Rašín, Ladislav: Vznik a uznání československého státu. Praha: Nákladem Pražské akciové tiskárny, 1926, 327 s.
Authors:
= Rašín, Vznik a uznání československého státu (1926)
PDF

Uznání vlády.


čím jest svoboda pro jednotlivce, tím jest neodvislost pro státy. Každý stát má právo neodvisle od ostatních upravovati své vnitřní instituce, svoji politickou organisaci, zákonodárství, soudnictví, formu vládní, pokud tím nezabíhá do sféry jiných, stejně neodvislých států.
Právo státu na neodvislost jest právem absolutním, bez něho nelze si představiti, že by stát jako takový mohl existovati. Toto právo jest nerozlučně spojeno se životem státu na rozdíl od práv relativních, která vznikají z různých podnětů a od nichž nezávisí existence státu. Sem náleží všechna práva, vyplývající ze styků jednotlivých států mezi sebou ať již přátelských či nepřátelských.1
Neodvislost neznamená však nikterak isolaci. Vývoj lidstva jest podmíněn skutečností, že existuje společnost států, jejíž členové jsou si vědomi svých práv i povinností. A. Věra výstižně napsal: „Národ není isolovanou bytostí, nýbrž jest nucen žiti zejména za dnešního stavu světa ve společnosti citů, myšlenek a zájmů s ostatními národy; žije proto dvojím životem: svým vlastním, individuelním životem a životem všeobecným, jímž živí a doplňuje prvý. Isolace znamenala by stáhnouti se, soustřediti se z ješitnosti či z nemohoucnosti ve vlastní individualitě, postaviti se mimo pravdu, dějiny a všeobecný život světa.“2 Ve vědě mezinárodního práva trvalo dlouho než se vyhranil pojem svobody a neodvislosti. V době feudalismu nemohl se ujmouti pojem neodvislosti a svrchovanosti státní. Až do polovice minulého století jest v mezinárodní politice obvyklým zjevem vměšování se států jedněch do vnitřních záležitostí druhých. Jedním z takových příkladů jest zasažení krále pruského do vnitřních záležitostí Francie r. 1792. Francouzská revoluce pokouší se zprvu plouti proti proudu, avšak 19. listopadu 1792 vydává konvent známý dekret:
„Národní konvent prohlašuje, že poskytne pomoci všem národům, kteří budou chtíti dosáhnouti svobody a ukládá výkonné moci, aby dala rozkazy všem generálům francouzských armád, aby pomáhali občanům, kteří by byli nebo budou pronásledováni pro věc svobody“.
Počínaje rokem 1815 intervenční politika jest jediným programem evropských mocností. Cílem jejím jest potlačení liberálních myšlenek francouzské revoluce. Roku 1816 navrhuje Metternich, aby stálá komise, složená ze zástupců Velké Britanie, Pruska, Rakouska a Ruska, bděla nad vývojem událostí ve Francii. V protokolu, podepsaném v Opavě 19. listopadu 1820 zástupci Rakouska, Pruska a Ruska prohlašují, že „spojenecké mocnosti vyloučí z evropského koncertu každý stát, jehož organisace bude změněna v důsledku povstání." Car Alexandr I. navrhuje při povstání španělských kolonií roku 1817 intervenci ve prospěch Španělska, se které však sejde pro odpor Anglie, jejíž státní sekretář lord Castlereagh táže se ruského vyslance „o jakou právní nebo morální zásadu mohl by se opříti, aby se mohl zúčastniti nejmenšího donucovacího aktu proti národům jižní Ameriky?"3
Velká Britanie bojuje za principy státní svobody a neodvislosti. Roku 1820 odmítá lord Castlereagh zúčastniti se kongresu v Opavě, roku 1821 odsuzuje intervenci Rakouska, Pruska a Ruska při revoluci v Neapoli. Anglická vláda přiznává každému státu právo intervence, je-li ohrožena jeho bezpečnost nebo životní zájmy, avšak tvrdí, že výkon tohoto práva může býti ospravedlněn jen nejvyšší nutností a že nesmí býti všeobecně aplikováno. Ve všech případech lidového hnutí jest intervence výjimkou z nejzákladnějších všeobecných principů, kterou mohou ospravedlniti jen zcela zvláštní okolnosti. V r. 1822 státní sekretář Canning uznává neodvislost španělských kolonií a ve slavné řeči 12. prosince 1826 praví o tomto činu, že „vyvolal k životu nový svět, aby byla obnovena rovnováha starého."4
Lord Palmerston hájí zásadu nevměšování se do vnitřních poměrů cizích států a definuje ji: „Jest to zásada, podle které každý národ má právo upravovati své vnitřní záležitosti, jak se mu líbí, pokud nepoškozuje své sousedy; jest to také zásada, podle které každý národ má právo vzepříti se zbraněmi jinému národu při výběru své vlády nebo pravidel svého jednání."
Rovněž Spojené Státy od svého vzniku potírají intervenční doktrínu, a George Washington píše roku 1798 Lafayettovi, že „žádná vláda nemá práva míchati se do vnitřních záležitostí jiné vlády, ledaže by se jednalo o její bezpečnost."
Zásada neodvislosti postupně ujímá se v theorií mezinárodního práva. Již v roce 1817 hájí ji Theodore Schmalz, r. 1819 Jean Louis Klüber, a konečně roku 1836 Henry Wheaton, který praví: „Každý stát jsa morální osobou odlišnou a neodvislou od všech ostatních států, může vykonávati všechna svrchovaná práva v předpokladu, že při výkonu jich neškodí podobným právům jiných států. Mezi tato práva náleží právo zříditi, měniti nebo zrušiti ústavu. Žádný cizí stát nemá práva vzpírati se výkonu tohoto práva, ledaže by tato intervence byla založena na zvláštní úmluvě nebo nutnosti předejíti událostem, které by ohrozily vlastní neodvislost a bezpečnost. Nezasahování jest všeobecným pravidlem a jedině výjimky z tohoto pravidla jsou odůvodněny nutností." Ernest Nys upozorňuje na to, že cílem intervenční doktríny bylo hájení stávajících vládních režimů proti reformám a změnám. „Avšak podobné zasahování nelze právně obhájiti; obsahuje naprosto chybnou myšlenku, že jen jediný způsob vlády jest správný a že tímto způsobem jest právě panující dynastie. Intervenční these jest v rozporu s myšlenkou svobody; národové mohou měniti, jak je jim libo orgány své svrchované moci, mohou podle libosti nahražovati absolutní krále králi konstitučními, nebo vystřídati formu monarchie formou republikánskou. Ba ještě více, intervenční doktrína jest protivou pojmu mezinárodního práva.“5
Podobně i Louis Renault: „Právo mezinárodní obírá se vztahy států mezi sebou a jen na tyto vztahy musí omeziti svoji činnost. Musí se zdržeti zasahování do vnitřních záležitostí států, neboť jinak neodvislost a svrchovanost států byly by jen přeludy. Jakmile stát zachovává právní pravidla při svých stycích s jinými státy, musí míti možnost, aby si vládl a se spravoval jak za dobré uzná, aniž by jiné státy si mohly činiti nároky, aby mu ukládaly zákony ve věcech, které se jich netýkají.“6
Velmi jasně praví Pradier-Fodéré: „Neexistuje právo intervence, poněvadž není práva proti právu. Právo toť neodvislost, intervence jest znásilnění neodvislosti. Nemůže existovati právo k znásilnění absolutního práva.“ 7
Ve sporech o intervenční doktrínu byla tato hájena konservativními spisovateli, a jen pro zajímavost sluší poznamenati, že ještě 8. prosince 1864 Syllabus papeže Pia IX., kde vypočítány jsou hlavní omyly, jež již dříve odsoudil ve svých alokucích, encyklikách a apoštolských listech, papež odsuzuje jako ethický a morální omyl zásadu neintervence a výslovně tvrdí, že v intervenční doktríně jest pravda a spravedlnost.
Po dlouhých sporech ustálila se doktrína mezinárodního práva na pojetí formulovaném Arntzem, podle něhož právo zasáhnouti do vnitřních záležitostí jiného státu jest přípustné ve dvou případech:
1. Když státní instituce znásilňují práva třetího státu, nebo hrozí jejich znásilněním, nebo je-li znásilnění nutným důsledkem oněch institucí a vyplývá-li z nich nemožnost pravidelného soužití států. 2. Když vláda, jednajíc v hranicích své svrchovanosti znásilňuje práva humanity ať opatřeními odporujícími zájmům jiných států nebo výstřelky nespravedlnosti a krutosti, které hluboce urážejí civilisaci.
„Ať jsou práva svrchovanosti a neodvislosti sebe úctyhodnější, jest něco ještě úctyhodnějšího, to jest právo lidskosti nebo lidské společnosti, které nesmí býti uráženo. Jako ve státě svoboda jednotlivce, jest a musí býti omezena právem a mravy společnosti, stejně individuelní svoboda států musí býti omezena právy lidské společnosti.“8
V souhlasu s touto doktrínou vykonávaly evropské velmoci řadu práv v turecké říši: Různá opatření v Řecku, Egyptě, Sýrii, dunajských knížectvích a v evropských provinciích turecké říše jsou omezením svrchovanosti a neodvislosti tureckého státu. Nicméně děje se tak „v zájmu míru a lidskosti, vidíme-li velmoci vměšovati se do vnitřních záležitostí Turecka, ať již proti jeho vůli, nebo se souhlasem nebo dokonce na žádost sultána, který vměšování přijímá, nebo se mu vyhýbá, podle toho, jaký prospěch pro sebe očekává.“9
Podobně zasahují velmoci roku 1827 v Řecku, roku 1860 v Sýrii, 1861 v Mexiku, a později v četných případech v Jižní Americe i jinde. I dnes ještě mnohé události v syrských a arménských provinciích Turecka stejně jako v sovětském Rusku mohly by býti důvodem nejen politickým, ale i právním k zakročení ostatních evropských států v zájmu civilisace.
Pokud se otázky vnitřních, zejména ústavních poměrů týče, stojí dnes mezinárodní právo definitivně na stanovisku, že úprava těchto poměrů především i státní formy jest věcí každého jednotlivého státu.
„Otázky ústavní jsou otázkami vnitřního řádu. Pro mezinárodní právo jest lhostejno, zdali stát jest monarchií či republikou, je-li organisován absolutisticky či reprezentativně.“10
Dojde-li ke změně vlády pravidelným způsobem, tím, že jest poražena ve sněmovnách, sproštěna úřadu panovníkem a pod., nebo dojde-li ke změně vládní formy pravidelnou ústavní cestou, tím, že ústava jest změněna činiteli, jimž náleží zákonodárná moc, nezmění se v ničem právní postavení státu v mezinárodních stycích. „Stát zůstává toutéž osobou mezinárodního práva, třebaže objeví se hned v podobě monarchie, hned v podobě republiky a jest řízen v jednom období ústavně, v jiném autokratický. Jeho práva a závazky vůči ostatním státům se tím nezmění.“11
Jest spíše diplomatickým obyčejem než pravidlem právním, aby v pravidelných mezinárodních stycích každá vládní změna byla ostatním státům ohlášena. Pradier-Fodéré uvádí řadu těchto notifikací, týkajících se různých změn, nastoupení panovníka na trůn, abdikace, zvolení nového presidenta, zvolení papeže a pod.12 Opomenutí nebo odklad této notifikace není však pokleskem právním a budou často rozhodovati spíše důvody politické. Často bývá oddalována, není-li jisto, s jakými pocity bude změna ostatními státy přijata a očekává-li se, že čas přinese uklidnění.13
Avšak změna vlády nebo změna vládní formy může býti také výsledkem revoluce. Někteří autoři rozeznávají zde mezi legitimním a illegitimním čili usurpovaným získáním svrchovanosti, podle toho, došlo-li ke změně vlády se zachováním dosavadního právního řádu a bez odporu jeho držitelů, či s porušením dřívějších práv. Podle nich pak nezákonná čili usurpovaná svrchovanost může se státi zákonnou souhlasem nebo zánikem dřívějších oprávněných.14
S názorem, že teprve souhlasem nebo dokonce snad vymřením dřívějších oprávněných dojde k legitimací usurpované svrchovanosti, nelze souhlasiti. Tento proces mohl by trvati řadu let, ba v dědičných monarchiích i staletí, ačkoliv samo trvání nerušené existence státu vyžadovalo by nutně definitivního řešení. Rovněž od ostatních států nelze žádati, aby s faktickou vládou určitého státu jednaly jako s vládou nezákonnou, nehledě ani k tomu, že v mnohých případech mohly by se názory o zákonnosti či nezákonnosti nové vlády podstatně různiti. Právě naopak právo mezinárodní přijímá každou vládu, jakmile se ustavila v určitém státě a má dosti moci, aby skutečně vládla. Zákonnost nebo nezákonnost vlády jest otázkou vnitřního státního práva. V právu mezinárodním však vláda vzniklá revolucí, tedy porušením právních pravidel státních a usurpováním vnitřní svrchovanosti, stane se řádnou vládou, dovede-li se udržeti a je-li uznávána obyvatelstvem. Zásada tato byla jasně vyjádřena na př. telegramem Bismarckovým z Versailles 16. ledna 1871 Jules Favreovi, v němž podmiňuje se uznání faktické vlády Národní obrany se strany Německa požadavkem, aby dříve „byla uznána alespoň francouzským národem”.15 Spojené Státy považovaly vždy faktické vlády za vlády zákonné, udržovaly s nimi přátelské styky a podporovaly je, potírajíce, jak jsme již viděli, intervenční doktrinu.16
Mezinárodnímu právu jest lhostejná forma vlády a nečiní rozdílu mezi autokracií a monarchií. Každému národu přísluší právo, aby si dal vládní formu, jakou sám za dobré uzná, a cizím státům nenáleží, aby diskutovaly o její legimitě. Dojde-li však k revolucí, má tato lhostejnost mezinárodního práva k vnitřním poměrům státu v zápětí jisté obtíže, neboť bude nutno hledati mezi soupeřícími stranami, které osobují si právo na výkon svrchovanosti, vládu schopnou zastupovati v mezinárodním životě stát. V pochybnostech takových musel by se každý jiný stát zdržeti jakéhokoliv jednání se soupeřícími vládami, poněvadž právně nemohou existovati dvě vlády a tedy dva různí zástupci jediného státu. K odstranění těchto pochybností a nesnází vynalezla diplomacie zvláštní proceduru, zvanou uznáním, kterou ostatní státy oficielně prohlašují, která vláda bude napříště zastupovati v mezinárodních stycích stát.17
Mezinárodní právo považuje zásadně toho, kdo získal vládní moc v určitém státu, za jeho představitele v mezinárodních stycích. Jestliže vládní moc přešla na nové držitele v důsledku vítězné revoluce, mohou státy uzavírati s novou vládou platné a pro budoucnost pro stát závazné smlouvy, v předpokladu, že nová vláda jest za takovou obyvatelstvem uznávána. Jedině faktická t. j. skutečně vládnoucí vláda má možnost, aby vyjednávala za stát, v jehož čele stojí, poněvadž jedině ona má možnost a prostředky jednati s plnou účinností. „Poněvadž stát jest živoucí osobou a nikoliv mrtvým systémem formálních práv, může býti zastupován jen tím, kdo ve státě a v čele státu jako živoucí státní orgán státu slouží t. j. jen tím, kdo skutečně vykonává a vykonávati dává vládní moc.“18
Z uvedeného samozřejmě plyne, že ten nebo ti, kdo vládní moc ztratí, přestávají býti zástupci státu. Se sesazeným panovníkem, presidentem, nebo jakýmkoliv jiným orgánem nejvyšší moci státní nemůže nadále Žádný stát uzavírati smluv, které by zavazovaly stát, z jehož řízení byl sesazen. Tak na př. Jakub II. nemohl po svém útěku a po sesazení parlamentem zastupovati nadále Anglii, stejně jako Burbonové ve vyhnanství Francii. Totéž platí i o italských knížatech, sesazených po sjednocení Itálie a ještě větší měrou o všech panovnících zbavených trůnů po světové válce. Rovněž Napoleon III. jako válečný zajatec ani císařovna Eugenie po útěku do Anglie nemohli nadále zastupovati Francii. I když připustíme, že právo sesazených panovníků na trůn neuhasíná a může býti při vhodné příležitosti znovu dosažen výkon tohoto práva, přece jen nemůže sesazený panovník zavazovati stát ani se svolením a souhlasem obyvatelstva, poněvadž nepřísluší mu více nad ním žádná moc a nemůže se tudíž postarati o splnění závazků.19Proto evropské státy jednaly a uzavíraly platné smlouvy na př. s Anglií, zastupovanou postupně Cromwellem, později Karlem II. a po vyhnání Jakuba II. králem Vilémem III. Stejně ve Francii uzavírány smlouvy s Direktoriem, s Napoleonem I., po restauraci s Ludvíkem XVIII. a Ludvíkem Filipem a opět s republikánskou vládou r. 1848, po 2. prosinci 1851 s Napoleonem III., po 4. září 1871 s prozatímní vládou Národní obrany a konečně s republikánskou vládou Thiersovou a Mac Mahonovou, aniž by ostatní smluvní strany blíže zkoumaly, zdali všechny tyto vlády byly zřízeny právně bezvadnou formou a jde-li tedy o svrchovanost legitimní či usurpovanou.
Doktrína uznání vlády byla nejlépe a nejdůsledněji propracována ve Spojených státech. Nejvíce příkladů poskytuje nám při častých změnách vládní a státní formy Francie. Při vypuknutí revoluce ve Francii r. 1792 žádá americký vyslanec Morris v Paříži instrukce své vlády. Státní sekretář Jefferson v odpovědi ze 7. listopadu píše, že nebylo by námitek, aby revoluční vláda byla uznána, odpovídá-li skutečně nová vláda přání lidu. Pokud se o tom nepřesvědčí, nutno býti ve stycích s novou vládou de facto, neboť jsou jisté otázky, na př. omezení amerického obchodu a plavby, které musí býti vyřízeny.20
V notě ze dne 12. března 1793 adresované Morrisovi, která velmi často bývá v literatuře mezinárodního práva Citována, píše Jefferson: „Jsem si vědom, že vaše situace musí býti obtížná v době přechodu z dřívější vládní formy do zřízení nové zákonné autority a že si nevíte rady, s kým máte jednati. Nicméně rozumíme-li dobře zásadám, jest jejich aplikování méně obtížné. My nemůžeme zajisté žádnému národu odpírati právo, na němž spočívá naše vlastní vláda — aby každý vládl si způsobem, jaký se mu líbí a aby měnil tento způsob podle své vlastní vůle a aby jednal s ostatními národy prostřednictvím orgánů, které považuje za nejlepší, ať je to král, konvent, shromáždění, výbor, president nebo cokoliv jiného si vybéře. Jedinou podstatnou věcí, na niž nutno bráti zřetel, jest přání národa. Při zrušení poslední ústavy ve Francii, odstraněním tak nerozlučné její součástky, jakou byl král, ukázalo se, že Národní shromáždění, jemuž byla delegována jen část veřejné autority, považuje samo sebe za nekompetentní, aby zákonně řídilo záležitosti národa. Vyzvalo proto své spoluobčany, aby dosadili Národní konvent. V souhlasu s touto myšlenkou defektivního stavu národní autority, byl jste námi Žádán, abyste zastavil nadále splácení našeho dluhu Francii až do nového rozkazu, přirozeně s ujištěním dotyčného státu, že zastavení platů nepotrvá ani o okamžik déle než je pro nás nutno, abychom nabyli přesvědčení, že došlo k ustanovení jedné nebo více osob, oprávněných přijímati platy a dáti nám řádné potvrzení.
Mezitím vyplatili jsme však čtyři miliony liber, které byly určeny na pomocnou akci v San Domingu. Dříve než k tomu došlo, obdrželi jsme zprávu, že sešlo se Národní shromáždění s plnou mocí jednati s ostatními státy a brzy potom francouzský vyslanec předložil zde žádost, aby byly složeny tři miliony liber v potravinách, které měly býti zaslány do Francie. Vedeni velkou sympatií k této zemi a domnívajíce se, že božskou prozřetelností můžeme splatiti peníze, půjčené nám v nouzi za stejných okolností, neváhali jsme vyhověti“ .. .21
17. února 1793 ohlásil francouzský vyslanec ve Filadelfii jménem Prozatímního výkonného výboru, že francouzský národ zřídil republiku. Jefferson jménem presidenta vzal to na vědomí a 18. dubna 1793 ministerská rada po debatě, v níž Hamilton zastával proti Jeffersonovi mínění, aby žádány byly záruky, usnesla se, aby francouszký vyslanec Genet byl přijat bez výhrad a záruk, čímž uznáno republikánské zřízení a vláda ve Francii.
Stejně uznána byla revoluce roku 1830 a vláda Ludvíka Filipa a později republika roku 1848.
Státní sekretář James Buchanan zasílaje americkému vyslanci v Paříži pověřovací listiny, píše: „Bylo správné a vhodné, že mimořádný vyslanec Spojených Států byl prvý, kdo uznal v mezích své plné moci prozatímní vládu Francouzské republiky. President lituje, že žádný zástupce ostatních národů vás nenásledoval v tomto dobrém díle. Ve svých stycích s ostatními národy vláda Spojených Států vždy uznávala vlády de facto. Uznáváme právo všech národů tvořiti a reformovati politické instituce v souhlasu s jejich vlastním přáním a vůlí. Nebudeme řešiti otázku legitimity. Nám stačí, víme-li, že existuje vláda, schopná udržeti se ; v tom případě následuje nevyhnutelně s naší strany uznání. Tato zásada našeho jednání, vyplývající z posvátné úcty k neodvislosti národů, byla příčinou zvláštních anomálií v naší historii. Papež, car ruský a president Jackson byli jediní, kdo uznali Doma Miguela za krále portugalského."22
2. prosince 1851 rozpustil Ludvík Napoleon jako president republiky Národní Shromáždění, vyhlásil stav obležení a oznámil všeobecné hlasování lidu o státní formě. Vyslanci americký a švýcarský byli jediní z diplomatického sboru, kteří vyhýbali se oficielním stykům s Ludvíkem Napoleonem a jeho vládou a nedostavili se k recepci jím pořádané. Ve zprávě státnímu sekretáři Websterovi píše o tom vyslanec Rives: „Myslím, že nemohu vzbuzovati domnění, maje representovati svobodnou, konstituční republiku a národ proniknutý posvátnou, zděděnou láskou k základním zárukám občanské a politické svobody, že svou přítomností při příležitosti následující tak brzy po úspěšném státním převratu presidentově, dávám ať osobní nebo oficielní sankci opatřením, jimiž všechny tyto záruky byly pošlapány."23
20. a 21. prosince konaly se volby, při nichž 7439216 hlasů proti 640.737 hlasům rozhodl se národ pro monarchii a Napoleona. Zmíněnou zprávu zodpověděl státní sekretář Webster: „Dříve než toto obdržíte, bude po volbách a jestliže, jak jest pravděpodobno, rozhodná většina lidu vysloví se pro presidenta, váš další postup jest jasný. Od časů presidenta Washingtona do dnešního dne bylo zásadou Spojenými Státy vždy uznávanou, že každý národ má právo vládnouti sám sobě, jak sám chce měniti své instituce podle libosti a vcházeti do styků prostřednictvím zmocněnců, které považuje za nejvhodnější. Tento základní bod naší politiky byl jasně ilustrován uznáním rozmanitých politických forem, které postupně byly přijaty Francií v řadě revolucí, jimiž tato země byla navštívena. Během všech těchto změn vláda Spojených států jednala v přísném souhlasu se základními principy, přijatými Washingtonem a oznámenými našim diplomatickým zástupcům a národům světa listem Mr. Jeffersona guvernérovi Morrisovi 12. března 1793. Jestliže nyní francouzský národ provedl novou podstatnou změnu, nelze nám jinak, než uznati ji také; vy jako diplomatický zástupce své země ve Francii budete jednati stejně jako vaši předchůdci a přizpůsobíte se nově zřízené národní autoritě. A třebaže hluboce želíme povalení lidových institucí, přece přejeme našemu bývalému spojenci hojně prospěchu a štěstí a jsme vázáni ponechati jemu samému volbu prostředků k dosažení těchto cílů.“24
Podobně, když Napoleon III. byl sesazen, prohlášena republika a svrchovanosti se ujal jako provisorní vláda Výbor národní obrany, posílá 6. září 1870 americkému vyslanci Washburnovi v Paříži telegram, v němž praví: „Má-li provisorní vláda kontrolu, drží-li moc a je-li schvalována francouzským obyvatelstvem, takže ve světle faktů jest vládou de facto, o čemž budete moci rozhodnouti po obdržení této instrukce, nebudete váhati vládu uznati.“
Další telegram zněl: „Jelikož z vaší poslední depeše vysvítá, že nová vláda jest plně dosazena a Paříž zůstává klidná, uznáte vládu.“
V třetím telegramu se praví: „Jakmile situace podle vašeho mínění bude to opravňovati, blahopřejte jménem presidenta i obyvatelstva Spojených Států k úspěšnému zřízení republikánské vlády."25
7. září 1870, tři dny po jejím ustavení, uznal Mr. Washburn první z diplomatických zástupců v Paříži, novou vládu jménem Spojených Států severoamerických.
Jiný příklad poskytuje nám Španělsko, kde po svržení Napoleonovy vlády a sesazení Karla IV. utvořila se Centrální Junta, aby udržela ve jménu Ferdinanda VII. neodvislost Španělska. Jako diplomatického zástupce vyslala do Spojených Států chevaliera de Onis, jenž brzy po svém příjezdu byl pozván do státního sekretariátu, kde mu bylo sděleno, že Spojené Státy zachovají během občanské války nejpřísnější neutralitu. Poněvadž nelze s jistotou určiti, kdo skutečně vykonává svrchovanou moc, nelze od Spojených Států žádati, aby kterákoliv ze stran byla uznána. Z tohoto důvodu nebude de Onis přijat ve slyšení presidentem. Státní sekretariát považuje také za nemožné dáti mu „formální písemnou odpověď" na jeho podání „aniž by tím nebyl uznán veřejný charakter jeho stejně jako Nejvyšší Junty." Zároveň obdržel americký vyslanec v Madridu Erving instrukce, že jeho styky s Nejvyšší Juntou musí býti jen neoficielní.26
Po skončení občanské války byl Ferdinand VIII. uznán Spojenými Státy pověřením Mr. Ervinga u madridské vlády a přijetím chevaliera de Onise ve Washingtone. Stejně uznána byla republikánská vláda Figuerasova 1873 a vláda maršála Serrano 1874.
Bohatá příklady jest Jižní Amerika, kde revoluce byly a jsou na denním pořádku. President Pierce ve zvláštním poselství ze dne 15. května 1856 poznamenává, že v Mexiku objevilo se „během několika měsíců postupně pět revolučních vlád, jež byly vesměs uznány Spojenými státy jako orgány svrchované moci.“ Téhož dne, kdy president Pierce pronesl toto poselství, Ignatius Comonfort, jako vicepresident mexické republiky vyhlásil prozatímní ústavu. O rok později byla přijata defitivní ústava dodnes zachovaná, Comonfort složil přísahu a byl zvolen podle ústavy presidentem na 4 roky, počínajíc 1. prosincem 1857. Měsíc později v důsledku nové revoluce byl sesazen a místo něho dosazena vojenská vláda generála Zuloaga. Tato vláda byla uznána celým diplomatickým sborem včetně amerického vyslance Mr. Forsytha, jenž nečekal na instrukce své vlády. Zuloaga byl brzy potom vyhnán generálem Miramonem, s nímž rovněž cizí vyslanci vstoupili do styků. Avšak v červnu 1858 nespokojen se stavem právě vedeného vyjednávání mezi Mexikem a Spojenými státy, přerušil americký vyslanec diplomatické styky a požádal o pasy. Mezitím Benito Juarez, jenž jako ministr spravedlnosti stal se podle ústavy po sesazení Comonforta presidentem republiky, avšak musel jako vůdce liberální strany uprchnouti z hlavního města, zřídil po mnoha obtížích vládu ve Vera Cruzu. President Spojených států Buchanan, vyslal nového plnomocného ministra Mc Lanea do Mexika s plnou mocí, aby uznal vládu presidenta Juareza, shledá-li při svém příjezdu, že uznání jest odůvodněno podle ustálené prakse Spojených států. Mc Lane byl zejména upozorněn, že není podstatnou podmínkou uznání, aby vláda měla v držení hlavní měst o, avšak že postačí, „a by byla poslouchána značnou většinou země a lidu a aby bylo možno předpokládati, že tento stav pravděpodobně potrvá.“ Mr. Mc Lane odevzdal 7. dubna 1859 své pověřovací listiny presidentu Juarezovi a uznal jeho vládu jako „jedinou existující vládu republiky“.
Vláda císaře Maxmiliána v Mexiku nebyla Spojenými státy nikdy uznána, a zůstalo účinným uznání Juarezovo po celou dobu francouzské intervence.
28. listopadu 1876 generál Porfirio Diaz vydal proklamaci, jíž se prohlásil prozatímním presidentem mexickým. Když 18. ledna následujícího roku došly do Washingtonu zprávy O' porážce vojsk odpůrců, prohlásil státní sekretář Mr. Fish, že, potvrdí-li se zprávy, „neměl by generál Diaz vážnějších odpůrců ve zbrani a že mělo by se na něho pohlížeti jako na skutečného vládce země.“ Otázka uznání nové vlády byla ponechána volnému uvážení amerického vyslance. Se zřetelem k nevyjasněnému stavu věcí v Mexiku a zejména ke sporům mezi oběma zeměmi na hranici Rio Grande bylo stanoveno, že vláda Spojených států, „zvyklá přijímati výsledky lidové volby v Mexiku a nezkoumati pravidelnost či nepravidelnost method“, jimiž bylo dosaženo výsledku, „vyčká, dříve než uzná generála Diaze za presidenta Mexika, až bude zjištěno, že jeho volba je schvalována mexickým obyvatelstvem a že jeho vláda je dostatečně stabilní, aby potrvala a byla schopna zachovávati pravidla mezinárodní zdvořilosti a závazky ze smluv.“ Diazova vláda byla oficielně uznána Německem dne 30. května 1877, Salvadorem a Guatemalou 7. června, Španělskem 16. června, a brzy potom Itálií, tedy všemi státy zastoupenými v Mexiku až na Spojené státy. Ve výročním poselství z 3. prosince 1877 prohlásil president Hayes, že bylo „zvykem Spojených států, když podobné revoluční vládní změny nastaly v Mexiku, uznati vládu de facto a vstoupiti s ní do oficielních styků, jakmile se ukázalo, že jest schvalována mexickým obyvatelstvem a dává na jevo ochotu uznati smluvní závazky a přátelství „k ostatním státům“, avšak že „v přítomném případě oficielní uznání bylo oddáleno příhodami na hranici Rio Grande“. Oficielně byla uznána nová vláda teprve v květnu roku 1878, když byl formálně přijat nový vyslanec mexický a president Spojených států zodpověděl dopis generála Diaze, jenž mu oznamoval odvolání dřívějšího zástupce.27
Z celé řady příkladů vybral jsem několik nejnázornějších. Můžeme z nich snadno stanoviti všeobecná pravidla pro uznání vlády.
Uznání vlády lze definovati jako prohlášení, jímž vlády ostatních států berou na vědomí ustavení nové vlády, kterou chtějí nadále považovati za nejvyšší a jedinou autoritu, schopnou zastupovati stát v mezinárodních stycích.
V době mírové konference viděli jsme, jakou důležitost má v praxi rozřešení této otázky na případu Ruska, kde kromě vlády sovětů existovala vláda admirála Kolčaka, jíž se dobrovolně podřídila vláda archangelská a vláda generála Denikina. Zatím co Anglie naléhá, aby bylo Rusko zastoupeno jedině sověty, žádá Francie, aby pozváni byli výhradně zástupci protibolševického Ruska, ne-li aby brali přímo účast na konferenci, tedy alespoň aby vyjádřili ruské aspirace. 5. ledna 1919 zamítá francouzská vláda anglický návrh, aby byla vyzvána vláda sovětů a vlády admirála Kolčaka, generála Denikina, vláda archangelská a všechny jiné vlády, které se utvořily na území ruské říše, aby uzavřely příměří a vyslaly delegáty na mírovou konferenci. V notě toho se týkající praví zahraniční ministr Pichon: „Zločinný režim bolševiků, který nepředstavuje ani v nejmenším demokratickou vládu nebo možnost vlády, poněvadž se opírá výlučně o nejnižší vášně, o anarchistické utlačování, o popírání všech zásad veřejného i soukromého práva, nemůže se domáhati uznání za řádnou vládu. Kdyby spojenci byli tak slabí nebo neprozřetelní, aby tímto způsobem jednali, popřeli by v první řadě zásady práva a spravedlnosti, jež jsou jejich ctí... Francouzská vláda nebude se dohodovati se zločinem ...28 V podstatě stojí Francie na stanovisku, že nezáleží na tom, vykonávají-li sověty svrchovanost v Rusku, poněvadž zásady a cíle bolševického režimu staví je mimo společenství států. Kromě toho politická jednotka, politický organismus, který šlape základní právní pravidla, nemá práva domáhati se právních výhod, plynoucích z uznání. Tento spor zůstal nerozřešen, a Rusko na mírové konferenci nebylo zastoupeno.
Uznání vlády předpokládá především, že stát, v jehož čele stojí, již existuje a sám byl uznán. Nelze si představiti, že uznáno by bylo sdružení několika lidí za vládu, nebylo-li by zde území, na němž mohou vládnouti. Tak, jako předpokladem a základní podmínkou vzniku státu a jeho pozdějšího uznání jest existence vlády t. j. autority řídící a ovládající státní území, tak také předpokladem uznání vlády jest existence státu, v jehož čele stojí. Tento stát musel býti již předem nebo alespoň současně uznán, neboť není možno, aby uznaná vláda stála v čele neuznaného státu. Podobně jako k existenci státu není třeba uznání jeho, tak také vláda může existovati, aniž byla uznána, jak vidíme v posledních letech na případě ruské vlády sovětů.
V kapitole o uznání státu zmínili jsme se o rozlišování mezi uznáním de facto a uznáním de iure. Tento rozdíl neodůvodněný a nelogický u státu jest velmi praktický při uznání vlády.
Vývoj a praxe mezinárodního práva směřuje v posledních letech k tomu, aby uznávány byly t. zv. faits accomplis za základ nových právních poměrů. Dojde-li v důsledku státního převratu k sesazení panovníka, ke změně vlády a pod., připadne zajisté výkon státní svrchovanosti nové faktické vládě, která zmocní se nejvyšší moci. Politická společnost jest schopna života jen tehdy, je-li ovládána nějakou mocí, která podřizujíc si vůli jednotlivců, vede je k cíli. Poněvadž vláda všech jest nemožná, jest nezbytnou vláda jednoho nebo několika, aby bylo dosaženo cílů a účelu společnosti.
Vlády se mění, ale společnost lidská žije nezměněně, aniž by ji bylo možno odloučiti od vůdce a vládce, který vykonává nad ní svrchovanost a jest jejím zosobněním jak uvnitř států tak za jejich hranicemi. Řekli jsme již, že otázka zákonnosti nebo nezákonnosti vzniku vlády nenáleží do oboru mezinárodního práva. Cizí státy a vlády mohou považovati za představitele státu pouze toho, kdo skutečně vykonává svrchovanost. Podle Vattela „když nějaký národ vyhnal svého panovníka, ostatní mocnosti, nechtějí-li se prohlásiti proti národu a přivolati jeho zbraně a nepřátelství, budou jej nadále považovati za svobodný a svrchovaný stát, aniž by soudily, zdali po právu vymanil se z moci knížete, který mu vládl... Jestliže národ po vyhnání svého knížete podřídí se jinému, změní-li řád nástupnický a uzná panovníka na úkor zákonného a designovaného dědice, cizí mocnosti mají to, co se stalo, za zákonné; není to jejich spor ani jejich věc."29
Uznání rychle následující po utvoření vlády jest známkou sympatií, uznání odkládané známkou nejistoty, nedůvěry nebo dokonce nepřátelství. Jelikož ve většině případů definitivnímu uznání předchází období váhání, během něhož zkoumají třetí státy, je-li vláda dostatečně stabilní, ponechávajíce své diplomatické zástupce na jejich místech a udržujíce s novou vládou jisté, třebas neoficielní styky, aniž by se chtěly ať již z jakéhokoliv důvodu odhodlati k definitivnímu a plnému uznání, pomohlo si mezinárodní právo tím, že rozlišuje mezi uznáním vlády de facto a de iure.
Vláda de facto jest vláda, která ujala se moci způsobem nezákonným, ve smyslu státního práva — násilným převratem, porušením ústavy, netázajíc se na souhlas obyvatelstva a pod. — která však existuje, vládne a vykonává určitá práva, poněvadž jest nutno, aby státní stroj se nezastavil. Takovouto faktickou vládou byla vláda Favreova ve Francii, která ujala se moci 4. srpna 1870; jakmile zvoleno bylo Národní shromáždění 8. února 1871, ustoupila vládě de iure. Podobně u nás faktickou vládou byla vláda Národního výboru, která usurpovala výkon státní svrchovanosti a ustoupila 14. listopadu v ustavující schůzi Národního shromáždění vládě de iure.
Stejně jako funce faktické vlády omezuje se na to, co jest nutno, aby zachována byla kontinuita státního života, tak také i uznání vlády de facto má za následek, že mezi ní a vládami, které ji uznaly, vzniknou vztahy, které dovolují úpravu běžných otázek mezinárodního života. Spadají sem otázky ochrany státních příslušníků, úprava obchodních styků, otázka pasů, běžná vyjednávání, která dají se srovnati s přechodnou povahou vlády, která eventuelně vůbec se neudrží. Vesměs tedy otázky, které zavazují stát jen na krátkou dobu a měrou nepatrnou a o nichž dá se předpokládati, že jest v moci faktické vlády, aby je i při své přechodné povaze v dohledné době vyřídila, takže není třeba ani zkoumati, zdali vládne s naprostým souhlasem obyvatelstva. Uznáním vlády de facto přiznávají se jí atributy svrchovanosti, a soudy uznavšího státu jsou povinny respektovati nový právní řád jí vytvořený. Na druhé straně takto uznaná vláda jest povinna zachovávati pravidla a zvyky mezinárodního práva a plniti závazky státu, jemuž stojí v čele.
Avšak misse vysílané vládou uznanou de facto nemají v zásadě diplomatické povahy, třebaže ve většině případů v jednání, předcházejícím uznání a v úmluvách, stanovících statuty těchto missí, přiznávají se jim privilegia diplomatických zástupců. Tito diplomatičtí zástupci nejsou však zapsáni na listině zástupců cizích států, kteří eo ipso nabývají diplomatických výsad a nejsou tedy členy diplomatického sboru.30
Za příklad můžeme uvésti anglo-ruskou obchodní smlouvu, kterou podepsal 16. března 1921 sir Robert Horné za Velkou Britanii a Krasin za Ruskou sovětskou federativní socialistickou republiku, jejíž článek VIII. výslovně ustanovoval, že pasy, legitimace, plné moci a podobné dokumenty, vydané nebo vidované příslušnými úřady jednoho z obou zúčastněných států, budou ve druhém státě považovány za vydané nebo vidované úřady cizí uznané vlády. Článek V. upravoval postavení „oficielních zástupců“ (agents officiels), které každá ze zúčastněných stran bude moci udržovati u druhé za účelem řízení operací v úmluvě obsažených, a kteří zejména budou oprávněni vidovati pasy: tito zástupci budou požívati prakticky diplomatických výsad.31
Sovětský zástupce v Londýně přes to, že zmíněná úmluva dává mu výsady diplomatických zástupců, nebyl zapsán v listině uveřejňované anglickou vládou, v níž jsou obsaženi zástupci cizích států, kterým jejich úřad dává právo na diplomatická privilegia.
Uznání vlády de facto jest vždy jen opatřením prozatímním, jest přechodným stadiem mezi obdobím, kdy nová vláda není vůbec za takovou uznávána a nejsou s ní udržovány styky a mezi plným uznáním de iure. Toto uznání znamená, že cizí státy dávají najevo své přesvědčení, že nová vláda odpovídá právnímu řádu země, že vykonává plně práva vlády a že tedy může plnoprávně zavazovati stát. S vládou takto uznanou lze nadále jednati o záležitostech všeho druhu i těch, které zavazují stát na dlouhou řadu let a desítiletí. Rozhodným bude zde přesvědčení, že vláda jest dostatečně stabilní, aby se udržela, což bude tehdy, je-li schvalována jednomyslně, nebo alespoň velkou většinou obyvatelstva. Tímto způsobem vláda původně nelegitimní, faktická, stává se souhlasem obyvatelstva uvnitř a uznáním za hranicemi vládou legitimní, vládou de iure. Zevně projeví se toto uznání navázáním pravidelných diplomatických styků, tedy vysláním diplomatických zástupců a zejména odevzdáním budov určených k těmto účelům, které až dosud byly snad v držení zástupců staré vlády, zástupcům vlády nové. Jedním z prvních důsledků uznání sovětské vlády de iure Německem, Itálií, Anglií a konečně Francií bylo právě odevzdání vyslaneckých budov v Berlíně, Římě, Londýně a Paříži sovětským vyslancům.
Mezinárodně právní osobnost státu se nezmění pouhou změnou vlády, třebas i násilnou v předpokladu, že individualita země i obyvatelstva jest zachována. Stát zůstává totožnou mezinárodní osobou přes všechny změny v osobě panovníka, dynastie, ve formě, hodnosti, titulu. Revoluce a případné zmatky nemohou sprostiti stát závazků a zbaviti práv, která mu náležejí. Zásada tato jest přirozeným důsledkem základního principu mezinárodního práva, podle něhož právními subjekty jsou státy. Poněvadž smlouvy, konvence atd. zavazují státy jako subjekty, není trvání jich podmíněno, existencí vlád, jež je neuzavíraly za sebe, nýbrž za stát. Proto smlouvy a všechny jiné závazky mezinárodně-právní trvají dále ať dojde k jakýmkoliv změnám ve vládní nebo státní formě, pokud jen se nezmění totožnost státu. Zásadu tuto jasně vyslovil londýnský protokol pěti velmocí ze dne 19. února 1831: „Podle této zásady vyššího řádu smlouvy nepozbývají platnosti ať dojde k jakýmkoliv změnám ve vnitřní organisaci národů (států)."
Jest tedy zásadním pravidlem, že osobnost státu změnou vlády se nezmění a že práva i závazky přežijí každou změnu vlády a každou revoluci. Žádná tato změna nedotýká se státu jako mezinárodní osoby. Francie zůstala týmž státem, touž mezinárodní osobou od časů, kdy vzniklo mezinárodní právo přes to, že postupně získávala, ztrácela a znovu nabývala části svého území, že změnila dynastii, byla královstvím, republikou, císařstvím, znovu královstvím, republikou, císařstvím a opět republikou. Všechna její mezinárodní práva a povinnosti jako mezinárodní osoby se po staletí nezměnily přes všechny změny ve státní a vládní formě. Podobně rozšířením Srbska na království Srbů, Chorvatů a Slovinců nezměnily se práva a závazky jihoslovanského státu a přes to, že došlo ke změně titulu, jest království SHS. toutéž mezinárodně-právní osobou jako před světovou válkou.32
Jakmile by se prohřešila nová vláda proti této uznané zásadě práva mezinárodního a odepřela převzíti závazky ujednané jejími předchůdci ve jménu státu, nelze očekávati, že by byla státy, interesovanými na jejich splnění, uznána. Hlavní příčinou, proč sovětská vláda nebyla dlouho uznána evropskými státy, bylo, že odmítla splniti závazky a dekretem z 21. ledna 1918 anulovala půjčky sjednané „vládami ruských statkářů a buržoasie“. Zmíněná zásada byla zdůrazněna v notě, kterou odevzdal sovětům dne 13. II. americký vyslanec jako doyen diplomatického sboru, dříve než všichni zástupci Spojených Států opustili Petrohrad v důsledku započatého vyjednávání o mír s Německem. V notě se praví: „Aby se předešlo všemu nedorozumění v budoucnosti, zástupci všech cizích mocností v Petrohradě prohlašují, že považují dekrety týkající se zamítnutí ruských státních půjček, konfiskace majetku a podobných opatření za neplatné, pokud se týkají jejich příslušníků." Anglická a francouzská vláda připojily prohlášení, v němž praví: „Není uznávanějšího principu nad zásadu, že národ jest zodpovědný za činy své vlády, aniž by se změna vládní autority dotýkala převzatých závazků. Závazky nemohou býti odmítnuty žádnou autoritou, aniž by samy základy mezinárodního práva nebyly otřeseny." Otázka, v kterém okamžiku jest uznati novou vládu, spadá spíše do oboru mezinárodní politiky než práva. Jen všeobecně lze říci, že nová vláda musí skutečně vládnouti na státním území, musí tedy míti dostatečnou autoritu a moc, aby dalo se předpokládati, že bude moci plniti povinnosti, jimiž zaváže stát a musí konečně vládnouti se souhlasem obyvatelstva, neboť jedině tak lze předpokládati delší její trvání. Musí přirozeně zachovávati pravidla a obyčeje mezinárodního práva a plniti závazky které jí ukládá, aby sama mohla se dovolávati práv. Jak již výše jsme se zmínili, otázka, existuje-li vláda po právu či nikoliv, se nezkoumá — neboť žádná revoluční vláda z hlediska starého vnitrostátního právního řádu není po právu — a není také třeba čekati na úplné skončení bojů o vládní moc, je-li patrno na čí straně jest definitivní převaha. Proto nebude třeba vyčkávati až dojde k případné validaci nezákonné vlády souhlasem nebo smrtí dřívějších oprávněných.
Na posouzení jednotlivých vlád cizích států bude ovšem záležeti, jsou-li dány všechny podmínky k uznání vlády. Jest proto přirozeno, že velmi často z otázky právní stane se otázka politická, při níž velkou roli budou hráti sympatie či antipatie k novému vládnímu režimu. Velmi jasně ukazuje to případ uznání vlády Kolčakovy spojeneckými mocnostmi, při čemž rozhodovaly pohnutky politické, nikoliv úvahy právní. Spojenci byli vedeni myšlenkou hlásanou Churchillem „pomáhati v Rusku silám potírajícím úspěšně bolševickou tyranii“. Avšak uznání omské vlády Kolčakovy s hlediska právního nebylo konstatováním skutečného stavu věcí, poněvadž největší část Ruska drželi bolševici, jejich rozkazů bylo dbáno a vykonávali skutečnou vládu. Naproti tomu Kolčak ani na území, které ovládal, nebyl podporován obyvatelstvem, jehož značná část, sedláci, dělníci i inteligence a všichni ti, kdo liberálně smýšleli, třebas sami trpěli bolševickou persekucí, neměli k němu důvěry, podezřívajíce jej, že chce obnoviti carský režim. Spojenecké vlády stály tehdy ovšem na stanovisku, že i kdyby sovětská vláda byla schvalována většinou ruského národa a její skutečná moc a autorita byla sebe větší, nemůže býti uznána, poněvadž chce podkopati základy platných řádů civilisovaného světa a neuznává pravidla práva mezinárodního.
Ani při uznání vlády nelze říci, že by ostatní státy měly povinnost nebo nová vláda nárok na uznání. Otázka uznati či neuznati bude velmi často otázkou prospěchu nebo moci. Proto, řekl-li Napoleon před uzavřením míru v Campoformio: „Francouzská republika nepotřebuje uznání, stejně jako slunce netouží po tom, aby bylo uznáno“, vyjádřil tím jen sílu existujících faktů, které přinášely s sebou uznání ať již dobrovolné či nedobrovolné, výslovné či mlčky učiněné.33
Udělení nebo odepření uznání vlády nemá ničeho společného s uznáním státu. Odepře-li cizí stát uznati novou vládu, neztrácí tím stát, v jehož čele tato vláda stojí, svého uznání za mezinárodní osobu, třebaže oficielní styk mezi oběma státy není nadále možný, pokud uznání nebude uděleno ať již výslovně nebo mlčky.34 Přes to však každá nová vláda, neodvisle od uznání může žádati zachovávání mezinárodního práva a přejímati závazky vůči ostatním státům, s nimiž se dostala do faktických styků.35
I uznání vlády může býti v určitém případě těžkou urážkou. Když po smrti Jakuba II., který žil ve vyhnanství, uznaly evropské státy jeho syna, považovala to Anglie za urážku a flagrantní porušení mezinárodního práva. Otec takto uznaného prince nebyl uznáván a poslouchán v Anglii, naopak byl slavnostním rozhodnutím národa prohlášen za zbavena trůnu. Toto uznání vedlo k okamžitému utvoření velké útočné a obranné aliance Anglie, Holandska a Německa proti Francii a Španělsku.36
Stejně jako uznání státu i uznání vlády může býti podmínečné, s tím rozdílem, že v tomto případě jest možná ryzí podmínka odkládací. Při nesplnění podmínky odkládací nedojde vůbec k uznání, při podmínce rozvazovací bude odnětí uznání vyjádřeno přerušením diplomatických styků. 26. května 1919 rozhodly se spojenecké vlády, zatím co protibolševické síly blížily se k Petrohradu, že uznají vládu admirála Kolčaka za jedinou vládu Ruska, splní-li určité podmínky, zejména „svolá-li, jakmile dosáhne Moskvy, ústavodárné shromáždění, zvolené na základě volného, rovného a tajného práva hlasovacího", „provede-li na celém území jemu podřízeném volby“, dále, že „se nepokusí obnoviti privilegia jedné třídy nebo stavu“, nebo carský režim, že uznána bude neodvislost Polska, Finska atd. Notou ze dne 4. června admirál Kolčak stanovené podmínky příměří přijal, načež 12. června prohlášením Spojenců vláda jeho byla uznána za jedinou vládu Ruska.37
Jest samozřejmé, že podmínky tohoto druhu jsou vážným ohrožením neodvislosti a svrchovaností státu, neboť dávají cizím státům právo kontrolovati vnitřní záležitosti státu, jehož vláda jest tímto způsobem uznána. Podmínky takové jsou přímým zasažením do poměru vlády k obyvatelstvu, tedy intervencí, neboť předpisují zcela ve smyslu dřívější intervenční doktríny vládě a státu, jakou vládní a státní formu má zříditi, jen s tím rozdílem, že Svatá Aliance považovala za jediný a nejlepší způsob vlády monarchii, kdežto Spojenci demokracii.
Totéž, co bylo řečeno výše o formě uznání státu, platí obdobně i zde. Uznání vlády není vázáno žádnou vnější formou, zejména není ani třeba formálního uznávacího - aktu. Každé navázání diplomatických styků trvalého rázu rovná se formálnímu uznání. Pravidelnou formou bude vyslání a přijetí diplomatických zástupců. Aktů, jimiž se uznává vláda, jest celá řada, tak na př. možno považovati za formální uznání uzavření mezinárodní konvence, připuštění zástupců nové vlády na mezinárodní kongres nebo konferenci, po případě i vyslání a přijetí konsulárních zástupců, třebaže některé státy jmenování těchto obchodních zástupců nepovažují za skutečnost, která by se rovnala uznání.38
Uznání vlády může se státi mlčky nebo výslovně, jednotlivými státy nebo kolektivně několika státy zároveň na konferenci nebo kongresu. v době, kdy schází se janovská konference, aby, kromě jiných otázek upravila poměr Evropy k Rusku, dochází ke zvláštní anomálii Rada států, které účastní se konference, na př. Polsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litevsko, uznaly již sovětskou vládu de iure a smlouvou v Rapallu přistoupilo k nim průběhem konference i Německo. Jiné státy na př. Anglie, Itálie, Norsko, Rakousko a původně i Německo uznaly vládu sovětů de facto. Konečně řada jiných států na př. Francie, Jugoslávie, Rumunsko, Československo atd. vůbec neuznávaly vládu komisařů lidu. Avšak připuštění vlády na mezinárodní konferenci zahrnuje zpravidla uznání této vlády se strany zúčastněných států. Nicméně janovská konference byla svolána právě za tím účelem, aby stanovila podmínky, za jakých bude sovětská vláda uznána a připravila eventuelně smlouvu o uznání. Z tohoto účelu konference bylo pak vyvozováno, že sovětská vláda nemůže uplatňovati zásadu, že byla uznána připuštěním na konferenci, poněvadž přistoupením na toto stanovisko byl by popřen účel konference samé. V tom smyslu konstatovala také verifikační komise, že plné moci všech delegací až na delegaci ruskou byly shledány formálně správnými, že byly vydány hlavami států nebo autoritami vykonávajícími jejich funkce a že výslovně nebo mlčky dávají osobám v nich jmenovaným právo účastniti se jednání konference jménem svých vlád. Naproti tomu o platnosti a správnosti dokumentů ruské delegace komise se nevyslovila a spokojila se jejich popsáním a konstatováním, že formálně dávají osobám v nich označeným „právo účastniti se prací konference jménem Ruské sovětské federativní socialistické republiky“.39
Přes tuto umělou konstrukci, pomocí které sovětská vláda pro evropské státy právně neexistovala, jest jisto, že pouhým připuštěním jejím na konferenci bylo doznáno, že ona jediná vykonává svrchovanost uvnitř Ruska a jest schopna zastupovati stát a jednati v jeho jménu. V tom směru na př. čl. VII. resoluce z 19. května 1922, v němž se praví, že jisté teritorální závazky budou „uzavřeny s ruskou sovětskou vládou a vládami s ruskou sovětskou vládou dnes spojenými na jedné a ostatními vládami“,40 zastoupenými v Janově, na straně druhé, nelze vykládati jinak než uznání práva ruské sovětské vlády přejímati mezinárodní závazky jménem svým a svých spojenců a za ruský stát.
Ještě umělejší konstrukce užily spojenecké státy na konferenci v Lausanne, která měla upraviti poměry Blízkého Východu po porážce Bečka Tureckem a otázku úžin. Notou ze dne 14. listopadu 1922, adresovanou Čičerinovi, sdělila Francie, Anglie a Itálie, že zástupci sovětské vlády „budou mí ti v diskusi o otázce úžin právo účastniti se vyjednávání a rozhodování a budou moci sděliti své mínění o této otázce“. Sověty se konference sice nezúčastnily, avšak podepsaly svým zástupcem úmluvu o úžinách 15. srpna 1923 v Římě.
Aby nebylo možno vyvozovati z této skutečnosti kolektivní uznání sovětské vlády de iure — což bylo by normálním důsledkem — bylo užito následujících opatření: Úmluva byla podepsána jménem Ruska, přes to, že plné moci ruských zástupců byly vydány jménem R. S. F. S. R., Ukrajiny a Gruzínska. V preambulu úmluvy, kde vyjmenováni jsou zástupci jednotlivých států, uvedeno jest pouze: „Rusko: Nikolaj Ivanovič Jordanski“ bez jakéhokoliv bližšího určení nebo titutu. Všichni ostatní zástupci podepisují jménem svých vlád, jediný Jordanski jménem Ruska, a také v textu úmluvy nevyskytuje se nikde žádná zmínka o sovětské vládě.41
Přes to, že obratnosti juristů podařilo se zbaviti tento diplomatický akt jednoho z podstatných důsledků, jaký by normálně měl míti v zápětí, přece jen lze těžko hájiti thesi, že sovětský zástupce nepodepsal konvenci jako zplnomocněnec sovětské vlády. Vzhledem k tomu, že sovětská vláda byla bezpodmínečně pozvána na konferenci v Lausanne a podepsala svým zástupcem úmluvu o úžinách, jest nutno spatřovati v tomto aktu uznání vlády, které však zmíněným postupem bylo zbaveno svých právních důsledků. Proto nemohlo se projeviti ve vnitřním právu signatárních států, které nadále nezná sovětské vlády. Proto ani soudy těchto států nemusí míti zřetel na zákony a opatření bolševické vlády, která pro ně právně neexistuje.
Uznání vlády může vysloviti pouze autorita ve státě k tomu povolaná. Soudy a jiné úřady státní nemohou o své újmě otázku uznání rozhodovati a jsou vázány ve všech otázkách, týkajících se mezinárodních styků, přihlížeti k onomu stavu věcí, který byl před vznikem nové vlády, pokud tato nebyla jejich státem uznána. Soudy nepřihlížejí k žádným aktům, zákonům a nařízením nové vlády až do doby, kdy tato byla uznána. Ani na ony zákony, jimiž nová vláda mění veřejné právo mezinárodní, pokud náleží to do vnitřní pravomoci států, na př. předpisy o vydávání zločinců, o právní pomoci, o postavení cizinců ve státě, neberou soudy a úřady třetích států zřetele a řídí se dřívějším právním stavem tak, jakoby nezměněně existoval.42
Jak dalekosáhlé důsledky má proto uznání vlády, uvidíme na příkladu Francie a Anglie před a po uznání sovětské vlády.
Pokud francouzská vláda neuznala vládu sovětů, soudy nemohly respektovati sovětské zákony a nařízení. Mezi těmito zákony byl zejména dekret sovětské vlády z 8. listopadu 1917, jímž provedena socialisace půdy a řada dekretů, jimiž v období od prosince 1917 do června 1918 provedena konfiskace, sekvestrace nebo nacionalisace různých podniků průmyslových, bankovních a obchodních. Konečně zmíněným již dekretem z 21. ledna 1918 anulovány všechny státní ruské půjčky.43
Jakmile tedy připlula do francouzského přístavu loď, nebo přivezeno zboží, které bylo zabaveno některému soukromníku, musely francouzské soudy vyhověti žalobě vyvlastněného vlastníka na ně vznesené, jednak proto, poněvadž sovětská vláda nebyla uznána, jednak, protože podle principů civilního práva francouzského nebylo možno, aby soudy zamítnutím žaloby schválily zřejmé znásilnění nejzákladnějších práv.
Konkrétní případ, který byl řešen civilním soudem pařížským, byl následující: Společnost Optorg obdržela od sovětů na místo placení balíky hedvábí, které byly svého času zkonfiskovány dědicům Bunatianovým na základě dekretů o nacionalisaci. Na žádost dědiců Bunatianových, kteří se domáhali soudně navrácení, byly tyto balíky, opatřené ještě značkou dřívějších vlastníků, zabaveny při vylodění v Marseille. Soud vyhověl žalobcům a v odůvodnění rozsudku uvedl, že francouzů ská vláda odmítla uznati bolševický režim za pravidelnou vládu a že tedy vláda sovětů jest jen násilnou skupinou bez mezinárodní existence a tudíž neschopnou dovolávati se atributů veřejné moci. Vyvlastňování, prováděná v Rusku z rozkazu této skupiny, jsou násilné činy, které se vykazují všemi náležitostmi podvodného zpronevěření věci, náležející někomu jinému, jak je mají na mysli a je trestají články 379 a násl. trest. zákona. Proto také další přenechání věci takto nabyté, jest nepřípustné, ba dokonce třetí nabyvatel nemůže se dovolávati své dobré víry, aby dosáhl zaplacení toho, co sám plnil, neboť dobrá víra předpokládá plné a naprosté přesvědčení třetího nabyvatele o právu svého auktora k věcem, jež předává. Nesmějí zde tudíž býti žádné okolnosti, které by mohly vzbuzovati pochybnosti o zákonnosti držení sporného předmětu prodávajícím. Proto podle článku 2279 občanského zákonníka uznal soud na vrácení věci dědicům Bunatianovým a zároveň zamítl žádost společnosti Optorg na vrácení toho, co sama plnila.44
Z citovaného rozsudku, k jehož odůvodnění byl by postačil úplně fakt, že sovětská vláda není uznána Francií, a že tedy všechny její akty, vykonávané na základě jí tvrzené svrchovanosti, jsou považovány za. právně neexistující — vyplývá, že o konfiskovaném majetku platí nadále právní domněnka, že nezměnil svého vlastníka. Postačí úplně, když vlastník prokáže totožnost jemu vyvlastněných předmětů, aby jich opětně soudním rozsudkem nabyl. Tuto restituci nelze pak činiti závislou na nějakých závazcích vůči eventuelním třetím nabyvatelům a výkon práva nemůže býti podřízen splnění nějaké podmínky.
Stejně jako pro soudy i pro jiné veřejné úřady cizí vláda, pokud není uznána, právně neexistuje. Tak až do konce roku 1921 bylo považováno ruské vyslanectví v Paříži za jedině oprávněné zastávati zájmy ruských příslušníků, třebaže vláda, kterou bylo pověřeno, již dávno přestala existovati. Podobně ruským konsulům nebylo odňato exequatur a měli nadále právo s plnou účinností legalisovati podpisy svých státních příslušníků, vydávati pasy, průkazy, legitimační papíry atd. Ani v jediném případě, kde bylo třeba aplikovati na ruské příslušníky zákonodárství ruské, francouzské soudy a úřady nepřihlížely k novému bolševickému zákonodárství, nýbrž výhradně k zákonodárství platnému před bolševickou revolucí. Došlo se tím k zajímavému zjevu, že francouzské soudy aplikovaly jako ruské, zákonodárství, které v Rusku pozbylo platnosti. Podobně francouzské úřady neuznávaly akty naturalisace ani denacionalisace sovětské vlády. Francouz naturalisovaný sovětskou vládou byl nadále francouzskými úřady považován za příslušníka francouzského a naopak Rus, zbavený sovětskou vládou ruského občanství jest nadále pokládán za ruského státního příslušníka.45
Poměry ve Francii změnily se teprve v roce 1924, kdy uznala vláda Herriotova sovětskou vládu de iure a navázala pravidelné diplomatické styky.
Stejné poměry jako ve Francii byly ve všech ostatních státech, pokud neuznaly sovětskou vládu. Jakou Změnu znamená uznání vlády, vidíme na příkladu Anglie, která smlouvou, uzavřenou 16. března 1921 a podepsanou sirem Robertem Horném jménem britské říše a Krasinem, jménem Ruské Socialistické Federativní Sovětské Republiky, uznala sovětskou vládu de facto.
Až do uzavření smlouvy neměla sovětská vláda v Anglii právní existence. Její zákonodárná nebo administrativní opatření nemohla býti uplatňována před anglickými soudy, všechny statky, jichž sovětská vláda nabyla konfiskacemi, nacionalisací, socialisací a sekvestrací, byly nadále považovány za vlastnictví dřívějších držitelů. Navázání obchodních styků, o které Anglii šlo, nebylo možné, poněvadž bývalí majitelé mohli se domáhati vrácení svých lodí, zboží, cenných papírů, zlata atd. pokud dostaly se na britské území. Sovětská vláda, která právně neexistovala, nemohla se dovolávati své imunity a nezabavitelnosti svých statků, které jsou uznávanými pravidly mezinárodního práva.
Na příkladě soudního sporu firmy Akcionarnoje Občestvo A. M. Luther proti firmě James Sagor et. Co. jsou jasně viděti právní důsledky uznání vlády. Žalobce (A. M. Luther) domáhal se navrácení dříví, které mu bylo zkonfiskováno v roce 1919 sovětskou vládou, a které Krasin, šéf ruské obchodní delegace v Londýně, v zastoupení a na účet společnosti A. R. C. O. S. prodal kupní smlouvou ze dne 14. srpna 1920 firmě James Sagor et. Co. Totožnost dříví nebyla popírána. Žalovaná strana uváděla, že sporné dříví bylo částí skladu jedné z továren, které dekretem Rady lidových komisařů ze dne 20. června 1918 byly prohlášeny za majetek R. S. F. S. R. Kromě toho koupě byla uzavřena Krasinem, jménem společnosti Arcos, která byla založena vládou a podléhá její kontrole. Tato různá fakta byla prokázána úředními listinami ministerstva pro zahraniční obchod a státního sekretariátu pro zahraniční záležitosti. Bylo jimi dále prokázáno, že Krasin přišel do Londýna jako zástupce ruské vlády, aby vyjednával s britskou vládou a že požívá soudní imunity. Soud měl rozhodnouti o tom, může-li anglická justice uznati platnost dekretu, jehož se dovolával žalovaný. Soud byl by mohl přisvědčiti na tuto otázku jen tehdy, kdyby moc, od níž vycházel dekret, vykonávala svrchovanost v Rusku. Poněvadž ale z dokumentů, předložených státním sekretariátem pro zahraniční záležitosti, soud nenabyl a nemohl nabýti přesvědčení, že sovětská vláda již v té době (v roce 1920) byla uznána vládou britskou, rozhodl 22. prosince 1920 soud, že konfiskace dříví, provedená sovětskou vládou, o jejíž právoplatnosti podle ruských zákonů soud sice nemůže rozhodovati, jest podle anglických zákonů neplatná a dříví náleží žalobci.
James Sagor et. Co. se však odvolal a odvolací soud dne 12. května 1921 rozsudek prvého soudu zrušil a to na základě dvou listů státního sekretariátu pro zahraniční obchod, z nichž vyplývalo, že v mezidobí vláda Jeho Veličenstva uznala sovětskou vládli za vládu de facto, která od rozehnání ústavodárného shromáždění t. j. od 13. listopadu 1917 řídí záležitosti Ruska. Odvolací soud v důvodech uvedl, že za těchto okolností „akty sovětské vlády musí se posuzovati se všemi ohledy, jež jest nutno míti k aktům svrchovaného státu řádně uznaného" a že „tyto akty jsouce vydány legitimní svrchovanou vládou unikají naprosto a bezvýhradně posouzení soudních stolic Spojeného Království.“46
Na příkladu sovětského Ruska, viděli jsme velmi dobře, jak z otázky původně právní může se státi otázka politická. Na mnohých příkladech ukázali jsme, jak vytvářela se doktrina uznání státu, válečného charakteru a vlády ve Spojených Státech. A dnes vidíme, že jediné Spojené Státy zůstaly věrny svým tradicím v otázce uznání sovětského Ruska a ohledy politickými nedaly se přiměti k tomu, aby odložily principy právní. Spojené Státy zůstaly až dosud lpěti na stanovisku původně zastávaném Francií, že totiž i v tom případě, vykonávají-li sověty skutečně svrchovanost v Rusku, a jsou-li uznávány obyvatelstvem, nelze je uznati za vládu de iure, poněvadž zásady a cíle bolševického režimu staví je mimo společenství kulturních, civilisovaných států. Politická jednotka, politický organismus, který šlape základní právní pravidla a uplatňuje v praxi jak proti svým příslušníkům tak i cizincům opatření, považovaná za lupičství, který podporuje podvratnou agitaci proti cizím státům a vládám a vměšuje se tak do jejich vnitřních poměrů, který nezachovává státem převzaté právní závazky — pošlapává základní pravidla mezinárodního práva a sám' staví se mimo zákon. Za daného stavu věcí nelze uvésti existenci sovětů v soulad s trváním platných řádů v celém ostatním světě a otázka uznání sovětů nemůže se — s právního hlediska vzato — vůbec postaviti. Státy, které se o to pokusily, velmi brzy shledaly svůj omyl. V očích civilisovaného světa sověty nemohou býti vládou, nýbrž jen sdružením zločinců, stojících mimo zákon a vzbouřivších se proti platnému právnímu řádu. Ostatně již sama myšlenka třídního státu a třídní vlády jest v rozporu s mezinárodním právem, jak správně poznamenává Lorimer: „Třídní vlády jsou neuskutečnitelnými fikcemi. Jest to šťastná okolnost, neboť podobné vlády byly by popřením existence státu.“
  1. Klüber: Droit des gens, I., čl. 36, str. 65. Calvo: Le droit international, I., čl. 90, str. 193.
  2. Auguste Vera: Introduction á la philosophie de Hegel. 1855, předmluva, str. 14.
  3. Martens: Recueil des traités et conventions conclus par la Russie avec les puissances étrangeres. XI., str. 269.
  4. Nys: Le droit international, I., str. 227 a násl.; Wheaton: Histoire des progrés du Droit des gens en Europe et en Amérique, Leipzig 1846, I., str. 199 a násl,; Calvo: Le droit international., I., 195 a násl.
  5. Nys: Le droit international, I., str. 230.
  6. Louis Renault: Introduction á l´étude du droit International, 1879, str. 22.
  7. Pradier-Fodéré: Traité, str. 547.
  8. Egide Arntz: Lettre sur le droit d´inteirvention, R. D. J., VIII., str. 673.
  9. Calvo: Le droit international, I., 195 a násl.
  10. Bluntschli: Völkerrecht, čl. 39, str. 77.
  11. Bluntschli: Völkerrecht, čl. 40, str. 78.
  12. Pradier-Fodéré: Cours de droit diplomatique, I., str. 152 a násl.
  13. Bluntschli: Völkerrecht, čl. 125, str. 118.
  14. Heffter: Völkerrecht, čl. 49, str. 112.
  15. Bluntschli: Völkerrecht, čl. 117, str. 113 a násl.
  16. Wheaton: Historie, čl. 24, str. 204.
  17. Moye: Le droit des gens, str. 14.
  18. Bluntschli: Völkerrecht, čl. 117, str. 113 a násl.
  19. Týž: tamtéž, čl. 118, str. 115.
  20. H. A. Washington: Writings of Jefferson, Washington 1853—1854; III., str. 489, cit. Moore: A. Digest, I., čl. 43, str. 120.
  21. Paul L. Ford: Writings. of Jefferson, New York 1892—99; 10 sv.; VI., str. 199, cit. Moore; A. Digest, I., čl. 43, str. 120 a násl.
  22. Senate Executive Documents, 53, 30 Gong., 1 sess., 3; cit. Moore: A. Digest, I., čl. 43, str. 124.
  23. Senate Executive Documents, 19, 32 Gong. 1 sess, 8, 13, cit. Moore: A. Digest, I., čl. 43, str. 125.
  24. Senate Exekutive Documents, 19, 32, Conig. 1, sess. 19; cit. Moore: A. Digest., čl. 43, str. 126.
  25. Foreign Relations of United States, 1870, str. 671, cit. Moore: A. Digest, I., čl. 43, str. 127.
  26. Státní sekretář Mr. Adams presidentu Monroe 28. ledna 1819, American States Papers. Foreign. Relations, IV., str. 413, cit. Moore; A. Digest, I., čl. 46, str. 131 a násl.
  27. Moore: A Digest, I., čl. 51, str. 146 a násl.
  28. Ernest Lagarde: La reconnaissance, str. 31.
  29. Vattel: Le droit des gens, III., str. 228.
  30. Pradier-Fiodéré: Cours, I., str. 230 a násl. F. Larnaude: Les gouvernements de fait. R. D, J. P. 2e série, 1921, III., str. 457 a násl.
  31. Ernest Lagarde: La reconnaissance, str. 101 a násl.
  32. Pasquale Fiore: Trattato, I., čl. 316, str. 210. Oppenheim: International Law, I., čl. 77. Theodore Woolsey: Introduction to the study of International Law. New York, 1871, čl. 38, str. 52 a násl.
  33. G. W. F. Hegel: Naturrecht und Staatswissenschaft, Berlin 1840, str. 331.
  34. Oppenheim: International Law, I., čl. 75.
  35. Pasquale Fiore: Il. Diritto Internazionale codificato, Torino, 1900; čl. 86, str. 123.
  36. Phillimore: Commentaires, II., str. 28 a násl.
  37. Lagarde: La reconnaissance, str. 50 a násl.
  38. Pasquale Fiore: Diritto, čl. 85, str. 123, Pradier-Fodéré: Droit diplomatique, str. 166 a násl.
  39. Livre Jaune publié par le Gouvernement franqais: Conférence économique internationale de Genes: 9. avril—19. mai 1922, str. 141 a násl.
  40. Livre Jaune, str. 141.
  41. Lagarde: Reconnaissance, str. 161 a násl.
  42. Oppenheim: International Law, I., čl. 75. Calvo: Droit international, čl. 99 a násl. Fiore: Diritto, čl. 87, str. 123, Phillimore: International Law, II., čl. 22, str. 33.
  43. W. Halin u. A. von Lilienfeld-Toal: Regelung des Handels und Verkehrs in Russland. Jena 1921.
  44. Gazette du Palais: Tribunal Civil de la Seine, 12. décembre 1928; Héritiers Bounatian contre Soeiété Optorg.
  45. Lagarde: La Reconnaissance, str. 113 a násl.
  46. Aksionairnoye Obschestchvo A. M. Luther contre James Sagor et. Co. — J. D. J.; 1921, str. 768 a násl., 987 a násl.
Citace:
Uznání vlády. Vznik a uznání československého státu. Praha: Nákladem Pražské akciové tiskárny, 1926, s. 99-128.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).