Rašín, Ladislav: Vznik a uznání československého státu. Praha: Nákladem Pražské akciové tiskárny, 1926, 327 s.
Authors:
= Rašín, Vznik a uznání československého státu (1926)
PDF

Uznání státu.


V předcházejících kapitolách poznali jsme, které jsou podmínky, žádané právem mezinárodním, ke vzniku státu. Poznali jsme také, že pravidelným způsobem vzniku státu v dnešní době bude odtržení se provincie nebo kolonie od mateřské země. Mezinárodní právo nezajímá se však o to jakým způsobem stát vznikl, jak došlo ke splnění všech nutných náležitostí. Zkoumání toto náleží do oboru veřejného práva, politiky a historie, neboť, jak poznamenává Bluntschli, mezinárodní právo neupravuje poměry jednotlivých států, nýbrž upravuje jen jejich vzájemné vztahy.1
Mezinárodnímu právu stačí ke konstatování skutečnost, že základní podmínky vzniku státu byly splněny.
„Existence svrchovaného státu jest fakt nezávislý na právu. Stát mohl vzniknouti nespravedlivě, zradou, násilím. Jeho utvoření jest fait accompli a tento dokonaný čin získá převahu a zůstane definitivním, podaří-li se novému státu udržeti se. Fait accompli má v životě národů a v právu mezinárodním ohromný a převážný význam, jest tvůrcem práva. Jest možno uplatniti zde daleko vhodněji zásadu práva soukromého vyjádřenou Paulem: „Qualiscumque possessor hoc ipso quod possessor est plus iuris habet quam ille qui non possidet.“2
Všechny státy tvoří mezinárodní společnost, která bývá nazývána podle staršího názvosloví „rodinou národů", pro níž však lépe se hodí označení „společnost států“ nebo „společenství států“. Toto společenství států není novým státům uzavřeno; každý z nich může do něho vstoupiti. Původně ve společnosti států byly zahrnuty pouze státy křesťanské a to nejdříve jen evropské s výjimkou Turecka, později také státy americké a malý počet států, založených Evropany a Američany v jiných světadílech. Průběhem historického vývoje zmizely předsudky náboženské a rasové, přístup byl usnadněn a rodina národů původně omezená na křesťanské národy bílého plemene pojala do svého středu i Turecko a některé státy asijské a africké. Státy, které jsou členy společenství států podrobně vypočítává Oppenheim.3
Ostatně přistoupením nového státu do společenství nezmění se v ničem postavení ostatních členů.
Existence státu, jeho svrchovanost, neodvislost, svoboda nezávisí však na blahovůli ostatních států ani na jeho připuštění do mezinárodní společnosti. To jest základním principem. Svrchovanost, neodvislost, svoboda některého státu tkví svými kořeny v politické společnosti, z níž vznikl nebo vznikl-li odtržením, ve společnosti, jejíž částí byl až dosud.4
Vstup nového člena do společenství států konstatuje se uznáním dosavadních členů společenství.
Uznání státu můžeme tedy definovati jako prohlášení, jímž staré státy berou na vědomí utvoření nového státu. Znamená, že uznávají jeho samostatnou politickou existenci a jsou přesvědčeny o tom, že bude moci plniti povinnosti mezinárodního života a v důsledku toho domáhati se i práv. Starý stát dává uznáním najevo, že jest ochoten vstoupiti do mezinárodních styků se státem novým a že považuje jej za sobě rovna.
Lorimer dělí lidstvo na tři skupiny: civilisované, barbarské a divochy, při čemž rozlišuje tři stupně, uznání se strany civilisováných států: plné politické uznání, částečné politické uznání a uznání přirozené čili čistě lidské. Plné politické uznání formuluje pak jako „formální vyhlášení výsledku induktivního postupu, jímž jedna politická jednotka se přesvědčí, že jiná politická jednotka má samostatnou politickou existenci, čili jinými slovy, že jest schopna plniti povinnosti mezinárodního života a tedy také domáhati se práv.“5
Z této definice tedy vyplývá, že k tomu, aby nějaký stát měl titul na uznání, jest třeba splnění dvou předpokladů: předně, aby měl vůli plniti povinnosti uznaného státu, za druhé, aby měl moc uskutečniti tuto vůli.
Uznání státu není vázáno žádnou vnější formou. Může se státi výslovně nebo mlčky, jedním nebo více státy společně. Výslovné uznání bude zpravidla obsaženo ve smlouvě, která dává vznik novému státu nebo ve zvláštní deklaraci nebo konečně v jakémkoliv diplomatickém aktu. Nejobvyklejším způsobem jest nota, adresovaná ministerstvem zahraničních záležitostí jménem hlavy státu a vlády státu uznávajícího, zahraničnímu ministru státu uznávaného. V této notě se praví, že ten a ten stát jest ochoten navázati oficielní styky se státem novým a že toto prohlášení má býti považováno za formální uznání.
Garcia de la Véga udává ve svém Guide pratique des agents politiques du ministére des affaires étrangéres de Belgique formuli takovéto noty: „Ode dávna jest Belgie připravena vstoupiti do oficielních styků s... Z rozkazu krále a abych dotvrdil skutkem úmysly vlády, mám čest psáti přímo Vaší Excelenci, s prosbou, aby považovala toto prohlášení za projev formálního uznání. Rád věřím, pane ministře, že dokonalá úprava oficielních styků mezi oběma státy zřídí mezi nimi vztahy čím dále tím užší a oběma užitečné“ ... atd.
Jiným způsobem výslovného uznání může býti vyslání diplomatických zástupců ať řádných či mimořádných, jejichž ověřovací listiny obsahují uznání státu nebo vyslání zvláštního zástupce s plnou mocí, aby nový stát uznal, což stane se obyčejně v protokolu o uznání sepsaném spolu se zahraničním ministrem státu uznaného a pod,6 K uznání dojde mlčky, naváže-li starý stát s novým vyjednávání, přijme-li jeho diplomatické zástupce, je-li požádán některým státem, aby uznal určitou událost, týkající se žádajícího státu, na př. změnu vlády, panovníka, území, titulu a pod.
Často dojde k uznání nového státu společnou notou několika mocností, v protokolu mezinárodního kongresu, nebo v mírové smlouvě, kterou skončila dlouhotrvající válka a jíž se uvádějí v život nebo uznávají nové státy. V případě takovém mluvíme o kolektivním uznání státu, jak bylo tomu v případě svobodného státu Konga, který byl uznán berlínskou konferencí roku 1885, Rumunska, Srbska a Černé Hory na kongresu berlínském roku 1878, Řecka 1832, Belgie 1831 atd. Za kolektivní uznání dlužno považovati také přijetí nového státu za člena Svazu národů, což jest jen nový způsob uznání státu konferencí nebo kongresem.
S uznáním nového státu kongresem nebo v mírové smlouvě nesmíme zaměňovati utvoření státu kongresem nebo mírovou smlouvou. Rozdíl tento jest velmi důležitý. Utvoření nového státu obsahuje na př. článek 26. smlouvy z 9. června 1815, uzavřené mezi Rakouskem, Španělskem, Francií, Velkou Britanií, Portugalskem, Pruskem, Ruskem a Švédském, jenž ustanovuje, že „země, které až dosud tvořily kurfiřstství Brunswick-Lüneburg budou nadále tvořiti, tak jak jejich hranice byly uznány a vymezeny pro budoucnost, království hanoverské“. Stejně utvořen byl nový stát článkem 65. téže smlouvy, jenž ustanovuje, že „bývalé spojené provincie Nizozemí ta provincie belgické budou tvořiti království nizozemské“.
Naproti tomu uznání nového státu obsahuje na př. článek 26. berlínské smlouvy z roku 1878, jímž „Vysoká Porta a ony vysoké smluvní strany, které dosud tak neučinily, uznávají neodvislost Černé Hory“.7
Podobně království řecké bylo uznáno na konferenci v Cařihradě 23. července 1832 smlouvou mezi Anglií, Francií, Ruskem a Tureckem. Svrchovanost Srbska a Rumunska uznána článkem 34. závěrečné akty zmíněné již konference berlínské z roku 1878. Samostatnost afrického státu Konga byla uznána jeho připuštěním k diskusi a hlasování o generální akte berlínské konference 28. února 1885. Naproti tomu byl utvořen nový stát — knížectví albánské — mírovou smlouvou londýnskou z 30. května 1913, Československo bylo rovněž kolektivně uznáno mírovou konferencí pařížskou připuštěním československých delegátů na konferenci v r. 1919. Uznání jeho opakuje pak čl. 81. mírové smlouvy versailleské. Království SHS. bylo uznáno 5. února 1919 Spojenými Státy Severoamerickými, nikoliv však ostatními mocnostmi, takže jihoslovanští delegáti na mírové konferenci zastupovali pouze království srbské nikoliv novou Jugoslávii. Ke kolektivnímu uznání Jugoslávie došlo teprve 1. května 1919.
Utvoření nového státu kongresem nebo mírovou smlouvou zahrnuje v sobě zároveň uznání se strany států zastoupených na kongresu nebo mírové konferenci. Státy, které se nezúčastnily kongresu nebo konference nejsou vázány jejich usneseními, a záleží na nich samých, chtějí-li či nechtějí-li nový stát uznati. Proto není zcela přesné, nacházíme-li v literatuře mezinárodního práva tvrzení, že uznáním vstupuje nový stát do společnosti států. Vstupuje pouze do společnosti těch států, které jej uznaly, avšak právní postavení jeho vůči státům, které dosud jej neuznaly, zůstává nezměněno. V praksi ovšem příklad velmocí bude působiti na rozhodnutí menších států, jichž odmítání nemělo by pak velkého významu. Právně však nejsou rozhodnutím velmocí nikterak vázány.8
Uznání státu jest absolutní a neodvolatelné a jeho účinky trvají tak dlouho, pokud trvá stát sám. Vztahuje se na všechny obory mezinárodního života, na stav mírový i válečný. Případy uznání, kde bylo uznanému státu uloženo splnění jistých závazků nebo převzetí břemen, jest jen výjimkou ze všeobecného pravidla. K tomuto podmínečnému uznání docházívá zpravidla tehdy, byl-li stát uznán kolektivně konferencí nebo kongresem. Rivier zavedl do doktriny mezinárodního práva pro tyto případy rozlišování mezi uznáním podmínečným a uznáním sub modo.
Podmínka jest nejistá budoucí událost, na níž podle vůle smluvních stran závisí účinky právního jednání. Podmínka může býti buď odkládací (suspensivní) nebo rozvazovací (resolutivní) podle toho, zdali podmíněné právo nabude moci teprve po splnění podmínky nebo naopak, bude-li podmíněné právo splněním podmínky zmařeno. V našem případě tedy splnění nějaké, v uznávacím aktu označené budoucí události, mělo by za následek buď, že by uznání stalo se účinným, nebo že pozbylo by nabyté již účinnosti.
Naproti tomu modus čili příkaz, jest uložení nějakého závazku nebo břemene osobě, v jejíž prospěch se právo zřizuje. Jím ukládá se příjemci práva povinnost určitého jednání nebo opomenutí ve prospěch toho, jenž právo udělil, nebo někoho třetího nebo obecného celku. Modus, příkaz, liší se od podmínky svým zásadně opačným výsledkem, neboť jím nezabraňuje se ani se neoddaluje nabytí práva, avšak jeho přijetím vzniká právní závazek ke splnění, které může býti vynuceno.
Jako příklady uvádí Rivier v právu mezinárodním nucenou neutralitu, svobodu obchodu a svobodu náboženského vyznání, a poznamenává: „Jestliže omezení jest podmínkou, na jejímž splnění učinily mocnosti závislé své uznání, přísluší jim právo zavázati nový stát, aby se podřídil uložené podmínce, a neučiní-li tak, pohlížeti na uznání tak, jakoby k němu nebylo došlo. Má-li omezení povahu příkazu (modus), uznání nebude odvoláno, avšak může dojiti k jiným opatřením, jako na př. přerušení diplomatických styků nebo represalie.“
Tento rozdíl velmi jasný v právu soukromém není tak samozřejmý v právu mezinárodním. Rivier sám to doznává slovy, že „rozlišování mezi příkazem a podmínkou jest v právu mezinárodním méně přesné než v právu soukromém; nicméně myslím, že není neužitečné. Jestliže ve sporu o výklad klausule dojde k arbitráži, arbiter v nedostatku přesných údajů měl by se rozhodnouti pro uznání sub modo spíše, než pro uznání podmínečné, neboť pravidlem jest neodvolatelnost, a mezinárodní akty nebývají podmínečné. A poněvadž neodvislost, podstatné a základní právo států, jest pravidlem, jest třeba, aby od okamžiku, kdy byla uznána, bylo omezení uložené příkazem vykládáno restriktivně."9 Domnívám se, že o uznání podmínečném nelze vůbec mluviti. Je-li absolutnost a neodvolatelnost uznání pravidlem, jest jeho podmínečnost v rozporu s celou konstrukcí pojmu uznání. Mohou-li přes to státy učiniti své uznání závislým na splnění podmínek, na nichž mají politický, hospodářský či jiný zájem, vyplývá to z politické povahy uznání. Uložení podmínky znamená omezení státní svrchovanosti uznaného státu. Avšak na jejím splnění či nesplnění nezávisí nikterak vznik státu, neboť uznáním stát nevznikne. Jím se pouze konstatuje, béře úředně na vědomí určitý stav věcí. „I kdybychom různá omezení považovali za podmínky, nesplnění jejich nemůže nikdy vyvolati pochybnosti o existenci nového státu: tento stát existoval před uznáním; jeho život, jeho bytost nemůže záviseti na uznání.“10
Nemůžeme v žádném případě podmínku takovou považovati za suspensivní, odkládací, na jejímž splnění závisel by vznik státu. Nejsou to také podmínky rozvazovací, jichž splnění mělo by za následek zánik státu. Splněním či nesplněním podmínky nejsou dotčeny v ničem základní náležitosti, žádané ke vzniku státu. Z povahy uznání plyne také, že bylo-li uděleno, nemůže býti odvoláno, právě proto, poněvadž jest konstatováním, že zmíněné náležitosti jsou splněny. „Nikdo nepomýšlí,“ praví Westlake, „vyloučiti stát z mezinárodní společnosti stejně jako se v určitém státě nepomýšlí na vyhnání občana, aby byl respektován zákon.“11
Na několika případech nejlépe si objasníme uvedené zásady. Když roku 1831 odtrhla se Belgie od Holandska, bylo uznání její na londýnské konferenci učiněno závislým na tom, že zachová trvalou neutralitu.12
V závazku, že Belgie zachová trvalou neutralitu, nelze však spatřovati podmínku uznání, nýbrž spíše příkaz (modus). Neutralisovanému státu, nesplní-li povinností, vyplývajících z neutrality, nebude uznání odňato, nebude se míti za to, že k uznání vůbec nedošlo, nýbrž mocnosti, které závazek trvalé neutrality novému státu uložily, budou si moci zachování její vynutiti zmíněnými již donucovacími prostředky, přerušením diplomatických styků, represaliemi a pod.13
Podobně uznání Bulharska, Černé Hory, Srbska a Rumunska byla položena v článcích 5. a násl., 27. a násl., 34. a násl. a 43. a násl. smlouvy berlínské z 13. července 1878 podmínka, že zmíněné státy budou považovati své poddané za rovnoprávné bez ohledu na náboženské vyznání. Při tom praví se výslovně v čl. 5., že opatření tato „budou základem veřejného práva“ v Bulharsku a v článcích 27., 35. a 44., týkajících se ostatních balkánských států užito obdobného rčení. Ve smlouvě uvedena jest řada příkazů i zákazů, při čemž článek 27. a 43. užívají výslovně označení „podmínky“ (conditions).14
Naskýtá se otázka, zdali by byly signatární mocnosti odňaly balkánským státům uznání v případě, že by nedošlo ke splnění smluvních závazků, označených přímo jako podmínky. V pojednání, věnovaném berlínské konferenci, uvádí Bluntschli15, některé z pronesených názorů na konferenci. Zástupce Ruska, kníže Gorčakov, žádal, aby signatární mocnosti společně zaručily provedení vlastních rozhodnutí, uváděje, že všeobecné zájmy Evropy a důstojnost velmocí by nedovolily, aby nebyly uskutečněny výsledky, dosažené uzavřením smlouvy. Naproti tornu kníže Bismarck hájil stanovisko, že sice jest zřejmo, že „mocnosti shodly-li se na otázkách, které zaměstnávají Evropu po celé jedno století, a které vzbuzují obavy, zejména v posledních dvaceti letech, nechtějí vykonati dílo nedokonalé a musí tedy všechny bdíti nad uskutečněním opatření, která tvoří jeden celek, z něhož nelze přijmouti jen část a zamítnouti zbytek. Avšak z toho nenásleduje, že každý jednotlivý stát měl by poskytnouti ozbrojenou pomoc k uskutečnění úmluv a že by mohlo dojíti k solidární a kolektivní záruce. Kongres může vykonati jen dílo lidské, podrobené jako každé jiné změnám doby.“ Konečně bylo na kongresu berlínském upuštěno od výkonu kontroly a zachovávání berlínské smlouvy stejně jako všech velkých mezinárodních konvencí, bylo ponecháno dobré vůli zúčastněných stran. Podobně generální akta berlínského kongresu ze dne 26. února 1885 klade za podmínku uznání svobodného státu Konga svobodu obchodu a plavby na Kongu a Nigeru.
Zbývá otázka, co se stane, jestliže stát uznaný nesplní nebo přestane plniti omezení jemu uložená. Zajisté nepřestane existovati, neboť uznání jej nevytvořilo. Avšak státy, které učinily své uznání závislým na podmínce, mají právo domáhati se jejího splnění. Položila-li berlínská smlouva za podmínku uznání balkánských států svobodu vyznání, znamenalo to v podstatě doporučení, aby státy nově uznané řídily se zásadami všech civilisovaných států. Signatární mocnosti učinily pak od přijetí těchto zásad odvislým své zakročení pro případ, že by byla ohrožena neodvislost uznaných států. Jsou to tedy podmínky záruky, nikoliv podmínky, na nichž by závisela existence státu. Nesplnění podmínky mělo by za následek, že dotyčný stát nemohl by nadále počítati s ochranou mocností, které smlouvou, jíž jej uznaly, vzaly tento garanční závazek na sebe.16
Podmínka uznání, byla-li uznaným státem přijata, zakládá mezinárodně-právní závazek. Signatární státy, považovaly-li by její splnění za tak důležité pro své zájmy, že nechtěly by se spokojiti pouhým odnětím garancie uznanému státu, budou oprávněny vynutiti si splnění její, ať již represaliemi, přerušením diplomatických styků, vojenským zakročením atd. V případě balkánských států nelze sice předpokládati, že by signatární mocnosti považovaly za svůj životní zájem ochranu mohamedánských poddaných, jak svědčí ostatně prohlášení Bismarckovo. Avšak v případě Konga nebylo vyloučeno, že porušení svobody obchodu nebylo by se citelně dotklo některého ze zúčastněných států, jenž pak snažil by se splnění podmínky si vynutiti.
Stanoviti přesná právní pravidla uznání jest velmi těžko. „Uznání jest výsledek období váhání, během něhož třetí vláda udržuje s představiteli nového státu mimo-oficielní nebo oficiosní styky. Jakmile se přesvědčila o pevnosti a trvanlivosti poměrů, vysloví uznání vlastnoručním dopisem, telegramem kancléřského úřadu, prohlášením vyslance nebo jakýmkoliv jiným způsobem. Uznání nemůže býti podřízeno nějakému určitému pravidlu."17
Nejvíce praktických příkladů uznání poskytuje nám Amerika, kterou možno považovati za kolébku theorie uznání, ať již státu, nebo vlády nebo konečně charakteru válčící strany.
Napoleonův vpád do Španělska roku 1808, sesazení Karla IV. a přenesení všech práv a titulů španělské koruny na Napoleona mělo za následek tvoření se loyálních junt ve španělských koloniích v jižní Americe. Toto hnutí, směřující původně proti Napoleonovi, změnilo se, později v národní hnutí za svobodu kolonií. V roce 1810, když zdálo se, že vítězství Napoleonovo jest úplné, utvořila se v Caracasu Junta Conservatoria, která proklamovala samostatnost Venezuely. Roku 1816 v Tucumanu prohlášena samostatnost spojených provincií Ria de la Plata, roku 1818 dobývá po osmiletých bojích samostatnosti Chile, a roku 1821 utvořeny republiky v Colombii, Mexiku a Peru. Všechny tyto nové státy snaží se, aby byly uznány Spojenými státy severoamerickými, kde v kongresu nechybí návrhů na uznání a kde již roku 1817 utvořena zvláštní komise, která vyslána do Jižní Ameriky, aby zkoumala na místě samém, jsou-li dány předpoklady uznání.
Teprve 8. března 1822 konstatuje president Monroe v poselství ke kongresu, že občanská válka ve španělských koloniích „dostoupila nyní takového stadia a byla korunována na straně provincií tak rozhodným úspěchem, že zasluhuje nejhlubší úvahy, je-li jejich právo na postavení neodvislých národů se všemi výhodami s tím souvisejícími v jejich stycích, se Spojenými státy, úplné... Jest jasné, že všechny tyto provincie těší se nejen úplné neodvislosti, avšak s ohledem na stav válečných operací a vzhledem k jiným okolnostem, nelze naprosto očekávati, že by jí byly zbaveny. O stanovisku španělské vlády v této otázce nedošly nás v poslední době zvláštní informace. Rovněž nedostali jsme v poslední době autentických zpráv o stanovisku ostatních mocností. Chováme upřímné přání, abychom jednali v souhlasu s nimi při zamýšleném uznání... Navrhujeme-li toto opatření, neznamená to, že by se v nejmenším změnily naše přátelské vztahy ke kterékoliv ze stran, a poznamenávám, že, kdyby válka pokračovala, zachováme v každém ohledu nejpřísnější neutralitu jako až dosud.“18
Španělský vyslanec Anduaga protestuje 9. března 1822 notou zaslanou státnímu sekretáři Adamsovi: „Domnívám se, že jest mojí povinností, abych protestoval, a já slavnostně protestuji proti uznání zmíněných vlád vzbouřených španělských provincií v Americe Spojenými státy a prohlašuji zároveň, že uznání to ani nyní ani kdykoliv jindy nemůže v nejmenším zeslabiti nebo zrušiti práv Španělska na řečené provincie, nebo zabránili, aby je, jakmile bude míti po ruce prostředky, opět připojilo k ostatnímu dominiu.“19
Na tento protest odpověděl státní sekretář Adams notou ze dne 6. dubna 1822:
„V každé otázce týkající se neodvislosti národa jsou zahrnuty dva principy, jeden právní, druhý faktický; první závisí výhradně od rozhodnutí národa samotného, druhý vyplývá z úspěšného provedení tohoto rozhodnutí. Toto právo bylo nedávno vykonáno jak španělským národem v Evropě, tak četnými jeho kraji v americkém světadíle, které dvě nebo tři století byly jako kolonie spojeny se Španělskem. V konfliktech, jimiž byly provázeny tyto revoluce Spojené státy pečlivě vystříhaly se jakéhokoliv nadržování, — respektujíce právo zúčastněných národů, aby udržovaly nebo reorganisovaly své vlastní politické konstituce, — a zachovávaly, kdekoliv došlo k zápasu zbraněmi, nejnestrannější neutralitu; avšak občanská válka, do níž bylo Španělsko několik let zapleteno s obyvatelstvem svých kolonií v Americe, ve skutečnosti již skončila. Španělští velitelé a místokrálové uzavřeli sami s republikou columbijskou, s Mexikem a s Peru smlouvy rovnající se uznání neodvislosti, kdežto v provinciích La Plata a v Chile není již několik let španělských branných sil, které by mohly bráti v odpor neodvislost prohlášenou obyvatelstvem těchto krajů. Za těchto okolností vláda Spojených států, jsouc daleko toho, aby uvažovala o předpisech politiky mravně pochybné, plní povinnost vyššího řádu uznávajíc za neodvislé státy národy, které když se byly s rozmyslem domáhaly práva na neodvislost, udržely a upevnily ji proti všemu odporu, který byl nebo bude namířen proti ní. Toto uznání nesměřuje ani ke zrušení španělských práv ani se netýká prostředků, kterých Španělska bude nyní moci užíti se zřetelem na opětné připojení těchto provincií ke zbytku dominia. Jest to pouhé uznání existujících faktů se zřetelem k pravidelnému zřízení těch politických a obchodních styků se státy nově utvořenými, jejichž vzájemné udržování jest morálním závazkem civilisovaných a křesťanských národů .. .“20
Po této výměně názorů došlo postupně k uznání nových jihoamerických republik Spojenými státy. Přijetím diplomatických zástupců uznána byla Columbia r. 1822, Brazilie a Federace středoamerických států (Honduras, Quatemala, Nicaragua, Costa Rica, Salvador) 1824. Vysláním diplomatických zástupců uznány provincie Ria de la Plata, Chile a Mexiko r. 1823, Peru r. 1826. Udělením exequatur konsulům uznána Venezuela a New Granada r. 1835, Uraguay r. 1836, Uzavřením obchodní smlouvy byl uznán Ecuador r. 1838 a Paraguay r. 1852.21
O něco později i Velká Britanie vyslovila se pro nové republiky. 31. března 1823 prohlásil ministr zahraničních záležitostí George Canning, že „neodvislost španělských kolonií jest fait accompli, avšak jejich uznání závisí od vnějších okolností a od vnitřních pokroků, které učiní nové státy na cestě k řádné vládě.“ Nedlouho potom, 30. ledna 1824 konstatuje Canning, že anglický obchod v bývalých španělských koloniích nabyl takových rozměrů, že jest nutno chrániti jej jmenováním konsulů. Není příčiny odkládati dále uznání oněch z nich, které fakticky dobyly neodvislosti. V měsíci červenci téhož roku zahájila Anglie vyjednávání s Argentinou o obchodní smlouvu, která byla uzavřena v říjnu. 1. ledna 1825 oznámila anglická vláda ostatním evropským státům, že vyšle do jihoamerických republik mimořádné vyslance, aby slavnostně uznali nové státy a uzavřeli s nimi obchodní smlouvy.
Ostatní státy evropské následovaly příkladu Anglie tak zejména Francie. Řadou smluv, uzavřených v letech 1836—1865 uznalo Španělsko, které ještě roku 1829 pokoušelo se o opětné dobytí Mexika, neodvislost dvanácti států, které se utvořily na území jeho bývalých kolonií. (Pro zajímavost uvádím, že území španělských kolonií obnášelo 13 milionů km 2, t. j. téměř jednu desetinu územní plochy země, se 17 miliony obyvatelů.)22
Při příležitosti uznání Texasu Anglií, vypočetl lord Palmerston v anglickém parlamentě pravidla, jimiž se má říditi uznání:23
„Dříve, než uznají cizí státy nový stát, mají vyčkati zastavení nepřátelství se strany státu starého, které může velmi značně předcházeti vzdání se nároků tohoto státu. Nový stát musí býti také dostatečně konsolidován, aby mohl udržovati s ostatními státy mezinárodní styky; má se těšiti bona fide úplné svobodě jako odtržený stát, třeba se netěšil uvnitř úplnému klidu, který jest dobrodiním, jehož ostatně mnohé staré státy jsou Často vzdáleny. Jest třeba, aby existovala vláda, uznaná národem a schopná přejímati zodpovědnost za činy národa, v jehož čele stojí. Odmítnutí starého státu, který třebaže zastavil boj, vyhradil si, že se v budoucnosti pokusí znovu získati autoritu, není pro cizí státy řádným a dostatečným důvodem, který by jim mohl brániti, aby uznaly nový stát.“
Lord Palmerston uvádí spíše pravidla dobré zahraniční politiky než pravidla právní. Neboť není třeba zvláště podotýkali, že k uznání jest třeba, aby nový stát byl svobodný, měl vládu a byl konsolidovaný. Tyto pojmy zahrnuty jsou již v pojmu státu, jehož existenci uznání předpokládá. Viděli jsme již, že kde není vlády, není státu, neboť anarchie jest negací státu. Rovněž, kde není svrchovanosti, není státu.
Kromě toho každý stát může rozhodovati o tom, zdali určitá politická jednotka může býti uznána za stát či nikoliv. Tam, kde jeden stát uzná, že nová politická jednotka vyhovuje všem požadavkům na ni jako na stát kladeným, jiný stát může tvrditi opak a uznání odepříti. Každý stát má právo svobodně určiti podmínky uznání, může přizpůsobiti fakta a právo svým zájmům, náladám nebo předsudkům.
Vzhledem k tomu, že uznání samostatnosti španělských kolonií Spojenými státy lze považovati za typický příklad uznání, při němž stát uznávající nebyl veden žádnými postranními úmysly, můžeme povšechně říci:
1. Stát nelze považovati za neodvislý a v důsledku toho uznání za odůvodněné, pokud stát, od něhož se odtrhl, vede boj za obnovení své autority.
2. Není třeba, aby stát uznávající vyčkával formálního vzdání se práv státu starého nad vzbouřivší se částí jeho území, které může následovati značně později po praktickém zastavení nepřátelství.
3. Pouhý nárok mateřského státu, nebo boj, vedený silami a prostředky tak slabými, že nelze rozumně očekávati úspěchu, nestačí aby udržena byla při životě práva tohoto státu a zabráněno tak cizím zemím, aby uznaly nový stát, jenž uznání se domáhá.
4. Nový stát musí býti tak dalece konsolidován, aby bylo možno předpokládati, že bude moci plniti povinnosti uznaného státu při svých mezinárodních stycích.
5. V čele nového státu musí býti vláda, poslouchaná obyvatelstvem a schopná — třebaže se netěšila úplnému klidu uvnitř hranic státu — representovati stát a plniti mezinárodní závazky.24 Každý nově vzniklý stát bude se zpravidla domáhati toho, aby byl ostatními státy uznán. Avšak má-li tento nový stát právo na uznání, nelze říci, že by tomuto právu odpovídala povinnost států starých. Uznání vnější suverenity jest aktem zcela svobodným, každý stát může uznati nový ihned, nebo vyčkávati až se ukáže, že politické instituce nového státu jsou dostatečně pevné a že se udrží. Právě proto, že neexistuje povinnost nový stát uznati, nespadnou všechna uznání do téže doby, nýbrž budou udělována postupně podle toho, jak která mocnost jest přesvědčena o stabilitě poměrů nebo do jaké míry považuje uznání za slučitelné se svými zájmy. Uznání rychlé, bezprostřední jest vždy známkou sympatií, nebo značného zájmu, který může v budoucnosti vésti k ochraně nového státu nebo ke spojenectví s ním. Uznání odkládané jest pak známkou nedůvěry nebo nepřátelství. Jest přirozeno, že mocnosti, jejichž zájmy jsou dotčeny vznikem nového státu, budou se snažiti znesnadniti mu co nejvíce vstup do mezinárodního života odpíráním uznání.25 Avšak odepření uznání může míti za následek, že nový stát sáhne k retorsi, nebo že pokusí se uznání si vynutiti. Když po utvoření království italského některé německé státy odpíraly uznání, hrabě Cavour odňal exequatur jejich konsulům. Brzy potom bylo království italské uznáno.26
Zpravidla bude to mateřská země od níž nový stát se odtrhl, která nejdéle bude odpírati uznání. Tak na př. Švýcarská konfederace byla fakticky dvě století neodvislou, aniž byla uznána říší německou, což se stalo teprve r. 1648. — Téměř osmdesát let trvalo, než uznalo Španělsko smlouvou v Münsteru 1648 samostatnost odtrhnuvšího se Nizozemí, ačkoliv v této době všechny ostatní evropské státy s výjimkou Rakouska uznaly nový stát. — Revolucí r. 1640 odtrhlo se Portugalsko od Španělska a zvolilo králem vévodu z Braganzy. Teprve po dvaceti osmi letech za zprostředkování Anglie uznalo Španělsko samostatnost Portugal. — Řecko bylo uznáno garančními mocnostmi r. 1827, Tureckem teprve 1832. — Španělsko uznalo své odtrhnuvší se kolonie řadu let po Spojených státech a Anglii, tak na př. Chile r. 1844, Venezuelu 1846 a Niraraguu 1850. — Anglie uznala Spojené státy teprve r. 1782 a nikdy neuznala Napoleonovo království italské a vestfálské. — Belgie, která od kongresu vídeňského byla spojena s Holandskem a osvobodila se opět r. 1830, byla uznána Rakouskem, Francií, Anglií, Pruskem a Ruskem na londýnské konferenci r. 1831 jako „neodvislý a věčně neutrální stát“. Spojenými státy r. 1832, avšak Holandskem teprve r. 1839. — Rovněž Spojené státy dlouho váhaly v otázce uznání Texasu. R. 1836 usnesl se kongres, že federální vláda má zjistiti, zdali zmíněná provincie vykazuje všechny náležitosti samostatného státu. I zde jednalo se o území, které odtrhlo se násilně od Spojených států. Konečně byl jimi uznán roku 1837, Anglií a Francií roku 1840.
Uzná-li stát, jehož zájmy byly dotčeny, nebo na jehož úkor stát vznikl, novou politickou jednotku, má toto rozhodnutí velký vliv na ostatní státy. Uznání mateřským státem jest daleko materielnější než uznání kterýmkoliv jiným státem, poněvadž obsahuje nejen konstatování nového stavu věcí, nýbrž i vzdání se práv a nároků na území státu nového. Avšak i potom zůstávají ostatní státy zcela svobodny ve svém rozhodování. Neboť jsou to zpravidla důvody politické, které padají na váhu; otázka uznání stává se tak otázkou politické obratnosti. Rychlé uznání může býti činem velké politické prozíravosti, ale stejně dobře může býti i výrazem neprozřetelnosti a špatného politického výpočtu. Proto každý stát dobře nejdříve rozváží všechny výhody i nevýhody, které mu uznání přinese.
Stejně jako mohou existovati důvody pro které uznání bude oddalováno, mohou se vyskytnouti i důvody, aby uznání bylo co nejrychleji uděleno, na př. sympatie, kterou vzbudí národ bojující za svoji svobodu, příbuznost politických institucí a státní formy, nepřátelství ke státu od něhož se odtrhl a pod. V takovém případě rozhodnutí bude vyžadovati velké opatrnosti, neboť morální význam uznání jest značně veliký, zvláště byl-li stát uznán ještě v době, kdy nebyl zastaven boj za svobodu. Naskýtá se zde otázka, zda-li stát, na jehož úkor k uznání došlo a jenž nevzdal se ještě naděje, že odtrženou část svého území přivede opět pod svoji moc, může považovati uspíšené uznání za nepřátelský akt a podle toho jednati. Viděli jsme, že jest velmi obtížno stanoviti všeobecná pravidla, podle nichž řídilo by se uznání nového státu. Nelze také stanoviti všeobecná pravidla, podle nichž mělo by se říditi chování mocnosti dotčené uznáním. Autoři, kteří pokusili se o to, sami sobě odporují, jejich vývody jsou nejasné a praxe nedává jim za pravdu.27
V případě uznání jihoamerických států Spojenými státy, viděli jsme, jak obezřele bylo postupováno a jak dlouho trvalo, než odhodlaly se Spojené státy vysloviti uznání. Stejně bylo tomu za revoluce v Uhrách r. 1848, kterou Amerika sledovala s velkými sympatiemi a kam vyslala zvláštního zmocněnce, aby na místě samém se přesvědčil, jsou-li dány předpoklady pro uznání samostatného Uherska. „Mým úmyslem bylo,“ praví president Taylor v poselství ke kongresu 28. března 1850, „uznati neodvislost Uherska, kdyby se mu bylo podařilo zříditi vládu de facto na základech dostatečně pevných svojí povahou, abych byl oprávněn jednati takto v souhlasu se zvyklostmi a ustálenými zásadami této vlády. Třebaže zahynulo a mnoho jeho udatných vlastenců jest ve vyhnanství nebo v okovech, mohu nyní prohlásiti, že kdyby bylo mělo úspěch v udržení vlády, kterou bychom byli mohli uznati, byli bychom bývali první, kdo by je byli uvítali do rodiny národů.“28
Na protest rakousko-uherského chargé ďaffaires Hülsemanna proti řeči Taylorově odpověděl státní sekretář Webster notou z 21. prosince 1850:
„Během roku 1848 a v první polovici r. 1849 velký počet Maďarů přišel do Spojených států. Byli mezi nimi jednotlivci vydávající se za důvěrníky revoluční vlády, kteří naléhali na presidenta, aby uznal existenci této vlády. V těchto žádostech a ve způsobu, jak na ně nahlížel president, nebylo nic neobvyklého; tím méně nebylo v nich nic nedovoleného právem mezinárodním. Jest právem každého neodvislého státu vstupovati do styků s každým jiným neodvislým státem. Ovšem vznikne zde přirozeně otázka politické obezřetnosti, pokud se týče nových států, uvedených do rodiny národů úspěšnou revolucí. Nelze však žádati na neutrálních státech, aby čekaly na uznání nové vlády mateřským státem. Žádná zásada veřejného práva nebyla častěji zachována světovými velmocemi v posledních třiceti letech než tato. V tomto období osm nebo deset nových států zřídilo neodvislé vlády v hranicích koloniálního panství Španělska v tomto díle světa; a v Evropě totéž se stalo v případě Belgie a Řecka. Existence všech těchto vlád byla uznána řadou vedoucích států v Evropě stejně jako Spojenými státy dříve než státy, od nichž se tyto odtrhly. Kdyby tedy Spojené státy byly formálně uznaly neodvislost Uher, byl by to býval, jak události ukázaly, ukvapený krok, z něhož žádná strana neměla by užitku, nicméně nebyl byl to čin, směřující proti mezinárodnímu právu, předpokládaje, že by se Spojené státy neúčastnily ve sporu Uher s Rakouskem.“29
Na tomto příkladě vidíme, že pouhá zmínka presidenta Taylora o tom, že bylo jeho úmyslem uznati nový stát uherský, vyvolala protest Rakouska. Stejně k uznání Belgie pěti evropskými velmocemi došlo přes to, že Holandsko protestovalo. I zde bude záviseti velmi mnoho od politických poměrů a síly zúčastněných států. Slabý stát spokojí se pouhým protestem, stát silný sáhne k represaliím, přerušení diplomatických styků, válce. Urychlené nebo odkládané uznání jest do značné míry otázkou politickou, může tedy býti projevem přátelství či nepřátelství, nikdy však nelze je považovati za čin, jímž bylo by porušeno mezinárodní právo.
Když roku 1860 uznala Anglie připojení Neapole a Romagne ke království italskému, zatím co neapolský král František II. bránil se ještě v Gaëtě, nikdo nepomýšlel na to, viniti Anglii z intervence. Naproti tomu urychlené uznání neodvislosti Spojených států severoamerických, Francií roku 1778, mělo značné důsledky. Francouzský dvůr uváděl na ospravedlnění urychleného uznání, že Spojené státy jsou fakticky neodvislé, že neodvislost svoji vyhlásily a že Francii neplynou z uzavřených smluv žádné jiné výhody, než jiným státům, které mohou uzavříti podobné smlouvy za stejných podmínek. Francouzská vláda stěžovala si dále, že její zákonný obchod s novou americkou republikou jest rušen anglickými křižníky, což odporuje mezinárodnímu právu a platným smlouvám a uváděla, že byla to Anglie, která začala nepřátelství, napadnuvši francouzskou fregatu před vyhlášením války.
Anglická vláda odpověděla na toto prohlášení obviněním, že Francie otevřela své přístavy americkým válečným lodím a usnadnila zbrojení kolonií, dovolujíc svým občanům, aby vystrojovaly ozbrojené lodi pod americkou vlajkou, které ničí anglický obchod a dopravují kontrabant do vzbouřených kolonií; že Francie pomáhá koloniím výzbrojí, penězi a jiným způsobem pod pláštíkem soukromých obchodních styků. Revoluce nemůže míti v zápětí vznik větších práv než zákonná válka, a Francie nemůže spatřovati v tom, že Anglie navrhla úpravu záležitostí v amerických koloniích, uznání neodvislosti, poněvadž tato úprava spočívá na obnovení zákonné autority Anglie v Americe. Formálního vyhlášení války nebylo třeba, poněvadž Francie sama zahájila nepřátelství, když uzavřela obchodní a spojeneckou smlouvu se vzbouřenými koloniemi, podporovala je a pomahala jim a podnikla přímý útok na anglický obchod.
Francouzská vláda odvolávala se na příklad královny Alžběty, která uznala neodvislost Nizozemí vzbouřivšího se proti Španělsku (1585). Aby odůvodnila své rozhodnutí a uzavření obchodní a spojenecké smlouvy, vydala Alžběta manifest, v němž uvedla krutosti, páchané Španěly v Nizozemí a úmysl madridského dvora zbaviti je všech dřívějších privilegií. Prohlásila, že jejím úmyslem jest podporovati Spojené provincie při obraně jejich svobody, neboť vidí v tom jediný prostředek, jak zachovati svobodný obchod svých poddaných s těmito provinciemi a uchrániti Anglii před invasí Španělů, která byla by snadnou, kdyby dobyli Nizozemska. Uveřejnění manifestu nemělo za následek ani přerušení diplomatických styků a v roce 1588 Alžběta přijala na návrh Filipa II. úlohu prostředníka mezi Španělskem a Spojenými provinciemi Nizozemska. — Francouzská vláda uváděla dále ve své notě ze 14. března 1778, že neodvislost Američanů jest nepopiratelným faktem a tento fakt postačil podle zásad mezinárodního práva, aby oprávnil krále k uznání, aniž by musel zkoumati zákonnost této neodvislosti. Stačilo také, že Anglie sama přestala nakládati s kolonisty jako s rebely, že zachovávala v boji s nimi řádné zákony válečné, že byli pravidelně vyměňováni na základě zvláštních úmluv váleční zajatci, že anglické vojsko vyjednávalo s povstalci a Anglie sama uznala autoritu republiky, když vyslala komisaře, aby jednali s kongresem. Avšak věcí Francie není, aby diskutovala o tom, zdali mohou či nemohou Spojené státy odporovati svrchovanosti Anglie a zdali držení neodvislosti jest na jejich straně zákonné či nikoli: Ani mezinárodní právo ani smlouvy, ani morálka, ani politika, neukládají králi závazek, aby byl strážcem věrnosti anglických poddaných k jejich panovníkovi. Jeho Veličenstvu postačilo, že kolonie dosáhly neodvislosti nejen slavnostním prohlášením, ale i fakticky že ji udržely. Jeho Veličenstvo mohlo je považovati za poddané Velké Britanie stejně jako za neodvislý národ. Volilo tuto eventualitu, poněvadž kázaly mu tak vlastní bezpečnost, zájmy jeho národa a především tajné úmysly londýnského dvora. Francie nezávisí na anglické koruně a nic nezavazuje krále, aby se staral o zachování územní integrity této koruny a tím méně, aby nutil její poddané k poslušnosti. Jeho Veličenstvo nebylo zavázáno podporovati Anglii proti jejím koloniím ani odmítnouti kolonie, když se u něho představily jako neodvislý stát. Mělo právo považovati za neodvislý národ jednotné obyvatelstvo velké pevniny tím spíše, že jejich bývalý panovník dlouhým a namáhavým úsilím dokázal, že je nemůže podrobiti.30
Ve válce, která vypukla, postavilo se Španělsko a Holandsko na stranu Francie. Chování ostatních států dalo vznik novému pojmu a zařízení mezinárodního práva, t. j. ozbrojené neutralitě. Ke konvenci o ozbrojené neutralitě namířené proti Anglii a uzavřené mezi Ruskem a Dánskem 9. července 1780, kterou prohlášeno baltické moře za „mare clausum“, přistoupilo postupně Švédsko, Prusko, Rakousko, Portugalsko a království obojí Sicílie.
Tato válka skončila mírovou smlouvou definitivně uzavřenou, ve Versailles roku 1783, kterou Spojené státy byly Anglií uznány. Zbývá ještě zmíniti se o případech, kdy určitá politická jednotka jest uznána jako neodvislý stát, aniž by byla zároveň uznávána za člena společenství států. Bylo to na příklad Turecko, které přijato bylo do mezinárodního společenství v XIX. století, přes to však již dlouho před tím udržovalo diplomatické styky s řadou evropských států. Říše turecká sledovala ve svých počátcích tradice byzantské a udělila kupeckým obcím a městským republikám italským na př. Janovu, Benátkám a pod. některá privilegie při provozování obchodu. Byly to jediné styky, které udržovala s Evropou, neboť křesťanské státy evropské spojily se proti Turkům, jako nepřátelům víry a civilisace. V roce 1517 snaží se ještě krát francouzský František I. o uzavření dohody mezi Francií, Španělskem a Svatou říši římskou o rozdělení Turecka. Avšak již v Únoru 1535 uzavírá s „velmocným a nepřemožitelným velmožem", sultánem Solimanem II. mírovou a obchodní smlouvu, při čemž Vyhražuje se přistoupení k této smlouvě papeži, králi anglickému a králi skotskému. Smlouva z roku 1535 jest první oficielní smlouvou, která byla uzavřena mezi tureckou říší a křesťanským státem. Poněvadž platila jen po dobu života sultánova, byla později několikráte obnovena, až konečně sultán Mohamed patentem z 30. května 1740 potvrdil staré koncese, připojil nová privilegia a zavázal se „svou nejsvětější a nejneporušitelnější přísahou za svoji císařskou osobu i za své vznešené nástupce".31
V době od r. 1535 do XVIII. stol. uzavřelo Turecko řadu politických smluv s většinou států evropských kromě Švýcarska a papežského státu, roku 1830 přistoupily k státům evropským Spojené státy severoamerické a několik let později Belgie a Řecko.
Přes to však, že všechny tyto státy udržovaly s Tureckem diplomatické styky, nebylo zahrnuto do mezinárodního společenství. Vzájemné styky nebyly upraveny všeobecnými zásadami práva mezinárodního, nýbrž jednotlivými úmluvami, t. zv. kapitulacemi. Teprve na kongresu pařížském r. 1856, kde zastoupeny byly Francie, Velká Britanie, Rusko, Rakousko, Prusko, Sardinie a Turecko bylo na návrh hraběte Walewskiho, státního sekretáře ve francouzském zahraničním ministerstvu, konstatováno přistoupení Turecka k veřejnému mezinárodnímu právu evropskému. Konstatování toto došlo výrazu v čl. 7. všeobecné mírové smlouvy, podepsané 30. března, kde se praví, že císař francouzský, císař rakouský, královna Spojeného království Velké Britanie a Irska, král pruský, car ruský a král sardinský, prohlašují, že přijímá se Vysoká Porta, aby těšiti se mohla z výhod veřejného práva evropského a zavazují se šetřiti územní integritu otomanské říše, zaručují se navzájem zachovávati tento závazek a budou napříště považovati každé jeho porušení za otázku všeobecných zájmů.32
Zajímavý příklad poskytuje Japonsko. V XVI. a XVII. století udržuje Japonsko styky s Evropou prostřednictvím portugalských a holandských námořníků. Tyto styky však brzy končí pobitím cizinců, z nichž udržela se jen malá holandská osada na ostrůvku u Nagasaki. Japonsko uzavírá se cizincům a nepřipouští do země obchodníky. Jest neodvislým státem, avšak stojí ještě v době, kdy Turecko jest přijato do mezinárodního společenství, stranou evropských i amerických států. V období 1854—1866 uzavírá Japonsko se Spojenými státy severoamerickými několik úmluv, které stanoví trvalý mír a přátelství, právo pověřovati diplomatické zástupce a konsuly, zaručují svobodu vyznání a ochranu osob i jmění, otvírají americkým lodím některé přístavy, a odnímají cizince soudnictví japonskému.
Obrat v Japonsku nastává po revoluci r. 1868. Po svržení vojenské diktatury Šoguna, která trvala od roku 1603 a byla dědičná v jedné rodině, a nastoleni císaře, došlo k velikým reformám, jež slíbil císař přísahou 14. března 1868: přijmouti systém zákonodárného shromáždění, činiti všechna opatření v souhlasu s veřejným míněním, opustiti předsudky starých časů, říditi se spravedlností jako jediným pravidlem jednání a čerpati nové myšlenky v celém světě. Feudální systém byl zrušen a uskutečněna národní jednota.
V Japonsku bylo asi dvěstěšedesát feudálů. „Situace byla velmi nesnadná; půl tuctu vlastenců pracovalo na tom, aby vybudovali centralisovanou moc. Viděli jsme, jak velmožové sami obětují dobrovolně své zámky, válečné lodi a celý správní aparát. Jest to neuvěřitelný zjev, který nechává za sebou činy Petra Velikého, reformy Josefa II. a Velké Revoluce.“33
Feudální systém, existující osm století, téměř rázem zmizel. Jakmile se tak stalo, přistoupilo Japonsko k reformě svého práva a soudnictví, aby dokázalo cizině, že poskytuje stejné záruky spravedlnosti, jako ostatní civilisované státy. Půda k provedení těchto reforem byla úrodná, Japonsko bylo „zemí, kde i ten nejchudší dovedl čisti a psáti, kde literatura, umění a vědy byly v době míru, který trval nepřetržitě tři století, s neobyčejným zápalem pěstovány, zemí, která měla pravidelnou administrativu a sociální pořádek, organisovaný již tisíc let; podobná země musela poskytovati činným japonským reformátorům skvělou půdu k vybudování nového státu.“34
Po uskutečnění těchto reforem, jimiž mělo býti dokázáno cizím státům, že jsou na místě snahy po revisi starých úmluv, sešla se 25. ledna 1885 na naléhání japonské vlády v Tokiu konference složená ze zástupců cizích států v Japonsku, aby provedla změny japonskou vládou žádané, zejména zrušila jurisdikci cizích konsulů, která znamenala omezení svrchovanosti japonského státu. Ani tato konference, ani pozdější, konané, v létech 1886 a 1887, nedospěly k positivním výsledkům. Teprve v roce 1889 uznalo Německo svrchovanost Japonska v soudní organisaci, avšak vymínilo si určitý počet přísedících cizinců u nejvyššího soudu. Spojené státy a Rusko následovaly brzy německého příkladu. Smlouvy tyto nenabyly však účinnosti, neboť Japonsko nechtělo se spokojiti řešením neúplným.
16. července 1894 uzavírá Japonsko obchodní a námořní smlouvu s Velkou Britanií, podle které všechny dřívější úmluvy pozbývají platnosti. Všechna jurisdikční privilegia a soudnictví konsulů se zrušuje a Japonsko naproti tomu otvírá své území cizím obchodníkům, zaručuje jim svobodu individuelní, svobodu svědomí a svobodný výkon jejich náboženství. Tato smlouva znamená vstup Japonska do společenství ostatních civilisovaných států. Nabyla ovšem účinnosti teprve pět let později 17. července 1899, kdy vstoupily v platnost nové zákonníky japonského císařství. Obdobné smlouvy uzavřela většina ostatních evropských i amerických států, takže napříště všichni cizinci podléhají civilnímu, trestnímu a obchodnímu soudnictví japonskému, tak jak jest tomu ve všech evropských civilisovaných státech. —
Kromě Turecka a Japonska byly ještě státy — Čína, Persie, Siam, Mongolsko v Asii a Habeš v Africe — jejichž mezinárodní postavení bylo dosti pochybné. Čína, Persie a Siam zúčastnily se sice haagských mírových konferencí v roce 1899 a 1907, avšak civilisace jejich lišila se do té míry od t. zv. civilisace západní, že normální mezinárodní styk s nimi byl nemožný. Jejich vlády nebyly schopné rozuměti náležitě mezinárodnímu právu a zachovávati jeho normy. Přes to však byly v mezinárodních vztazích s ostatními státy, které udržovaly s nimi dosti těsné diplomatické styky. Přes to, že nelze tvrditi, že byly vůbec mimo společenství států, přece jen neměly stejného postavení jako ostatní členové tohoto společenství. Pokud uzavíraly s nimi evropské státy smlouvy, vysílaly své nebo přijímaly jejich diplomatické zástupce, prohlašovaly nepřímo, že pouze v určitých směrech chtějí je považovati za sobě rovné, avšak v každém jiném směru zůstávaly mimo společenství národů a ostatní státy zacházely s nimi podle své libovůle. Přes to však některé z nich byly subjekty mezinárodních smluv značné politické důležitosti, tak na př. londýnskou smlouvou z 13. prosince 1906 Velká Britanie, Francie a Itálie zavázaly se k udržení neodvislosti Habeše, a smlouvou petrohradskou z 18. srpna 1907 zaručily Velká Britanie a Rusko neodvislost Persie a Afganistanu a uznaly protektorát Číny nad Tibetem. Čína a Siam účastnily se války na straně mocností spojených a sdružených a byly zastoupeny na pařížské mírové konferenci. Po skončení světové války staly se Čína, Siam a Persie zakládajícími členy Společnosti národů,35 v čemž zajisté lze spatřovati přijetí rsp. uznání za člena společenství států. Ostatně případy tyto, dříve dosti časté, s postupem civilisace pomalu mizí a v brzku budou jen anachronismem.
Z toho, co až dosud bylo pověděno vyplývá jasně, že ke vzniku státu není třeba mezinárodního uznání. Na několika příkladech viděli jsme, že státy existují řadu let aniž hy byly uznány a aniž by tedy byly členy společenství států. Stát není výsledkem uznání, toto jej nemůže utvořiti, nýbrž naopak stát jest podkladem uznání, které předpokládá jeho existenci.
Uznáním státy, které jsou již členy mezinárodního společenství, konstatují, že nový člen vstoupil do jejich středu. Prohlašují tím, že budou jednati s novým státem jako s právní osobou, které náležejí všechna práva spojená se členstvím tohoto společenství. Nepátrají po jeho původu, nezkoumají za jakých okolností vznikl, neptají se, je-li výsledkem násilí. Vidí v něm prostě stát. Zásada legativy nebéře se v úvahu, ba často vytýká se mezinárodnímu právu, že uznává vítěznou nespravedlnost.
„Existence svrchovaného státu nezávisí na uznání jiných států. Toto uznání jest konstatováním dokonaného skutku (fait accompli) a jest jeho schválením. Znamená legitimaci faktické situace, která má nadále právní základ. Jest důkazem důvěry, kterou mají státy ve stabilitu nových poměrů. V lůně společnosti národů jest to potvrzení dané novému státu, že bude mu dovoleno zaujímali místo a pořadí neodvislého politického organismu, mezi ostatními národy. Uznání obsahuje formální závazek, že budou respektována práva a atributy svrchovanosti nové osoby mezinárodního práva. Tato práva a atributy náležejí jí neodvisle od uznání, avšak uznáním zajišťuje se jí výkon jejich. Pravidelné politické styky existují jen mezi státy, které se vzájemně uznávají.“36
Podobně Bluntschli: „Mezinárodní právo netvoří nových států, nýbrž spojuje státy téže doby ve společném lidském právním řádě.“37
Rovněž Pradier-Fodéré upozorňuje, že „uznání netvoří nového státu: dává pouze sankci tomu, co jest, potvrzuje skutečný stav věcí.“38 Heffter učí, že stát „nepotřebuje žádného výslovného uznání již existujících států ke svému bytí; jest státem, poněvadž jím jest.“39
Stejné mínění zastávají Piédeliévre, Klüber, Carnazza-Amari, Nys, Foignet, Laband a jiní.
Výstižně praví Moore, že novému státu „náleží práva a atributy svrchovanosti nezávisle od jakéhokoliv uznání, avšak tím, že byl uznán, jest mu zabezpečen výkon jejich.“40
Příklad nejlépe osvětlí správnost uvedených zásad. 4. července 1776 sešli se zástupci Spojených států amerických na generálním kongresu a slavnostně vyhlásili a publikovali, že dosavadní kolonie jsou a podle práva mají býti svobodnými a nezávislými státy; že jsou svobodny a nepodřízeny poslušností britské koruně; že všechny politické svazky mezi nimi a Velkou Britanií jsou zrušeny a že tedy jako svobodné a nezávislé státy jsou plně oprávněny vésti válku, uzavírati mír, smlouvati spojenectví, stanoviti úpravu obchodu a vydávati všechny akty a upravovati všechny záležitosti, které přísluší samostatným státům.
17. září kongres jednal „o plánu smluv jež mají býti navrženy cizím národům“ a přijal návrh smlouvy s králem francouzským. 6. února 1778 byly uzavřeny dvě smlouvy obchodní a spojenecká mezi Francií a třinácti spojenými státy severoamerickými. Spojenecká smlouva ustanovuje, že hlavním a přímým předmětem aliance jest skutečné udržení svobody, svrchovanosti a úplné a neomezené neodvislosti Spojených Států.
30. listopadu 1782 byly v Paříži podepsány prozatímní články míru mezi Velkou Britanií a Spojenými státy, které měly nabýti definitivní povahy jakmile bude uzavřen mír mezi Anglií a Francií, neboť jak známo došlo mezi těmito dvěma státy k válce právě v důsledku uznání Spojených států Francií. Mír mezi Velkou Britanií, Francií a Španělskem byl podepsán 13. srpna 1783 a 3. září téhož roku uzavřena definitivní mírová smlouva mezi Anglií a Spojenými státy. Jiří III. uznal, že Spojené Státy jsou státy svobodné, svrchované a neodvislé a za sebe a své nástupce vzdal se všech nároků na vládu a vlastnictví a všech územních práv v těchto státech. Spojené státy nikdy nepřipustily, aby jejich existence jako svrchovaného státu byla datována od jiné doby než ode dne, kdy jejich „generální kongres” prohlásil, že spojené kolonie jsou a podle práva mají býti svobodnými a nezávislými státy prostými jakékoliv poslušnosti k britské koruně. Jejich soudy utvrzovaly tento základní princip, jejich diplomaté a státníci trvali na něm při všech příležitostech, tak na př. na konferenci berlínské roku 1885. Nejvyšší soud Unie vydal roku 1808 nález, jímž rozhodl, že svrchovanost Unie existuje od 4. července 1776, tedy ode dne, kdy státy, z nichž je stvořena, prohlásily se za svobodné a že je naprosto nezávislá na uznání krále anglického, obsaženém v mírové smlouvě z r. 1783.
Rovněž Belgie byla svrchovaným státem před uznáním z 11. dubna 1839.41
I kdybychom připustili možnost odnětí uznání, stát by rovněž nepřestal existovati, trval by dále, neboť existence jeho není závislá na uznání a stát nezmizí proto, že jiné mocnosti nechtějí věděti o jeho existenci. Z několika příkladů jsme viděli, jak často mnoho let uplynulo, než sklonili se vedoucí státníci před fait accompli. Národy trpěly, bojovaly, krvácely za svobodu, vítězily, osvobodily se, utvořily stát se všemi podmínkami žádanými právem mezinárodním a přece státy takové nebyly uznány. Ostatní státy jimi pohrdaly, v diplomatických formulích byly dále rebely, byly dále považovány za součást státu svých utiskovatelů. Holandští gueuzové v XVI. století zvítězili na moři i na souši, vyhnali cizácká vojska, utvrdili svou moc a rozšířili slávu spojených provincií, a přece trvalo tři čtvrti století než dosáhli uznání Španělska v prvním článku míru münsterského z 30. ledna 1648.
Existence státu jest pojmem nezávislým na jakémkoliv uznání. Stát jest, existuje, třebaže ostatní státy popírají nebo nechtějí znáti jeho existenci.42
Zbývá otázka, jaký bude míti vliv uznání nebo neuznání státu na výkon jeho svrchovanosti. V úvodních kapitolách probrali jsme podrobně pojem suverenity, kterou dělíme na vnitřní a vnější (viz str. 19.). Na vnitřní čili jak také někdy se nazývá ústavní či koňští tuční svrchovanost nebude míti uznání státu žádného vlivu. Výkon této svrchovanosti náleží státu od okamžiku, kdy vznikl, a žádný jiný stát nemůže mu v tomto směru klásti překážek. Naproti tomu podstatným obsahem vnější suverenity státu, jest právo vstupovati do styků s ostatními státy a uzavírati s nimi smlouvy. Avšak jednostranná vůle zde nestačí. Mohu vstoupiti s někým do styků nebo uzavříti s ním smlouvu, jestliže také on má stejnou vůli. Nebudu uzavírati smlouvu s někým, koho považuji za neschopna ji uzavříti, ani nebudu vcházeti do styků s někým, koho považuji za nehodná. Znamená-li uznání státu přesvědčení, že uznaný stát jest schopný vcházeti do mezinárodních styků, znamená odepření uznání, že stát takový jest neschopen účastniti se mezinárodního života.
Bude tedy záviseti vnější svrchovanost státu od jeho uznání jinými mocnostmi?
Jako v mnohých jiných otázkách i v této spisovatelé mezinárodního práva si odporují. Tak na př. Klüber43 učí, že „svrchovanosti dosáhne stát v okamžiku svého založení nebo jakmile se vyprostí ze závislosti, v níž se nacházel. Tato svrchovanost, nepotřebuje ke své právoplatnosti uznání nebo záruky cizího státu v předpokladu, že držení její není vadné“ a poznamenává dále, že „může býti obezřetné nechati si ji uznati výslovně nebo mlčky a opatřiti si záruky jednoho nebo více jiných států.“
Podle Bluntschliho44 „nový stát má právo vstoupiti do mezinárodní společnosti států, jakmile nemůže býti pochybnosti o jeho existenci a jakmile trvání jeho je zajištěno.“ Poznamenává dále, že „náleží mu toto právo, poněvadž existuje" a že „právo mezinárodní sdružuje různé státy třeba proti jejich vůli v lidském právním společenství".
Carnazza-Amari45 hájí stanovisko, že každému státu náleží volný výkon vnější suverenity neodvisle od jakéhokoliv uznání.
Uvedení autoři zapomínají na rozdíl mezi politickou a právní a mezi theoretickou a praktickou stránkou uznání. V theorii zajisté není třeba k právoplatnosti vnější svrchovanosti žádného uznání, neboť svrchovanost tkví svými kořeny ve společnosti, které přináleží a pokud tedy stát omezí se jen na styky se svými občany a v hranicích svého území může velmi dobře existovati bez uznání cizích států. Případ sultanátu Bornu, Sokoto a Baghirmi, které existují staletí, aniž by kterýkoliv evropský stát je uznal a vstoupil s nimi do pravidelných styků, to dokazuje. Ale jakmile bude chtít nový stát přikročiti k výkonu své vnější svrchovanosti, t. j. vstoupiti do styků s třetími státy, uzavírati smlouvy, vysílati diplomatické zástupce atd. bude k tomu potřebovati uznání, t. j. osvědčení, že třetí státy jsou ochotny do styků s ním vstoupiti.
Nejlépe řeší tuto otázku autoři, kteří rozeznávají mezi užíváním a výkonem vnější svrchovanosti, na př. Bonfils, Pradier-Fodéré a j.
De facto může stát existovati, aniž by byl uznán ostatními. De jure a v praksi mezinárodní jest uznání nutné, aby mohl nový stát užiti prerogativ a práv, která jsou obsahem členství ve společnosti států.
Užívání svrchovanosti náleží státu od okamžiku zrození, avšak výkon její jest možný jen byl-li nový stát uznán.46
Jinými slovy stát okamžikem svého zrození vstupuje na scénu, nadán všemi právy, která se pojí k pojmu státu. Uznání jest však nutné, aby stát některá z těchto práv — pokud jsou obsahem vnější suverenity — mohl vykonávati. Uznání jest tak jen potvrzením toho, co již existuje, jest formou přijetí do společnosti států.47
Oppenheim zachází příliš daleko, tvrdí-li,48 že „jedině a výlučně uznáním stát stává se mezinárodní osobou a subjektem mezinárodního práva". Připouští-li mezinárodní právo, že stát může existovati nezávisle od uznání, musí připustiti, že přísluší mu také nějaké právo. Uznání jest aktem deklaratorním, jím se konstatuje, že vznikla nová politická jednotka, vykazující všechny právní náležitosti státu. Není aktem konstitutivním, neboť netvoří se jím nic nového. Proto jeho účinky sahají zpět do doby, kdy stát vznikl, působí tedy zpětně a nikoliv ode dne, kdy k uznání došlo. Viděli jsme také, že neexistuje žádná nadstátní autorita, která by mohla rozhodnouti, vyhovuje-li nová politická jednotka všem požadavkům, kladeným na stát. Bude tedy každý jednotlivý stát rozhodovati o právním bytí nebo nebytí nového státu. Na příkladech jsme ukázali, že k uznání všemi státy nedojde zpravidla najednou a že často uplyne dlouhá doba, než bude stát uznán. Kdy tedy v takovém případě stane se stát právní osobou a subjektem mezinárodního práva? Stačí k tomu uznání jednoho státu nebo několika, nebo musí býti uznán všemi? Podle Oppenheima v takovém případě stát by byl a zároveň nebyl právní osobou. Byl by jí vůči státům, které jej uznaly, nebyl by jí vůči ostatním. Dále osobami mezinárodního práva jsou státy. Vznikla by nová politická jednotka, která vykazuje všechny náležitosti státu, avšak není mezinárodní osobou. Není-li mezinárodní osobou, není ani státem, ale Oppenheim souhlasí s názorem, „že existence států není závislá na uznání“ Odporuje tedy sám sobě, tvrdí-li, že „stát stává se mezinárodní osobou a subjektem mezinárodního práva jedině a výlučně uznáním". Tvrzení takové odporuje dále pojmu státní svrchovanosti. Vnější svrchovanost jest právo úpravo váti svobodně styky s ostatními státy, udržovati tyto styky vysíláním diplomatických zástupců, vyjednávati a uzavírati smlouvy. Svrchovanost jest jednou ze základních náležitostí státu. Chybí-li, stát nevznikne. Jest proto právem původním, neboť vyplývá z existence státu, jest právem nutným, neboť bez ní není právní osobnosti. Nezbytnou podmínkou právní osoby— ať jest jí jednotlivec nebo kolektivum — schopné k právům a závazkům, jest svoboda. Bez svobody není zodpovědnosti a bez zodpovědnosti není právní osoby.49
Podle Oppenheima stane se stát subjektem mezinárodního práva teprve uznáním. Tedy teprve od toho okamžiku má právo — jakožto právní subjekt — uzavírati smlouvy. Avšak toto právo jest obsahem vnější suverenity. Znamenalo by tedy uznání udělení vnější suverenity státu uznanému, t. j. splnění jedné ze základních podmínek vzniku státu. Podle tohoto tvrzení vznikl by stát teprve uznáním, neboť teprve jím splněny by byly všechny náležitosti žádané ke vzniku státu.
Proto nemůžeme souhlasiti s názorem Oppenheimovým a tvrdíme, že stát od okamžiku svého vzniku jest mezinárodní osobou a právním subjektem. Náležejí mu všechna práva neodvisle od uznání a výkon práv, která nepředpokládají styk se státy třetími. Pouze u oněch práv, k jichž výkonu jest třeba, aby stát vstoupil do styku s třetími státy, bude uznání nutné, ale jen jako akt deklaratoriií, t. j. prohlášení ochoty s novým státem do styku vstoupiti. Uznáním tato práva, tvořící převážně obsah vnější suverenity státu nevznikají, ona se jen potvrzují, jím umožňuje se jejich výkon.
V posledních letech ujalo se v mezinárodní praksi rozlišování uznání státu de facto a de iure. Tento rozdíl velmi užitečný a jasný v otázce uznání vlády, jak uvidíme později, jest bezvýznamný, nejasný a protismyslný při uznání státu. Jest dokladem toho, že politika má býti vzdálena úvah právních, neboť rozlišování uznání státu de facto a de iure vzniklo jen z politických rozpaků, do nichž byli přivedeni dohodoví státníci rozpadnutím Ruska.
Deklarací z 16. ledna 1917 sovětská vláda prohlásila „rovnost a svrchovanost národů Ruska“ a právo sebe- určení těchto národů „až k úplnému odtržení a zřízení neodvislých států“. Národnosti baltické chopily se naskytnuvší se příležitosti a vyhlásily svoji neodvislost: 4. prosince 1917 Finsko, 16. února 1918 Litevsko, 24. února 1918 Estonsko, 18. listopadu 1918 Lotyšsko. Kromě toho vznikly samostatné republiky Gruzínsko, Aserbejdžan a Erivanská republika arménská v Malé Asii. Původně jen Finsko bylo uznáno a to nejdříve Francií 5. ledna 1918 za neodvislý a svrchovaný stát. Pokud se týče ostatních států, zaujaly velmoci stanovisko nezávazné a vyčkávací a odepřely uznati je za nezávislé státy.
Poněvadž ale Německo počalo si bedlivě všímati nově vzniklých států, nemohly ani dohodové státy zůstati stranou a z politických důvodů hledaly východisko, jak navázati s baltickými státy styky, aniž by je uznaly. Dopisem ze dne 22. ledna 1918 francouzský vyslanec v Rusku Noulens uznal lotyšskou Národní Radu za představitele „národa, jenž si uvědomuje svá práva a jehož občané díky síle svých národních tužeb jsou povoláni, aby dobyli zákonné neodvislosti“. V měsíci květnu 1918 anglická, francouzská a italská vláda uznaly každá o sobě estonskou Národní Radu za „neodvislý organismus de facto, až do doby, kdy mírová konference upraví definitivně příští postavení Estonska“. 28. února 1920 generální sekretář francouzského zahraničního ministerstva Paléologue oznámil zástupci Lotyšska v Paříži, že francouzská vláda uznala prozatímně existenci de facto nezávislého státu litevského, v očekávání, že spojenecké mocnosti budou moci ve vzájemné shodě rozřešiti otázku právní.
11. listopadu 1919 oznámil Balfour lotyšské Národní Radě, že britská vláda uznává ji prozatímně za „neodvislý organismus de facto“, očekávajíc, že mírová konference definitivně rozhodne o osudu lotyšského národa. Podobná prohlášení učinilo i Japonsko v lednu 1919 a Itálie v prosinci téhož roku.
Již z těchto několika ukázek vidíme, že takováto „uznání“ mají výhradně politický charakter. Politika spojenců v Rusku byla od počátku plna rozpaků. Podporujíce nacionální hnutí protibolševické, které hájilo jednotu Ruska, nemohli současně poskytovali podporu odtrhnuvším se baltickým státům, poněvadž odcizili by si všechny protibolševické živly v Rusku. Na druhé straně však, ponechávajíce baltické státy jejich osudu vháněli je jednak do náruče Německa, jednak nepřímo nutili je, aby hledaly modus vivendi s bolševickým Ruskem, čímž posilovali ty, proti nimž bojovali. Baltické státy byly skutečně uznány jak Ruskem tak Německem a samy byly z prvních, které sovětskou vládu de iure uznaly.
O vzrůstajícím vlivu Německa a o politickém charakteru řešení otázky uznání baltických států svědčí postup Francie vůči Finsku. Finsko bylo jediným z těchto států, jež bylo Francií uznáno (5. ledna 1918). Na podzim roku 1918 nabídlo Finsko trůn Fridrichu Karlu Hesenskému, švakru císaře Viléma II. Francouzská vláda odňala proto finské vládě 13. října své uznání a přerušila diplomatické styky, které byly obnoveny teprve 6. února 1919 a to rovněž jen prozatímně, pokud ostatní spojenci nerozhodnou definitivně o neodvislosti finského státu.50
Baltické státy nepřestaly se domáhati svého uznání a přijetí do Svazu národů. Ve schůzi 26. července 1918 zamítla spojenecká Nejvyšší Rada návrh resoluce, předložený jednou z jejích komisí, v níž mocnosti dávaly ujištění o svém „úmyslu chrániti svobody baltických vlád v případě, že bude v Rusku zřízena silná, centralisovaná vláda“. Ve schůzi 20. srpna vydala Nejvyšší Rada prohlášení, jímž měl býti posílen odpor, který kladly baltické státy Rusku. V prohlášení tom se praví, že až na další budou Estonsko, Lotyšsko a Litevsko považovány za autonomní Území, kvalifikovaná k oficielním stykům se Spojenci. Aniž by uznávaly neodvislost těchto států, mocnosti vyslovovaly ochotu, že přijmou zástupce baltických vlád jako oficielní diplomatické nebo konsulární zmocněnce, že udělí těmto zástupcům, budou-li toho okolnosti vyžadovati, určitá privilegia diplomatických a konsulárních zástupců, že budou s nimi jednati o otázkách ochrany jejich příslušníků a zájmů jejich zemí, že uznají platnost pasů, průkazů a jiných úředních dokumentů, vydávaných baltickými vládami nebo jejich zástupci, že uznají jejich obchodní vlajku a poskytnou těmto zemím i jejich občanům ochranu mezinárodního práva.
Prohlášení toto minulo se svým politickým cílem, neboť baltické státy znechuceny stálým bezvýsledným jednáním a vytáčkami a uvědomujíce si nemožnost tohoto provisorního řešení, jehož právní důsledky byly nejasné, rozhodly se uzavříti mír se sovětskou vládou, která vyslovila ochotu uznati bezpodmínečně jejich neodvislost. V roce 1920 postupně všechny okrajové státy ruské uzavřely se sovětskou vládou mír: 8. května Gruzínsko, 13. června Lotyšsko, 12. července Litevsko, 14. října Finsko.
Teprve v lednu 1921 přišla opět otázka uznání baltických států na pořad mezispojenecké konference v Paříži. Původně jediná Itálie vyslovila se pro uznání de iure. Spojené státy věrny zásadě integrity ruské říše vyslovily se pro status quo. Anglická vláda namítala, že uznání de iure mělo by za následek přijetí těchto států do Svazu národů, čímž vzešel by ostatním členům ve smyslu článku 10 Paktu závazek chrániti hranice nově uznaných států proti každému útoku. Kdežto lord Curzon uváděl, že uznání mělo by za následek podnícení bolševického imperialismu, že mohlo by ohrozit! neodvislost uznaných států a spojencům přineslo by závazek zaručiti se za nedotknutelnost hranic, které byly upraveny bez jejich souhlasu, klonil se naopak Lloyd George k tomu, aby baltické státy byly uznány. Francouzská vláda byla pro okamžité uznání jednak z toho důvodu, aby byl podporován boj proti bolševismu, jednak, aby byly usnadněny styky s novými státy, pro něž až dosud nebylo skutečně pevného právního základu. Tak konečně 26. ledna 1921 Nejvyšší Rada hlavních mocností spojených uznala Lotyšsko a Estonsko de iure a rozhodla uznati i Gruzínsko, jakmile o to požádá, což se stalo 27. ledna. Nemohlo se jednati o Aserbejdžan, jehož vláda uznaná de facto v lednu 1920 byla svržena a vystřídána vládou bolševickou. Otázka uznání Litevska byla odložena do doby, až bude vyřízen spor polsko-litevský o Vilno.51
Uznání státu de facto nejen odporuje doktrině mezinárodního práva, ale neodpovídá ani praktickým potřebám právním. Na příkladech baltických států viděli jsme, že sice bylo jím snad upraveno politické postavení jejich, avšak právní situace zůstala nadále nejistá. Nemohly uzavírati obchodních a jiných smluv, nemohly uzavříti půjčky v cizině, neboť uznáním de facto nebyla odstraněna pochybnost třetích států o jejich skutečné existenci a životaschopnosti. Uznání jest již samo o sobě konstatováním faktického stavu a není jej třeba ke vzniku státu. Jaký bude právní rozdíl mezi oběma uznáními? Politicky jest pochopitelno, že určitý stát nemůže se odhodlati k tomu, aby uznal stát nový. Avšak právně nelze rozeznávati různý stupeň uznání.
Proto jakmile se postaví v konkrétním případě otázka, jaké jsou právní důsledky uznání de facto, nezbývá než zodpověděti ji tak, že buď není žádného rozdílu mezi právním postavením státu uznaného de facto a státu uznaného de iure, tedy že uznání de facto rovná se uznání de iure, nebo v tom smyslu, že právní postavení státu uznaného de facto se v ničem neliší od postavení státu neuznaného, čili že uznání státu de facto jest právně bezvýznamné. Pro první názor mluví rozhodnutí soudního dvoru britské Admirality z ledna 1918. Tímto rozhodnutím uznal soud admirality v souhlase s míněním korunních právních znalců, že estonské Národní Radě, třebaže byla uznána jen jako prozatímní vláda de facto státu, jehož neodvislost nebyla ještě uznána, náleží právo svrchovanosti i jeho výkon a že tudíž výkon jejího práva kořistného na moři jest platný za splnění všeobecných podmínek mezinárodního práva.52
Zbývá ještě otázka, kdo může uznání státu právoplatně vysloviti. Když v roce 1848 generální sněm, konaný v Palermu na Sicílii, která až do té doby byla součástí království obou Sicílií, prohlásil Bourbony za zbavené trůnu, přijal konstituci a zvolil vévodu janovského, syna sardinského krále za krále Sicilie, americký konsul v Palermu uznal neodvislost Sicilie jménem Spojených Států. Asi po měsíci protestoval sicilský ministr zahraničních záležitostí u konsula proti tomu, že nově jmenovaný konsul Spojených Států v Messině přijal exequatur od neapolské vlády. Vláda Spojených Států domnívala se původně, že na uznání neodvislosti Sicilie, které od počátku považovala za neplatné, se zapomene. Nyní po protestu sicilského ministra byla nucena zaujmouti stanovisko. Státní sekretář Buchanan zaslal palermskému konsulovi Mr. Marstonovi 31. října 1848 následující instrukci:
„Jest pravda, že vláda Spojených Států od počátku vždy uznala faktické vlády, jakmile jasně projevily schopnost udržeti vlastní neodvislost. Avšak kdo jest autoritou, která může vysloviti uznání, aplikujíc tyto principy na novou vládu, jež činí nárok na ostrov, který je integrální součástí území panovníka, k němuž jsme v přátelském poměru? Tento akt vysoké svrchované moci zajisté nemůže býti předsevzat bez instrukcí konsulem, jehož funkce jsou čistě obchodní; konsul by neměl nikdy za žádných okolností přejímati tak velikou zodpovědnost.“53
Z uvedeného příkladu jasně vyplývá, že uznání může právoplatně vysloviti pouze autorita, které náleží v každém jednotlivém státě výkon nejvyšší moci. Má-li býti uznání definitivně účinné a právoplatné, jest nezbytně nutno, aby vycházelo od vlády, která sama jest mezinárodně uznána. Kdyby neuznaná faktická vláda udělila uznání novému státu, nebude jím, dojde-li k restauraci legitimní vlády, tato vázána. Ústavy jednotlivých států určují, bude-li autoritou povolanou k uznání panovník, president, vláda či parlament. Úřadům podřízeným, ani zejména soudům podobné právo nepřísluší. Judikatura Spojených Států obsahuje velmi mnoho dokladů pro potvrzení doktríny, že jest výhradným právem vlády uznávati nové státy vzniklé z revoluce. Pokud nový stát nebyl uznán vládou příslušné země nebo státem, od něhož se odtrhl, soudy nemohou bráti v úvahu nový stav věcí a platí pro ně právní domněnka, že poměry se v ničem nezměnily.
Uznáním má býti zřízen zákonný podklad pro mezistátní styky, a může tedy býti vysloveno jen orgánem — ať exekutivním či legislativním — který příslušný vnitrostátní zákon k tomu splnomocňuje.
  1. Bluntschli: Völkerrecht, úvod, str. 50.
  2. Rivier: Principes du droit des gens, I., str. 55.
  3. Oppenheim: International Law, I., čl. 108 a násl.
  4. Ernest Nys: Le droit international, Paris 1912; 3. sv., I., str. 75. Ernest Nys: L’Etat indépendant du Congo et le droit international, R. D. J., 1903, XXXV., str. 339.
  5. J. Lorimer: The Institutes of the law of nations. A treatise of the jural relations of separte political communities, 1883; I., str. 104.
  6. Pradier-Fodéré: Cours de droit diplomatique, Paris 1900, 2. sv.; I., str. 167.
  7. De Clercq Recueil des traités de la France, II., str. 583, 595, a XII., str. 326.
  8. Bonfils: Manuel, čl. 207. Lorimer: Institutes, I., str. 104.
  9. Rivier: Principes, I., str. 60.
  10. Nys: Le droit international, I., str. 81.
  11. J. Westlake: International Law, 1910.
  12. Calvo: Le droit international, II., str. 386.
  13. Nys: Le droit international, I., str. 82.
  14. De Clercq: Recueil: XII., str. 327 a násl.
  15. Bluntschli; Le congrés de Berlin et sa portée au point du droit international, R. D. J., XI., str. 412.
  16. Bonfils: Manuel, čl. 208. Piédeliévre: Précis, I., čl. 121, Pradier Fodéré: Traité, I., čl. 141. Foignet; Manuel, str. 87. Oppenheim: International Law, čl. 73. Liszt: Völkerrecht; Berlin 1921; čl. 5, str. 47.
  17. Antoine Rougier: Les guerres civiles et droit des gens, 1903; str. 500.
  18. J. C. Bancroft Davis: Treaty Notes in United States. Treaty Volume, 1776—1887, str. 1272; cit. Moore: A. Digest, I., čl. 36, str. 85.
  19. American State Papers, Foreign Relations IX., str. 845; cit. Moore: A. Digest, I., čl. 36, str. 87.
  20. American State Papers, Foreign Relations, IV., str. 846; cit. Moore: A. Digest, I., čl. 36, str. 87 a násl.
  21. Moore: A. Digest, I., str. 90 a násl.
  22. Nys: Le droit international, I., str. 88 a násl.
  23. Cit. Beach Lawrence: Commentaires, I., str. 197.
  24. Lorimer: La doctrine de la reconnaissance, fondement du droit intemational. R. D. J., 1884, XVI. — William Edward Hall: A Treatise of International Law; Oxford, 1895, str. 90 a násl. — Robert Phillimore: Commentaries upon International Law; London 1882, II., čl. XVI., str. 27.
  25. Pradier-Fodéré: Traité, I., čl. 143.
  26. Moore: A. Digest, I., čl. 27, str. 72.
  27. R. Piédeliévre: Précis, I., čl. 123.
  28. Cit. Moore: A. Digest, I., čl. 41, str. 113.
  29. Cit. Moore: A. Digest, I., čl. 41, str. 113 a násl.
  30. Ch. de Martens; Nouvelles causes celébres du droit des gens, I., str. 425 a násl.; 462 a násl. Wheaton: Histoire, I., čl. 12, str. 353 a násl.
  31. Nys: Le droit international, I., str. 94 a násl.
  32. Nys: Le droit international, I., str. 96 a násl.
  33. Alexandre de Siebold: L’accession du Japon au droit des gens européen. Traduit par F. Daguin et S. Mayer. Paris 1900. Str. 17.
  34. Siebold: Tamtéž, str. 2.
  35. Oppenheim: International Law, čl. 28 a 103.
  36. A. Rivier: Principes, I., str. 57.
  37. Bluntschli: Völkerrecht, čl. 28, str. 72.
  38. Pradier-Fodéré: Traité, I., čl. 141.
  39. Heffter: Völkerrecht, čl. 23, str. 55.
  40. Moore: A. Digest, I., čl. 27, str. 72.
  41. Ernest Nys: Le droit, I., str. 75 a násl. Týž: La doctrine de la reconnaissance des Etats, R, D. J., 1903, XXXV., str. 292. Týž: Notes sur la neutralité. R. D. J., 1900, XXXII., str. 608. Týž: L’Etat indépendant du Congo et le droit international, R. D, J., 1903, XXXV., str. 339 a násl.
  42. Ernest Nys: L’Etat indépendant du Congo, R. D. J., 1903, XXXV., str. 371.
  43. Klüber: Djroit des gens, čl. 23, str, 37.
  44. Bluntschli: Völkerrecht, čl. 35.
  45. Carnazza-Amari: Traité, I., 363.
  46. Bonfils: Manuel, čl. 199.
  47. Pradier-Fodéré: Traité, str. 236 a násl.
  48. Oppenheim: International Law, I., čl. 71.
  49. Piédeliévre, Précis, I., čl. 216.
  50. Ernest Lagarde: La reconnaissance du gouvernement des soviets, Paris 1924; str. 19 a násl.; 23 a násl.
  51. Lagarde: La Reconnaissance, str. 62 a násl., str. 95 a násl.
  52. Lagarde: La reconnaissance, str. 19 a násl.
  53. Consular Letters Palermo, 1839—1849 cit. Moore. A Digest, I., čl. 41, str. 113.
Citace:
Uznání státu. Vznik a uznání československého státu. Praha: Nákladem Pražské akciové tiskárny, 1926, s. 46-81.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).