musilo by toto již jím zrušeno býti bývalo. Ale trestní řád z roku 1853 byl vydán před oním cis. nařízením, měl tedy jím býti doplněn a nikoliv je zrušiti. Bylo by také úplně proti smyslu, aby zákonodárce vydal zákon (cís. nař.) věda, že musí býti zrušen, jakmile nabude platnosti zákon (tr. řád), krátce před tím vydaný. Na ono cís. nařízení musí býti pohlíženo se stanoviska jiného, totiž toho, že delikty, o kterých ono jedná, stíhaly se v říších sousedních ex officio a ono, chtějíc se tomu přizpůsobiti, volilo střední cestu zavedením nuceného zastupování důstojníkem. (Srv. Jičínský l. c.)Srv. o této otázce, jmenovitě z doby poslední pojednání; —ek: "Jest cís. nařízení ze dne 27. října 1853, č. 228. ř. z. dosud v platnosti v Hovorně Právníku roč. 1904, pod č. 1., jež hlavně potírá důvody rozh. ze dne 3. list. 1903, č. 15575. v souvislosti s rozh. kraj. soudu v Olomouci ze dne 17. září 1903, Bl. 258 /3.
Až ovšem na výjimku, §. 503. větou 3. stanovenou, že totiž žalobce může i po právoplatném rozsudku odpustiti spolumanželi s účinkem trestnost úplně shlazujícím, kterážto výjimka z ohledu na další trvání manželství, jako základní jednotky státního organismu, snadno se dá odůvodniti.
Viz Storch: l. c. II. d. § 212. str. 476.
Hrubý v uv. poj. str. 219.
Srv. k tomu nař. min. práv ze dne 10. července 1903, č. 22 věstn.
Srv. důvody rozh. ze dne 4. června 1903, č. 8200 sb. úř. č. 2851 v pozn. 32.
Viz též důvody rozh. ze dne 20. ún. 1890, č. 13480 v pozn. 20. citované.
Srov. jeho uv. sp. I. d. § 1., pozn. 2.; II. d. § 244., tr. 607.: "Stíhání činů trestných děje se vždy v prospěchu veřejném a věc trestní zachovává si proto vždy povahu věci veřejné".
Storch dle Hrubého v uv. poj. v "Právníku", str. 253. nn.
Storch: l. c. § 212. II. d., str. 476.; zde ovšem nebylo lze jinak, než-li podrobiti se doslovnému znění zákona (§ 282. tr. ř.).)
58) Storch: l. c. II. d. § 245. a pozn. l. k témuž §.
Storch: l. c. II. d. § 245., pozn. 11.: "poněvadž nečinil tak (zák. zástupce) vlastním jménem, nýbrž jen jako zástupce jmenovaných osob (soukr. neb subsidiárního žalobce).
Na př.: studentské spolky; viz Manz, Strafgesetz. 1902, II. d., pozn. k §. 1. zák. spolk.

Citace:

Aktivní způsobilost osob nesvéprávných k trestnímu řízení.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1905, svazek/ročník 14, s. 170-184, 217-231.