379
Soudnictví v republice. Výkon soudnictví považován ode dávna za cosi nedotknutelného, přímo posvátného, za něco, co musí státi vysoko nad shonem denního života a zápolením politických stran. Proto soudcové jsou ode dávna nadáni zvláštními výsadami, zejména samostatností a neodvislostí při výkonu svého povolání. T. zv. »kabinetní justice« odstraněna i v monarchiích; i v systému monarchickém uznáváno za nutné, dbáti — alespoň na venek — pečlivě toho, aby nevznikalo v občanstvu podezření ze zasahování do výkonu soudnictví. Máme první rok svobody za sebou. Jaké poznatky učinili jsme přihlížejíce k soudnictví? Na místo monarchy nastoupil, bohudíky, vládu lid. Než jak chová se tento nový vládce k soudnictví? Je inu opravdu tím, čím by mu býti mělo? Bohužel, odpověď nemůže zníti kladně. Vzpomínáme událostí květnových, kdy lid počal vykonávati soudnictví sám způsobem neblahým; vzpomínáme toho, jak lid opětně překazil výkon exekuce, soudem nařízený; vzpomínáme i toho, jak napaden byl jistou částí denního tisku soud za to. že neodsoudil ty, jež by si byl někdo přál míti odsouzeny atd. Zjevy tyto nejsou jistě potěšitelny, ale 380
nebylo by správné viniti z nich jen široké vrstvy. Na pováženou jest však, že, jak se zdá, není pravé představy o významu soudnictví ve státě a o postavení soudů ani tam, kde by se měla rozuměti sama sebou v kruzích právnických, ba dokonce ani v nejvyšším úřadě justičním. Na doklad prvého stačí uvésti, že shora zmíněný výpad na řádný soud vyšel z péra právníkova (!); dokladem druhého tvrzení je smutně pověstný projev prvého ministra spravedlnosti v naší republice učiněný bezprostředně před květnovými událostmi.
Bohužel, zdá se, že, v ministerstvu spravedlnosti není dosud pravého ujasnění o postavení justiční správy k výkonu soudnictví. Jinak by se nemohlo dobře státi — jak prý se stalo — aby z ministerstva vyšel rozkaz zastaviti exekuci (vyklizení bytu) soudem povolenou a nařízenou. Stejně vážné pochybnosti máme o projevu ministra spravedlnosti v Národním shromáždění dne 7. t. m. v trestní věci Jirákově a soudruhů. Pan ministr mluví o »pachatelích«, ačkoliv je si vědom, že »v žádné věci, ať velké nebo malé, nesmí býti předbíháno výsledkům trestního řízení«. Ale to, co dále uvádí, vlastně skutečně těmto výsledkům přebíhá. Snad zpráva v novinách uveřejněná není zcela přesná — pak milerádi své tvrzení chceme odvolat. Ale tak, jak ji čteme, nemůžeme jinak. V první větě (»chci jen opakovati. že obvinění týče se nabídky 20 milionů korun ...) mluví se ovšem jen o »obvinění«. Ale už další věty zní apodikticky: »Nabídka stala se za tím účelem ... »Vedle tohoto úplatku byl také tajemníku zahr. min. Strümplovi nabídnut jako úplatek větší počet akcií...« Kdo tyhle věty slyší a čte, je přesvědčen, že skutečně nabídka se stala za tím účelem, že bylo skutečně tajemníku S. nabídnuto jako úplatek to neb ono. Ale tyto skutečnosti jsou právě předmětem soudního řízení, ty jím mají býti teprve zjištěny! Představíme si jenom, že by však trestní řízení těchto skutečností zjistiti nemohlo! Jaký tu nastane účinek? Soudy budou obviňovány, že nekonaly své povinnosti, budou podezírány ze stranictví, nadržování, snad i úplatků — zkrátka důvěra v soudnictví bude podvrácena. Zásada »nepředbíhati výsledkům řízení trestního« má tedy hluboký důvod a vyžaduje, zejména při projevech tak významných, veliké opatrnosti.
Zmínku p. ministra o vhodnosti vyloučení trestní věci proti
obviněným řízení proti Jirákovi, nepovažujeme sice za zvlášť důležitou; ale i té měl by se nejvyšší správce justice podle mínění našeho raději zdržeti. On může ovšem dáti 381
pokyny v tom směru státnímu zástupci, ale rozhodovati o vhodnosti vyloučení podle § 57 tr. ř. jen soudu. Projev ministrův o vhodnosti vyloučení už i tady — mimoděk — předbíhá tomuto rozhodnutí soudnímu.
Ministerstvo spravedlnosti jest a zůstává úřadem správním; musí tudíž i pro ně platiti zásada čl. 14. st. zákl. zák. o moci soudcovské: výkon pravomoci jest ve všech instancích oddělen od správy.