K výkladu § 159. nesp. říz.

R. J. vyslovil ve své závěti přání, aby jeho universální dědic, setník V. D., složil přiměřený obnos, z jehož úroků by slouženy byly — 34 —
zádušní mše za rodinu zůstavitelovu. Dědic při projednání pozůstalosti podal návrh odevzdání, ve kterém jemu složení takového obnosu (ve výši posud neurčené) se ukládá. Fin. prokuratura, byvši o tom zpravena a konsistoří zmocněna jako obnos na zřízení této mešní nadace potřebný (šloť o pět členů rodiny zůstavitelovy, a za každého měly býti slouženy do roka dvě mše sv.) oznámiti soudu sumu 1200 K, učinila tak navrhujíc, aby před vykázaným zaplacením tohoto obnosu s 5% úroky z prodlení ode dne úmrtí zůstavitelova (§ 685. obč. z.) k rukám příslušného farního úřadu listina odevzdací dědici vydávána nebyla (§ 159. nesp. říz.).
Dědic však zatím jinak se rozmyslil a prohlásil zvláštním podáním k soudu, že na tuto nadaci nic nezaplatí, protože prý zůstavitel vyslovil v té příčině pouhé přání, které prý jeho, dědice, nikterak nezavazuje, poněvadž odkaz musí se státi, má-li býti platný, ve formě nařízení.
Soud pozůstalostní na to zvláštním usnesením odkázal fin. prokuraturu s jejím nárokem na pořad práva, poukázav ji, aby do jednoho měsíce po pravomoci tohoto usnesení se u soudu vykázala, že spor zahájila, jinak že by pozůstalost bez ohledu na tento nárok byla projednána.
Neboť
jedná se v daném případě o sporný výklad závěti zůstavitelovy, tedy o spornou skutečnost a nemůže o tom býti rozhodnuto v řízení nesporném. O nějakém uznání odkazu dědicem nelze prý mluviti, poněvadž se tento ke složení takového obnosu jako nadace1 nezavázal.
Proti usnesení tomu podala fin. prokuratura rekurs, v němž poukazovala na to, že zákon nějakého poukazování odkazovníka na pořad práva, a to ještě do určité lhůty, nezná (§ 125. nesp. říz. týče se jen odporujících sobě přihlášek dědických) — usnesení, že tvrdí nemožnost »rozhodnutí« v řízení nesporném, jedním dechem však otázku, o níž jde, hned luští, a to ve smyslu pro dědice příznivém, ostatně nesprávně, poněvadž dědic návrhem svým případný formální nedostatek legatu napravil a návrhem odevzdacím často i závazky nové teprve se zakládají, návrh dědice pak výslovně přijat byl. Krajský soud rekurs tento zamítl z těchto
důvodů:
Přisvědčiti nutno sice názoru v rekursu uplatňovanému, že nelze tu použiti ustanovení §u 125. nesp. říz., ježto nejde tu o odporující přihlášky dědické. Jednať se skutečně o sporný výklad vůle — 35 —
zůstavitelovy ohledně způsobu splnění jeho nařízení legátů (sic), resp. o to, zavázal-li se dědic určitým způsobem, totiž složením potřebného obnosu na účel zůstavitelem označený legát splniti.
Ježto však pokračování v projednávání pozůstalosti jest odvislé od předchozího objasnění důležitých, důkazu potřebujících okolností sporných, které dle §u 2. čís. 7. nesp. říz. pouze v řádném sporu provedeno býti může, musil soud pozůstalostní účastníky ve smyslu cit. ustanovení nesp. říz. na pořad práva poukázati.
Přidělil-li při tom pozůst. soud procesní úlohu žalobce fin. prokuratuře, učinil tak zajisté zcela právem, ježto ona pro zbožný odkaz práva se domáhá, a jest na ní, aby platný právní titul pro svůj nárok prokázala.
Nutným následkem tohoto odkázání na pořad práva bylo jednak vzhledem k ustanovení §u 2. č. 9. nesp. říz. současné určení přiměřené lhuty ku podání žaloby, jednak prozatímně zastavení dalšího projednávání pozůstalosti. Proti tomuto rozhodnutí podala fin. prokuratura mimořádný rekurs dovolací k nejvyššímu soudu, poukazujíc na vyloženou nezákonnost, resp. nepoužitelnost cit. ustanovení § 2. čís. 7. a 9. nesp. řízení — jelikož čís. 7. 1. c. neukládá vůbec soudu za všech okolností odkazování na pořad práva, naopak rozhodování sporných otázek právních i v řízení nesporném dopouští, rozhodnutí takové pak zde docela snadné jest, čís. 9. 1. c. pak sem vůbec se nehodí, poněvadž praví, že tam, kde dávání lhůt je přípustno, sluší proti stranám užiti donucovacích prostředků, stanovených v §u 19. nesp. říz., t. j důtek, pokut, vězení a kurátorů, kterýchžto prostředků zajisté proti c. k. fin. prokuratuře právě tak málo lze užiti, jako proti nějakému věřiteli pozůstalostnímu, jehož postavení legatařovu postavení se rovná. Návrh odevzdací, že nelze libovolně a jednostranně měniti a poukazovati toho, kdo se ho drží na pořad práva proti tomu, kdo jej chce rušiti.
Nejvyšší soud tomuto mimoř. rekursu dovolacímu částečně vyhověl, změniv usnesení v odpor vzaté v ten smysl, že má z něho odpadnouti určení lhůty pod následky jinakého projednání pozůstalosti bez ohledu na návrh na složení nadačního kapitálu. Prvému soudci nařízeno, aby až do vyřízení rozepře uložil dědici zajištění sporného obnosu.
Důvody:
Fin., prokuratura v zastoupení mešní nadace, která dle jejího názoru má býti založena, činí nárok na zaplacení nadačního kapitálu 1200 K, a opírá nárok ten jednak o závěť zůstavitelovu, jednak o prohlášení dané univ. dědicem v předloženém návrhu odevzdací listiny. Univ. dědic popírá nárok a uvádí m. j., že zůstavitel nepomýšlel — 36 —
na zřízení mešní nadace2 ježto se držel podobných v rodině se vyskytujících ustanovení testamentárních, která »neměla za následek zřízení nadace.«3
Za tohoto stavu věci záviselo rozhodnutí o vzneseném nároku, k němuž dle §u 159. nesp. říz. dlužno při projednávání pozůstalosti přihlížeti, nikoliv pouze na probrání sporných otázek právních, nýbrž také na okolnostech skutkových, které se nedají objasniti bez řádného řízení průvodního. Nebylo tu tudíž předpokladů, za nichž podle §u 2. čís. 7. nesp. říz. bylo by se mohlo zahájiti právní projednání, jehož se dovolací rekurs domáhá, nýbrž byla právem strana nárok vznášející poukázána na pořad práva.
V tomto směru nemůže tudíž býti řeči o nějaké zřejmé nezákonnosti. Arci ale jest tomu tak ohledně dodatku, jímž fin. prokuratura poukázána, aby do jednoho měsíce po právomoci usnesení se vykázala, že zahájila spor, jinak že by pozůstalost byla projednána bez ohledu na její návrh.
Neboť pro tuto výzvu a pro tuto sankci nedostává se v zákoně naprosto žádného podkladu, a jmenovitě jest pochybeným poukaz na ustanovení §u 2. čís. 9. nesp. říz., ježto tam jedná se toliko o takové příkazy, na jichž uposlechnutí nutno naléhati použitím zák. donucovacích prostředků §u 19. nesp. říz. Slušelo proto dle §u 16. nesp. říz. v tomto bodu dovolacímu rekursu vyhověti a v odpor vzatý dodatek odstraniti.
Zároveň však bylo dlužno v úvaze, že dle zvláštního předpisu §u 159. nesp. říz. před vykázaným zaplacením neb zajištěním odkazův určených na nadace neb jinak ke zbožným účelům nesmí se státi odevzdání pozůstalosti, že fin. prokuratura, jakožto úřad povolaný k zastupování nadací, které se mají zříditi, spatřuje právní důvod svého nároku v takovém odkazu, tudíž pro případ jejího zvítězení nutno se postarati o opatření odpovídající cit. předpisu, naříditi pozůstalostnímu soudu vzhledem k tomu, že univ. dědic učinil návrh na brzké vydání odevzdací listiny, aby podle závěrečné věty §u 2. čís. 7. nesp. říz. dbal o to, aby až do vyřízení rozepře byla dána jistota.4
(Rozhodnutí c. k. nejv. soudu ze dne 24. června 1914 č. R 46/14 / 2). Dr. Peka.

Pozn. zas Pojmenování resp nepojmenování takové patrně nerozhoduje, jsou-li tu všecka kriteria nadace (§ 646. obč z.).
Pozn. zas. Nesprávnost ba svévolnost tohoto tvrzení leží dle toho, co shora uvedeno, na jevě.
Pozn. zas. Takové nedopatření v jiných případech, kdyby i skutečně bylo k němu došlo, bylo by patrně zde úplně lhostejno.
Co ale s jistotou, nepodá-li teď fin. prokuratura žaloby vůbec, aniž by soudu úmysl, od žaloby upustiti, ohlásila? Red.

Citace:

K výkladu § 159 nesp. říz.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 1, s. 51-54.