Příspěvek k výkladu §§ 294. a 308. ex. ř. Žalobce, jehož pohledávka po zahájeném sporu, byla pro pohledávky více věřitelů zabavena a k vybrání přikázána, neztrácí aktivní legitimace a jest oprávněn ve sporu pokračovati. (Rozh. nejv. soudu z 2. prosince 1914, R III 383/14.)

Žalobou u okresního soudu ve Z. dne 4. června 1913 podanou domáhal se Š. zaplacení své pohledávky 346 K 06 h na svém dlužníku S.
Při roku o žalobě nařízeném dne 16. června 1913 činil žalovaný námitky mentální, a teprve při pozdějším roku učinil také námitku, že žalobci nedostává se legitimace k žalobě, ježto byla zažalovaná pohledávka pro pohledávky různých věřitelů zabavena a k dobytí pohledávek těchto věřitelů k vybrání přikázána. Toto zabavení a — 218 —
přikázání k vybrání stalo se po dni podané žaloby, žalobce to připustil a změnil žalobní prosbu v ten rozum, že zažalovaná pohledávka nemá býti zaplacena žalobci, nýbrž že žalovaný má býti uznán povinným, aby složil zažalovanou pohledávku s úroky a útratami’ do soudního uschování.
Změna žalobní prosby nebyla prvním soudem připuštěna, ježto žalobce není k této změně oprávněn, a žaloba byla zamítnuta, a nebylo o mentálních námitkách žalovaného dále jednáno. Důvody:
Nesporno jest, že žaloba, kterou se domáhá žalobce zaplacení své pohledávky, byla podána dne 4. června 1913 a že věřitelům byla tato pohledávka pro jich pohledávky teprve později zabavena a jim k vybrání přikázána; rovněž je nesporno, že žalobce byl v době zahájení sporu dle § 1. c. ř. s. způsobilým a oprávněným k této žalobě.
Kdyby byl žalobce podal žalobu svou v době, kdy jeho pohledávka byla již pro pohledávky jiných věřitelů zabavena a jim k vybrání přikázána, tedy jest za to míti, že žalobci nepřísluší právo, aby tuto pohledávku vymáhal žalobou.
Žalobce není nezpůsobilým k zahájení sporu, jemu pouze schází legitimace k věci, neboť dle § 308. ex. ř. jest oprávněn jediné vymáhající věřitel pohledávku zažalovati, jakmile jemu byla k vybrání přikázána, a jest postavení dlužníka, t. j. žalobce, jehož pohledávka zabavena a přikázána byla, totožné jako postavení kridatáře v konkursu, kterému rovněž odňata jest disposice pohledávkou a také právo její zažalování po vyhlášení konkursu. V daném případě však jest otázkou, zda má na spor již zahájený zabavení a přikázání k vybrání pohledávky žalobou vymáhané stejný nebo vůbec a jaký vliv.
Dle § 294. ex. ř. má zabavení pohledávky účinek ten, že dlužníku jest zakázáno každé opatření ohledně jeho pohledávky. Dle § 308. ex. ř. pak jest pouze příkazní věřitel oprávněn pohledávku tuto zažalovati. Uváží-li se tyto dvě zásady, tedy plyne z nich, že přikázáním pohledávky zažalované k vybrání ztrácí dlužník příkazního věřitele, t. j. žalobce, své právo ve sporu pokračovati, tedy pohledávku dále vymáhati. Že není dlužník příkazního věřitele, žalobce, oprávněn ve sporu pokračovati, plyne již z toho, že ani smíru uzavřití nemůže, neboť jest mu každá disposice pohledávkou zabavenou a přikázanou dle § 294. ex. ř. zakázána.
Ježto přikázáním k vybrání propůjčeno jest právo k žalobě věřiteli příkaznímu, konkuruje tu předchozí právo k žalobě dlužníkově před přikázáním s právem příkazního věřitele, jemu po žalobě podané přikázáním pohledávky k vybrání dle § 308. ex. ř. propůjčeným a na tuto konkurenci obou práv žalobních jest v každém období sporu zřetel bráti a proto nelze ani dodatečnou změnu žalobní prosby se strany dlužníka jako žalobce vystupujícího připustiti a jest nutno žalobu i s žalobní prosbou pro ztrátu práva k žalobě na straně dlužníkově, nastalé přikázáním pohledávky jeho, zamítnouti. — 219 —
Tak také Neumann uvádí v komentáři k exekučnímu řádu, str. 897, repertorium nálezů č. 220 rozhodnutí nejv. soud. dv. z 15. května 1913, č. j. Rv I 462/13, Právník, str. 450, r. 1913 a rozhodnutí nejv. soud. dv. z 5. dubna 1906, č. 4530, Gl. Ung. č. 3379.
K odvolání žalobce zrušil c. k. krajský soud v U. H. jako II. stolice rozsudek, připustil změnu žalobní prosby v tom směru, aby uznáno bylo právem, že žalovaný jest povinen složití zažalovanou pohledávku i s úroky a útratami do soudního uschování, a nařídil prvnímu soudci, aby nehledě k zamítavému důvodu ve sporu tomto, jakmile usnesení toto v moc práva vejde, ve sporu pokračoval a nové rozhodnutí vynesl.
Důvody: Odvolání jest opodstatněno. Rozsudek první stolice zakládá se na nesprávném posouzení po stránce právnické, z něhož vyplynula též vada neúplnosti řízení. Není pochybnosti, že byla-li pohledávka přikázána k vybrání, jest ku vymáhání jejímu žalobou legitimován pouze vymáhající věřitel. Přikázáním vstupuje vymáhající věřitel v plná práva dlužníkova; on jest mandatářem dlužníkovým, kterýžto poslednější bez ohledu na přikázání zůstává majitelem pohledávky. To plyne z ustanovení § 308. ex. ř., jež oprávňuje jediné vymáhajícího věřitele, jemuž pohledávka byla přikázána, pohledávku tu jménem a v zastoupení dlužníka, nebyla-li v čas zaplacena, žalovati.
Jinak se však věc má, byla-li teprv po zahájeném sporu pohledávka zabavena a přikázána vymáhajícímu věřiteli k vybrání. Ze spisů exekučních plyne, že zažalovaná pohledávka byla ku vybrání přikázána až po zahájeném sporu. Tu neztrácí dlužník aktivní legitimaci ku pokračování ve sporu již zahájeném. Vymáhající věřitel, jemuž byla pohledávka přikázána, může své zájmy chrániti jen intervencí ve smyslu §§ 16., 18. a 20. c. ř. s. On musí spor zahájený přijati v tom stavu, v jakém jest. To plyne také z ustanovení § 234. c. ř. s. Vymáhající věřitel by v případě takovém nemohl ani podati žalobu samostatnou, neboť by mu právem mohla býti namítnuta rozepře zahájená. Žalující dlužník tedy přes přikázání zůstává aktivně legitimován ku pokračování ve sporu. Byl tudíž žalobce oprávněn učiniti návrh na změnu žalobní prosby. Návrh ten pak bylo vyříditi příznivě i přes ohradu žalovaného, neboť změna ta nemá v zápětí žádné ztížení nebo protahování sporu (§ 235. c. ř. s.). Změna ta však odpovídá také stavu věci, neboť složením zažalovaného Obnosu k soudu nejsou nikterak zájmy vymáhajících věřitelův ohroženy, tím dlužník řečenou pohledávkou na úkor věřitelů, jimž byla přikázána, nijak nenaložil. Vždyť, když obnos je u soudu složen, není žádné překážky proti vybrání; mimo to § 307. ex. ř. oprávňuje poddlužníka, že může dlužný obnos složití k soudu, čímž své povinnosti jest sproštěn. — 220 —
Stížnosti žalovaného proti tomuto usnesení II. stolice nevyhověl c. k. nejvyšší soud a to z těchto důvodů:
Žalovaný tvrdí, že si žalobce ve svém odvolání nestěžoval do usnesení prvého soudce, pokud jím byla zamítnuta žádaná změna prosby žalobní, a že tedy odvolací soud, připustiv tuto změnu, překročil žádost, v odvolání vznesenou.
Při těchto vývodech vychází však žalovaný z předpokladu, spisům odporujícího, ježto si žalobce výslovně stěžoval do toho, že nebyl připuštěn jeho návrh na soudní složení zažalovaného obnosu místo na jeho zaplacení, a poněvadž žalobce také svůj návrh odvolací přizpůsobil v ten smysl, aby byl rozsudek prvého soudce zrušen a prvému soudci bylo uloženo jednání dle změněné prosby žalobní.
Dovolatel dolíčuje dále, že návrh na soudní složení zažalovaného obnosu nemá zákonného podkladu, neboť dle § 1425. a § 307. ex. ř. jest prý složení k soudu právem dlužníka, nikoliv však povinností jeho, a jest prý dlužník jen v jediném případě povinen složiti k soudu pohledávku, byla-li totiž zabavena více věřiteli a žádá-li o to vymáhající věřitel, jemuž byla přikázána k vybrání.
Tento názor není však případný, ježto v žádosti o zaplacení k rukám žalobce jest přece zahrnuto též minus, totiž složení zažalovaného obnosu k soudu, a poněvadž v tomto případě byla pohledávka skutečně zabavena více věřiteli (E 412/13, E 537/13, E 795/13) a byla věřitelům těm přikázána k vybrání. Dále uvádí odvolatel, že žalobce nesměl pokračovati v započatém sporu, ježto mu bylo při zabavení pohledávky dle § 294. ex. ř. zakázáno jakékoliv nakládání jí, zvláště její vybrání a tedy také její vymáhání, takže prý byla žádost žalobní právem zamítnuta.
Tento názor jest nesprávný.
Účelem přikázání pohledávky k vybrání jest uspokojení vymáhajícího věřitele, leč tento musí přijati pohledávku v tom stavu, v jakém jest v době vedení exekuce. Tomuto účelu se vyhoví tím, že na místo prosby o zaplacení vstoupí nyní jedině přípustná žádost o složení. Poukaz na to, že dlužníku musí se po přikázání odníti vedení sporu, ježto by věrolomným jednáním mohl poškoditi vymáhajícího věřitele, není rozhodným, ježto — jak již podotkl případně odvolací soud — vymáhající věřitel může jako intervenient vstoupiti do sporu a takto kontrolovati vedení sporu dlužníkem. Žalobce musil učiniti zadost vedeným exekucím a učinil tak tím, že místo placení žádal jen složení pohledávky k soudu.
Bylo proto stížnosti odepříti úspěchu.
Dodati jest, že spor tento skončil, aniž by se byl který vymáhající věřitel jako intervenient přidružil, smírem mezi oběma spornými stranami, dle něhož se zavázal žalovaný, že zaplatí žalobci polovici zažalované pohledávky a polovici útrat, nikoliv však složením k soudu, nýbrž žalobci samému. Okres. s. Mlejnek.

Citace:

Příspěvek k výkladu § 294. a 308. ex. ř.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 5, s. 235-238.