K pojmu rušené držby.

Na žalobu V. B. proti 1. KM., inženýru v J., 2. Ferdinandu K., inženýrskému asistentu v J., 3., 4. manželům R. o rušenou držbu vyhověl soud rekursní stížnostem prvních dvou žalovaných K. M. a Ferdinandu Kdo konečného usnesení c. k. okresního soudu v i. a zamítl žalobu s návrhem na uznání, že tito žalovaní porušili žalobce — 116 —
v pokojné držbě pozemku vl. č. 461 v Mor. Bránicích tím, že po pozemku tom chodili a na něm konali měření, že jsou povinni zdržeti se každého dalšího rušení držby toho pozemku a nahraditi útraty sporu.
Důvody:
Žalobní prosba neodpovídá předpisu § 226. c. ř. s., podle kterého žádost má býti určitá. Žalobce žádá výrok, že byl rušen v držbě pozemku v 1. č. 461 v M. B., aniž udává, o které fysické pozemky se jedná, a rozhodnutí v odpor vzaté rozhoduje úplně podle této prosby. Na základě neurčité této žádosti nedá se vlastně přesně rozhodnouti, o který pozemek se jedná; pouhé poznačení vložky, bez nákresu, případně dalších okolností vztahujících se na místo rušené držby, nedostačuje ku přesnému posouzení místa rušené držby, protože knihovní vložka jest součástkou pozemkové knihy (§ 2. kn. zák. ze dne 25. července 1871, č. 95. ř. z.), sloužící ku sepisování nemovitostí a práv na ně se vztahujících. Knihovní držby však věda a zákon nezná, jen držbu fysickou k určitým nemovitostem (srv. Randa Besitz § 5.). Již z důvodu toho bylo žalobu zamítnouti, jak také vychází z vysvětlivek c. k. nejvyššího soudního dvoru k § 230. c. ř. s.
Avšak nehledě k tomuto důvodu zamítacímu, bylo rekursu žalovaných M. a Kvyhověti pro nesprávné posouzení věci. První soudce zjistil, že žalovaní chodili a pásmem měřili na mezi pozemku žalobcově p. č. 2296/1. Až na jediné vstoupení pana K. do brambor pozemku žalobcova p. č. 2296/1 drželi se oba žalovaní okrajů meze pozemku p. č. 2296/1, porostlých trávou a vykazujících stop dřívější chůze, jak bylo zjištěno místním ohledáním. Za takových okolností nesdílí soud odvolací názor prvního soudce, že by se žalovaní byli dopustili rušení pokojné držby žalobcovy jedině chůzí a natažením pásma k měření. Již z ustanovení § 1. a 3. mor. zákona ze dne 13. ledna 1875, č. 12. zem. zák. o polním pychu vychází na jevo, že chůze po poli a polních cestách jest zakázána jen za jistých podmínek; že by podobné podmínky byly v daném případě, žalobce ani netvrdí. Meze a cesta, po kterých žalovaní chodili, byly z části pošlapány a nějakého znatelného zákazu, výstražné tabule aneb ohrady, které by chůzi bránily (§ 329. vš. obč. zák.), nebylo. Žalovaní tedy věděti nemohli, že chůze, která očividně není zabráněna ostatním, jedině jim jest zakázána, i kdyby se za to mělo, že meze, na nichž chodili, jsou vlastnictvím žalobce, jak to žalovaní připouštějí. Dle § 339. vš. obč. zák. jest však pokládali za rušení držby, když si věřitel počíná svémocně oproti jasné vůli rušeného. Může-li však rušitel předpokládati dle daných — 117 —
okolností, že nejedná proti vůli rušeného, nejedná svémocně, nýbrž za souhlasu držitele, a nemůže se proto dopustiti rušení držby. Žalobce ani netvrdí a nevychází to také z výpovědi Antonie B.. že by na zřejmý způsob byl žalobce zakázal žalovaným aneb někomu jinému chůzi na mezích svých pozemků; žalovaní proto nejednali svémocně a svévolně, nýbrž mohli důvodně za to míti, že chůze po mezích, ať již žalobcových aneb cizích, není zakázána. Za daných okolností nelze tvrditi, že žalovaní si počínali úmyslně svémocně (vi, clam aut precario, § 345. vš. obč. zák.), a proto nelze také vyhověti žalobní prosbě proti nim, třeba že, jak první soudce správně dovozuje, pojem rušené držby nevyžaduje úmyslu k rušení směřujícího, aneb popírání držby odpůrcovy, aneb úmyslu zmocnit! se držby.
Žalovaní držbu žalobcovu k pozemku 2296/1 nepopírají, a z líčených okolností nevychází, že by byli vstoupili opětně na pozemek tento na způsob v §§ 312. a 313. vš. obč. zák. líčený, aneb že by chtěli znemožniti žalobci vykonávání jeho práv držebných: o náhradě na případnou škodu žalobci snad způsobenou dle § 454. c. ř. s. však v tomto řízení rozhodnouti nelze.
Z uvedených důvodů měl proto soud rekursní za zbytečno. další důkazy žalovanými nabídnuté provésti a zabývati se ještě dalšími důvody rekursu; náhled však stěžovatelů, že státní zřízenci jakož i jejich síly pomocné nemohou býti poháněni před soud pro svá konání úřední, jest sice správný, avšak žalovaní doposud neprokázali, že měření na mezích pozemku č. 2296/1 se stalo důsledkem úředního nařízení. Až do provedení důkazu toho jest námitka tato neodůvodněna: naopak vycháří z výpovědi svědka Dra. M., že žalovaný M. měření předsevzal bez úředního rozkazu.
C. k. nejvyšší soud dovolací stížnosti žalobce nevyhověl.
Odůvodnění:
Jest zbytečno bráti v úvahu a na přetřes onu část v odpor vzatého rozhodnutí rekursního, jež se snaží dokázati, že žalobu V. B. z rušené držby sluší zamítnouti proto, ježto se její prosbě, pokud předmět rušení označuje jen poukazem na knihovní vložku, v níž jsou pozemky žalobcovy zapsány, nedostává určitosti, v § 266., odst. 1., c. ř. s. žádané.
Pro zamítnutí žaloby stačí další důvody rekursního soudu, jež vyhovují stavu věci a smyslu zákona a na něž se žalobce odkazuje. K nim budiž poznamenáno ještě následující:
Dle § 339. ob. z. má ten, kdo rušen byl ve své držbě, právo žádati za zákaz vsahování, jakož i o náhradu prokazatelné škody. Při právním posuzování musí býti výklad zákona rozumným a přirozeným. Označil je-li tedy zákon za účel žaloby z rušené držby — 118 —
zákaz vsahování, plyne z toho, že se musí jednati o bezprávné jednání žalovaného, jež má pro držitele nějaký právní význam, tak že dovolávání se pomoci soudcovy, jakož i vydání zákazu soudcem má rozumný smysl a účel. Zákon myslil především na nebezpečí opakování, jež by mohlo míti v zápětí právní účinky (§§ 312. a 315. obč. z.). V druhé řadě měl zákonodárce na zřeteli, že jest rušení držby spojeno ponejvíce se způsobením škody, jež právě má býti soudcovským zákazem zamezeno. Jednání, rušící držbu, musí býti dle slov zákona svémocným, t. j. žalovaný musil býti s to nahlédnou ti, že jeho jednání může dle přirozeného rozumu naraziti u držitele na odpor. Vstoupení na cizí meze polní, netřeba-li se obávati škody, — a o takové nebylo v tomto případě učiněno ani zmínky — jest pokládáno na venkově za úplně bezvýznamné a všeobecně sek němu nepřihlíží, leč-li by bylo s ním spojeno uchopení se držby neb vydržení práva, aneb jen zvláštní obtěžování.
Též usneseními nižších soudů blíže označené vstoupení žalovaných M. a K. na polní meze žalobcovy bylo takovým jednáním, jež jest, pokud se týče škody a právních následků, úplně bezvýznamno a o němž se dle panujícího zvyku nedalo také předvídati, že narazí na odpor.
Domnělé zasáhnutí do držební sféry žalobcovy nemůže se tedy pokládati za svémocný čin rušební; není zde však ani žádné důvodné potřeby právní ochrany, žádné potřeby pro vydání soudcovského zákazu.
Pokud se ještě týče zvláště okolnosti, že spolužalovaný Ferd. K. vstoupil na roh žalobcova pole bramborového, stačí odkázati na zevrubné odůvodnění v odpor vzatého usnesení.
(Rozh. c. k. nejvyššího soudu ze dne 21. října 1914. č. R III 353/14 / 2.) A. K.

Citace:

K pojmu rušené držby.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 3, s. 133-136.