K otázce právní povahy konkursní podstaty.

Starší právnictví pokládalo konkursní podstatu zpravidla za právnickou osobu. Jeho nazírání došlo výrazu též v soudobém zákonodárství. Zejména i rčení (starého rakouského) konkursního řádu z 25. prosince 1868, ř. z. č. 1 z roku 1869, nasvědčuje jakési personifikaci konkursní podstaty. Pozdější právní věda opustila celkem toto stanovisko a jí přizpůsobil se ve svém znění též (nový rakouský) konkursní řád z 10. prosince 1914, ř. z. č. 337, nahradiv v různých příslušných předpisech výraz »konkursní podstata« výrazem »konkursní správce«. Než výslovně neřešil otázku právní povahy konkursní podstaty ani tento ani onen zákon. Ani zákon z 27. března 1931 č. 64 sb. z. a n., kterým se vydávají (sjednocené) řády konkursní, vyrovnací a odpůrci, nezaujímá k ní výslovně určité stanovisko. Avšak podávaje v § 3 konk. ř. celkem shodně se zněním § 1 svého vzorce, býv. rak. konk. řádu z r. 1914, definici pojmu konkursní podstaty, mluví o ní jako o jmění úpadce, které je podrobeno exekuci a které mu náleželo v den prohlášení konkursu aneb kterého nabyl za konkursu, a dává tím jasně najevo, že stejně jako dosavadní zákonodárství nepersonifikuje konkursní podstatu a jí nedává povahu samostatného právního podmětu, nýbrž že ji pokládá za část úpadcova jmění, ovšem za část od ostatního jmění úpadce odloučenou, odňatou jeho volnému nakládání s ní, určenou k uspokojení jeho věřitelů a proto podrobenou zvláštní správě. Obdobné případy, že se z celkového jmění některé osoby vyloučí nějaká jeho část k zvláštním účelům jako zvláštní jmění, takže táž osoba má pak vlastně několik jmění, vyskytují se i jinak v právním a hospodářském životě, jak na příklad blíže vyloženo v rozh. č. 7364 sb. n. s., kde šlo o zvláštní pensijní fond bankovního podniku. Jistou obdobu lze spatriti také v poměru dědicova volného jmění k jeho jmění obmezenému svěřenským náhradnictvím.
Právní názor, že konkursní podstata — jak praví Dr. Hora ve své příručce »Řády konkursní, vyrovnací a odpůrci« na str. 57 — není právním podmětem, že právním subjektem, jenž ji tvoří, zůstává i nadále úpadce sám, jenže nesmí s tímto jměním nakládati (pozbývá disposičního práva s ním), zastává důsledně též nejvyšší soud. To plyne mimo jiné z jeho rozhodnutí č. 4050 sb. n. s., kde pojednávaje o úpadkové podstatě, zastoupené úpadkovým správcem, praví o něm, že vystupuje jako zákonitý zástupce na místě úpadce, pak z neuveřejneného dosud rozhodnutí ze dne 3. května 1927 č. j. Rv I 1739/26-1, podle něhož se prohlášením konkursu odnímá úpadci jen volné nakládání s veškerým jměním podléhajícím exekuci, avšak práva sama na věcech konkursní podstaty zůstávají nadále právy úpadcovými; dále z rozhodnutí č. 8177 sb. n. s., jež výslovně ukazuje k zmíněnému již rozhodnutí č. 4050, a konečně z rozhodnutí číslo 10812 sb. n. s., podle něhož je úpadková podstata jen zvláštní, k uspokojení věřitelů určenou částí úpadcova jmění se zvláštním právním osudem.
Názoru tomu neodporuje ani rozhodnutí č. 4181 sb. n. s., jež ve své právní větě ovšem praví, že úpadková podstata není týmž právním podmětem jako úpadce. Pravý smysl této právní věty lze však plně vystihnouti jen v souvislosti s rozhodnutím bývalého vídeňského nejvyššího soudu, jež ve svém úvodě cituje a s nímž pak opětně polemisuje. Ono vídeňské rozhodnutí vykládalo totiž, že při zastavení movitostí symbolickým odevzdáním podle § 452 obč. zák. je k platnosti zástavního práva třeba známek, z nichž se může každý o zástavním právu dověděti, jen v poměru k třetím osobám, ale nikoli též v poměru samých smluvních stran mezi sebou a že proto konkursní podstata, nastoupivší na dlužníkovo místo, nejsouc třetí osobou, nemůže namítati jako důvod neplatnosti zástavního práva okolnost, že při jeho zřízení nebylo použito známek. Rozhodnutí č. 4181 sb. n. s. pokládá toto vídeňské rozhodnutí za pochybené a vzalo si za účel, proti němu dolíčiti závažnost této námitky. Nemělo proto příčiny, aby ex professo řešilo otázku právní povahy konkursní podstaty, nýbrž dotklo se jí jen potud, pokud toho bylo třeba, aby vyvrátilo argumentaci vídeňského rozhodnutí, jež odůvodňovalo nezávažnost této námitky výkladem, že úpadce a konkursní podstata jsou ve sporu totožné právní podměty. Výklad ten nechtělo rozhodnutí N. s. vyvrátiti tvrzením — a nechtělo proto ani onou právní větou říci —, že úpadková podstata je samostatným právním podmětem, a to jiným než úpadkový dlužník, nýbrž chtělo jen říci, že úpadková podstata vůbec není právním podmětem a tudíž ovšem ani týmž jako úpadce. Tento smysl rozhodnutí plyne jasně z jeho vývodů, že jmění dlužníkovo nebylo právním podmětem, dokud dlužník nebyl v úpadku, a není jim nyní, když v úpadku je. Nepokládajíc podle toho úpadkovou podstatu za právní podmět totožný s úpadcem, musilo naše rozhodnutí důsledně ovšem míti za právně mylné vídeňské rozhodnutí, které právě v této totožnosti shledávalo důvod pro nezávažnost námitky, o níž nahoře byla řeč. Na vysvětlenou, proč v souzených sporech — zdejším i vídeňském — nelze mluviti o totožnosti úpadce se žalovanou úpadkovou podstatou a nelze z této totožnosti vyvozovati důsledky, k nimž dospělo vídeňské rozhodnutí, rozvádí rozhodnutí N. s. dále, že se tu (roz. v souzených sporech) pod úpadkovou podstatou vyrozumívá úpadkové věřitelstvo. Tím se nechtělo snad vrátiti k právnímu stanovisku vědou dávno opuštěnému, že věřitelstvo je právním podmětem, a to týmž jako úpadková podstata, nýbrž chtělo jen říci, že, ačkoli je — formálně správně — tu žalována konkursní podstata, pravý — materiálně — žalovaný je vlastně úpadkové věřitelstvo, že jde o ně, o jeho ochranu. Toto věřitelstvo, čili nynější úpadkoví věřitelé, kteří důvěřujíce v nezatíženost majetku dlužníkova poskytovali dlužníkovi úvěr, jsou třetí osoby a proto nemají býti ve své důvěře zklamáni právní konstrukcí (fikcí), že spor nejde o ně, nýbrž o úpadkovou podstatu, která prý není jiným podmětem než byl dlužník a musí prý tedy jeho smlouvu tvořící titul zástavního práva dodržeti. V pravdě — totiž bez této právní konstrukce (fikce) — přece žalovaná podstata (jsouc jen částí úpadcova jmění) vůbec není právním podmětem, tím méně týmž jako úpadce sám, a ti, kterých se žaloba a výsledek sporu v pravdě dotýká, tedy pravými žalovanými jsou vlastně úpadkoví věřitelé. Na ty pak ovšem jistě nedopadá právní důvod vídeňského rozhodnutí, že nejsou v poměru k dlužníku třetí osobou, a proto nepadá ani — jím zavržená — námitka, že zástavní právo je neplatné, protože při jeho založení dlužníkem nebylo použito známek. Dr. August Kunze.

Citace:

VACEK, Josef. Mobiliární vindikace v právu francouzském a moderním zákonodárství románském. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1908, svazek/ročník 8, s. 187-253.