Mají-li manželé mimo stejným dílem jim patřící aktiva a mimo solidárně nebo stejným dílem povinované dluhy, ještě každý z nich zvláštní majetek nebo zvláštní dluhy, nemohou učiniti jeden společný návrh vyrovnávací, nýbrž každý z nich zvláštní návrh. I rekursní soud může, zrušiv dle § 50 č. 2 vyr. ř. potvrzení vyrovnání, řízení ihned zastaviti dle § 56 č. 2. vyr. ř.

(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 16. října 1923 R I 881/23. Zemský soud a v. v Praze Sa 95/22.)
Vrchní soud zrušil usnesení první, jímž vyrovnání bylo schváleno, a zastavil řízení vyrovnávací z těchto důvodů:
Manželé A. a B. Wovi uvedli již ve svém návrhu na zavedení řízení vyrovnacího, že jsou spoluvlastníky statku K., dále domu čp. 164 v Praze 13 a domu čp. 582 v Praze 7, dále že B. Wová jest sama vlastnicí vily v Z. a spoluvlastnicí domu čp. 622 v Praze 8 a konečně ze seznamu přihlášek jest patrno, že také dluhy manželů těch nejsou stejné. Naleželo tedy manželům těm dle § 2 vyr. ř., aby každý z nich předložil úplný seznam svého jmění a svých dluhů a ježto nejsou spolu sjednoceni o nějaké právnické osobě, aby každý z nich předložil návrh vyrovnací, odpovídající předpisu § 3. č. 2 vyr. ř.
Těmto zákonným předpisům nevyhovuje ani potvrzené vyrovnání, ani návrh Sa 95/22/1 a proto bylo naříkané usnesení zrušeno a řízení vyrovnávací dle § 56 č. 2 vyr. ř. zastaveno.
Nejvyšší soud nevyhovil dovolacímu rekursu manželů Wových.
Důvody: Usnesení soudů rekursního vyhovuje věci i zákonu. Ani z vyrovnacího návrhu dlužníků a ze seznamu jmění, jimi předloženého, ani z přihlášek věřitelských, ani ze zpráv vyrovnávacího správce, ze seznamu přihlášek a z usnesení zemského civilního soudu, jímž bylo vyrovnání potvrzeno, nelze spolehlivě seznati, které dluhy jsou pouze dluhy K. Wa, dotyčné B. Wové, které jsou jejich společnými solidárními dluhy a které jsou polovicí nebo jiným a kterým poměrným dílem dluhy každého z obou manželů Wových. Zdali a jak byl vzat zřetel na ustanovení § 18 vyr. ř., podle něho při solidárních dluzích mohou věřitelé uplatňovati celou pohledávku proti každému dlužníku, nacházejícímu se v řízení vyrovnávacím, tedy zde proti A. Wovi i proti jeho manželce, nelze ze spisů seznati; následkem toho není také zřejmo, zdali vyrovnací kvóta, věřitelům nabídnutá, dosahuje při solidárních dluzích u každého z obou dlužníků oné výše, kterou nařizuje druhý odstavec § 3 vyr. ř.
Dlužníci projevují mínění, že předpisu § 18 vyr. ř. nelze zde užíti proto, poněvadž vyrovnací řízení nebylo vedeno pro každého zvláště, nýbrž pro oba společně na základě společného jejich vyrovnacího návrhu. Tento společný návrh a provedené řízení prvního soudu nevyhovují však zákonu, poněvadž neposkytují potřebného základu pro užití § 18 vyr. ř., který , nerozeznává, zdali solidárně ručící dlužníci podali jediný společný vyrovnací návrh, nebo zdali každý z nich podal návrh zvláštní. V dovolacím rekursu projevené mínění, že ustanovení § 18 nelze užíti, jest mylné, vycházejíc z mylného předpokladu, že užití § 18 řídí se podle formy vyrovnacího návrhu a vyrovnacího řízení; vzhledem na to, že § 18 obsahuje právo velící, jemuž dlužníci povinni jsou se podrobiti a jehož v řízení vyrovnávacím dlužno dbáti, měl první soud na předpis tohoto § 18 vzíti zřetel. Někteří věřitelé uvedli výslovné ve svých přihláškách, že oba manželé Wovi dluhují jim přihlášenou pohledávku solidárně; soud prvé stolice byl tedy povinen zjistiti, zdali a pokud jde o závazky solidární, zdali a pokud ti kteří věřitelé uplatňují své pohledávky podle § 18, a zdali u nich není porušeno ustanovení 2. odst. § 3 vyr. ř. o nejnižší vyrovnací kvótě.
Pokud jde o aktiva vyrovnávajících se dlužníků, tvrdí tito, že umluvili spolu společenství statků podle § 1233 obč. z. a že během řízení vyrovnacího nebylo o tom pochybností. Avšak ze spisů nikterak to nevyplývá, naopak jsou tam uvedena aktiva dílem jako společná a dílem jako výhradné vlastnictví jednoho nebo druhého dlužníka. Zdali a pokud nynější tvrzení dlužníků o jejich úmluvě podle § 1233 obč. z. je správné a jaký vliv by to mělo na posouzení majetkových poměrů každého z nich, není známo, ale podle 2. odst. § 63 vyr. ř. a 1. odst. § 176 konk. ř. byli dlužníci oprávněni, tuto novotu uvésti v odvolacím rekursu a měl by tedy vzat býti na ni přiměřený zřetel. Z té úvahy plyne, že spisy neposkytují spolehlivého přehledu a náležité jasnosti o jmění a dluzích každého z obou manželů Wových, ač podle uvedených již §§ 18 a 3, jakož podle §§ 1 a 2 vyr. ř. jest to nutno. Následkem uvedené vady řízení nelze též posouditi, zdali většina věřitelů při hlasování přítomných а k němu oprávněných, souhlasila s vyrovnacím návrhem každého z obou dlužníků a zdali úhrnná suma pohledávek souhlasících věřitelů činí aspoň úhrnné sumy všech, u toho kterého z obou dlužníků k hlasování opravňujících pohledávek, jak to výslovně žádá § 42 vyr. ř.
Řízení prvého soudu je tudíž vadné podle § 50 č. 2 vyr. ř. Vada tato nemůže býti napravena. Náprava mohla by se totiž státi jen doplněním řízení prvé stolice, ale jednak toto doplnění bylo by ve skutečnosti téměř úplně novým řízením, v němž by dlužníci předložili nový seznam jmění a podali nový vyrovnací návrh, dotyčně každý z nich návrh svůj, o kterýchž návrzích by věřitelé znova hlasovali, celá řada věřitelských přihlášek pak musila by býti doplněna, dotyčně objasněna, jednak uplynula již dávno 90denní lhůta § 56 č. 1 vyr. ř., z čehož je zřejmo, že podmínka první věty § 56 nemohla by vůbec již býti splněna.
K tomu přistupuje také ještě další vada řízení, záležející v tom, že vyrovnací návrh dlužníků není dosti jasný a nejasnost jeho mohla by po případě míti za následek porušení předpisu 3. odst. § 46 vyr. ř., podle něhož musí věřitelům nemajícím práva přednostního, postupováno býti ve vyrovnání stejně. Vyrovnací návrh dlužníků obsahuje totiž tento dodatek: »Pro případ nedodržení té které lhůty obživnou pohledávky věřitelů v původním obnosu po případě nezaplacený jejich zbytek.« Kdyby tomuto dodatku mělo býti rozuměno tím způsobem, že by obživl nezaplacený zbytek pouze u těch věřitelů, vůči kterým by ten neb onen dlužník, dotyčně oba dlužníci nedodrželi tu kterou platební lhůtu vyrovnací, byli by tito věřitelé na tom hůře než věřitelé oni, čímž by hořejší ustanovení 3. odst. § 46 vyr. ř. bylo porušeno a bylo by to opět důvodem pro odepření schválení vyrovnání podle § 50 č. 3 vyr. ř.
Dlužníci poukazují na to, že účelem vyrovnávacího řízení jest zabrániti konkursu. To je ovšem pravda, avšak naproti tomu lze uvésti, že řízení to má s všemožnou rychlostí vésti k cíli a proto lhůta 90denní uvedená § 56 č. 1 vyr. ř. jest tam označená jako pevná a nezměnitelná a může jen ve veřejném zájmu býti prodloužena.
Z hořejší úvahy následuje, že rekursní soud podle § 50 č. 2 vyr. ř. právem odepřel potvrzení vyrovnání a zrušil usnesení prvního soudu aniž nařídil doplnění řízení. V důsledku toho pak rekursní soud také právem vyslovil zastavení yyrovnávacího řízení a to nejen dle § 56 č. 2, jak v odpor vzatém usnesení je uvedeno, ale i podle § 56 č. 1 vyr. ř. a to sice zcela právem i bez rekursního návrhu v tom směru nepoloženého, z moci úřední právě dle § 56 č. 1 a 2 vyr. ř., jak již uvedeno nahoře.
Kasper.

Citace:

Mají-li manželé mimo stejným dílem jim patřící aktiva a mimo solidárně nebo stejným dílem povinované dluhy. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1924, svazek/ročník 6, číslo/sešit 2, s. 21-22.