nedostává. Srovnání se stavem teto otázky v platném
právu francouzském, německém a švýcarském nám mrlo-
lio neukáže, jelikož ustanovení, jež obsahuje Code civil
i Bürgerliches Gesetzbuch für das deutsche Reičh, jsou
veirni sporá a zejména ve ľ'rancii ponechává se soudci
piavdepodobnč úplná volnost úvahy. Jasné však je, že
i ve Francii i v Nemecku nevinnému manželu při roz-
vodu se nárok alimentační přiznává.
Při rozluce je řešena otázka alimentační u nás dle
osnovy vypracované subkomitétem pro revisi obč. zák.
stejným způsobem jako při rozvodu. V tomto případě
ovšem srovnání s právy cizích státu je již mnohem za-
jímavější pro větší počet předpisu, jež obsahují o ali-
mentaci při rozluce zákoníky franc., něm. a švýcarský.
Zásada, že nevinný manžel má proti vinnému nárok na
výživu, je uznávána ve všech těchto třech státech. Po-
dle práva německého i francouzského přísluší ovšem
oprávněnému manželu alimentační nárok jen subsidiárně,
ať jedná se o muže nebo o ženu. Naproti tomu v naší
osnově je přijato toto stanovisko jen jde-li o muže, ženě
však připouští seenárok na plné zadostiučinění bez ohle-
du na její majetkové poměry, zejména ná osud smluv
svatebních. Proto se zdá, že i u nás by bylo spravedli-
vějším zavedení subsidiárního nároku i pro manželku,
ne pouze pro manžela, neboť povinnost manželova, pia-
titi své manželce zadostiučinění v plném rozsahu bez
ohledu na její případně i zcela dostačující jmění, moula
by často zpúsobiti mu značnou újmu majetkovou, jež
přes jeho vinu na rozluce nedala by se vždy zcela ospra-
vedlnit!. Nejmodernější nazírání na alimentační otázku
při rozluce má ze všech tří zmíněných státu zákoník
švýcarský z r. 1907, který poskytuje při rozluce nevin-
nému manželu proti vinnému nejen nárok na pouhou vý-
živu, nýbrž byla-li mu způsobena rozlukou značná ško-
da majetková, i nárok na odškodnění, a utrpěl-li násled-
kem rozluky velkou škodu v poměrech osobních, povin-
nost vinného manžela vedle alimentace odškodnění po-
skytnouti ještě i na odčinění této škody immaterielní
peněžitou sumu jako zadostiučinění. Ustanovení o od-
škodném bez újmy na alimentaci uznává i franc. Code
civil.
Rozlišování-nároků alimentačního, na odškodnění a
zadostiučinění, jež zavedeno je ve Švýcarsku, zdá se
býti výhodnějším než pouhé ustanovení naší osnovy
o plném zadostiučinění, jež může vésti к různým sporům
interpretačním, neboť v každém případe rozluky ne-
musí býti jistě splněny všechny náležitosti plného za-
dostiučinění, nemusí býti zde vždy stejná škoda, a také
ne. vždy i škoda immaterielní. Z toho důvodu bude nutno
soudci vyhraditi velkou volnost jeho uvážení o vymě-
ření rozsahu plného zadostiučinění. Proto se zdá, že by
bylo správnějším přikloniti se к ustanovení čl. 151—153
švýc. zák., rozlišujícímu mezi nároky na alimentaci, od-
škodnění a zadostiučinění.
Celkem však možno říci, že subkomitét provedl svoji
práci se značným úspěchem^ že přinesl mnoho nového a
dobrého, a zejména s pochvalou a uspokojením lze při-
vítat § 83 osnovy, rozšiřující zcela spravedlivě dosa-
vadní obmezené ustanovení dv. dekretu č. 531/1841 na
nové případy rozvodu z neviny a rozluky z viny i ne-
viny obou stran, a také muži vedle ženy.
Podle švýcarského práva připouští se také nárok
na přiměřenou výživu manželu, jenž upadl následkem
rozluky ve velikou nouzi, i když jsou na rozluce obě
strany nevinny, a dle práva německého tomu manželu
pro jehož duševní chorobu bylo manželství rozloučeno
(tedy rovněž oba manželé bez viny na rozluce) přísluší
nárok na přiměřenou výživu mu scházející.
O alimentačním nároku v případě, že obě strany
jsou vinny na rozluce ve smyslu § 83 osnovy, nemá sice
zmínky ani zákoník švýcarský, francouzský ani němec-
ký, čímž však není řečeno, že by ustanovení § 83 nebylo
nanejvýš spravedlivé, a tento paragraf ukazuje jenom,
jak v tomto směru projevila naše revisní komise ve
svém subkomitétu pro právo rodinné nazírání ještě spra-
vedlivější a oprávněnější, než s jakým se shledáváme
ve shora zmíněných zákonících cizích.
Rozhodnutí nejvyššího soudu.
Soubor legislativy a judikatury.
(Oddělení judiciální.)
(Uveřejněno: sb. nejv. soudu civ. čís. 8973.)
К účinnosti smlouvy ve prospěch třetí osoby se vyža-
duje, by byla mezi smluvníky sjednána hlavní smlouva a by
к této hlavní smlouvě byla připojena jako vedlejší ujednání
smlouva ve prospěch třetí osoby. Není třeba, by třetí osoba
byla již ve smlouvě individuelně určena, stačí, je-li podle ob-
jektivních známek určitelná, aniž se vyžaduje, by plnění ve
prospěch třetí osoby bylo výslovně umluveno, plyne-li tento
závazek z povahy smlouvy, avšak vždy musí býti zřejmo, že
bylo vůlí stran, by třetí osoba dostala umluvené plnění.
(Rozh. ze dne 17. května 1929, Rv 1. 475/28.)
(Uveřejněno: sb. nejv. soudu civ. čís. 9037.)
Rozloučeno-li manželství z viny obou manželů, nemá
rozloučená manželka proti bývalému svému manželu' nárok
na výživné, aniž lze v její prospěch použiti dvorského dekretu
ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. zák. s.
(Rozh. ze dne 14. června 1929, Rv II. 613/28.)
ψ
(Uveřejněno: sb. nejv. soudu civ. čís. 9116.)
Mimosoudní výpověď musí obsahovati jen údaje § 562,
odstavec prvý a druhý, c. ř. s., nikoliv též návrhy uvedené
v § 562 c. ř. s.
Třebas mimosoudní výpověď neobsahovala jméno a byd-
liště zmocněnce pro doručování, jest proti ní podati námitky.
(Rozh. ze dne 16. srpna 1929, Rv II. 428/29.)
*
(Uveřejněno: sb. nejv. soudu civ. čís. 9102.)
Neopatří-li knihovní soud před vyřízením žádosti potvr-
zení plánku od katastrálního měřičského úřadu (§ 80 zákona
ze dne 16. prosince 1927, čís. 177 sb. z. a n.), jest na vyšším
soudě, aby usnesení jeho zrušil.
(Rozh. ze dne 25. července 1929, R 11. 236/29.)
*
(Uveřejněno: sb. nejv. soudu čís. 9128.)
Smír, jímž byly uspořádány věci manželů ve smyslu
trvalého, avšak pouze faktického zrušení manželského spole-
čenství, jest neplatným.
(Rozh. ze dne 23. srpna 1929, Rv I 561/29.)
❖
(Uveřejněno: sb. nejv. soudu civ. čís. 9213.)
Za pozůstalostního řízení musí se vzdání dědictví státi
soudně; mimosoudní soukromé prohlášení nemá právních dů-
sledků pro projednání pozůstalosti.
(Rozh. ze dne 27. září 1929, R I. 561/29.)
80 -