K § 162, odst. 2., zák. č. 221/1924 Sb. z. a n. — Zaměstnavatel může smluviti s osobou třetí, že ona bude zcela nebo zčásti hraditi pojistné za učně.
Přestupku podle § 260, lit. d), se dopustí zaměstnavatel, jenž sjednal s pojištěncem smlouvu, kterou práva vyplývající pro pojištěnce z tohoto zákona mají býti obmezena nebo zkrácena. Z ustanovení toho plyne, že předpis tento dán jest na ochranu zaměstnance, a to pod trestní sankcí § 262 a má za účel, aby zaměstnavatel smlouvou s ním jako s pojištěncem nezhoršil jeho situace, jakou mu zaručují ustanovení zákona. Předmětem této ochrany jest však výhradně jen pojištěnec sám. neboť jen jeho situaci má zákon v citované normě na zřeteli a jen jemu poskytuje v ní ochranu, jak je to patrno z toho, že mluví o obmezení nebo zkrácení práv vyplývajících ze zákona pro pojištěnce a o smlouvě s pojištěncem sjednané. O smlouvách sjednaných zaměstnavatelem s třetími osobami, které nejsou s ním v žádném poměru, na který by se vztahoval zákon č. 221/24, zákon ani v cit. paragrafu ani nikde jinde nemluví. Jest proto mylný právní názor žalovaného úřadu, v odvodním spise hájený, jako by z ustanovení § 260, lit. d). vyplývalo, že jsou jím chráněni ipso jure i rodiče, případně zákonní zástupci nezletilého zaměstnance (učně), neboť názor ten nemá opory ani v doslovu cit. ustanovení a nedá se vyvoditi ani z jeho účelu ani z jiného předpisu zákonu. Jeho nesprávnost vynikne. uváží-li se, že dotčeným ustanovením mají býti chráněna práva pojištěncova jemu ze zákonu č. 221/24 vyplývající, kdežto jeho rodičům, resp. zákonným zástupcům ze zákona toho přece žádná práva neplynou.
(Nález nej v. správ, soudu ze dne 2. prosince 1930. č. 18717/30.)
91