Dvouletá lhůta, která proběhnouti musí od poslední zprávy o životě nezvěstného dle § 1 zákona z 31. března 1918 č. 128 ř. z., aby prohlášen byl za mrtva, počítá se od té doby, ze které zpráva ta pochází a nikoli od doby, kdy osobě, která má na tom zájem, došla.

(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 13. května 1924 RI 378/24.
Krajský soud v České Lípě T 9/23.)
Ve věci prohlášení Xa, státního úředníka, za mrtva, určil první soud jako den, jejž X nepřežil, den 25. prosince 1921. Na rekurs vdovy změnil vrchní soud den smrti na den 18. března 1923, poněvadž manželka nezvěstného dozvěděla se o tom, že nezvěstný je živ, teprv dne 18. března 1921 a tudíž teprve od tohoto dne sluší počítati dvouletou lhůtu článkem I. zákona z 30. června 1921 č. 252. sb. stanovenou.
Nejvyšší soud obnovil usnesení první stolice k rekursu finanční prokuratury v zastoupení eráru. Důvody:
Dlužno přisvědčiti stížnosti, že dvouletou lhůtu § 1 zák. z 31. března 1918 č. 128 ř. z. nově upraveného zákonem z 30. června 1921 č. 252 sb. je počítati od poslední zprávy, že pohřešovaný je na živu, jak to zákon výslovně praví, to jest od oné doby, ze které ona poslední zpráva vychází a že nijak nerozhoduje okolnost zcela nahodilá, kdy tato zpráva, té které osobě došla a zda tato osoba má právní zájem na prohlášení pohřešovaného za mrtva, jak mylně za to má rekursní soud.
Tato poslední zpráva je, že pohřešovaný X byl jako válečný poškozenec v nemocnici v Atschinsku v Sibiři a pochází od vojína zdravotního sboru, který to dne 24. prosince 1919 sdělil jistému R. Lovi z P. Kdy a jakým způsobem se onen vojín dozvěděl, že pohřešovaný ještě žije, nebylo lze zjistiti, jisto však je, že se to státi musilo před 24. prosincem 1919 a proto dlužno souhlasiti, že jako den domnělé smrti pohřešovaného Xa má platiti den 25. prosince 1921.
Dr. Kasper.

Citace:

Prohlášení za mrtva. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1924, svazek/ročník 6, číslo/sešit 4, s. 37-37.