Soudní upravení útrat zastupování.
Dr. Sch. účtoval u c. k. krajského soudu v Olomouci útraty proti své straně, které jemu vzešly se zastupováním její ve sporu u téhož soudu vedeném, žádaje jejich upravení.
Usnesením ze dne 16. října 1903 Cg. I. 1403/17 byly útraty ty na 128 K 01 h ustanoveny, při čemž byly útraty podání, kterým advokát svůj účet předložil, jakož i útraty spojené s výslechem v tomto účtu opomenuty, poněvadž prý »útraty ty nepovstaly zastupováním strany «.
K rekursu dra. Sch., jenž si stěžoval do usnesení toho, jednak co do výše upravených útrat, jednak proto, že útraty podání, kterým účet byl předložen, jakož i útraty výslechu o tomto účtu byly pominuty, potvrdil c. k. m. sl. vrchní soud zemský v Brně dne 6. listopadu 1903 pod č. j. R. II. 1178/18 toto usnesení z těchto
důvodů:
Při jedné položce ustanoveny byly sice útraty níže, než v tarifu jest vysloveno, ale advokát nemá příčiny si v tom směru stěžovat, poněvadž při jiných položkách sazba tarifu byla překročena.
Mimo to nelze s ohledem na jasné znění dvorního dekretu ze dne 4. října 1833, č. 2633. sb. s. z., čl. 5. úvoz. zák. k soud. řádu a obdobné ustanovení §. 395. s. tr. ř. pochybovati o tom, že v řízení zmíněným dvorním dekretem zavedeném mohou býti upraveny pouze ony útraty, které advokátu povstaly v zastoupení strany
Účtování těchto útrat státi se má po rozumu tohoto dvorního dekretu úřední cestou, tudíž v řízení nesporném. V tomto řízení nesporném nestojí advokát po boku strany, nýbrž jest její protivníkem, útraty advokátovy v tomto řízení povstalé nejsou tudíž útraty zastupování, zavedené řízení následkem toho útraty tyto neobsahuje a poněvadž není zákonného ustanovení, dle něhož by advokát náhradu těchto útrat mohl žádati, tu zřejmo, že rovněž tak jak strana, tak i advokát musí nésti ze svého ony útraty, které jemu účtováním útrat zastupování povstanou.
Rekurs na c. k. nejvyšší soud zamítnula první stolice dle § 528. c. s. ř., poněvadž tímto rozhodnutím usnesení první stolice bylo potvrzeno a poněvadž v rozhodnutí tom samostatného výroku není.
Proti usnesení tomu stěžoval si opět dr. Sch., uváděje ve svém rekursu, že usnesení druhé stolice obsahuje další samostatný výrok v tom směru, že rekurs co do jedné položky prohlašuje za odůvodněný, že však vzdor tomu 2. stolice v tomto bodu rekursu nevyhověla, považujíc útraty v celku za přiměřeně upravené.
Rekursu c. k. m sl. vrchní soud zemský dne 4. prosince 1903 pod č. j R. II vyhověl z těchto
příčin:
Po rozumě dvorního dekretu ze dne 4. října 1833, č. 2633.. který čl. 5. úvoz. zákona k soud. řádu ostal v platnosti, jest útraty advokátů proti straně upraviti úřední cestou Pro tato řízení neplatí tudíž ustanovení soud. řádu a tudíž také ustanovení §. 528. sd. ř., na něž se první soudce odvolává, nýbrž předpisy cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208. ř. z., který připouští pro potvrzující usnesení druhé stolice stížnost k c. k. nejvyššímu soudnímu dvoru. Pouze tomuto c. k. nej vyššímu soudnímu dvoru přísluší právo zkoumati, zdaž jsou tu podmínky §. 16. cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208. ř. z., za kterých takováto stížnost může býti podána.
Proto bylo rekursu vyhověti. Útraty rekursu rekurentu přiřknuty býti nemohly, poněvadž cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208. ř. z. ustanovení, kterým by útraty zvítězivšímu rekurentu mohly býti přiřknuty, postrádá.
U věci samé pak c. k. nejvyšší soudní dvůr usnesením ze dne 4. února 1904, č. 706. mimořádný dovolací rekurs dra. Sch. dle §. 16. cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208. ř. z. zamítnul, poněvadž upravení útrat advokátských ve smyslu dvoř. dekretu ze dne 4. října 1833, č. 2633. sb. soud. zák. a čl. 5. zák. ze dne 1. srpna 1895, č. 112. ř. z. děje se v řízení nesporném a v srovnalých usneseních nižších stolic ani zmatku, ani očividné protizákonnosti shledati nelze.
Útraty samy pak jsou, jak se v usnesení dále praví, přiměřeně upraveny a není tu tudíž podmínek, za jakých by srovnalá usnesení nižších stolic mohla býti pozměněna. Lisec.