Zásadně sluší při sepisování pozůstalostního inventáře po členu veřejné obchodní společnosti zjistiti a zařaditi do inventáře podíl společníka dle skutečného jmění společnosti v době odpadnutí společníka. Bylo-li ale ve společenské smlouvě stanoveno, že dědicové společníka mají nárok jen na obnos kapitálového vkladu, jak se jeví dle poslední bilance úmrtí předcházející, platí pro inventář toto smluvní, dědice zavazující, ustanovení a znalci přezkoumají správnost bilance, ač-li ji zůstavitel nepodepsal.

(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 6. května 1925 R I 352/25.
Obchodní soud v Praze A 30/23.)
Nižší soudy zamítly návrh nepomíjitelného dědice, nezl. vnuka N., jemuž měl býti vyměřen povinný díl, aby dědicové testamentarní byli vyzváni k předložení bilance k prvnímu lednu 1924 ohledně podílu zůstavitele jako veřejného společníka fy R. s odůvodněním, že pro výpočet povinného dílu jsou směrodatnými omezující ustanovení společenské smlouvy ze dne 20. ledna 1897 a pokud vyslovuje, že musí býti ponecháno znalcům, aby rozhodli, čeho jim třeba k nálezu i k posudku, pak že toho času jest předčasným zabývati se řádným oceněním dle § 784 obč. z., poněvadž v nynějším stadiu jde jen o podíl zůstavitele R. na obchodní společnosti, nikoli o výměru a výpočet povinného podílu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Odůvodnění:
Napadené usnesení hoví v podstatě stavu věci i zákonu až na právní názor, že při inventarisaci společenského podílu zůstavitlova netřeba prozatím bráti zřetel k povinnému podílu nezl. N., s kterýmžto názorem v této všeobecnosti nelze souhlasiti.
Usnesením pozůstalostního soudu z 5. 11. 1923 A 30/23—2 a ze 7. 1. 1924 A 30/23—2 bylo nařízeno sepsání inventáře, jen se zřetelem na nezl. vnuka zůstavitelova (§ 92, odst. 2. nesp. pat.). Účelem inventáře jest tedy sepsání a ocenění pozůstalostního jmění dle zásad § 784 obč. z. a to všeho jmění, tedy i podílu zůstavitelova na obchodní společnosti pod firmou R.
Kdyby při sepsání inventáře neměl býti již nyní vzat zřetel k nezl. nepominutelnému dědici a mělo se postupovati dle § 106 nesp. ř. neměl by po případě inventář vůbec významu. Bylo by tedy zásadně co do podílu zůstavitelova na společenském jmění zříditi likvidační bilanci, t. j. bilanci podle skutečného majetku společnosti a nestačilo by, aby byl pojat do inventáře podíl společníka ve společnosti, jak se jeví na jeho kapitálovém kontě neboť uzávěrka kapitálového konta není než výpočet dle obchodních knih, oč se jmění společníkovo tu kterou dobu účastenství jeho ve společnosti zvětšilo neb zmenšilo (čl. 106 obch. z.) a nevyjadřuje vždycky pravého stavu dle skutečného stavu společnosti. Má-li tedy inventář odpovídati § 97 nesp. ř. nutno pojati do něho podíl společníka dle pravého stavu podílu, t. j. podle skutečného jmění společnosti. To plyne též z ustanovení čl. 130 obch. z., dle něhož je určitý podíl společníka z veřejné společnosti vypadnuvšího podíle skutečného majetku společnosti v době odpadnutí společníka.
Leč v tomto případě padá na váhu společenská smlouva obsahující v § 15 ustanovení, že dědicové zemřelého společníka mají nárok jen na obnos kapitálového vkladu, jak se jeví dle poslední bilance předcházející úmrtí společníkovu, a v § 21, dle něhož dědic společníka za trvání společnosti, zemřelého nemá v žádném případě nároku na vyšetření společenského jmění v době úmrtí společníka, nýbrž musí se spokojiti odbytným stanoveným v § 15.
Toto smluvní ustanovení působí proti všem dědicům bez rozdílu. Je-li společenská smlouva zdrojem určitých práv a závazků společníkových, přecházejí také jen tato práva a závazky na dědice. Účast kteréhokoliv společníka na společenském podniku byla smlouvou podmíněna mimo jiné také tím, že omezí své dědice jen na obnos kapitálového vkladu dle poslední bilance čili jinými slovy společník vzdal se smlouvou již předem ve prospěch společnosti svého nároku na onu část společenského jmění, jež hodnotou svojí po případě by převyšovala kapitálový vklad dle poslední bilance předcházející jeho úmrtí. Proto také ani dědicové, vstupující v práva a závazky zůstavitelovy, nemohou míti více práv než měl zůstavitel, pokud se týče jsou podrobeni závazkům, jež na se vzal zůstavitel. (§ 531 a 547 obč. z.)
Ustanovení §§ 15 a 21 smlouvy není tedy pořízení pro případ smrti, nýbrž smluvním závazkem společníků mezi sebou.
Proto také zůstavitel v prvém odstavci testamentu zcela v souhlase se společenskou smlouvou vymezuje, že jeho pozůstalost tvoří mimo jiné společenský vklad, to jest onen obnos, který vykáže poslední bilance firmy R. jím schválená.
Dle společenské smlouvy jest tedy zařaditi do inventáře podíl zůstavitelův na společenském jmění jen tímto obnosem a bude se znalcům obmeziti jen na zjištění správnosti bilance раk-li ovšem nebyla zůstavitelem schválena, neb v opačném případě odpadla by vůbec potřeba znaleckého posudku.
Tomuto názoru není na závadu ustanovení § 97 nesp. pat., neboť v den úmrtí zůstavitelova nebyl ve smyslu společenské smlouvy jeho podíl na společenském jmění větší, než jak vykazuje poslední bilance.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že jest lhostejno, že součástí společenského jmění jsou velkostatky a pivovar, neboť i tyto nemovitosti sdílí osud ostatního společenského jmění.
—er.

Citace:

Zásadně sluší při sepisování pozůstalostního inventáře. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1925, svazek/ročník 7, číslo/sešit 3., s. 32-32.