Lex Hodža.

V období politických afér, v němž jsme se dověděli tolik o svých politicích a tolik dalšího mohli si domysliti, přichází min. dr. Hodža s podnětem k vydání zákona, jímž by byla vyslovena inkompatibilita politiky a obchodu, a vedena hranice mezi oběma těmito záslužnými obory lidské činnosti, jejichž důvěrná spolupráce se nám však tak málo líbí. Jest jisto, že zásadně nebude nikdo proti dobré myšlence zákona. Zásadně možno tu snad jen namítnouti to, zda tím, že politiky budeme přímo zákonem chránit před obchodním podnikáním, nezvyšujeme ještě více dojem privilegované třídy národa, nových optimatů, o nichž tu byla zmínka v posledním čísle, neboť každému se vynoří analogie s římskými senátory, jimž též byl zakázán obchod jako nesrovnatelný s jejich stavem.
Ale to by snad nepadalo tak na váhu, jako řada okolností, pro něž můžeme spolehlivě předpověděti, že k takovému zákonu asi nedojde. Už proto, že bude velmi těžké vésti zmíněnou hranici t. j. stanoviti, co ještě politikou je a co jí už není. Ale dejme tomu, že se to podaří formulovati, a to patrně podle kriterií zcela zevních, tak totiž, že za provozování politiky prohlásí se prostě zastávání mandátu poslaneckého a všech vyšších funkcí ústavních; obchodní podnikání bude zase nutno omezit na podnikání většího rozsahu a na intensivější účast — ne tedy na př. vlastnictví několika akcií — na větších podnicích společenských.
Jsou tu však další obtíže. Jest třeba zde rozlišovat dva případy nežádoucího zasahování obchodu do politiky a naopak: jednak zmíněné účastenství politických osobností v podnikání obchodním, jednak vlastní obchodní podniky politických organisací. V prvém připadě budou tu státi v cestě naše skutečné poměry: hlavně skutečnost, že máme prostě v některých oborech málo schopných a vynikajících lidi, takže politický život nemůže postrádati osob angažovaných v kruzích obchodních a naopak. Není na př. v našich kruzích finančně-politických takřka význačné osoby, která by nebyla zúčastněna ve správě peněžních nebo jiných obchodních podniků. Zde nelze nikomu vytýkati nějaký zlořád a přece to vede — jak se též v poslední době ukázalo — někdy k důsledkům nežádoucím. Neboj kolik podniků patřících nečeskému kapitálu přijalo do svého vedení Čechy a Slováky jedině pro jejich politický vliv. Můžeme se vzdát i této výhody?
V druhém případě, při provozování obchodu samými politickými organisacemi nelze zase při nedostatku právní úpravy politických stran postihnonti, která organisace je politickou. Bude nutno za činnost organisace volati k odpovědnosti osobnosti politické v nich zúčastněné. To ale bude mít za následek, že v nich nikdy oficielně nebudou, byť by jejich duch a organisační iniciativa se v nich uplatňovala sebe více. Zda by to přispělo k zvýšení politické morálky, které je účelem celého zákona, je ovšem otázka.
Snad by se místo zákona o inkompatibilitě doporučoval spíše dodatek k zákonu o volebním soudě a to k bližšímu vysvětlení slov § 13: »důvody nízké a nečestné«, o něž bylo vedeno už tolik sporů. Zde by se mohly vedle jiných nízkosti a nečestností jmenovali demonstrative některé zvlášť křiklavé případy neblahé součinnosti politiky a obchodu, které by měly za následek ztrátu poslaneckého mandátu. Ale pak by ovšem i legitimace žalobce musila býti dána někomu jinému, nejen straně provinilce. Ale komu?
—n—

Citace:

Lex Hodža. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1924, svazek/ročník 5, číslo/sešit 6, s. 173-174.