Vojenský odbor min. národní obrany při společném bytovém úřadu v Praze není úřadem ve smyslu zákona o zabírání bytů.

Naříkané rozhodnutí jeví se již formálně jako rozhodnutí »společného bytového úřadu (voj. odbor M. N. O.)« a jak z obsahu spisů jest patrno, bylo i celé řízení sloužící za podklad tomuto nálezu provedeno rovněž »společným bytovým úřadem (Vojenský odbor ministerstva Národní obrany) v Praze«.
Nařízení vlády státu československého ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. z. a n., o něž se v odpor vzatý nález opírá a jehož § 18 sloužil za východisko pro zavedení dotčeného šetření, však nějakého úřadu toho jména a toho složení vůbec nezná.
K provedení řízení i k vydání příslušného rozhodnutí jest dle cit. nařízení povolán pro obce sloučené dle č. 1. úvodu ve společný bytový obvod toliko a jedině »společný bytový úřad« podléhající ministru sociální péče (čl. 4.), jehož složení upravuje č. 1. § 20.
Nikde v celém tomto nařízení není ustanovení, že by směl tento společný bytový úřad svoji zákonnou kompetenci ať vůbec nebo z části na nějaký jiný orgán ať státní nebo jiný přenésti.
Není-li však takového výslovného zákonného zmocnění, platí i pro něj neporušitelná i absolutní zásada o nezcizitelnosti kompetence, kteráž zásada tak ovládá veškeré řízení administrativní, že ani se svolením stran nemůže určitá záležitost právní úřadu příslušnému býti odňata a na úřad jiný přenesena.
Nejvyšší správní soud nepokládal ani za nutno, blíže vyšetřovati, v jakém poměru Společný úřad v Praze dle § 20. cit. zák. příslušný k zmíněnému »vojenskému odboru ministerstva Národní Obrany« stojí.
Již z okolnosti ze spisů patrné, že šetření konal orgán ministerstva Národní Obrany, že i »vojenský odbor« tohoto ministerstva navenek jako samostatný, od Společného úřadu bytového v Praze různý orgán vystupuje, že Společný bytový úřad dopisy i nejvyššího správního soudu na něho řízené »vojenskému bytovému úřadu ministerstva Národní Obrany« k dalšímu úřednímu jednání postupuje, že tento vojenský bytový úřad má svoji podatelnu a svoje samostatné úřední pečetě a razítka, shledal dostatečně, že v řízení i rozhodování se zúčastnil tento »vojenský bytový úřad« tedy orgán zákonu úplně neznámý, jenž nižádnou kompetencí ve věcech bytových v platném nařízení není nadán.
Účastenství tohoto orgánu činí celé provedené řízení zmatečným a vadným, rozhodnutí samo nejeví se rozhodnutím úřadu řádně k tomu povolaného a příslušně sestaveného, pročež bylo rozhodnutí toto dle § 6. zák. o správním soudě pro vadnost řízení zrušiti.
Rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 31. prosince 1919 č. 6709.
Dr. Flieder.

Citace:

Vojenský odbor min. národní obrany při společném bytovém úřadu v Praze není úřadem ve smyslu zákona o zabírání bytů. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 2, s. 80-81.