Dvouletá doba, stanovená zákonem ze 26. dubna 1923 č. 99 sb. z. a n. pro zaplacení vyrovnací kvóty, platí jen pro kvotu nejnižší zákonem přístupnou 35%; oč nad tuto kvotu dlužník splatiti se zaváže, může podle vyrovnání splасeno býti třeba i po uplynutí dvou let.

(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 14. října 1924 R I. 828/24.
Vrchní soud v Praze R IV. 335/24. Krajský soud v Chebu Kv 4/24.)
Vrchní soud vyhověl rekursu věřitele vyrovnávacího dlužníka třeba se vyrovnávacího řízení nebyl účastnil, a odepřel změniv usnesení první stolice uzavřenému narovnání potvrzení. Důvody: Podle vyrovnávacího návrhu při roku dne 10. dubna 1924 konaném učiněného má poslední 10%ní splátka, ze 45%ní vyrovnávací kvoty býti splatná až dne 14. ledna 1927, takže tedy celá vyrovnávací kvóta podle vyrovnání měla by býti splatnou v delší než dvouleté době podle § 3 (2) vyr. ř. a zákona ze 26. dubna 1923 č. 99 sb. jedině přípustné. Příčí se tedy vyrovnací návrh zákonu (§ 50 č. 1 a 2 vyr. ř.). Podle citovaných zákonných ustanovení vyžaduje se totiž nejen, aby nabídnutá vyrovnací kvóta byla nejméně 35%, nýbrž též splatná nejpozději do dvou let. Správnosti tohoto náhledu nasvědčují i motivy k vyr. ř., kde výslovně se praví a odůvodňuje, proč jakožto nejdelší lhůta platební se připouští pouze lhůta dvouletá pro celou vyrovnací kvótu a přináší také účel vyrovnávacího řízení s sebou, aby se dostalo věřitelstvu jeho kvoty co nejdříve a aby se splatnost její neprotahovala celé roky.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu, a obnovil usnesení stolice prvé.
Důvody: Že věřitel W. má právo k rekursu proti vyrovnání, i když se nezúčastnil řízení vyrovnacího, plyne jasně z ustanovení §§ 52 a 53 (1) vyr. ř. I on je vyrovnáním dotčen právě tak, jako by se byl řízení vyrovnacího zúčastnil, je proto účastníkem ve smyslu § 52 vyr. ř.
Pokud se týče výkladu § 3 (2) vyr. ř. ve spojení v čl. 1 zákona č. 99/1923 sb., nelze souhlasiti s výkladem rekursního soudu. Výklad ten byl by správným, kdyby vyrovnací dlužník nabídl věřitelům zaplacení sice větší než 35% ní avšak jednotné kvoty jich pohledávek v době delší dvou let. Tato nabídka by odporovala předpisu čl. 1 zák. z 26. dubna 1923 č. 99 sb. a byla by proto nepřístupnou. V tomto případě nabídl však vyrovnací dlužník vyrovnáním ze dne 10. dubna 1924 kvótu vy rovnací na 45%, kterou chce zaplatiti děleně: 5% dne 1. října 1924, 10% dne 1. dubna, 1925, 10% dne 1. října 1925, 10% dne 14. ledna 1926 a zbytek 10% dne 14. ledna 1927, takže zákonem žádaných nejméně 35% bylo by zaplaceno ve lhůtě kratší, než v zákoně požadované lhůtě dvouleté a jenom zaplacení zbytku nad 35% bylo by oddáleno na další rok. Tím však zákonu zcela vyhověno, neboť bude zaplaceno nejméně 35% pohledávek do dvou let, jak zákon stanoví. Příčilo by se zejména zájmu věřitelů, by nesměli přihnouti větší než 35%ní kvotu, když dlužník jest s to, by ji zaplatil, může však tak učiniti teprve po dvou letech.
Je proto dovolací rekurs odůvodněn a bylo mu vyhověti.
Dr. Kasper.

Citace:

Dvouletá doba, stanovená zákonem ze 26. dubna 1923 č. 99 sb. z. a n. pro zaplacení vyrovnací kvotym platí jen pro kvotu nejnižší. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1924, svazek/ročník 6, číslo/sešit 10, s. 89-89.