Rozsah věna určují majetkové poměry osoby k dotaci povinné v době uzavření sňatku žadatelky.

K žádosti F. H. vyměřil usnesením ze dne 8. srpna 1914 Nc I 475/14 / 8 okresní soud v B. k doplnění jejího svým časem obdrženého věna obnos 10000 K vůči její matce F. P.
Do usnesení podaly obě strany stížnost, žadatelka z toho důvodu, že odhad majetku F. P., který prvý soudce vzal svému usnesení za základ, byl neúplný a nedostatečný a že následkem toho dospěl — 166 —
prvý soudce k příliš nízké cifře určeného věna; F. P. pak z toho důvodu:
1. Že její dcera F. H. od té doby, co se provdala před 24 lety, nikdy nežádala doplnění věna, které jí tehdy bylo poskytnuto, že naopak při svém výslechu dne 20. června 1914 sama výslovně prohlásila, že pro svou osobu jest spokojena s tím, co při sňatku věnem obdržela.
2. Že pro rozhodnutí o návrhu F. H. směrodatné jest jmění její (F. P.), jak bylo v době provdání se dcery a že toto jmění tenkráte bylo nepatrné;
3. ostatně, že již v březnu 1914 postoupila svůj ½lán ve S. č. 6. své druhé dceři J. K., že jest nyní odkázána jen na to, co si při odstupu toho ½ lánu v notářském spisu pro sebe vyhradila a že vzhledem k stavu svého jmění v době podání návrhu F. H. není vůbec s to, aby dceři přidala ještě něco na věno.
F. P. navrhla, aby byla vůbec sproštěna povinnosti doplniti věno F. H-ové, po případě aby prvým soudcem vyměřený doplněk 10000 K byl snížen.
Rekursní soud stížnosti žadatelky nevyhověl, rekursu pak F. P. vyhověl a změnil v odpor vzaté usnesení v ten rozum, že návrh F. H., aby jí proti matce bylo vyměřeno a určeno další přiměřené doplnění věna, pro tentokráte zamítl z těchto
důvodů:
Soud rekursní nesdílí názor stěžovatelky F. P. pod č. 1. a 2. uvedený, neboť i když F. H. se dříve o zvýšení věna nehlásila, nepozbyla tím ještě práva požadovati takového zvýšení. Ustanovením zákona, že osobám v § 1220. obč. z. jmenovaným nastává povinnost, aby při provdání dceři daly věno, jest stanovena pouze doba, kdy nejdříve oprávněná má právo žádati věno, t. j. kdy nárok na věno povstává. Pokud však manželství trvá, volno dceři právo to i později k platnosti přiváděti; to vyplývá již z účelu, kterému věno slouží.
Není správné, že pro povinnost rodičů směrodatný jest stav jmění v době, kdy byl sňatek uzavřen; ať se žádá věno kdykolvěk, ať při uzavření sňatku, ať později, tu mají rodiče dle stavu svého majetku v době žádosti o věno je dáti. Jest tedy rozhodna doba učiněného návrhu. Na tom nemění nic ustanovení § 981. obč. z., neboť domnělé zkrácení dílu povinného nemá co činiti s otázkou, o kterou zde jde. Právě proto pak nelze přehlédnouti námitku F. P. ad 3. uvedenou, v níž dovolává se toho, že její dcera F. H. beztoho dostala dostatečné a přiměřené věno. V té příčině jest nesporná, že F. P. notářským spisem ze dne 30. března 1914 odstoupila své druhé dceři J. K. ½lán č. 6 ve S., vyhradivší si toliko pro sebe a svého manžela výměnu oceněnou obnosem 3000 K a pak dále pro sebe užívání role kat. č. 106 ve S. v ceně 300 K a že jí následkem — 167—
toho v době podání žádosti dcery F. H., t. j. dne 18. června 1914 nebylo možno, ještě něco na doplnění věna poskytovati. Nesporno jest také, že notářský spis byl dne 17. srpna 1914 knihovně proveden.
Přes to však nelze sdíleti názoru prvého soudce, že v době, kdy F. H. žádala o doplnění věna, řečený pololán byl částí jmění k dotaci povinné osoby. První soudce přehlíží, že jmění ve smyslu § 1220. obč. z. znamená soubor hospodářského statku, s kterým povinný nakládati může a z kterého věno poskytovati má. Tento hospodářský statek není totožný s pojmem knihovního vlastnictví. I když řečená notářská smlouva knihovně ještě provedena nebyla a přes to, že dle § 431. a násl. obč. z. vlastnického práva k věcem nemovitým nabýti lze jen knihovním vkladem, nemůže býti pochybnosti, že, nebyla-li smlouva uzavřena jen na oko, pololán č. 6 přestal býti součástí jmění, s nímž mohla F. P. dále volně nakládati. Že tento výklad pojmu jmění správný jest, tomu nasvědčuje také § 1227. obč. z., dle kterého může se za věno dáti všechno, co na jiného převésti a čeho užiti lze, a tento předpoklad ohledně pololánu č. 6 patrně již dán není. Že notářská smlouva, kterou J. K. řečené usedlosti nabyla, byla uzavřena pouze na oko, stěžovatelka sama ani netvrdí; ve spisech není pro to také žádné opory, naopak již dle poměru, v kterém se nyní F. P. nachází, jednak k dceři H., jednak k dceři K., jest patrno, že smlouva ta nebyla nikoliv učiněna jen na oko.
Tím také padá základ, ze kterého první soudce při vyměření žádaného doplnění vycházel, a již to musí míti v zápětí, že o zvýšení věna, jak si to přeje F. H., nemůže býti ani řeči.
Co pak se týče otázky, zda-li F. H. — nehledě k pololánu č. 6 — přísluší snad alespoň vůbec nějaké doplnění již obdrženého věna, tu nutno poukázati na následující; Jak již shora bylo uvedeno, jest směrodatným pro objem dotačního povinnosti stav majetku k dotaci povinného včas uplatňování dotačního nároku. Má-li F. P. mimo to, co si dle zmíněného spisu notářského ještě ponechala, nějaké další jmění, nebylo provedeným šetřením zjištěno. Ve své žádosti tvrdí ovšem F. H., že F. P. prodala ještě letos 20 měr polí, za které utržila 8000 K a že mimo to má ještě hotových vkladů ve výši jí neznámé. Důkaz však, že F. P. utržené peníze ještě má k disposici a že vůbec vklady má, proveden nebyl. Vzhledem k tomu, že nebylo prvým soudcem zjištěno, že F. P. ani úspor ani hotových peněz nemá, nezbylo než pro tentokráte vycházeti z toho stanoviska, že F. P. mimo jmění, jež si notářským spisem vyhradila, jiného nemá. Uváží-li se pak, že F. H. dle tvrzení F. P. dostala na účet věna, když se vdávala, na hotovosti 2000 K, dvě krávy v ceně 600 K, desky na nábytek, později dvakráte po 100 K a v menších obnosech nejméně 1200 K, tak že obdržela od matky na účet věna 4000 K, není návrh F. H. na doplnění věna svého času obdrženého nikterak odůvodněn. — 168 —
Dovolací stížnost F. H. c. k. nejvyšší soud částečně zavrhl, částečně jí nevyhověl z následujících
důvodů:
Pokud F. H. ve své dovolací stížnosti žádá, aby jí byl přiřknut vyšší obnos, nežli jí přisoudil prvý soudce, jest stížnost její mimořádným prostředkem opravným, který jest nepřípustný, ježto dle spisů není zde podmínek § 16. cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z.
Eventuální prosba dovolací stížnosti, aby bylo obnoveno usnesení prvého soudce, jest neodůvodněna. Praví-li zákon v § 1220. obč. z., že rodiče, resp. děd a bába, jsou povinni dáti dcerám resp. vnučkám při jejich provdání se věno jejich stavu a jmění přiměřené, praví se tím tolik, že tento nárok existuje v době uzavření sňatku a že se může vymáhati. Jeho rozsah určují majetkové poměry osoby k dotaci povinné, a to v téže době.1 Když splatný nárok na poskytnutí věna nebyl ihned uplatňován, nemůže to míti vzápětí, že se snad čekáním zvětší; naopak bylo-li opomenuto nárok ten uplatňovati, může to míti za následek, že nastane snížení, ježto dlužno přihlíželi k zásadě, že osoba k dotaci povinná nesmí býti ohrožena ve své existenci. Tyto vůdčí zásady" vedou zvláště k tomu, že nevěsta, která při svém provdání se obdržela přiměřené věno, později — i když by se majetkové poměry osoby k dotaci povinné byly podstatně zlepšily — není oprávněna činiti nárok na zvětšení. Přípustný jest jen nárok na doplnění, nebylo-li věno dáno v přiměřené výši, a jest tedy přípustná jen žádost o doplnění toho, co nevěsta byla oprávněna žádati při svém provdání se.
Nesporno jest pak, že F. H. dostala při svém sňatku v r. 1891 od své. matky věno pozůstávající ze 2000 K v hotovosti, ze dvou krav v ceně 400 až 600 K a rozličných věcí domácích. Dala-li F. P., jak tvrdí, své dceři doplňkem věna ještě dalších 1400 K, musí se ponechati stranou, ježto se v tomto bodě udání účastníků rozcházejí.
Každým způsobem zaujímá však F. P. stanovisko, že v r. 1891 nemohla své dceři dáti více, nežli jí skutečně dala. Tvrdí, že její stav majetkový byl tehdy kritický a že sluší připisovati jen finanční podpoře jejího druhého manžela, jeho obezřetnému a úspěšnému vedení hospodářství, jakož i jiným příznivým okolnostem, mohla-li nejen udržeti svou usedlost, nýbrž dokonce dosíci i značného rozmnožení svého jmění. O majetkovém stavu F. P. v r. 1891 nemohla F. H. udati nic přesného, co uvádí, jsou pouze domněnky bez důkazů.
Nedokázáno-li tedy, že F. H. nebylo dáno v r. 1891 přiměřeného věna, nemůže býti zjištěn nárok na doplnění jejího věna, na doplacení toho, k čemu byla tehdy její matka ještě povinna. — 169 —
Celá akce F. H. jest ve skutečnosti jen pokusem odporovati notářské smlouvě ze dne 30. března 1914, kterou F. P. přenesla svou usedlost na druhou dceru J., provd. K. a učinila i jinaká majetková opatření; k tomu však ustanovení §§ 1220. a násl. obč. z. neposkytují žádné opory.
(Rozhodnutí c. k. nejv. soudu ze dne 5. ledna 1915 R III 411/14 / 1.) —rcn—

Opačně rozhodovala dosavadní prakse. Nehledně k četným jiným rozhodnutím, viz rozhodnutí nejv. soudu ze dne 3. června 1913 R II 548/13 v Právníku r. 1913 str. 752., dle něhož výše a splatnost požadovaného věna posuzuje se dle doby vznešeného nároku. Pozn. zasíl.

Citace:

Rozsah věna určují majetkové poměry osoby k dotaci povinné v době uzavření sňatku.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 4, s. 183-187.