Důležité důvody, pro které lze žalovati na nedobrovolný rozvod jsou v § 109 obč. zák. demonstrativně vypočteny a jest přípustno, aby žalováno bylo i z důvodu nepřekonatelného odporu.

(Rozh. nejvyš. soudu ze dne 20. března 1924 č. j. Rv I 1693/23.)
Třeba § 109 obč. zák. důvodu nepřekonatelného odporu mezi ostatními, jen příkladmo zmíněnými rozvodovými důvody neuvádí, nemůže býti pochybnosti o tom, že i tohoto důvodu lze použíti, čemuž svědčí § 13 zák. z 22. května 1919 č. 320 sb. z. a n., kde pod lit. i) se nepřek. odpor za důvod rozlukový připouští s tím, že lze napřed uznati na rozvod od stolu a lože a to třeba vícekráte. Uváží-li se pak k tomu i ust. § 16 cit. zák. a čl. 2 а 3 prov. nař. vl. ze 27. června 1919 č. 362 sb. z. a n. nutno dojíti k úsudku, že se rozvodu nevyžaduje odporu v tom přísném pojetí, jako u rozluky a že zejména souhlasu druhého manžela není třeba. Pouhé tvrzení nepřek. odporu nestačí. Tento odpor musí míti základ v chování druhého manžela; nepřekonatelný odpor záleží v určitém duševním citovém stavu, jehož přímým důkazem nelze prokázati a dlužno naň usuzovati ze zevních okolností dle povahy, letory, vzdělání manželů.

Citace:

Rozvod pro nepřekonatelný odpor. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1924, svazek/ročník 6, číslo/sešit 2, s. 22-22.