Při rozvodu manželství z viny obou manželů nemusí soud k žalobě jednoho z manželů nutné vyslovili zrušení manželských smluv, nýbrž může vyslovili, jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, i proti takové žádosti, že smlouvy svatební se nezrušují.

Dle spisu notářského sepsaného 24. listopadu 1913 slíbil žalující manžel dáti a zavázal se za sebe a své právní nástupce v držbě nemovitostí do zástavy daných zaplatit i své budoucí manželce hotově 3000 K, a to darem pro případ sňatku manželského mezi ním a žalovanou obmýšleného a žalovaná tento dar pro případ tohoto sňatku přijala.
Co do splatnosti tohoto peníze ustanoveno, že tento kapitál jest bezúročný potud, pokud manželství trvá, že po smrti manželově vyplatí se z jeho pozůstalosti manželce a kdyby tato dříve zemřela než on, připadne jejím dědicům.
Ku zajištění částky 3000 K, dal žalující manžel své nemovitosti do zástavy, na něž pak také právo zástavní za zmíněné pohledávání jeho manželky bylo vloženo.
Manželství to rozvedeno bylo rozsudkem ze dne 12. října 1918 z viny obou stran.
Žalující manžel domáhá se žalobou zrušení zmíněného notářského spisu, pro hrubý nevděk dar ten odvolávaje (činy, prokazující tvrzený nevděk se zevrubně uvádějí) a dodává, že také okolnost, že manželství bylo rozvedeno hlavně z viny žalované, opravňují jej dle § 1264 obč. z. žádati za zrušení notářského spisu, poněvadž dar byl dán pro případ budoucího sňatku. Žalovaná namítala, že žalobce nemá práva požadovati zrušeni, poněvadž se v citovaném notářském spise výslovně zřekl práva daru svého z jakékoli příčiny od volati. Nevděku se nedopustila a darování se stalo vzhledem na budoucí sňatek, k němuž došlo, je tu tedy smlouva manželská.
První soud uznal, že notářský spis se zrušuje a žalovaná jest povinna trpěti, aby vložen byl výmaz práva zástavního za její pohledávání 3000 K, zjistiv skutečnosti tvrzené, z nichž nevděk byl «odvozován; dodal, že má zřeknutí se práva odvolati dar za bezúčinné, poněvadž nevděk je svou povahou jednáním nemravným a nedovoleným, které by bylo přímo zákonem podporováno', kdyby uznával, že jest přípustno, aby dárce předem se vzdal práva žalobou odvolání daru uplatňovali, takže takové vzdání se bylo by proti dobrým mravům.
Vrchní zemský soud v Praze, jako soud odvolací rozsudek potvrdil ze správných v podstatě důvodů stolice prvé.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, avšak výrok svůj odůvodnil takto:
Nelze sice přisvědčiti náhledu soudu odvolacího, že právní jednání, uzavřené mezi stranami v notářském spise ze dne 24. listopadu 1913 jest darováním ve smyslu §u 938 vs. z. obč., neboť obraty v něm použité, že žalobce zavazuje se zaplatiti své nastávající manželce (žalované) hotově darem pro případ sňatku manželského mezi oběma snoubenci, že tato« dar svého nastávajícího manžela pro případ sňatku s ním obmýšleného přijímá, že v příčině splatnosti slíbeného kapitálu platí ustanovení, že jest bezúročným potud, pokud trvá manželství, a jak a kdy se vyplatí, když některý z nich zemře nasvědčují tomu, že stranám šlo o úpravu majetkových poměrů jejich vzhledem k budoucímu manželství a že tedy jde o smlouvu svatební ve smyslu §u 1217 vš. z. obč, a to smlouvu, jejíž nejbližší obdobu dlužno liledati. v předpisech §§ 1230 a 1231 vš. z. obč. o obvěnění, od kterého ovšem se liší tím, že nejde o rozmnoženi věna, které v daném případě zřízeno nebylo. Ustanovení § 1247 vš. z. obč. nelze se dovolávati již proto, že toto má na zřeteli jen dary menšího rozsahu, skvosty a pod, výhradně k používání manželce určené, nikoli však majetková poskytnutí, jichž účelem jest ulehčiti náklad na manželské spolužití nebo za opa tři ti některého z manželů, po případě dědice jeho v případě zrušení manželského svazku.
Nejde-li však v daném případě o darování ve smyslu §u 938 vš. z. obč., pak ovšem nelze také mluviti o odvolání daru pro hrubý nevděk dle §§ 948, 949 vš. z. obč. a padá tím tento důvod žalobní.
Žaloba však zakládala se též na té skutečnosti, že manželství mezi stranami bylo rozvedeno též z viny žalované a že žalobce jest proto oprávněn dle § 1264 vš. z. obč. žádat i za zrušení notářského spisu. Soud první stolice, vyšed z názoru, že jde o darování, jehož odvolání jest odůvodněno prokázaným hrubým nevděkem žalované, nezabýval se otázkou, zda by žalobce byl oipávněn žádati za zrušení notářského spisu jako smlouvy svatební. Soud odvolací pak jetí mimochodem podotýká, že by žalobci i toto právo příslušelo.
Dle § 1264 vš. obč. z. může, nemá-li vinu žádná strana, nebo mají-ti obě strany vinu na rozvodu manželství, kterýkoli z manželů žádati za zrušení smluv1 manželských. Tomuto ustanovení ovšem nelze rozuměli tak, že by soudce v takovém případě vždy musil vysloviti zrušení smluv svatebních. Obratem »kann verlangen, dss die Ehepakte für aufgehoben erklärt werden«, zamýšlel zákonodárce vyjádfiti jen, že v případě viny aneb neviny obou manželů jest ponecháno oběma z manželů, chtí-di zachoviati smlouvy svatební v platnosti či žádati za jejich zrušení přes odpor strany druhé a vyloučit! tím zároveň možnost, domáhati se pouhé změny svatebních smluv.
Jest zřejrno, že soudce může přes takovou žádost jednoho z manželů nicméně vysloviti, že smlouvy svatební se nezrušují, když k tomu jsou na straně druhého manžela důvody zvláštního zřetele hoálné, na př. nepatrný stupeň zavinění, naprostý nedostatek jakýchkoli prostředků k výživě, těžká choroba a nezpůsobilost k výdělku а Р., jako může obdobně při rozvedeni manželství z viny obou stran přidržeti manžela dle dvorního dekretu z 4. května 1841, č. 531 sb. z. s., je-li tu okolností zvláštního ohledu vyžadujících, k tomu, aby manželce poskytoval slušnou výživu.
Okolnosti, jež v tom kterém případě by odůvodnily zachování svatebních smluví v platnosti, musí ovšem žalovaná strana namítati, neboť, není-li jich, pak zajisté dle shora citovaného ustamovení §u 1264 vš. obč. z. dlužno vysloviti zrušení smluv manželských. Žalovaná však, jež byla již v první stolici zastoupena advokátem, skutečností takových vůbec nenamítala a také důkazů o nich nenabídla. Dlužno tudíž vzhledem ke zjištění nižších soudů, že manželství sporných stran bylo rozvedeno z viny obou manželů a vzhledem k nedostávajícím se skutečnostem, které by přes to odůvodňovaly zachování svatebních smluv v platnosti, prohlásiti svatební smlouvu, obsaženou v notářském spise ze dne 24. listopadu 1913 za zrušenou.
Z těchto důvodů jeví se výroky rozsudeční nižších soudů opodstatněnými a dovolání, jež opírá se o č. 4, § 503 c. ř. s. bezdůvodným, pročež mu nebylo vyhověno.
Rozhodnutí nejvyššího soudu, ze dne 4. února 1920 Rv.-I, 612/19. -r.

Citace:

Při rozvodu manželství z viny obou manželů nemusí soud k žalobě jednoho z manželů nutné vyslovili zrušení manželských smluv, nýbrž může vyslovili, jsou-li tu důvody zvláštního zřetele .... Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 8, s. 314-317.