Věřitel, jehož pohledávání pojištěno bylo na celém knihovním tele dvou neb více spoluvlastníků, múze zádati zapravení celé své pohledávky z celistvého, neděleného nej vyššího podání, připadne celé ještě takto neuhrazené částky její z nevyčerpaného dosud nejvyššího podání na ideální podíl spoluvlastníka vypadajícího.
Jak má soudce exekuční v případech takových si počínati a nejv. podání rozúčtovati.
V řízení rozvrhovém se útraty rekursní nepřisuzují.
Usedlost manželům A a B připsaná propadla exekuci.
Zatížení ideálních podílů těchto manželů bylo různé, neboť jednotlivé dluhy vázly pouze na polovici manžela A, ostatní na celém knihovním těle.
Věřitelé C a D měli své pohledávky na celém knihovním těle.
C-ova činila celkem 3962 K 17 h, D-ova 602 K 67 h.
Prvý soudce přikázal
a) na prvou:
1. z polovice A-ovy zbytek nejvyššího
podání sem spadající 1700 K 37 1/2 h;
2. z polovice manželky B nikoliv celou
ještě se nedostávající část, nýbrž pouze polovici
celistvé pohledávky .........1981 K 08 1/2 h,
takže tento věřitel nedošel z druhé polovice
úplného zapravení, ačkoliv zbytek nejvyššího
podání ještě k účeli tomu úplně stačil.
b) na druhou:
1. z polovice A-ovy ničeho, poněvadž zde
bylo nejvyšší podání již vyčerpáno; . z polovice B-ové nikoliv celou D-ovu
pohledávku, nýbrž zase pouze polovici její . . 301 K 33 1/2 h, ačkoliv i tu nejvyšší podání na tuto nemovitostní polovici vypadající k zapravení druhé polovice pohledávky tohoto věřitele úplně stačilo.
V důvodech
uvedl prvý soudce, že neprávem požadovali tito věřitelé zapravení celého pohledávání z jedné každé případně nedostatek jen z druhé polovice, když v knize pozemkové povinnost dlužníkův způsobem návrhu tomu odpovídajícím vyznačena není. Jinak bylo arciť tam, kde k vyznačení té povinnosti použito bylo slova: »solidární«, což jest sice výrazem v knih. zákoně naprosto neodůvodněným, nepřesným, nicméně dle práva obč. jest tím povinnost dlužníků s dostatek vyznačena, a působí, jakmile vyznačení toto z poz. knihy zřejmým jest, též vůči každému knihovnímu účastníků (§. 443. ob. z. obč.).
Rekursu věřitelů C a D c. k. krajský jako rekursní soud na Horách Kutných usnesením ze dne 17. září 1903, č. j. R 1783/31, místa nedal,
neboť
třebas by byl dluh solidární, přece jednotlivé podíly nemovitostní ručí za pohledávání, na celé nemovitosti pojištěné, jenom dle poměrů na ně vypadajících dílečných obnosů i když spoluvlastníci rukou společnou a nerozdílnou ku placení zavázáni jsou, kteréž zásadě usnesení v odpor brané vyhovuje.
Třetí stolice zrušila k dovolacím rekursům věřitelů C a D usnesení obou nižších soudů a nařídila prvnímu, aby provedl rozvrh poznovu a to dle zásad v důvodech uvedených.
S návrhem na přisouzení útrat rekursních byli ale titéž zamítnuti.
Důvody
Oba stěžovatelé, jichž pohledávky nevážnou na podílech obou spoluvlastníků, nýbrž na nedělené hypotéce, na celé zástavě, domáhají se přikázání své celé pohledávky z každého podílu hypotéky, pokud se týče přikázání zbytku z jednoho podílu neuhraženého z podílu druhého.
Soudcové 1. a 2. stolice rozdělili, přikazujíce pohledávky těchto dvou stěžovatelů, předem hypotéku bez nutkavé příčiny na podíly spoluvlastníků a rozebírali na to právní otázku, vázne-li pohledávka, na celé hypotéce vtělená, také celá na každém podílu spoluvlastníků. Rozebírání této poslednější právní otázky bylo by bývalo lze se vyhnouti, kdyby prvnější, totiž dělení hypotéky (— u pohledávání stěžovatelů —) podle podílů spoluvlastníků bylo opomenuto.
Při oněch pohledávkách obou stěžovatelů, které nevážnou na podíle, nýbrž na celé hypotéce, nebylo totiž nijaké příčiny, aby se hypotéka podle podílů spoluvlastníků dělila.
Ony dvě pohledávky váznou na nedělené hypotéce, dlužno je tedy zapraviti z nedělené hypotéky.
Pochybný postup ve věci té má původ svůj v obyčeji, že tam, kde nějaká hypotéka náleží několika spoluvlastníkům, zřízuji se hned na počátku rozvrhu nejvyššího podání rubriky podle počtu spoluvlastníků a že se rubriky ty zachovávají po celý rozvrh, třeba by měly býti vyřizovány pohledávky, které na podílech nevážnou.
Nesprávnost tohoto obyčeje ihned vysvitne, jde-li na příklad o pohledávku, která nevázne ani na celé hypotéce, ani na některém podílu nynějších spoluvlastníků, nýbrž vtělena byla před dlouhou dobou na podílu některého dřívějšího spoluvlastníka (který s nynějšími spoluvlastníky není totožným) a ku kteréž se při rozvrhu nejvyššího podání přihlížeti musí.
Zde zajisté není rozvržení této pohledávky na podíly nynějších spoluvlastníků možno.
Spíše se vyhoví knihovnímu stavu, přikáží-li se: pohledávky, které váznou na celé hypotéce, z neděleného nejvyššího podání za celou hypotéku; pohledávky naproti tomu, které váznou toliko na podílech, z nejvyššího podání připadajícího v tu kterou dobu na tyto podíly.
Rozvrhující soudce nemá tedy tam, kde vázne pohledávka na celé hypotéce, zříditi žádných rubrik podle spoluvlastníků: naproti tomu jest mu tehdy, vázne-li některá pohledávka pouze na jednom podílu, a) zbývající ještě nejvyšší podání vypočítati, b) je na podíly vlastníků rozvrhnouti — a c) z částky nejvyššího podání na dotyčný podíl připadající (— pokud částka ta stačí —) přikázání věřiteli předsevzíti.
Přijde li na to opět na řadu pohledávka, která vázne na celé hypotéce, sluší po uzavření rubrik spoluvlastníků zbývající nejvyšší podání vypočítati a z tohoto uděleného nejvyššího podání pohledávku na celé hypotéce váznoucí, pokud nejvyšší podání stačí, přikázati. v
Šetří-li se tento postup s knihovním stavem se srovnávající, odpadne (?) všeliké rozebírání právní otázky, zda-li pohledávka na celé hypotéce váznoucí vázne či nevázne na každém podílu spoluvlastníkovém. Dle toho byla rozhodnutí nižších soudů zrušena. Jelikož není sporného řízení, byl nárok na náhradu nákladů rekursních zamítnut. (Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 1903, č. 16825.)1
Flieder.

1. Pozn. zasíl.: Toto rozhodnutí jest zajímavým pendantem k nálezu téhož soudu ze dne 12. června 1902, č. 8453 (uvěř. v Právníku z r. 1902, na str. 356 a v příloze Věstníku pod č. ř. 437 nová řada), kde vysloveno bylo, že závazek solidární jest závazkem čisté osobním a nikoliv zástavy se týkajícím, a že knihovní zákon nezná solidárnosti, nýbrž pouze solidárnost hypothek. Bylo předem zřejmo, že nejv. instance na těchto svých náhledech, v našich Zprávách, roč. 1902, v sešitu č. 6. p. s. adj. Drbohlavem spravedlivě posouzených nemůže setrvati, poněvadž mylnost jejich musela býti v brzku seznána. Vskutku také nejv. soud již před rozhodnutím shora uveřejněným zaujal již ve svém nálezu, uvěř. v Jur. Bl. z r. 1903, na str. 178 stanovisko opačné.*)