Žaloby proti c. k. eráru ze škody zaviněním zřízence státního způsobené patří na pořad soudní, ač-li zde není zvláštního výjimečného ustanovení zákonného.
Při napínání drátu telegrafního upevnil zřízenec poštovní v M. O. konec drátu na příč ulice svismo tak, že na jedné straně sahal až blízko k zemi. V ranní mlze přijížděl na kočáře D. F. a — nevida prý drátu — vjel do něho, kterýž mu koženou střechu přes kočár přehozenou úplně odříznul.
Když mu poštovní úřad náhradu odepřel, zažaloval J. F. proti c. k. eráru svou škodu obnosem 116 K 80 h u okr. soudu v Brně, který však žalobu pro nepříslušnost pořadu soudního odkázal. —
Na rekurs žalobce zemský soud v Brně naříkané usnesení změnil, zamítnuv námitku nepříslušnosti pořadu právního a žalovaný erár k náhradě útrat tohoto mezisporu a rekursu odsoudiv. Stranám pak ponechal, aby po právomoci tohoto rozhodnutí za nařízení roku k ústnímu líčení pře zakročily.
Důvody:
Naříkané usnesení odůvodnil soudce tím, že telegraf jest ústavem státním, že zřízenci, jichž stát při něm používá, jsou zřízenci státními a že schází všeobecné ustanovení zákonní, dle něhož stát za porušení práva se strany svých úředníků ručiti má; jelikož zákonné upravení civilně právního ručení služebníků státních za porušení práv nepatřičnými opatřeními způsobená, v čl. 12. zákl. zák. st. o výkonu moci vládní opovězené skutečně dosud vydáno nebylo a dle dv. dekr. z 14. března 1806, č. 758 sb. z. s. státní úředníci pro úřední své jednání u civilních soudů žalováni býti nemohou, a poněvadž nějaké normy o ručení státu z porušení práva jeho úředníky administračními vůbec není, nejsou prý soudové povoláni, aby se pouštěli do otázky zavinění úředníka státního při výkonu jeho úřadu, nýbrž dlužno uplatniti takové nároky náhradní u úřadů administrativních.
Toto odůvodnění není však správným.
Z okolnosti, že otázka civilně právního ručení státních služebníků pro porušení práva ve zmíněném zákl. zák. státním nadhozená dosud zákonem rozřešena není a z ustanovení citov. dv. dekretu, že státní úředníci ze svých úředních jednání u soudu civilního nikdy žalováni býti nesmějí, a že proto soudce civilní žaloby na státní úředníky z příčiny jich úředního jednání podané ihned zamítnouti musí, nelze nikterak čerpati důvodu pro výrok, že stát za porušení práva zaviněním státního služebníka způsobená nikterak neručí, a ještě méně pro výrok, že zkoumání dotyčného ručení státem pořadem práva civilního se nepřipouští a proto soudce takové proti státu čelící žaloby ihned zamítnouti musí. Zásada o sproštění služebníků státních od ručení nedotýká se otázky ručení státu samého a odepřením pořadu právního žalobám proti úředníkům státním není rozhodnuta ještě otázka pořadu právního pro žaloby proti státu samému.
Zda-li závaznost státu ze zavinění jeho služebníků při vykonávání úřadu sběhlé všude, kde zvláštními předpisy výslovně nebyla ustanovena, jest vyloučena, či zda-li naopak stát všude tam, kde závaznost jeho zvláštními předpisy nebyla vyloučena (viz ku př. § 4. řádu telegrafního z 16. července 1873, č. 130 z. ř.), za takové zavinění svých služebníků ručí, tato otázka zde prozatím rozhodnuta býti nemá. Zodpovědění její by též nikterak nepřispělo k rozluštění otázky, o kterou ted jde, zda-li žaloby na stát z ručení za zavinění jeho zřízenců patří na pořad práva civilního; neboť i kdyby závaznost státu za takové zavinění, ať zásadně, ať zvláštními předpisy byla vyloučena, ještě z toho dokonce neplyne, že soudu by nepříslušelo zkoumati jednotlivý případ ve směru tom, spadá-li pod ono všeobecné resp. specielní ustanovení čili nic. Tak byla ku př. v jednom případě (rozh. nejv. soudu z 29. dubna 1903, č. 3538) žaloba na náhradu škody, opírající se o úřední zavinění úředníka telegrafního, proti eráru podaná, zamítnuta z důvodu toho, že správa telegrafní za škody z nesprávností při odesílání telegramů vzniklé neručí, nebyla však z nezávaznosti státu dovozována nepřípustnost pořadu právního.1
Otázku přípustnosti pořadu právního dlužno tudíž od otázky závaznosti odloučiti a samostatně zkoumati a zodpověděti.
Pokud pořad právní pro náhradní nároky oproti státu činěné přípustným jest, o tom nalézáme v jednotlivých zákonech zvláštní ustanovení. Tak ustanovuje § 27. zákona poštovního z 5. listopadu 1837, č. 240 sb. z. s., že nároky, vycházející z ručení pokladny státní za předměty k dopravě odevzdané, pořadem práva vyřízeny býti mohou, a § 46. řádu pro poštu jízdní z 12. června 1838, č. 280 sb. z. s. ustanovuje, že strana, kteráž s náhradou úřadem poštovním vyměřenou by spokojena nebyla, může podati rekurs na stolici vyšší a po rozhodnutí nej vyšší stolicí správní vždy ještě nastoupiti pořadem právním. Dekret dv. kanceláře z 16. dubna 1821, sv. 49., č. 59 sb. zák. pol., ustanovuje, že náhradní nároky ze škod válečných u úřadů politických uplatniti se mají.
Jde tedy o otázku, zda-li rozhodování o nárocícli náhradních, kteréž odvozují se ze služebního zavinění zřízence státního a čelí proti státu v případech takových, které nejsou jako případy právě uvedené zvláštními zákony výslovně upraveny, soudům civilním přísluší. Aby otázka tato beze všeho záporně se zodpověděla, k tomu schází jakýkoliv zákonitý podklad; nikde nemáme všeobecné zásady právní, že takovým nárokům pořad práva civilního jest uzavřen a přece bylo by takové právní pravidlo nezbytným, kdyby ohledně závaznosti státu ze škody zaviněním jeho služebníků způsobené pravidlo v §. 1338. ob. z. obč. vytčené, že práva k náhradě, jako každého jiného práva soukromého, zpravidla u řádného soudce hledati dlužno, bylo mělo býti porušeno. Ze takové všeobecné vylučující ustanovení schází, to právě nutně vede k závěrce, že §. 1338. ob. z. obč. plnou měrou použiti dlužno též na takové žaloby o náhradu proti státu, nepřekážejí-li tomu zákonitá ustanovení výjimečná.
Jelikož pak pro případ náš takového výjimečného ustanovení není, byla tato žaloba o náhradu právem u soudu civilního podána.
Bylo proto rekursu žalobcově vyhověno a námitka nepříslušnosti pořadu právního odkázána.2
Nejv. soud dovolací rekurs fin. prokuratury zamítnul.
Důvody:
Naříkané usnesení soudu rekursního vyhovuje úplně zákonu, pročež je bylo potvrditi, poukazujíc stěžovatele na zcela správné jeho důvody.
Oproti vývodům dovolacího rekursu dlužno podotknouti, že se přítomně nejedná o rozhodnutí otázky, zda na stát ze zavinění jeho zřízenců nárok na náhradu úspěšně činiti lze, ani o to, zda soud při svém rozhodování otázku zavinění státního zřízence samostatně řešiti povolán jest, či zda jest ve směru tomto spíše vázán na předchozí rozhodnutí příslušného státního úřadu správního, nýbrž jediné o to, zda takové nároky náhradní u soudu zažalovány býti mohou.
Tuto otázku dlužno však kladně zodpověděti, poněvadž § 1338. ob. z. obč. soukromoprávní nároky o náhradu škody, pokud nejsou ustanoveny specielní výjimky, před řádného soudce poukazuje.
Z §. 1341. ob. z. obč., jenž se jeví takovýmto výjimečným ustanovením, nelze pro nepřípustnost pořadu právního v konkrétním případě právě tak argumentovati, jako z ustanovení dv. dekr. z 14. března 1806, č. 758 sb. z. s.
Zejména nelze z tohoto dv. dekretu proto, že proti úředníkům státním nepřipouští nastoupení pořadu právního, činiti závěrku, že nepřipouští se řízení procesní proti státu, any naopak materialie k tomuto dv. dekretu zřejmě prozrazují, že mezi státem a jeho úředníky přesný rozdíl činiti se měl. (Rozh. z 28. února 1905, č. 3245).
J. B.

1. Viz »Zprávy«, roč. 1903, str. 108. Viz též o principielní otázce přípustnosti pořadu práva při žalobách na erár »Zprávy«, roč. 1900, str. 18*)
2. Opáčně rozhodl zemský soud v Brné a vrch. soud zemský dne 7. prosince 1903 k č. j. Cg. 1 resp. 31. prosince 1903 k č. j. R. I.1983/10. Rozhodnutí nejv. soudu o ručení státu nalézáme ve sb. U. Gl. W. č. 5400, 0249, 7060, 13820, 15452, pak nové řady č. 743, 1639, 496, 370, o nepříslušnosti soudů pro žaloby proti úředníkům státním č. 7082, 14799. *)