Závěr.
Laskavý čtenář, který sledoval až do konce tohoto spisku vývoj československé judikatury i naše poznámky k ní, uzavře zvláště kapitolu o generální klasuli s úsudkem, že dočetl se v ní lecos pozoruhodného, avšak že do poslední řádky nemohl se zbaviti tísnivého pocitu: že totiž argumentace, kterou sledoval, jest kolísavá, nejistá, že nemá zkrátka pevnou půdu pod nohama. Laskavý čtenář nebude v tomto poznání osamocen. Před více než dvěma lety konstatoval již Dr. Leopold Hamann (»K otázce konstrukce našeho práva soutěžního«. Soutěž a tvorba, 1932, str. 45) »že řešení základních věcí soutěže stále více vynucuje si utvoření jednotícího základního hlediska, jinými slovy, jurisprudence již v brzké době neobejde se (při výkladu zák. p. n. s.) bez určité právní konstrukce. Již nyní nás k tomu nutí okolnost, že interpretace obtížnějších partií zákona na př. § 11, odst. 3. (zneužívání příznačných zevnějších zařízení podnikových), není možnou, aniž by interpret ujasnil si konstrukci zákona«.
To co Hamann uvádí o §u 11, platí ovšem daleko důrazněji ještě o §u 1. Ano, jest zapotřebí jednotného teoretického základu, nemají-li jednotlivá rozhodnutí vzbuzovati dojem tápání nebo libovůle. Dojíti však k takovému základu jest neobyčejně nesnadné. Profesor Dr. Karel Hermann-Otavský praví o tom v citovaném již článku »Nekalá soutěž« ve »Slovníku veřejného práva československého« toto: »Konstruktivní stránka soukromoprávní ochrany proti nekalé soutěži činí obtíže. Neuspokojuje konstrukce její ani jakožto nároků plynoucích z činů nedovolených ani jakožto práva osobnostního. Spíše zamlouvá se hledati její konstruktivně jednotný podklad v soukromém právu závodovém, které proniká již v úpravě práva k firmě, známce, označení závodu, dále také patentní licence a předužívacího práva, jakožto jednotný podklad těchto oprávnění a které doznává zákonem proti nekalé soutěži značného rozšíření obsahového a také zesílení jakožto výlučné právo disponovati v určitých směrech a za určitých podmínek vztahy k hospodářskému podniku náležejícími. Jde tu o právo disponovati hospodářským podnikem (závodem) jakožto objektem (statkem) nehmotným, chráněným v mezích zákonem vytčených proti nepovolanému zasahování osob třetích, a to v zásadě i proti zasahování bezvinnému.«
Možno plně souhlasiti s Hermannem-Otavským, že konstrukce soukromoprávní ochrany proti nekalé soutěži jest neobyčejně obtížnou. Většina dosud přednesených teorií nás neuspokojuje. Jejich kritikou dospěli jsme k úsudku, že nepostačují pro výklad celého práva nekalé soutěže. Za základní jejich chybu považujeme, že se staví na půdu práva soukromého, kdežto po našem přesvědčení jest institut nekalé soutěže zřízením, které vnitřní povahou svojí patří do souboru norem, označovaných běžnou teorií jako právo veřejné.
Než odůvodníme tento svůj názor, jest třeba, abychom se co nejstručněji zmínili o teoriích, které odmítáme. — Teorie o právu osobnostním, k níž jak se zdá z československých právníků hlásí se také Weiss, vychází z předpokladu, že předmětem práva jest člověk; právo směřuje k tomu, aby člověk neoprávněně nebyl dotčen. Proto chrání právní řád důležité statky lidské osobnosti jako zdraví, integritu tělesnou, čest, jméno a pod. Nikdo není oprávněn bez zvláštního právního důvodu těchto statků se dotýkati, na ně útočiti. Z práva osobnostního plyne také přirozené oprávnění uplatňovati se nerušeně v lidském soužití, tedy i v životě hospodářském. Tuto volnost uplatňování vlastní osobnosti nesmí nikdo neoprávněně omezovati; omezuje ji však neoprávněně ten, kdo hospodářskou činnost druhého poškozuje tím, že porušuje dobré mravy nekalou soutěží.
Podstatu vlastní své teorie o nehmotném právu k hospodářskému podniku vyložil Hermann-Otavský sám ve výše uvedeném citátu.1 Zbývá proto, abychom se ještě zmínili o teorii Skálově, jenž přiznává podnikatelům právo na zachování jejich soutěžní posice t. j. postavení, jehož získá podnik v soutěžním podnikání. Podnikatel má také právo na zachování soutěžní relace, kterážto jest poměrem, v němž se ocitá podnikatel navzájem vůči jiným soutěžitelům. Soutěžní pořádek spočívá v zachování této soutěžní posice i soutěžní relace jednoho každého podnikatele. Tyto jeho vztahy nesmějí býti měněný nekalým soutěžením jiného konkurenta.
Z těchto tří nejdůležitějších teorií zdá se nám pro praksi býti upotřebitelnou jedině teorie Hermanna-Otavského, která po našem přesvědčení dovede bezvadně vysvětliti ochranu, poskytovanou podnikatelům v určitých případech. Tak na př. dobře může tato teorie vysvětliti ochranu známkovou, ochranu firmy, i ochranu zevnějšího zařízení podniku. To je její předností před druhými dvěma teoriemi. Zdá se nám však, že nepostačí na vysvětlení ochrany poskytované generální klausulí a to zvláště při skutkových podstatách, které bychom označili jako typické skutkové podstaty generální klausule. Máme zde na př. na mysli poskytování dárků a přídavků, podbízení, bojkot, ochranu proti zneužívání monopolního postavení a pod. Při těchto skutkových podstatách možno proti teorii o nehmotném právu k podniku uvésti tytéž námitky, které vyvracejí obě teorie druhé a jež bychom stručně pokusili se formulovati asi takto:
Teorie Skálová i teorie o právu osobnostním nejsou s to dáti praksi vodítko pro odpověď na otázku, kdy jest napadení určitého podniku, určitého soutěžního pořadí, neoprávněné. Obě teorie jen říkají, že podnik nesmí býti napadán neoprávněně, ale my chceme věděti právě, které jednání jest neoprávněné a tudíž nedovolené. Druhá pak základní vada jest tato: zdraví lidské, čest lidská, nesmí býti vůbec (absolutně) napadána. Právě tak vycházelo by z teorie Skálový (rozumíme-li ji dobře), že také soutěžní pořadí nesmí býti napadáno, ale v tom jest právě zásadní omyl. Pokud náš hospodářský řád jest vybudován na zásadě volné soutěže, potud každý podnikatel musí počítati s tím, že napadán bude, dal se na vojnu, musí bojovat. Jest v podstatě principu volné soutěže, že konkurenti navzájem se napadají, že na sebe útočí leckdy až do úplného zničení. Hospodářský boj jednoho proti druhému jest tedy pravidlem, ba dokonce ideálem s hlediska přísného zastánce volné soutěže. Podnik, který započal soutěžiti, jest plným právem vydán útokům konkurentů. Tyto útoky jsou a mají býti pravidlem, omezení těchto útoků jest výjimkou. Výjimka má místo v tom případě, když se jedná o útoky neoprávněné, nedovolené, nekalé. Které však útoky to jsou, nedovedou nám obě teorie, jak jsme vyložili, dobře vysvětliti. Teorie Hermanna-Otavského dovede uspokojivě vysvětliti, proč nejsou dovoleny útoky na určité součástky podnikatelského závodu. Kdyby však chtěla tvrditi, že podnik jako takový jest chráněn proti útokům, pak popírala by jako obě druhé teorie princip volné soutěže, na kterém přece naše soutěžní právo v podstatě jest vybudováno.
Tyto úvahy vedou nás k přesvědčení, že právní základ nekalé soutěže jest třeba hledati na poli práva veřejného. Úkolem zákona proti nekalé soutěži jest udržeti soutěžní pořádek jakožto nezbytnou podmínku zdravého vývoje všeho podnikání. Z toho důvodu perhoreskuje zákon všechna jednání, která ruší tento soutěžní pořádek, která ve svých důsledcích vedla by ke stavu, jenž by znamenal ohrožení zdravého vývoje všeho podnikání. Která jednání to jsou, o tom poučují nás jednak dočasné názory kulturní, jednak pak mnoha — a mnohaletá zkušenost příslušných stavů. To, o čem se přesvědčili, že neprospívá hospodářskému celku, to označili příslušníci podnikatelských vrstev za špatné mravy soutěže. Těmto činům se solidní příslušníci stavu vyhýbají, poněvadž vědí, že nevedou k prospěchu, nýbrž k dopravování stavu a soutěžních poměrů. (Jeden z příkladů, jak se může takovýto názor soutěžní morálky na určitou podnikatelskou metodu vyvinouti, uvedli jsme výše v č. 29h, když jsme vysvětlili, jak nešvar přídavků v určitém odvětví může vésti k jeho zruinování.) S tím v souvislosti jest také myšlenka solidarity podnikatelských vrstev. I Nejvyšší soud v případě, jejž jsme uvedli výše (č. 28d), neodmítl naprosto princip solidarity, nižší instancí tak pěkně vyložený, i když jej plně neakceptoval, přihlédnuv důrazněji k zájmům konsumentů. V zásadě měl ovšem Nejvyšší soud pravdu na tolik, že zdárné prospívání podnikání jest myslitelné a přípustné jen ve zdravém národním celku. Kdyby zájmy jedné vrstvy až příliš porušovaly zdraví národního celku, pak nebylo by ovšem možno přiznati jim bezvýhradnou ochranu — ostatně zájmy jedné vrstvy jsou na tolik srostlé se zájmy celku, že jedna vrstva konec konců i sama utrpěla by tím, když by zdárný stav celku rozrušila. Přes to však myšlenka solidarity, jež jest na vítězném postupu nejen ve vrstvách dělnických, ale jež se uplatňuje v různých novodobých ideích státovědeckých i národohospodářských, jest myšlenkou pro právo soutěžní neobyčejně plodnou. Pomocí ní můžeme si zjednati jasné poznání v řadě případů, kde by jinak naše jurisdikce nebyla opravdu jinou než citovou.
Můžeme však kromě této základní úvahy poukázati ještě na jiné okolnosti, které prokazují, že právo nekalé soutěže pramení na půdě práva veřejného. Tak předně jest tu možno poukázati na širokou aktivní legitimaci žalobní. Kdyby jednalo se jen o ochranu závodu, soutěžního pořadí i osobnostního práva podnikatelova, pak není jasno, proč v řadě případů může podati žalobu soutěžitel, který třeba činem vůbec není dotčen. Podobně utvrzuje nás v našem přesvědčení také aktivní právo žalobní, které přísluší interesovaným korporacím. Třetí pak z těchto důvodů jest uznání, jehož se zákonem dostalo společenstevní autonomií. Kdyby šlo o práva soukromá, z jakého důvodu mohla by je živnostenská společenstva tak pronikavě upravovati? Z toho, že živnostenským společenstvům přiznáno bylo oprávnění tak rozsáhlé, možno argumentovali, že jedná se asi o soubor otázek, jejichž příslušnost k právu veřejnému jest při nejmenším velmi blízká. Zvláště silnou oporou pro náš názor zdá se nám pak předpis § 1 zák. ze dne 2. března 1933, č. 44 Sb. z. a n., dle něhož Poradnímu sboru ve věcech peněžnictví přísluší stanoviti pro soutěž v peněžnictví zásady dobrých mravů. Mohl by tento sbor zasahovati autoritativně do otázek čistě soukromoprávních?
Jsme si dobře vědomi, že tento náš výklad narazí asi na prudký odpor a to zvláště v kruzích praktických právníků, neboť podávalo by se z něho, že de lege ferenda zasloužily by důkladné pozornosti směrnice, na jakých chtěl náš zákon proti nekalé soutěži vybudovati zesnulý sekční šéf dr. Müller. Těmito důsledky nemůžeme se v této souvislosti však zabývati. Doufáme však, že se nám naskytne příležitost, abychom své názory o konstrukci práva nekalé soutěže na kompetentním fóru mohli vyložiti zevrubněji s náležitým aparátem.

1. Bližší viz též v nejnověji vyšlé důkladné monografii Dr. Jar. Drábka: Právo na podniku a jeho reflexy na osobní svobodu.