Který z věřitelů vymáhajících má nésti náklady odhadu?

V exekuční věci vymáhajícího věřitele Josefa J., zednického mistra v B., proti dlužníkům Fr. a Ant. N., majitelům továrny v B., o 1000 kor., ustanovil exekuční soud náklady odhadu nemovitostí do dražby daných obnosem 260 korun a uložil náklady ty zaplatiti přistoupivší vymáhající věřitelce firmě J. K. G., ježto dražební řízení, na návrh vymáhajícího věřitele Josefa J. zahájené, v den odhadu bylo zrušeno a firma J. KO. v tu dobu jedinou vymáhající věnteTkou byla.
Na stížnost firmy J. K. G. změnil rekursní soud naříkané usnesení, vyřknuv, že povinnost k náhradě nákladů odhadních nenáleží na přistoupivší vymáhající věřitelku J. K. G., nýbrž na vymáhajícího věřitele Josefa J. Zároveň uložil rekursní náklady dlužníkům.
Důvody:
Nelze přisvědčiti názoru prvého soudce, že povinnost k náhradě nákladů odhadních stihá stěžovatetku proto, poněvadž v — 311 —
době výkonu odhadu byla jedinou vymáhající věřitelkou. Naopak jest soud rekutsní toho náhledu, že tato povinnost stihá vymáhajícího věřitele Josefa J., a to v uvážení následujícího:
Dle § 40. c. ř. s. vzhledem na § 78. ex. ř. má vymáhající věřitel sám nésti všechny útraty spojené s povolením a výkonem exekuce (náklady exekučního návrhu, útraty insertní, útraty odhadní). To platí i v tom případě, když více vymáhajících věřitelů přistoupilo k exekučnímu řízení, neboť v tomto případě stane se vymáhající věřitel vedoucím věřitelem, jemuž náklady spojené s výkonem exekuce tím spíše jest uložiti, kdyžtě ustanovení § 139. ex. ř. spočívá na principu jednoty exekučního řízení, kterýžto princip jest dodržeti i se zřetelem na vzniklé náklady.
Vymáhající věřitel Josef J. musil by náklady tyto nésti sám, i kdyby žádný vymáhající věřitel nepřistoupil; přístup druhého věřitele nemá však vlivu na výkon odhadu, kdyžtě tito věřitelé musí dle § 139. ex. ř. býti srozuměni s odhadem, jenž proveden byl na návrh vedoucího vymáhajícího věřitele, a jiného odhadu zpravidla nemohou požadovati.
V tomto případě byla přistupující vymáhající věřitelce-stěžovatelce odňata možnost, uplatniti svůj vliv na výkon odhadu opomenutím vyrozumění (§ 140. ex. ř.) a nevstoupila ona ani po vyloučení Josefa J. jako vedoucí věřitelka do dražebního řízení. Jenom v tomto posledním případě mohlo by se říci, že ve vnuceném řízení dražebním pro vymáhajícího věřitele jako věřitele vedoucího tam se pokračuje, kde bylo v době zastavení, a že jej od té doby další, s výkonem exekuce spojené výlohy stíhají. Ježto však v tomto případě zastavení dražebního řízení nastalo na návrh vedoucího vymáhajícího věřitele Josefa J. dne 19. listopadu 1913, t. j. dne výkonu odhadu, a stěžovatelka v dražebním řízení nepokračovala, nezbývá nic jiného, než uložiti náklady dražby tomu věřiteli, na jehož návrh toto zavedeno bylo. Tím jest v daném případě vymáhající věřitel Josef J.
Na dovolaeí stížnost Josefa J. usnesl se c. k. nej vyšší soud takto:
Dovolací stížnosti se vyhovuje, usnesení v odpor vzaté se změňuje a nalézá se, že ani Josef J., ani firma J. KG. není povinna hraditi předem poplatky odhadní.
Výrok o nákladech na stížnost zůstává nedotčen.
Dlužníci Ant. a Fr. N. jsou povinni zaplatiti Josefu J. náklady na stížnost dovolací, upravené obnosem 29 K 30 h, do 14 dnů pod exekucí.
Důvody:
K vývodům stížnosti nelze přisvědčiti potud, pokud se snaží — 312 —
dokázati, že má firma J. K. G. uznána býti povinnou, složiti náklady na odhad, vzniklé během řízení dražebního.
Jelikož firma jmenovaná, jež přistoupila ku dražebnímu řízení, povolenému Josefu J., neučinila během lhůty, určené jí §em 206. ex. ř., prohlášení o pokračování v řízení, následkem čehož i ji stihl právní účinek zrušení exekuce, navrženého Josefem J. a nařízeného usnesením soudu exekučního dne 19. listopadu 1913, č. j. E 1016/13 / 4, nelze, alespoň při nynějším stavu věci, říci, že se v exekuci pro ni, v jejím zájmu pokračovalo. Přistoupilť během odhadního řízení, jež započalo dne 19. listopadu 1913 a bylo skončeno dne 1. prosince 1913, věřitel Dr. R. Ž. k řízení dražebnímu a pokračuje v něm také. Jest proto na bíledni, že jest provedený odhad jednak pro J. K. G. bezcenný, jednak pro exekuční řízení zahájené drem. Ž. nezbytný; není proto věcného důvodu, proč by měl tento sproštěn býti závazku ku složení poplatků na účet věřitele, jenž zájmu více nemá.
Že však nelze poplatky později vzniknuvší uložiti Josefu J., který žádal za zrušení řízení dražebního dříve ještě, než se s odhadem započalo, vyplývá z prosté úvahy, že by k odhadu nebylo došlo, kdyby byl po zahájení exekuce zůstal jediným vymáhajícím věřitelem, a že nemůže přece postaven býti hůře tím, že se jiným, od něho neodvislým věřitelům uzdálo, navrhnouti stejný způsob exekuce.
Ve smyslu úvah těchto bude věcí soudu exekučního, aby učinil další vhodná opatření stran vybrání sporných útrat odhadu.
Pokud jde o náklad na dovolací stížnost, nebylo lze vyhověti prvnímu návrhu Josefa J., aby náklad ten byl uložen firmě J. K. G., jelikož společnost tato nenavrhla, aby náklad na odhad byl uložen Josefu J., a jelikož jinak stížností svou dosáhla toho, že byla nákladu toho nadobro zproštěna. Naproti tomu nebylo překážky proti tomu, aby k náhradě nákladů na dovolací stížnost byli odsouzeni dlužníci, a zejména nebylo překážky té s hlediska §u 74., odst. 2. ř. ex., poněvadž se vyslovená tam praekluse může přece týkati jen takových exekučních útrat, které byl vymáhající věřitel s to účtovati během jednoměsíční Lhůty po zrušení exekuce. Arci musily však útraty ty značně býti sníženy, poněvadž předmět stížnosti rozsah dotyčného spisu ospravedlniti nedovede.
(Rozhodnutí c. k. nejv. soudu ze dne 17./3. 1914, R III 107/14.) A. K.

Citace:

Který z věřitelů vymáhajících má nésti náklady odhadu?. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 7, s. 328-330.