Emil Ott a František Storch

Rok 1924 zůstane v dějinách českého právnictví zaznamenán černým písmem. Neboť odešli nám v něm poslední tři vynikající mužové, kteří stáli u kolébky české právnické fakulty pražské university, kteří jí věnovali veškery své síly a schopnosti a stali se její chloubou i ozdobou. Po romanistovi Leopoldu Heyrovském, jenž odešel v únoru 1924 (se v. Právník, 1924, str. 97), odebrali se na věčnost v prosinci téhož roku krátce za sebou procesualista Emil Ott (zemřel 15. prosince 1924) a kriminalista František Storch (zemřel 21. prosince 1924).
A nám uložena smutná povinnost, abychom nový ročník tohoto časopisu zahájili posmrtnou vzpomínkou na tyto dva veliké a zasloužilé muže. Dožili se oba požehnaného věku, při němž bylo nutno počítati s odchodem jejich — a přece nelze se ubrániti hlubokému smutku při pomyšlení, že odešli na vždy. Neboť odchodem jich jsme ochuzeni v několika směrech: lidstvo ztrácí v nich čisté a šlechetné charaktery, český národ oddané své syny a česká právní věda své vynikající a šťastné budovatele a horlivé pěstitele.
V době, kdy oni ujímali se práce, ležely v českém právnictví celé lány oborů právních ladem. A bylo k tomu zapotřebí kromě velikých schopností opravdu také neméně velikého nadšení, lásky a vytrvalosti, aby tyto úhory byly proměněny v žírnou půdu, na níž by se ujalo bujné a nadějné osení, vydavší těžký, bohatý plod. Maně vzpomínáme, uvědomujíce si obtíže, s nimiž byla spojena tehdy česká vědecká práce, na stařičkého Plška Jiráskova a na jeho slova o »nepojezdný zemi«, na níž kolikrát »jak se založilo, utrhlo se to široko, vzepalo, radlice nechytila a zem vyhodila hák«. A bylo nutno začínati znova.
Ano, bylo třeba ohromné houževnatosti, neúmorné pile i veliké lásky ke zvolenému oboru, aby hory překážek a obtíží byly překonány a dosaženo skvělých výsledků, k nimž se dopracovali i Ott i Storch. A bylo třeba i mnoho obětavosti a odříkání; tak mnoho, že se vzdálenému pozorovateli o tom ani nezdá. Vědecká dráha je sama o sobě již velmi trnitou, tím trnitější však byla těm, kdo byli průkopníky. A bylo velmi bolestno slyšet z úst Ottových, krátce před jeho skonem, pochybnosti, jestli ty oběti, jichž vědecká činnost po celý život jeho si vyžadovala, nebyly přece jen nad míru. Tichý stesk vanul z jeho slov, když pravil pisateli této vzpomínky: »Snad jsem žil příliš jednostranně — jenom pro svou vědu.« Tím větší vděčností a úctou jsme těmto mužům zavázáni. Díla, jež po sobě zanechali, budou i potomkům našim vždycky dokladem o nehynoucích zásluhách jejich. Nelze nám v této vzpomínce vypočítávati podrobně veškery práce Emila Otta a Františka Storcha. Chceme se obmeziti jen na díla stěžejní.
Emil Ott věnoval se pěstění civilního řízení soudního v jazyce českém a stal se zakladatelem české vědy procesní. Činnost jeho pohybovala se třemi hlavními směry.
Chtěje se dopracovati správného zjištění spojitosti i vývoje jednotlivých útvarů řízení soudního a přispěti tak k porozumění útvarů nyní platných, podjal se historického badání jednotlivých útvarů spadajících do civilního řízení soudního. Této jeho neúmorné, nejvýš svědomité a pracné činnosti děkujeme za vzorná historická vylíčení celé řady jednotlivých útvarů řízení soudního; tak zmateční stížnosti, přísežného seznání stran, řízení upomínacího, soudcovského práva dotazovacího, žaloby vyzývací a určovací, opravného prostředku revise, nesporného řízení a notářství. Nejobsáhlejším dílem do této skupiny náležejícím, jež rázem Ottovi zjednalo plné uznaní v evropském světě právnickém, je spis »Beiträge zur Receptionsgeschichte des römisch-kanonischen Processes in den böhmischen Ländern« (1879), v němž odhaluje a stopuje působení veškerých činitelů, kteří v českých zemích působili k tomu, aby se zde kanonický proces ujal, přes bouře, vlast naši zasáhnuvší, se zde udržel a stal se základem soudního řádu josefínského. Spis tento byl nesen, jak jeho autor sám praví, snahou, »vylíčiti osvětovou vyspělost a právnické nadání našeho národa«. Téže ušlechtilé snaze děkujeme za další práce historické; tak na př. »O vlivu humanismu na rozvoj právních poměrů v Čechách« (Právník, 1878), rektorská přednáška »O osudech právnických studií při universitě Karlo-Ferdinandské« (Právník, 1887), jakož i obsáhlá studie »Das Eindringen des kanonischen Rechts, seine Lehre und wissenschaftliche Pflege in Böhmen und Mähren während des Mittelalters« (Zeitschr. der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte, 34.).
Druhý směr činnosti Ottovy je věnován civilnímu právu procesnímu. Je charakteristické, že Ott, ačkoli se habilitoval za platnosti josefínského civilního řádu soudního a tento řád na české právnické fakultě vykládal téměř po celé čtvrtstoletí, nevěnoval svou literární činnost zpracování tohoto soudního řádu. Bylť horlivým průkopníkem moderních směrů v civilním procesu, sledoval bedlivě dlouholeté snahy o reformu práva procesního a přispíval horlivě jak přednáškami v »Právnické Jednotě«, tak pracemi literárními k jejímu zdaru. Věřil, že k reformě dojíti musí a připravoval se pilně na ni. Jenom tím se stalo, že když byly nové procesní zákony v srpnu 1895 vyhlášeny, Ott už v témže roce v zimním semestru (1895-96) na české právnické fakultě — jediný v tehdejším Rakousku — vykládá už toto nové právo, jež znamenalo naproti starému stavu právnímu úplný převrat. A brzy na to dochází k vydání trojdílného spisu »Soustavný úvod ve studium zákonů procesních« (1897—1901), o jehož ohromném významu netřeba zde ztráceti mnoho slov. Nový soudní řád kladl veliké požadavky na ty, kdož jej měli uváděti v život; na tom, jak budou jeho zásady v životě uskutečňovány, závisel zdar i nezdar veliké této zákonodárné práce. Ottovi šlo o dvojí: jednak o to, aby toto nové řízení soudní bylo v právní život vůbec zavedeno co nejdokonaleji, jednak však i o to, aby to bylo české právnictvo, jež by při tom vydatně pomáhalo, nebo-li, jak sám praví, při zápolení o to, čestně na kolbišti obstálo. A je nesporno, že Ott svým dílem skvěle přispěl k dosažení svého účelu v obojím tomto směru.
Třetí směr vědecké činnosti Ottovy je věnován péči o řízení nesporné. Připraven byl pro tuto nesnadnou a těžko poddajnou látku jednak svými pronikavými studiemi historickými, jednak svým právě vzpomenutým spisem o civilním právu procesním, konečně i úžasnou přímo znalostí přerozmanitých a velmi různorodých zákonů, do řízení nesporného zasahujících. A tak vzniká spis »Geschichte und Grundlehren des öst. Rechtsfürsorgeverfahrens« (1906), v němž šťastně zužitkovány všechny vzpomenuté složky znalostí Ottových; vylíčiv dějiny nesporného řízení, zejména i dějiny notářství, vychází z rozdílů v podstatě ochrany právní, poskytované jednak řízením sporným, jednak řízením nesporným, zjišťuje základní zásady obojího řízení, upozorňuje na rozdíly jejich, ukazuje jednak vliv závad procesních na řízení nesporné, jednak však i vzájemný vztah řízení nesporného k řízení správnímu, takže položeny tu pevné základy pro všechny příští práce z oboru řízení nesporného.
Vedle těchto hlavních děl Ottových je tu řada prací menších, ale stejně pečlivě a důkladně zpracovaných, zasahujících do řízení tu exekučního, tu konkursního, do práva veřejného i mezinárodního. Vynikalť Ott neobyčejnou pamětí a suverénním přímo ovládáním právních předpisů, zasahujících do nejrozmanitějších oborů právních.
To, co znamenal Ott pro svůj obor, to znamenal František Storch pro obor práva a řízení trestního. Jest tu mezi nimi i co do postupu práce i co do výsledků nepopiratelná podobnost. Zvolil-li si Ott za předmět svého badání civilní řízení soudní, volí si Storch za předmět své vědecké činnosti především trestní řízení soudní. Snaží-li se Ott vylíčiti historický vývoj civilního řízení soudního v zemích českých, podniká Storch ve svém dvoudílném soustavně zpracovaném »Řízení trestním rakouském« neméně záslužnou, ale i obtížnou práci, aby vylíčil historický vývoj trestního řízení v zemích českých, a aby ukázal, »jak do soustavy českého práva procesního postupně tu nápodobou, tu vědomým zásahem autority vnikaly cizí prvky, takže konečná jednotnost trestního řádu u nás platného s trestním řádem platným v ostatních zemích rakouských se nám tu jeví výsledkem dlouhého procesu historického« (Kallab, v Právníku, 1921, str. 36.). Vyniká-li dílo Ottovo obzvláštní důkladností a bohatostí svého obsahu, dlužno neméně na díle Storchově obdivovati jeho propracovanost a úplnost, takže odborníci shodují se v úsudku, že není snad sporné neb pochybné otázky, na niž by Storchův spis nedával odpovědi. A prokazuje-li soustavný spis Ottův o civilním řádu soudním theorii i praksi dosud služby neocenitelné, platí totéž plnou měrou i o díle Storchově.
I v ostatních spisech Storchových setkáváme se s týmiž přednostmi; autor jejich snaží se dopracovati se základu a vývoje historických útvarů, jimiž se obírá, a dospěti k hlubokému pojetí věci a ke správnému a všestrannému výkladu dogmatickému, při čemž nezanedbává nikde příležitosti ke srovnávání s právem cizím. To platí zejména o obsáhlém spise Storchově »Vyručení obviněného z vazby vyšetřovací« (1895) i o spise »Zabavení v právu tiskovém« (1908). Tiskovému právu věnoval Storch i po jeho stránce hmotně právní svou pozornost, uveřejniv z tohoto oboru řadu prací, jednak ve Sborníku věd právních a státních (»Studie k tiskovému právu trestnímu,« 1903, »Z rozhraní mezi delikty tiskovými a delikty pořádkovými práva tiskového,« 1915), jednak v Právníku (»Nominatio auctoris v systému tiskové nedbalosti,« 1903, »O immunisování tiskopisů zapověděných a zabavených,« 1912).
Z oboru hmotného práva trestního nesmějí býti pominuty mlčením zejména rektorská přednáška Storchova: »Význam nynějších snah směrů positivistických ve vědě práva trestního« (Právník, 1904) a práce »O prozatímní osnově trestního zákona z měsíce září 1909« (Právník 1910).
Zbývá říci několik slov v této vzpomínce o Ottovi a Storchovi jako lidech a učitelích. Oba byli vážné, výrazné tváře, na venek nepřístupní, ale uvnitř plni dobroty a ušlechtilosti. O obou lze říci, že řídili se zásadou: honeste vivere, neminem laedere, suum cuique tribuere. Jako učitelé vynikali svědomitostí i schopností, objasniti sebe spletitější jevy právní, ovládajíce svoje obory co nejdokonaleji; rozdíl byl ve způsobu podání: Ott přednášel s ohněm, Storch vždy klidně.
Jejich význačné postavy budou žiti ve vděčné paměti těch, kdož měli štěstí býti jejich žáky. Jejich díla přežijí i generace jejich žáků — neboť mají zajištěno svoje čestné místo v dějinách.
—a.

Citace:

V protokolární žádosti, aby byl zřízen obhájce. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, s. 253-254.