Úraz způsobený po vystoupení z jednoho vagonu cestou do jiného vagonu jest, bylo-li přestoupení nutným, událostí u provozování vozbg nastalou. Plus rozsudečného, vyměřeného z přemrštěného nároku žalobního nese žalobce, jinak ve sporu zvítězivší.
Dělník D. vstoupil ve Stanici D. do přeplněného vozu a byl pak za jízdy konduktérem převeden do chodby vozu druhé třídy, v níž musil státi až do stanice B. Tam poručil mu konduktér, aby vylezl a vsedl do zadního vozu, jenž k vlaku byl zatím připojen, při čemž mu konduktér pravil, aby šel rychle, že je málo času. Dělník uposlechl, pospíchal s uzlem na zádech v udaném směru, najednou však upadl a zranil se na ruce. Příčina, proč upadl, nebyla zjištěna. C. k. zemský jako obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 13. října 1904 Cg. IV. 76/4 vyhověl žalobě dělníka D. na dotyčnou dráhu o náhradu škody podané, sníživ žádanou náhradu na přiměřenou míru. Pokud jde o naši otázku, bylo uvedeno v
důvodech:
V tomto sporu běží především o to, zdali nehodu žalobcovu pokládati jest za »událost u provozování vozby nastalou. Když i pojem vozby co nejúžeji vymezíme, dlužno jím rozuměti nejméně dopravu osob a zboží, vlastní to živnost a účel železných drah. Doprava tato ale nekoná se pouhou jízdou po trati, naopak provedení její od začátku až do konce vyžaduje ještě řadu jiných opatření, jako ku př. vstupování, vystupování, přestupování cestujících a pod. Dle toho dlužno každou příhodu za událost u provozování vozby pokládati, stala-li se v době od převzetí transportu až do jeho ukončení a souvisí-li příčinně s ním. Takové příčinné spojení mezi činností dopravní a událostí jest tu tehdy, byla-li událost způsobena některým prostředkem dráhy, tudíž i jejích orgánů, pokud se jevil nutným při provádění dopravy. V přítomném případě jel žalobce z D. do U. H. a byla jízda tato v mezistanici B. jen přerušena. (Nyní následuje vylíčení příhody, jak shora bylo uvedeno.) Zřetelem k tomuto stavu věci jeví se úraz žalobcův beze vší pochybnosti býti událostí u provozování vozby; neboť žalobce pospíchal na rozkaz orgánu dráhy do zadního vozu a poranil se mezi tímto přestupováním, které orgánem dráhy nařízeno bylo v zájmu řádné dopravy cestujících. Poněvadž tato událost přivodila tělesné poškození žalobce, ručí zaň žalovaná dráha dle §. 1. zák. z 5. března 1869, č. 27. ř. z. Vyloučení tohoto ručení bylo by možným jen důkazem, že tu jest některý z důvodů exkulpačních, v §. 2. uvedených. Důkaz v tom směru drahou nabídnutý se však nezdařil, neboť svědkové nemohli v příčině upadnutí žalobce nic určitého pověděti a zůstává domněnka, že žalobce následkem komíhání uzlu na zádech byl k zemi poražen, právě jen pouhou domněnkou.
Poněvadž tedy dráha ničeho nedokázala, co by zmíněnou příčinnou souvislost mezi úrazem žalobcovým a nařízením orgánu dráhy, aby totiž rychle přestoupil, přerušilo, bylo uznáno, že dráha za způsobenou škodu ručí.
Rozsudek tento byl, pokud jde o tuto otázku, rozhodnutím mor.-sl. vrchního soudu zemského ze dne 17. prosince 1904, Bc I. 102/4 potvrzen a pouze co do výroku o útratách změněn, jak níže uvedeno bude.
Důvody:
Též odvolací soud souhlasí s prvním soudem v tom, že slovem »vozba« (Verkehr) není rozuměti jenom, jak žalovaná se domnívá, pohyb vlaku a nejvýše ještě vystupování z vlaku, naopak že k tomu patří veškerá jednání přípravná, která s jízdou po dráze nutně souvisí a účelu dopravy cestujících slouží, a že také přestupování na mezistanici jest jednáním, které s technickým provozováním dopravy lidí jest v nutném spojení. Žalobce musil v B. přestoupiti, i kdyby to konduktér nebyl nařídil, poněvadž měl nárok na místo k sezení a poněvadž za účelem nalezení takového místa musil vystoupiti a do zadu se odebrati, ježto v této stanici více prázdných vozů bylo přivěšeno. A poněvadž žalobce cestou k zadní části vlaku upadl, nemůže býti pochybnosti, že tu jest událost u provozování vozby. Okolnost, zdali žalobce vůbec a zda-li od některého zřízence železničního byl vyzván, aby pospíchal, pokládá odvolací soud za nerozhodnou, poněvadž platí tu domněnka §. 1. cit. zák., že událost, t. j. upadnutí žalobce, stala se vinou dráhy neb oněch osob, kterých užívá při provozování vozby a poněvadž není věcí žalobce, aby příčinu úrazu vypátral a dokázal, naopak jest věcí žalované, aby zákonitou domněnku vyvrátila a vinu žalobcovu dokázala.
Důkazu takového však žalovaná neprovedla; neboť tvrzení její, že žalobce jen proto upadl, poněvadž svým uzlem, který na zádech nesl, při běhu na stojan lampy narazil, nebylo vedenými o tom svědky potvrzeno, naopak pověděli tito svědkové, že příčinu upadnutí žalobcova s určitostí udati nemohou a pouze se domnívají, že žalobce, naraziv uzlem na stojan lampy, byl povalen. Rovněž dokazuje výpověd svědků, že, ačkoliv místo nehody ihned po odjezdu vlaku ohledali, ani žádného prkna, klády, kamenu neb pod. nenalezli, ani že v době úrazu podobné neb jiné překážky v cestě nebylo. Zkrátka — zákonitá domněnka, kterou má žalobce pro sebe, nemůže býti vyvrácena pouhými domněnkami, i kdyby dosahovaly stupně značné pravděpodobnosti.
Jest tedy žalobcův nárok odůvodněn.
Pokud jde o útraty1, brání se žalovaná vším právem zaplacení rozsudečného na zažalované plus z bolestného připadajícího, poněvadž tento větší nárok byl patrně přepjatý a neudržitelný a tudíž jen se slušností se srovnává, aby plus rozsudečného, tímto přemrštěným nárokem vzniklé, nesl žalobce sám a nikoli žalovaná dráha. V tomto směru bylo odvolání vyhověti.
C. k. nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 22. února 1905, čís. 2498, nevyhověl dovolání žalované dráhy z těchto
důvodů:
Událost, která tělesné poranění žalobcovo v zápětí měla, byla nižšími soudy právem posouzena jako událost u provozování vozby a podřaděna §. 1. zák. z 5. března 1869. Vývody revise proti tomu se obracející a o §. 503, čís. 4 c. ř. s. se opírající nemohou vyvrátiti úplně správné důvody obou nižších stolic, na které se tímto poukazuje. Pokud revise potírá rozsudek odvolacího soudu z důvodu, »že nebyly patřičně oceněny skutečnosti průvodním řízením vyšetřené«, dlužno dáti důraz na to, že processní zákon, jak z §. 503. vychází, takového důvodu revisního nezná. Dotyčné vývody revise obsahují pouze nedovolené potírání soudcova ocenění důkazů, a poněvadž ani žádný nedostatek řízení ani žádná patrná nesrovnalost s akty nebyla vytknuta, nelze je pokládati za zákonné provedení cifer 2. a 3. §. 503. c. ř. s., na něž se bylo odvoláváno.
Konst. Loffler.

1. Žalobce žádal 2400 K bolestného a bylo mu přisouzeno v 1. i v 2. stolici pouze 100 K. *)