Učitelé-vdovci a nový zákon o učitelských platech.Profesoři Dr. Karel Engliš a Dr. Frant. Weyr.Pod hořejším záhlavím uveřejnil prof. Dr. Karel Engliš v Lid. Nov. ze dne 21. ledna 1914 článek, jehož podstatné kusy pod čarou — 64 —otiskujeme, a který zavdal prof. Dru. Weyrovi popud k několika poznámkám a prof. Dru. Englišovi k odpovědi na ně. Diskussi tuto zde otiskujeme.1I.Prof. Dr. František Weyr:Po stránce právnické zajímavý článek kol. prof. dra. Engliše nutká mne, ježto s důsledky jím vyvozenými nelze mi úplně souhlasiti, k několika poznámkám. — 65 —Moravský zákon o učitelských platech přiděluje učitelům příhytečné dle dvou samostatných stupnic, dle toho, jsou-li ženatí čí svobodní. Prof. Engliš správně poukazuje k tomu, že nastává otázka, jaké právní postavem mají učitelé-vdovci, o nichž zákon výslovné nemluví, a pokusil se tudíž vyvoditi ze smyslu zákona pro tuto skupinu per analogiam platné zásady v příčině příbytečného. Dospěl k výsledku, že »přísluší bezdětným vdovcům přřbytečné dle § 8. jako učitelům svobodným, a vdovcům s dětmi jako učitelům ženatým — 66 —Souhlasím s vývody kol. Engliše po stránce věcné, t. j. zdá se mi býti řešení jeho spravedlivé, a nelze pochybovati o pravděpodobnosti, že by zákon, kdyby výslovně byl na vdovce pamatoval, skutečně byl přijal zásadu kolegy Engliše; nesouhlasím s ním však po stránce formální, t. j. nestačí mi pro daný případ důkaz, jak by si zákonodárce pravděpodobně asi vedl (a více než pravděpodóbnost ovšem dokázati nelze), kdyby nějakou otázku, kterou ve skutku nerozřešil, byl výslovně upravil, jako argument, že ona otázka de lege lata tak upravena jest.V případech podobných mluvíme všeobecně o mezerovitých zákonech či o mezerách v právu. Přesněji dlužno však rozlišovati dvě skupiny, a to jednak případy, ve kterých se jedná o otázky, které zákon řešiti ani nechtěl, ba nemohl, v druhém případě o takové, které zákon zajisté řešiti chtěl a mohl, na něž však z různých důvodů (přehlédnutím, nedbalostí atd.) zapomněl. Typus prvního zákona jest zákon zastaralý, typus druhého však zákon špatný, nedokonalý a p. Tak jeví se náš zákon občanský resp. trestní zastaralým, ježto nechtěl resp. nemohl řešiti na př. otázku vlastnictví resp. krádeže elektrického proudu, tak jeví se na druhé straně skoro všecky naše zákony více méně špatnými či nenedokonalými, ježto výklad resp. užití jich v mnohých případech činí obtíže. Jest nyní otázkou, jak smí, pokud se týče má se chovati v obou případech vykladač a vůbec ten, jenž zákona v životě užívati má (tedy praxe). Stěžejným principem pro oba případy ovšem jest, že to, co zákonem stanoveno jest, platí, třeba by dle názoru vykladače bylo špatné, nespravedlivé atd. Korigovati tedy zákon v tomto směru nelze. Běží-li však o otázku výslovně nerozřešenou, nesmí se i tu vykladač postaviti na stanovisko zákonodárcovo a doplňovati jej. Jinak by, jak právníci říkají, uvažoval de lege ferenda a nikoliv de lege lata. Z tohoto pravidla platí však dle všeobecné nauky právní výjimka toliko pro případ zákonů zastaralých. Zde přiznávám vykladači právo, aby jaksi supploval zastaralého zákonodárce, čímž řečeno jest, že musí si utvořiti úsudek o tom, jak by asi zákonodárce se byl zachoval, kdyby otázku, o které se mu ani nezdálo (na př. krádež elektrického proudu), dle svých názorů právních byl řešil. Podobného práva však nelze připustili vůči zákonu špatnému a nedokonalému. Vzpomeňme jen, co by to znamenalo, kdybychom u nás v Rakousku, kde zákonodárná technika tak nedokonale jest vyvinuta, přiznali úřadům a soudům právo »legis corrigendi či supplendi gratia!« Znamenalo by to v mnohých a mnohých případech povýšení úředníka zákon vykonávajícího přímo na zákonodárce. Z toho plyne, že s nedokonalými a špatnými zákony musíme se smířiti a hleděti je vhodnou interpretací učiniti snesitelnějšími. Touto interpretací míním výklad takový, aby sporná a zákonem zapomenutá otázka rozřešena byla — 67 —tak, jak toho celkový obsah zákona vyžaduje (a nikoliv tak, jak by ji zapomětlivý zákonodárce po případě byl rozřešil). Naproti tomu znamená užití analogie skutečné tvoření nových právních zásad či pravidel, kterých vyžaduje pokročilá doba vůči zastaralému zákonu. (Náš zákon byl by na př. zastaralým, kdyby v době jeho vzniku platil předpis, že »vdovci«-učiteli býti nemohou, který však pozdějším zákonem byl zrušen. V tomto případě by zákon o příbytečném na vdovce nechtěl a nemohl pamatovati.)Užijme nyní toho, co bylo řečeno o interpretaci a analogii, na náš případ. Jisto je, že náš zákon o možnosti učitelů-vdovců věděl, a jisto jest, že jejich právní poměry upraviti chtěl. Srovnání s naším příkladem o elektrickém proudu tudíž selhává a musí ten, kdo chce o těchto poměrech na základě zákona rozhodnouti, prostě předpokládati, že zákon je upravil. Neboť jinak je vůbec každé rozhodování (t. j. subsumování konkrétního případu pod abstraktní zákonné pravidlo) nemožné; ovšem i to, které by vdovcům přebytečné vůbec odepřelo; vždyť i takové rozhodnutí nemůže znamenati úsudek, že vdovcům příbytečné nepřísluší, protože zákon na ně zapomněl, nýbrž protože zákon jim ho nepřiřknul. Z právě uvedeného předpokladu, jakož i z konkrétního obsahu zákona, který co do výše příbytečného zná pouze dvě skupiny, plyne důsledně, že musíme, zavrhneme-li případ odmítnutí vdovců vůbec jakožto zřejmě proti úmyslu zákona, zařaditi vdovce prostě mezi ženaté nebo svobodné učitele. A zde nezdá se volba mezi oběma eventualitami těžkou. Pojmy »ženatý« a »svobodný« možno ovšem vykládali různě; v našem případě nutno je vyložiti tak, abychom dostali vdovce pod jeden z obou pojmů. Pojem »svobodného« může znamenati jednak toho, kdo nežije v manželském svazku, pak ale také každého, kdo neuzavřel smlouvy manželské, podobně značí pojem »ženatého« buď toho, kdo na základě manželské smlouvy žije ve svazku manželském, nebo toho, kdo manželskou smlouvu uzavřel, nehledě k tomu, zdali skutečně v manželském svazku (již nebo ještě) žije. Touto poslední interpretací získáme možnost subsumovati i vdovce i rozvedené pod širší pojem »ženatých« (kteréhožto pojmu v t. zv. obecné mluvě ovšem v užším smyslu užíváme). Profesor E. operuje ve svém článku účelem, který sledoval zákonodárce, roztřídiv učitele na svobodné a ženaté. Jest zajisté pravda, že účelem nebo-ii pohnutkou zákonodárce bylo přiřknouti ženatým vyšší příbytečné ne proto, že uzavřeli smlouvu manželskou, nýbrž proto, že následkem uzavření oné smlouvy mají větší výlohy než svobodní. Avšak dle mého názoru nelze při výkladu práva podobným způsobem s účely zákonů operovati. Nelze na př. přiznání menšího příbytečného vdovcům bezdětným beze všeho odňvoduovati nespornou jinak intencí zákonodárce, spořili pokud možná s prostředky finančními. Rozhodnými jsou při výkladu naopak pouze — 68 —prostředky (legislativně technické), jichž zákonodárce užil, alby účelu svého dosáhl. A takovým prostředkem bývá především stanovení určitých lehce a nesporně zjistitelných znaků, kterými jednotlivé pojmy se v zákoně roztřiďují. Neprohřešujeme se tudíž nijak proti této zvyklosti zákonodárce, když i v našem případě prohlásíme za rozhodný onen formální moment uzavření smlouvy manželské. Vždyť zákon netřídí nijak dle toho, zda-li někdo skutečně v manželském svazku žije, má-li skutečně samostatnou domácnost, má-li děti a kolik, či nemá-li žádných, je-li rozveden čili nic, má-li soukromé jmění či nic — ačkoliv všecky tyto skutečnosti jsou velice rozhodný pro finanční zatížení jednotlivých učitelů. Sleduje svůj účel, shora uvedený, předpokládá prostě, že stanovením onoho formálního kriteria zasáhne většinu případů, které zasáhnouti chtěl. To platí pro veškery skupiny učitelstva, tedy také pro vdovce. Z toho však plyne, že při výkladu zákona žádný z oněch uvedených momentů mimo onen formální rozhodným býti nemůže. A nelze mi tudíž přisvědčiti názoru, že by okolnost, má-li vdovec děti či ne, mohla býti rozhodnou pro jeho právní poměry ve příčině přibytečného. Neboť tím zavedli bychom zcela novou zásadu do zákona, která v něm obsažena není. Je možno, ba pravdě podobno, že by snad zákonodárce, kdyby na vdovce nebyl zapomněl, při sledování svého účelu podobného třídění skutečně byl užil — ve skutečnosti ho však neužil.II.Prof. Dr. Karel Engliš:Kol. Weyr v podstatě jednak popírá možnost užití v daném případě analogie, poněvadž běží o zákon špatný a nikoli zastaralý, jednak, používaje jiných prostředků vykládacích, dospívá k jinému praktickému důsledku nežli já.Pokud se týče otázky, možno-li v daném případě užíti analogie, tu mám za to, že rozdíl vytčený prof. Weyrem mezi zákonem zastaralým a neúplným nemůže býti rozhodným pro řešení otázky té. Prof. Weyr spatřuje v analogii tvoření nových právních zásad, uvažování de lege ferenda, nikoli právo »legis corrigendi či supplendi gratia«, právo, jež povyšuje de lege lata úředníka zákon vykonávajícího přímo na zákonodárce. Takového práva němá soudce nikdy, ani vůči zákonu zastaralému, a takového práva by mu nemohla dáti žádná všeobecná nauka právní, jak praví kol. Weyr, nýbrž bylo by k tomu třeba zmocnění zvláštní normy právní. (Ostatně příklad všeobecného trestního zákona, jakožto zákona zastaralého ve smyslu našem, není už proto vhodný, poněvadž jest zde analogie při definici trestních činů — a pouze v tom může býti zákon zastaralý v našem smyslu — výslovně zapověděna.) Soudce — 69 —práva nikdy netvoří, nýbrž ho jen odkrývá z roucha, jež mu zákonodárce dal. Zvlášť obtížný jest tento úkol, když formální výraz práva, slovo, nevystihuje pravého a prokázatelného smyslu zákona přesně neb úplně. Neplatí nedokonalý výraz, nýbrž pravý a prokazatelný smysl zákona. To jest úkolem výkladu zákona, z něhož analogie, jako zvláštní druh výkladu, nijak nevybočuje, z něhož však naprosto vybočuje to, co prof. Weyr analogií nazývá. Úkolem výkladu jest pouze nalézti pravý obsah zákona a při tom po případě korrigovati nebo doplňovati jeho slova, avšak korrigovati neb doplňovati obsah zákona soudce v žádném případě nesmí, ať už běží o zákon nedokonalý nebo zastaralý. Jednoduchou interpretací jest prostá subsumpce fakt, jež mají býti řešena, pod pojmy zákona. Je-li slovný výraz těchto pojmů prokazatelně úzký, použije se interpretace extensivní, schází-li výraz pojmu vůbec, má místo analogie, po případě argumentace a contario. Avšak pod obsah zákona a jeho pojmy musí daný fakt býti subsumovatelný, jinak nemá ani analogie místa. Analogie není úvaha de lege ferenda, nýbrž de lege lata. Jen takovou analogii připouští občanský zákon v §u 7. Fakt, jenž se nedá pod případy v zákoně vyřešené subsumovati, řešiti dlužno dle zásady obsažené zjevně v případech rozřešených, v zásadě, jež se též prokazatelně vztahuje i na případ nerozřešený; nevztahuje-li se. nelze užiti analogie. Analogie není »skutečné tvoření nových právních zásad či pravidel«, nýbrž užití zásad v zákoně prokázatelně obsažených. Z případů podobných v zákoně rozřešených dlužno vyvoditi především vyšší zásadu v zákoně expressis verbis sice nevyslovenou, avšak prokázatelně obsaženou, z níž jako důsledky se jeví případy v zákoně rozřešené a z níž právě pro případ nerozřešený důsledek proveden nebyl. Avšak zásada sama musí býti třeba skrytě, tedy přece prokázatelně v zákoně obsažena. Analogie odkrývá tedy právo latentní, avšak nových právních zásad a nového práva netvoří. A taková analogie má místo právě tak při zákoně nedostatečném,2 jako zastaralém, zde, pokud případ, na který zákonodárce ani mysliti nemohl, se dá subsumovati pod zásadu v zákoně skutečně obsaženou, ale též jen potud. Užití analogie v našem případě není tedy proto vyloučeno, že běží o zákon nedostatečný, nikoli zastaralý. Arci mohlo by býti uvažováno o tom, je-li analogie přípustná z jiných příčin, nelze-li zejména nerozřešený případ subsumovati pod pojmy v zákoně skutečně obsažené, byť jich slovný výraz byl úzký, a zda, není-li tomu tak, lze nalézti v zákoně potřebnou vyšší zásadu pro případ nerozřešený.Kol. Weyr se těmito otázkami neobírá, poněvadž a priori zamítl analogii při zákoně nedostatečném, avšak prakticky vyvrací — 70 —přípustnost analogie též tím, že se pokouší vystačiti interpretací extensivní. Interpretací extensivní by se v našem případě vystačilo tenkráte, kdyby bylo možno všechny pominuté rodinné stavy (vdovce, rozvedené a rozloučené) subsumovati pod obě skupiny rodinných stavů, jež zákon výslovně uvádí (ženatí, svobodní), arci po příslušném rozšíření pojmů v zákoně striktně uvedených tak, aby vystiženy byly pojmy, jež zákonodárce nevhodným výrazem vlastně mínil.To jest možné rozšířením jednoho z obou v zákoně výslovně vytčených pojmů, anebo částečným rozšířením obou, vždy však dlužno prokázati pravý úmysl zákonodárcův, s nímž výklad nemůže býti v rozporu. V případě prvním se může rozšířiti buď pojem ženatých, nebo svobodných, tedy tak, že se míní svobodnými neženatí, anebo že se míní ženatými nesvobodní, tak že by pak opravdu obě skupiny vyčerpávaly všecky rodinné stavy. Proberme všecky případy.První případ by byl, vžiti svobodné za protivu ženatých a říci, že se míní svobodným každý, kdo není ženatý. To vyžaduje pouze definice ženatého. A tu mám za to, že nelze podle přirozeného smyslu toho slova i podle právního pojmu ženatých, jak jest obsažen v jiných zákonech (v zákoně občanském, trestním při bigamii), rozuměti ženatým jiného než toho, kdo žije v právním manželském svazku, vylučujícím svazek jiný. V takovém svazku žijí ženatí i rozvedení, avšak ani vdovci ani rozloučení. Přece nelze žádným způsobem za ženatého prohlásiti člověka, jehož manželství bylo rozloučeno! A stejně ani vdovce. A což ten, jehož manželství bylo zrušeno pro žalobní překážku? Nemohu tedy připustiti výklad, že ženatý jest ten, kdo uzavřel manželskou smlouvu. Nelze se při výkladu zákona ohlížeti na důsledky, ale na pravý smysl zákona a úmysl zákonodárcův. A proto nemyslím, že by byl chtěl kol. Weyr náš zákon »vhodnou interpretací učiniti snesitelnějším«, nýbrž mám za to, že přišel k názoru, že výklad dle této eventuality (při striktním výkladu pojmu ženatého a rozšíření pojmu svobodných na neženaté) není možný a nekryje se s úmyslem zákonodárcovým.Výkladem svým přiklonil se vlastně kol. Weyr k eventualitě druhé, poněvadž široká jeho definice pojmu ženatých není ničím jiným, nežli negací striktního pojmu svobodných. Neboť svobodným v užším a vlastním smyslu slova jest ten, kdo ještě nežil v manželství a tudíž ještě manželské smlouvy neuzavřel, takže pojem ženatých by značil všecky nesvobodné, tedy ty, kdož — byť sebe kratčeji v manželství žili — manželskou smlouvu uzavřeli, nehledě k tomu, zda svazek manželský ještě trvá, čili nic. Při takovém výkladu by spadali i vdovci i rozloučení, po případě i ti. kdož žili v — 71 —putativnim manželství, pod pojem ženatých. Dlužno zkoumati, zdali zákonodárce pojmy ty tak opravdu mínil.Pojem ženatých by takto zahrnoval velmi různé skupiny lidí, kteří mají jen tu formální okolnost společnou, že vešli v manželský sňatek. Jestliže by pak byl zákon dal vyšší příbytečné ženatým v tomto smyslu nežli svobodným, nebyl by ho mohl dáti z žádného jiného důvodu, než jako odměnu za uzavření manželské smlouvy, při čemž by byl ještě svůj úmysl populačně politický vyjádřil velmi neobratně, netrestaje těch, kdož nežijí ve svazku manželském, nýbrž ty, kdo v něm ještě vůbec nežili. Ale tomu žádným způsobem tak není, jak jsem ve svém článku ukázal. Nelze tedy nijak prokázati, že by byl zákon mínil ženatými nesvobodné. A bez tohoto důkazu nelze zákonných pojmů rozšiřovati.Byla by konečně myslitelná i třetí eventualita: rozšířiti částečně oba pojmy (ženatých i svobodných) tak, aby vyčerpávaly všecky rodinné stavy. Prakticky to možné není. Běží hlavně o vdovce a rozloučené, poněvadž rozvedení jsou ženatými, i při nejužším výkladu slova ženatý. Hledati takového rozšíření obou pojmů (ženatých a svobodných), při němž by se octli rozloučení v jiné skupině nežli vdovci, bylo by násilností ničím neodůvodněnou a neplodnou. Nalézti takové rozšíření obou pojmů, při němž by se část vdovců ocitla na jedné a část na druhé straně, jest nemožné.Z toho tedy pro mne vyplývá, že hledati subsumpci vynechaných rodinných stavů pod pojmy v zákoně uvedené — dospěli bychom k takovému rozšíření příslušných pojmů, o němž naprosto nelze prokázati, že odpovídá úmyslu zákonodárcovu (spíše lze prokázati opak), a že tudíž nerozřešené případy se prostě pod řešené subsumovati nedají. Jakkoli jsem kol. Weyrovi za jeho rozbor velmi vděčen, nemohu se v podstatě uchýliti od svého původního názoru, byť bych sebe více přál bezdětným učitelům-vdovcům, aby se jim podařilo instančně prosaditi názor kol. Weyra.Prof. dr. Engliš: Počátkem letošního roku začalo se s výplatou učitelských platů dle nového zákona o učitelských platech, jak byl přijat moravským sněmem v únoru minulého roku a jenž má zpětnou platnost od 1. ledna 1914. Praktické provádění zákona ukáže teprve četné formální nedostatky tohoto zákona, o materielních ani nemluvě. Chvat, s jakým musil býti zákon ten ve školském výboru v několika hodinách promrskán, jest v těchto formálních nedostatcích zvláště patrný.Mezi tyto vady náleží též, že se při rozlišování rodinného stavu u příbytečného pamatovalo jen na svobodné a ženaté a zapomenulo se na ostatní případy učitelů ovdovělých a rozvedených. Zvláště citelným jest tento nedostatek u vdovců, kteří nebudou tak řídkou výminkou.U příbytečného dle § 7. se o rodinném stavu nemluví; otázka vdovců týká se tedy jen příbytečného dle § 8., týká se tudíž jen oněch učitelůvdovců, kteří nejsou řediteli škol měšťanských nebo řídícími učiteli škol obecných. V § 8. se vyměřuje příbytečné jen ženatým a svobodným. Mohl by tedy některý právník z toho usuzovati, že tedy učitelům-vdovcům vůbec žádného příbytečného vlastně nenáleží. Nehledě k tomu, že by nebylo naprosto lze najít důvodu, proč by měli býti vyloučeni vdovci z příbytečného a zvláště pouze z příbytečného dle § 8., ježto z příbytečného dle § 7. vyloučeni nejsou, nelze této absurdní myšlenky vůbec připustiti, poněvadž tomu čelí výslovně první věta § 8., dle níž všem učitelům (arci definitivním), nemajícím nároku na naturální byt neb náhradu bytného dle § 7., náleží příbytečné dle § 8. podrobněji upravené. Zákonodárce tedy příbytečné dle § 8. učitelům-vdovcům dáti chtěl, avšak při jeho odstupňování dle rodinného stavu všechny kategorie rodinného stavu nevyčerpal a zvláště vdovce vynechal. Jest tu v zákoně zjevná mezera, jež se musí vyplniti interpretací, v daném případě interpretací per analogiam. Jelikož zákon výslovně učitelům-vdovcům příbytečné dle § 8. dáti chtěl, bude věcí interpretací zodpověděti otázku, jak by byl zákonodárce tuto otázku rozřešil, kdyby byl na ni pamatoval. Právní interpretace vidí ovšem v zákonodárci nikoli orgán ovládaný libovůlí, nýbrž přísně logický a důsledný a usuzuje z případů podobných v zákoně rozřešených na případ nerozřešený (§ 7. obč. zák.). Z případů podobných v zákoně nerozřešených dlužno vyvoditi především vyšší zásadu v zákoně nevyslovenou, z níž jako důsledky se jeví případy v zákoně rozřešené a z níž právě důsledek pro případ nerozřešený proveden nebyl. Důsledek ten pro nerozřešený případ provésti jest konečným úkolem analogie.V případě našem činí se rozdíl mezi učiteli svobodnými a ženatými, a to ten, že se vyměřuje učitelům ženatým příbytečné vyšší. Příčina, proč se zákonodárce odhodlal Činiti mezi oběma těmito kategoriemi rozdíl ve výši příbytečného, musí spočívati v samém rozdílu mezi svobodnými a ženatými učiteli. Těch rozdílů jest arci mnoho, ale nemnoho jest těch, které mohly býti zákonodárci pohnutkou k rozlišování výše příbytečného. Který moment byl rozhodný, nelze vyčisti dnes ani z odůvodnění, kterého se zákonu vůbec nedostávalo, ani z protokolů o jednání školského výboru. A přece jest zjištění rozhodného tohoto momentu pro výklad nepostrádatelné. Uvědoměme sí na příklad důsledky toho, kdyby bylo zjištěno, že zákonodárce rozlišením příbytečného sledoval cíle populačně-politické, chtěje trestati neženatost a odměňovati ženaté. Tu by byl rozhodný moment rozlišující svobodné a ženaté ten, že oni mohou se po právu ženiti a nežení se, kdežto tito nemají té možnosti. Byla-li by to ona zásada, z níž zákonodárce vycházeje, činil rozdíl ve výši příbytečného, musili bychom vdovce úplně na roven postaviti se svobodnými a odsouditi je k příbytečnému nižšímu. Na štěstí není tomu tak, poněvadž mají nižší příbytečné i všechny učitelky vázané coelibatem, při nichž si tedy zákonodárce, pokud jich nezbavil coelibatu, nemohl přáti, aby se vdávaly.Nelze najíti jiného důvodu, proč zákon činil rozdíl mezi ženatými a svobodnými právě v příbytečném, nežli že hleděl omezené prostředky zemské, jež mohl věnovati na zlepšení učitelských platů, co nejvíce přizpůsobiti potřebě a tím lépe vyhověti naléhavé nouzi, nežli by to bylo možno při úpravě úplně průměrové, rovnoměrné.Samostatnou stupnici pro vdovce by byl zákonodárce vytvořil asi jen tenkráte, kdyby se nedaly jich životní poměry připodobniti k poměrům té či oné skupiny, alespoň zhruba, vždyť i mezi ženatými jsou velmi značné rozdíly v počtu dětí, aniž zákon proto vytvořil ještě další stupnici příbytečného. Vdovci vůbec se nedají beze všeho podříditi pod tu či onu skupinu vzhledem ke svým životním poměrům; vdovci bezdětní nikoli k ženatým. vdovci s dětmi nikoli k svobodným. Avšak rozeznáváme-li právě mezi vdovci bezdětnými a vdovci s dětmi, můžeme je bez veškeré závady vzhledem k jich životním poměrům zařaditi do dvou skupin a to vdovce bezdětné mezi svobodné a vdovce s dětmi mezi ženaté. Vdovec s dětmi jest nejinak než učitel ženatý nucen vydržovati domácnost a po případě místo ženy míti hospodyni. Rozdíl mezi vdovcem s dětmi a učitelem ženatým není žádným způsobem tak veliký, jako mezi ženatým učitelem bezdětným a jiným s pěti neb více dětmi. Jestliže pak tento poslední rozdíl nevedl k samostatnému odstupňování příbytečného, nebyl by důsledně ani onen případný rozdíl mezi vdovcem s dětmi a ženatým vedl k samostatné stupnici, jinými slovy, byli by učitelé-vdovci bývali zařazeni patrně mezi učitele ženaté, kdyby byl zákon na ně pamatoval. Mezi bezdětnými vdovci a učiteli svobodnými není rozdílu žádného a byli by tedy důsledně vdovci bezdětní prostě zařazeni bývali mezi svobodné.Tato úvaha vede nás k tomu výsledku, že přísluší bezdětným vdovcům příbytečné dle § 8. jako učitelům svobodným a vdovcům s dětmi jako učitelům ženatým. Školský příklad analogie jest § 932. obč. zákona, aniž tu jde o zákon zastaralý.