K praxi zákona o podmínečném odsouzení.

K oběma otázkám, jichž se dotýká p. okr. soudce Chytil na str. 40 a 67, došly nás tyto poznámky.
1.
Pan prof. dr. Miřička připomíná, že k otázce, lze-li užíti podmíněného odsouzení v případě, když soud prohlašuje trest za odpykaný vazbou vyšetřovací, sluší bezpodmínečně přisvedčiti. K tomu vede již argumentum а maiore a pak úvaha, že jde přece nejen o trest na svobodě nebo na penězích, nýbrž i o tresty vedlejší a následky odsouzení (§ 5 zák.) a o zahlazení samého faktu odsouzení, tedy o zachovalost před soudem (§ 1, odst. 2. zák). Byl by tudíž při prohlášení trestu za odpykaný vyšetřovací vazbou odsouzený ve všech těchto směrech v nevýhodě. Jde jen o formu, v jaké tu podmíněné odsouzení sluší vysloviti. Pan okr. soudce Chytil míní, že soud tu má odložiti započtení vazby do trestu, spatřuje v tomto započtení výkon trestu. Za správnější sluší pokládati, když soud prostě jako v jiných případech odloží výkon trestu a zároveň prohlásí pro případ, že by odsouzený se neosvědčil, trest za odpykaný vazbou vyšetřovací. Máť toto prohlášení význam právě jen v tomto případě.
Cizozemce nelze podle soudu p. profesorova vylučovati z dobrodiní zákona o podmíněném odsouzení, aniž přiznání tohoto dobrodiní činiti závislým na reciprocitě zaručené státní smlouvou. Pokud vím — uvádí p. profesor — nečiní toho žádné zákonodárství cizozemské, aniž osnovy. Také náš zákon ne. A to vším právem. Jeť v oblasti trestního práva cizozemec zásadně na roveň postaven tuzemci. Také uplatňují se, pokud jde o podmíněné odsouzení, všecky motivy zákonodárné stejnou měrou u cizozemce jako u tuzemce. Toliko zjišťování, zda odsouzený cizozemec se osvědčil, mohlo by činiti tu a tam jakousi obtíž, a stejně i výkon ochranného dozoru, totiž v tom případě, má-li cizozemec zároveň v cizině bydliště nebo pobyt — případ při odsouzení tuzemským soudem zajisté zcela výminečný. Ostatně by to byla jen obtíž praktického provádění zákona, k níž soud zajisté přihlédne při úvaze, má-li uznati na ochranný dozor.
2.
Pan okr. s. dr. Čermák k důkazu p. okr. s. Chytila praví, že výrok o podmíněném odsouzení není bezpředmětný, byl-li trest vpočtením vazby úplně odpykán а k náhledu, že v tomto případě dlužno rozhodnutí o vpočtení vazby odložiti, poznamenává, že ani toto řešení neodstraňuje jednak veškeré pochybnosti, — zejména nepraví, v jaké formě dodatečné rozhodnutí o vpočtení vazby má se státi — jednak nemá opory v zákoně. A přece správné řešení plyne z podstaty obou institucí.
1. Podmíněné odsouzení jest institucí kriminelně politickou, sledující v prvé řadě polepšení viníka. Pohrůžka uloženého trestu a naděje na úplné odčinění odsouzení pořádným životem má psychologicky působiti na vůli provinilce, nutiti jej, aby se ovládal a potlačoval zlé náklonnosti a tak sebevýchovou po dobu zkušební dospěl k trvalému polepšení.
Vedle tohoto výchovného významu, má však podmíněné odsouzení též dalekosáhlý význam praktický. Podmíněným odsouzením jest výkon trestu odložen (§ 1 zák. o pod. ods.), o právoplatném odsouzení zpraví se toliko státní zastupitelství (§ 8 nař. z 11. listopadu 1919, č. 598 sb. z. a n.), do záznamu o trestech smí takový trest býti zapsán teprve, když došlo k jeho výkonu (§ 9 al. 2. zák.), pokud lhůta zkušební neuplynula, smí o odsouzení podána býti zpráva pouze soudu, jiným úřadům však jedině jde-li o udělení místa ve veřejné službě, po lhůtě zkušební pak pouze soudu, zavede-li se trestní řízení proti podmíněně odsouzenému (§ 9 al. 3. zák). Osvědčí-li se viník v době zkušební, platí o něm právní fikce, že nebyl vůbec odsouzen (§ 1 al. 2. zák.), takže nebrání-li tomu dřívější odsouzení, zůstává zachovalý а k odsouzení nesmí býti přihlíženo ani jako k okolnosti přitěžující (§§ 44 b) с) a 263 b) tr. z.) ani jako ke skutečnosti zakládající zvláštní kvalifikaci. Tohoto významu nepozbývá pod. odsouzení ani tehdy, uzná-li soud současně na vpočtení nezaviněné vazby, kterouž jest trest zcela neb z části odpykán.
Výrok o včítání vazby není sice výkonem trestu, ale jeho fikcí, jež nastupuje již soudním výrokem, včítání vazby vyslovujícím, a s níž zákon spojuje všechny právní následky skutečného výkonu trestu. Také při odpykání trestu vpočtenou vazbou pozbývá provinilec své zachovalosti, o právoplatném odsouzení zpraví se státní zastupitelství a případně dle platných předpisů i jiné úřady, odsouzení zapíše se do záznamu o trestech a zakládá okolnost přitěžující, případně i zvláštní trestní kvalifikaci.
Má tudíž podmínečné odsouzení i při úplném odpykání trestu vpočtenou vazbou nesporný význam pro provinilce a podmínečné odsouzení nestává se tudíž ani v tomto případě bezpředmětným.
Opačný náhled nemá opory v zákoně.
Při rozhodování otázky, má-li podmíněné odsouzení býti přiznáno či nic, smí soud přihlíželi toliko k osobnosti provinilce.1 Všechny jiné, mimo jeho osobnost jsoucí okolnosti, tudíž i vytrpěná prozatímní neb vyšetřovací vazba, jsou pro rozhodnutí přípustnosti podmíněného odsouzení zcela nerozhodny a nesmějí vůbec přijíti v úvahu. Tak osobní zájem provinilce i zákon nesporně dokazují, že soud i při včítání vazby otázkou podmínečného odsouzení zabývati se musí.
Výrok o podmínečném odsouzení má se i v tomto případě státi zpravidla v rozsudku. Výjimka jest dovolena toliko v případě § 7. al. 2 zák. V tomto případě musí však soud budoucí rozhodnutí o podmínečném odsouzení zvlášť v rozsudku si vyhraditi. Výhrada tato není sice v zákoně výslovně předepsána, ale vyplývá z povahy věci, ježto jest účelno, aby soud již v rozsudku zřetelně naznačil, že se otázkou podmínečného odsouzení meritorně dosud nezabýval a předešel tak možným omylům v příčině výkonu trestu a opravných prostředků.2 Bylo-li pak podmínečné odsouzení v dodatečném usnesení skutečně přiznáno, působí jeho účinky zpět důsledkem zmíněné výhrady v rozsudku tak, jako by podmínečné odsouzení již v rozsudku bylo povoleno.
2. Pokud jde o instituci včítání nezaviněné vazby do trestu, jest včítání toto předepsáno v zákoně obligatorně. (§§ 55 a, 266a t. z.), výrok o něm jest podstatnou částí výroku o trestu (§ 260., č. 3 tr. ř.) a podléhá témuž opravnému prostředku, totiž odvolání. (§§ 283, 345, 464 č. 2 t. ř. a výnos min. spr. z 2./9. 1912 č. 25.601 ve věst. 1912/322.) Z toho plyne nutně, že výrok o včítání vazby náleží nezbytně do rozsudku a nelze jej nikdy odložiti a vyhraditi pozdějšímu usnesení.
Proti náhledu, že při podmínečném odsouzení nutno tento výrok odložiti, svědčí také důvody formální. Vznikla by tím anomálie, že proti pouhému usnesení, byl by připuštěn opravný prostředek odvolání, což odporuje vůdčím zásadám trestního řádu. (§§ 280, 343, 463 t. ř.) Zákon zná ovšem již podobnou anomálii a sice v §u 7 al. 2 a 3 zák. o podmínečném odsouzení, kdež také proti pouhému usnesení přísluší opravný prostředek, odvolání, než ustanovení toto jest povahy zcela výjimečné a výjimka nepřipouští analogie.
3. Sluší proto podle dr. Čermáka usuzovati: Jsou-li zákonné podmínky včítání vazby i podmínečného odsouzení splněny, musí soud v obou směrech rozhodnouti. Výrok o včítání vazby musí se státi bezvýjimečně v rozsudku, výrok o podmínečném odsouzení pаk zpravidla také v rozsudku; výjimka připouští se jen dle §u 7 al. 2 zák. o pod. ods., v kterémžto případě musí však soud meritorní rozhodnutí o pod. odsouzení v rozsudku zvlášť si vyhraditi.
Zbývá řešiti pouze otázku vzájemného poměru mezi oběma výroky. Podle §u 1 zák. jest přiznáním pod. odsouzení, ať stalo se již hned v rozsudku, nebo teprve v pozdějším usnesení výkon trestu odložen. Odložení toto trvá až do právoplatného soudního výroku, že se odsouzený v době zkušebně osvědčil (§ 8 al. 2 zák.) resp. dřívějšího soudního nařízení, by trest podmíněně odložený byl vykonán. (§§ 6 a 8 al. 1 zák.)
Pokud odložení trvá, nemůže dojíti k výkonu trestu a tudíž (arg. a maiori ad minus) ani k právní fikci výkonu trestu vpočtenou vazbou, čili, ježto tato nastává již soudním výrokem, jímž vpočtení vazby vysloveno, ani k účinnosti tohoto výrоku. Zmíněný odklad nastupuje již ze zákona, ipso iure.
Bylo by tudíž zbytečno v rozsudku výslovně to připomínati a stačí úplně stručná formulace: »Do trestu započte se dle §u 55 a) tr. z. resp. 266 a) tr. z. zajišťovací a vyšetřovací vazba od... do... Dle §u 1 a 3 zák. ze 17/10, 1919 č. 562 sb. z. a n. povoluje se odsouzenému podmínečný odklad trestu na... roků.«
Účinnosti nabude výrok o vpočtení vazby teprve tehdy, když soud nařídí ve smyslu §§ 6 a 8 al. 2. zák. výkon trestu podmíněně odloženého.
Teprve potom vydá soud, nebyl-li trest vpočtenou vazbou úplně odpykán, písemné nařízení výkonnému orgánu, aby zbývající trest byl vykonán nař. z 27./7. 1899 č. 32 věst., zpraví státní zastupitelství o nařízení výkonu trestu (§ 11 nař. z 11./11. 1919 č. 598 sb. z. a n.) a nařídí odeslání trestního lístku oněm úřadům, jímž v daném případě dlužno jej vedle státního zastupitelství zaslati. Státnímu zastupitelství se trestní lístek v tomto stadiu již nezasílá, ježto jemu byl odeslán hned při povolení pod. odsouzení. (§ 8 nař. z 11./11. 1919 č. 598 sb. z. a n.)
Byl-li trest vpočtenou vazbou úplně odpykán, obmezí se ovšem činnost soudu toliko na zpravení stát. zastupitelství o nařízeném výkonu trestu a případné odeslání trestních lístků jako v případě předchozím.
Tím jest učiněno za dost jak zákonu, tak i zájmům provinilce.

Srv. Dr. Al. Milota: »K výkladu zákona o pod. odsouzení ve Věst. min. sprav. 1920/145.
Výslovnou výhradu v rozsudku žádá Dr. Ed. Procházka v Juristen Ztg. I./10.

Citace:

K praxi zákona o podmínečném odsouzení. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 3, s. 120-124.