Jazyková otázka v advokátní komoře pražské.

Napsal Dr. Václav Perek, býv. advokát a moravský poslanec.
Starší generace českých právníků má dosud v živé paměti rozrušující zápasy politické, vedené v Rakousku za práva jazyka českého, při nichž věhlasní čeští odborníci právničtí a historičtí, jakož i všichni čeští spisovatelé hájili právní platnost zásady, že každý příslušník národa českého oprávněn jest na základě českého státního práva a ústavních zákonů přede všemi úřady a soudy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku užívati jazyka českého a že nesmí a nemůže býti nucen, aby kdekoliv v životě veřejném nebo soukromém užíval jazyka německého.
V tomto boji, v němž na české straně vynikali naši buditelé Palacký, Jungmann, Tomek, Dr. Kalousek a j., pak naši poslanci Dr. Vašatý, Dr. Herold, Dr. Dyk, dále naši soudcové Dr. Pantůček, Dr. Popelka, J. Boubela, pak přečetní praktičtí advokáti a notáři, stál celý český národ za nimi a bouřlivě protestoval proti všem pokusům vlád vídeňských, jimiž měla býti uvedená zásada na úkor lidu českého porušena a jimiž příslušníci národa českého byli donucováni k používání jazyka německého.
Krev tekla, vězení se plnila a čeští lidé byli ze státních služeb propouštěni proto, že bránili se proti pověstnému vojenskému hlášení se slovem »hier«, proti železničnímu hlášení »fertig«, proti německým kvitancím podúředníků, proti nucenému užívání německých tiskopisů poštovních a železničních a proti podobným nařízením rakouských vlád.
Přišel rok 1918. Rakousko se rozpadlo a osvobozený národ český ve svém obnoveném historickém státu dal si novou ústavu zákonem ze dne 29. února 1920 č. 121 Sb. z. a n. a současně vydal jazykový zákon, ze dne 29. února 1920 č. 122 Sb. z. a n., kdež se stanoví v § 1, »že jazyk československý jest státním, oficielním jazykem republiky«.
Tím bylo historické právo českého jazyka úplně restituováno a zdálo se býti nemožným, aby napříště v obnoveném státu československém mohl býti příslušník národa českého nucen v životě veřejném nebo soukromém užívati jazyka německého nebo vůbec jiného jazyka nežli československého. Tato možnost tím více byla vyloučena, když bylo vydáno prováděcí nařízení k jazykovému zákonu, ze dne 3. února 1926 čís. 17 Sb. z. a n., v němž v § 1 jest ustanoveno, že všechny soudy, úřady, ústavy, podniky a orgány podřízené ministrům jsou povinny úřadovati jen ve státním jazyku československém, není-li připuštěna výjimka.
K uvarování různého výkladu bylo pak v § 2 odst. 3. vysvětleno autenticky, že za orgány republiky po rozumu zákona se pokládají zejména notáři, tlumočníci, zeměměřiči, aut. civilní technikové, báňští inženýři, státní obvodní a obecní lékaři a jiné osoby pověřené státní správou pro svůj úřad anebo svou službu nebo pro obstarání prací vlády ve veřejném zájmu.
Za takovou osobu, pověřenou státní správou pro obstarání prací vlády ve veřejném zájmu, musí považován býti jmenovitě též advokát, jenž advokátní komorou v zájmu veřejném ustanoven byl za bezplatného zástupce chudé straně, které bylo uděleno právo chudých státní správou, totiž procesním soudem ve smyslu §§ 63 a násl. civ. soud. řádu.
Advokát ve své funkci veřejné, jako ex offo ustanovený zástupce chudých, jest tedy nejen oprávněn, nýbrž přímo povinen úřadovati výhradně československým státním jazykem.
K tomu má týž však také jako příslušník českého národa a státní občan čs. republiky plné právo ústavou zaručené.
Vzdor tomuto právnímu stavu postavila se advokátní komora pražská v níže uvedeném případu na stanovisko, že jest český advokát povinen jako ex offo zástupce chudých úřadovati a zastupovati stranu chudou, německé národnosti, která ani slova českého jazyka mocna není, a kterou jedině za použití jazyka německého zastupovati možno jest — tedy, že musí úřadovati německy. Případ, o nějž se jedná, jest tento:
V zamýšlené rozepři I. E. L., soukromníka německé národnosti v německém městě Lokti, kdež působí pět německých advokátů — proti čs. státu pro náhradu škody Kč 123 160, 50 — v cestě syndikátního řízení, udělil vrchní soud v Praze odd. VII. dekretem ze dne 12. prosince 1928 čís. Nc. VII. 224/28/2 žalobci právo chudých pro tento spor a výbor advokátní komory v Praze ustanovil dne 14. prosince 1928 čís. 7758 JUDra VI. Š., advokáta v Praze a příslušníka české národnosti, žalující straně za úředního zástupce chudých ku hájení jejich práv prozatím bezplatnému podle § 66 c. ř. s. a § 59 adv. řádu.
Chudá strana I. E. L. dostavil se dne 27. pros. к JUDru Vl. Š. a týž poznal, že žalobce ovládá pouze jazyk německý, že ani slova českého nezná a že s ním není možno sepsati informaci ve státním čs. jazyku.
Podáním ze dne 27. pros. podal JUDr. Vl. Š. o tom zprávu advokátní komoře a žádal, aby sestavením žaloby byl pověřen některý jiný advokát v bydlišti žalobcově v Lokti, německé národnosti, dále aby ustanoven byl místo něho jiný úřední zástupce chudých pro tento případ, poněvadž JUDr. Vl. Š., jako příslušník české národnosti a jako advokát usídlený v Praze, městě ryze českém, není povinen ovládati zodpovědně jazyk německý a nemůže býti nucen, aby s kýmkoliv ve věcech úředních jednal německy.
Výbor advok. komory žádosti této nevyhověl, ale zřídil Dra Ant. H., německého advokáta v Lokti, pouze za substitutu ku sepsání žaloby, kterou týž skutečně též německy sepsal a k dalšímu vyřízení JUDru Vl. Š. zaslal. — Poněvadž v přítomném případě podle čl. 36 jazyk. nařízení prováděcího ze dne 3. února 1926 č. 17 Sb. z. a n. musí býti podána jazykem českým, předložil JUDr. Vl. Š. německý návrh žaloby, sepsaný Dr. H., advokátní komoře s prohlášením, že se necítí povinným zodpovědně žalobu tu do jazyka českého překládati a opětně žádal, aby pro německého žalobce byl zřízen německý úřední zástupce chudých, poněvadž on nemůže býti nucen s ním německy úřadovati.
Ani tentokráte nevyhověla advok. komora této žádosti, naopak usnesením ze dne 20. dubna 1929 čís. 2952 prohlásila, že v přítomném případě se nejedná o otázku jazykoprávní, nýbrž že jde zde především o otázku plnění povinností advokátského povolání. Když pak ani odvolaní, ani stížnost k vrchnímu soudu v Praze neměly úspěchu a výbor advokátní komory přípisem ze dne 7. února 1930 čís. 907 vyzval JUDra Vl. Š. k bezodkladnému úřadování jako úředního zástupce chudých, které v tomto případě jedině jazykem německým možno jest, — podal týž proti postupu advok. komory k ministerstvu spravedlnosti dohledací stížnost, ze dne 17. února 1930, pro porušení svých jazykových a ústavních práv, která dosud vyřízena není.
Výbor advokátní komory přípisem ze dne 22. února 1930 čís. 1172 vzal na vědomí, že stížnost tato byla podána a teprve nyní sprostil JUDra Vl. Š. této funkce zástupce chudých, avšak současně prohlásil, že v jednání jeho nespatřuje obranu proti porušení jeho subjektivního práva jazykového, nýbrž odepření uposlechnouti příkazu výboru danému na základě § 28 lit. h advok. řádu a postoupil spisy radě disciplinární.
Kéž by to byl první a poslední případ, kde Čech v čs. republice jest nucen hájiti proti české korporaci své právo k výhradnému užívání českého jazyka a kde ještě za to se mu hrozí trestem disciplinárním.

Citace:

Jazyková otázka v advokátní komoře pražské.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1930, svazek/ročník 69, číslo/sešit 6, s. 201-204.