I vlečné dráhy jsou povinny zříditi na nebezpečných přejezdech závory, třebas to generální inspekce nenařídila.

A. B. podal žalobu na Buštěhradskou dráhu o náhradu škody z toho důvodu, že když jeho syn přejížděl koleje této dráhy po polní cestě z nádraží D. k M., byl vůz zachycen tendrem posunujícího vlaku, rozbit a kůň tažen 30 m. po zemi a poškozen.
I. stolice Uznala mezitimním rozsudkem, že nárok na náhradu škody není po právu z těchto důvodů:
Vinu žalované dráhy spatřuje žalobce podstatně v těchto bodech: — 21 —
1. že neopatřila přejezd veřejné cesty přes železniční trať jiným bezpečnostním opatřením, nežli tabulkou »pozor na vlak«, ač tam trať tvoří záhyb a ač tam stojí strážní domek s hustými stromy, pro něž ani strojvůdce přejezd, ani kočí vlak viděti nemohou,
2. že dopustila, aby před lokomotivou jel tendr, překážející volnému rozhledu na trať, pokud se týče, že nenařídila, aby před tendrem kráčel některý její zřízenec,
3. že strojvůdce a topič, ač o tomto opomenutí věděli, nedívali se jen ku předu, totiž před sebe na trať, nýbrž také za sebe, totiž nazpět do stanice,
4. že měl strojvůdce onomu místu věnovati zvláštní pozornost, a že toho neučinil, nedav zejména ani výstražného znamení píšťalou a nepouživ okamžitě před srážkou zpáteční páry,
5. a že také brzdič, sedící při první brzdě za strojem, opomenul zabrzditi včas, totiž tím okamžikem, když zavzněl příslušný signál strojvůdcův.
Jak vidno, uplatňuje žalobce skutečnosti dvojího druhu: jedny (v odst. 1., 2.) na důkaz viny dráhy samotné, druhé (odst. 3., 4. a 5.) na důkaz viny jejích zřízenců.
Pokud jde o skupinu první, má soudní dvůr za to, že by o vině žalované dráhy mluviti se mohlo jen tehdy, kdyby opomenutí, jež se jí tam vytýkají, byla porušením určitých předpisů bezpečnostních. Avšak tomu není tak. Přejezd, na němž se nehoda stala, vede přes trať, která, jak nesporno, jest drahou vlečnou a takovou též zůstává, byť by se po ní z blízkého nádraží, tedy z trati prvé třídy, vlaky . posunovaly, a to, jak soudním ohledáním zjištěno, až za onen přejezd. Nebyla proto žalovaná dráha povinna opatřiti přejezd závorami, nýbrž stačilo, když tam, jak tímže soudním ohledáním zjištěno, postavila dobře viditelnou a čitelnou výstražnou tabulku s nápisem (Pozor na vlak). Také se jí nedostalo v tom směru od c. k. generální inspekce drah žádného rozkazu. Neporušila tudíž positivních předpisů, a po té stránce vinna není.
Domnívá-li se žalobce, že měla dráha ony závory postaviti z vlastního popudu a to jednak proto, že na kritickém místě trať se zahýbá, jednak z té příčiny, že tam domek se stromy rozhledu vadí, a odvozuje-li z toho samotného hrubou nedbalost, odporuje to soudnímu ohledání, jímž prokázáno, že trať od přejezdu k nádraží jest zahnuta jen nepatrně a zcela mírně, v opačném směru pak zcela nic a že z cesty tři kroky od kolejí je na trať směrem ku stanici rozhled asi na 50 m.
Když tomu tak, nemusila dráha míti za to, že je nutno učiniti ještě nějaká zvláštní opatření mimo ta, jaká jí uložily platné předpisy, pokud se týče orgány dozorčí.
Nedbalost lze jí přičítati tím méně, že se na zmíněném přejezdu — 22 —
neudálo dosud nic, co by ji k takovým výjimečným, z ostatních předpisů vybočujícím opatřením bylo vybízelo.
Pokud jde o výtku uvedenou v odst. 2., je nesporno, že lokomotiva, se kterou strojvůdce vlak z nádraží směrem k přejezdu posunoval, obrácena byla na trať tendrem a že před tímto tendrem žádný zřízenec nekráčel. Předpisy, na něž se obě strany odvolaly, nařizují toto opatření pro případ, »wenn durch eine Lokomotivě Fahrzeuge geschoben werden«. V daném případě nebylo však postrkováno samostatné vozidlo, nýbrž tendr, který je toliko faktickou součástí lokomotivy a v tomto směru tvoří jediný celek, nemusel tudíž před tendrem kráčeti zvláštní zřízenec a tímto opomenutím žádný předpis porušen nebyl.
Že by se nesmělo jezditi lokomotivou obrácenou, totiž tendrem napřed, ani žalobce netvrdí, a bylo by tvrzení takové vyvráceno výslovnými předpisy citovaných předpisů.
Když je dovoleno pro řádnou jízdu na trati, smí to býti vytýkáno tím méně při pouhém posunování vozidel, jež se děje rychlostí daleko menší. Domnívá-li se však žalobce, že jen v tomto konkrétním případě mělo se od onoho pravidla upustiti, sluší mu namítnouti, že jeho výtky nahoře vypočítané nejsou po přesvědčení soudu takové, aby odůvodňovaly tak závažnou odchylku od provozních pravidel všeobecně platných, zvláště když z výpovědi jmenovaných již svědků na jevo vychází, že by tendr vyhlídku se stroje něiak podstatně omezoval.
Ve druhé řadě obrací se žalobce proti zřízencům žalované dráhy, vytýkaje nejprve strojvůdci a topiči, že neupínali všechnu svou pozornost do předu na trať, nýbrž že dívali se také do zadu za sebe na vozy, jež posunovali (viz odst. 3.).
Zapomíná, že ve službě posunovací podle platných předpisů signálových dává personál (brzdiči) znamení píšťalou a praporečky — v noci lucernami — a že tedy strojvůdce, pokud se týče topič chvílemi ohlédnouti se musí, nebyl-li takový signál dán. Ostatně nespočívá v tom vzhledem na povahu posunování, totiž na nepatrnou rychlost jízdy, žádné nebezpečí a u topiče, který stoje po pravé straně strojvůdcově povozu s levé strany ku přejezdu se blížícího vůbec viděti nemohl, tato okolnost vůbec na váhu nepadá.
Ani výtka sub 4. není odůvodněna. Nedostatek »zvláštní pozornosti« odvozuje žalobce patrně z článku 36. odst. 2. předpisů, jímž se nařizuje, »daß auf Lokalbahnen uber Wegübersetzungen ohne Schranken mit besonderer Vorsicht zu verschieben ist«. Soudní dvůr béře v tom směru za prokázáno, že strojvůdce na vzdálenost asi 80 metrů před přejezdem dal výstražné znamení parní píšťalou a.že se k přejezdu samotnému přibližoval rychlostí nejvýše 8 km. za hodinu. — 23 —
Ze zjištěných těchto dvou skutečností vysvítá, že konal více, nežli byl povinen: nemusilť pískati, jak sám žalobce připouští, ve smyslu citovaného již čl. 40. posl. odst. mohl jeti rychlostí skoro dvojnásobnou. Nelze tudíž tvrditi, že by byl zvláštní onu povinnost nějak porušil.
Ani právem mu vytýkáno býti nesmí, že v kritickém momentu nepoužil zpáteční páry. Pokládáť soudní dvůr za zjištěno, jednak že se o to pokusil, dav t. zv. »rozvod«, že však už neměl času, aby učinil potřebný počet otáček a aby otevřel regulátor, jednak že vlak brzděním topiče a brzdiče zatím již byl zastaven, že tito zřízenci brzdili na rozkaz strojvůdcův, který měl tolik duchapřítomnosti, že okamžitě volal na topiče a současně dával ostatnímu personálu píšťalou příslušný signál. Vykonal tím po přesvědčení soudu vše, co za krátký ten okamžik od něho rozumně mohlo se očekávati.
Průvodčí, jemuž činí se výtka sub 5., seděl při posunování vlaku jako »první posunovač« u pravé brzdy za strojem, tedy tak, jak předpisuje čl. 47. předpisů.
Zaslechnuv signál »stát«, vyhlédl sice ku předu, co se děje, ale hned začal točiti brzdou. Uváží-li se, že jde o děj trvající takřka několik jen vteřin, tedy nikoli o takový, jejž by lze bylo rozděliti na několik fází, jeví se výtka brzdiči, který, přece jen není strojem, nýbrž myslícím tvorem, přímo nespravedlivě bezdůvodnou.
Vůbec vycházel soudní dvůr, uvažuje o domnělé vině všech těchto zřízenců, z názoru, že jim nelze ukládati opatrnosti a povinnosti vyšší, nežli jaké má na mysli § 1299. obč. zák., a dospěl v základě právč uvedených zjištěných okolností k přesvědčení, že se nikdo z nich na této zvláštní, v § 1299. obč. zák. vyřčené povinnosti neprohřešil.
Není tedy prokázána ani vina dráhy, ani jejích zřízenců.
Naopak má soud za to, že provedené důkazy usvědčují syna žalobcova, že nehodu sám zavinil.
Soudním ohledáním je zjištěno, že železniční trať leží výše nežli cesta, po níž přejížděl. Musil ji tedy viděti a uvědomiti sobě, že se nalézá na místech vyžadujících zvláštní bdělosti. K té nabádala ho i výstražná tabulka, kterou, jak sám doznává, dobře viděl. Cesta dle vlastního jeho svědectví byla mu dobře známa a často jí jezdíval. Musilo mu tudíž býti známo i to, že se po trati posunují aneb alespoň posunovat! mohou vlaky. I tehdy, když se přiblížil na tři kroky ku kolejím, mohl podle soudního ohledání pozorovati blížící se vlak na vzdálenost 50 metrů.
Při pozornosti, jaké v bezprostřední blízkosti dráhy vozka jen poněkud svědomitý užívá, byl by musil zaslechnouti i signál, jejž dal strojvůdce asi na 80 metrů před přejezdem. Opatrnost jen normální, jakou každému rozumnému člověku ukládá § 1297. obč. zák., — 24 —
kázala mu, aby před přejezdem zastavil a sám se vhodným způsobem přesvědčil o tom, že mu nebezpečí nehrozí. Tím, že toho neučinil, po názoru soudu nehodu sám zavinil.
Na konec jest se zmíniti o námitce žalobcově, že jde alespoň o spoluvinu žalované dráhy.
Pokud je námitka opřena o domnělé opomenutí brzdičovo, je vyvrácena tím, že tomuto brzdiči, jak nahoře dolíčeno, žádné viny přičítati nelze.
Rovněž o strojvůdci vysloveno a doloženo již nahoře přesvědčení soudního dvoru o naprosté jeho nevině a podotýká se jen tolik, že by soudní dvůr tohoto přesvědčení svého nezměnil ani tehdy, kdyby bylo pravdou, že tento strojvůdce spatři! povoz o 4½ vteřiny dříve nežli jak předpokládáno, poněvadž okamžik tak krátký po názoru soudu na celkové posuzování otázky, zda-li se stalo vše, co se státi mělo a mohlo, podstatného vlivu míti nemůže.
Má-li tedy žalobce na mysli spoluvinu, správně spoluzodpovědnost ve smyslu § 1301. obč. zák., padá jeho námitka tím, že vina žalované dráhy vůbec prokázána nebyla.
Chce-li tím však uplatňovati ustanovení § 1304. obč. zák., zapomíná, že tam jde o spoluvinu poškozeného, nikoli o spoluvinu toho. kdo škodu způsobil. V obou případech byla by tedy ona námitka bezvýznamná.
Odvolání nebylo vyhověno z těchto důvodů:
Ve vývodech svého spisu odvolacího nevyřknul žalobce, v čem by nesprávné ocenění provedených důkazů se jevilo, nýbrž poukázal jen k tomu, že se na dráze, o niž tu jde, mnoho jezdí a že dráha perná závorami opatřeny přejezdy přes koleje svých stanic, pak k tomu, že strojvůdce o směr své jízdy vůbec se nestaral. Při tom však žalobce přehlédl, kterak prvý soud, vše doloživ, náležitě zjistil. že žalovaná dráha jest a zůstává drahou vlečnou a že strojvůdce dbal »zvláštní pozornosti«, konaje více, nežli byl povinen.
Dle stavu věci správně prvý soud dolíčil, že by o vině dráhy samč bylo lze mluviti jenom tehdy, kdyby byla porušila určité předpisy bezpečnostní, nebo kdyby zavinění zřízenců dráhy bylo dáno zanedbáním jich povinností služebních (§ 1299. obč. zák.). Ani v prvém ani v druhém směru nebylo jakékoliv zavinění buď dráhy samé, buď zřízenců jejích, tehdy při posunování činných, prokázáno, což provedl procesní soud prvé instance věcně i podrobně tak, že s dotčenými vývody soud odvolací souhlasí. A není-li při žalované straně vůbec zavinění, nemůže také býti řeči o spoluvině její.
Dovolání bylo vyhověno v tom směru, že nárok žalobní pozůstává co do důvodu polovicí po právu z těchto důvodů:
Dovolacímu důvodu §u 503. č. 4. c. ř. s. nelze upříti částečně oprávnění. — 25 —
Arci bylo právem a ze správného odůvodnění, ku kterému se tímto poukazuje, v rozsudku prvé instance a souhlasně také v rozsudku soudu odvolacího shledáno zavinění na straně žalobcově.
Sdíleti nelze však názor nižších instancí, že není dáno spoluzavinční na straně žalovaného podniku.
Jak zjištěno, používá se železniční tratě na přejezdu, o který jde, také pro službu posunovací, která má v zápětí, že přejezdem jezdívají vozy žalovaného podniku železničního, které se objevují neočekávaně a v době pasantům přejezdu dříve neznámé a nevypočitatelné a o kterých pasanti nemohou tušiti, jak daleko pojedou a zda zejména budou přejezd křížovati.
Je dále dokázáno, že železniční zřízenci zaměstnaní při službě posunovací, jsou povinni dávati zejména pozor na znamení jim ze stanice dávaná a že jak oni, tak i stejnou měrou pasanti přejezdu jsou omezováni ve volném rozhledu strážním domkem se zahradou, jenž se nalézá poblíže přejezdu. Důsledkem toho dlužno považovati spornou křižovatku železniční za nebezpečnou, což nemohlo samozřejmě žalovanému podniku naprosto ujíti, poněvadž nebezpečnost přejezdu má svůj důvod právě ve stavu železničního zařízení a zvláštnosti služby posunovací.
Není pak přípustno, aby nebezpečí, spojená s takovýmto zařízením trati a přejezdu, převalena byla zcela na obecenstvo. Vzdor úlevám, jež pro místní dráhy jsou dle zákona ze dne 31. prosince 1894 č. 2. ř. z. z roku 1895 prohlášeny dle uvážení ministerstva obchodu, nyní ministerstva železnic, přípustnými, jsou také místní dráhy podrobeny §u 17. železničního řádu dopravního ze dne 16. listopadu 1851, č. 1. ř. z. ex 1852, a jsou podniky a ředitelstva povinny, aby používaly prostředků poskytnutých zkušeností a vědou, pokud tyto jsou s hospodářským účelem podniku v rozumném poměru, aby se nehodám zabránilo a jim předešlo.
Neupotřebení nutných a dle uvedeného měřítka proveditelných opatření bezpečnostních musilo by se tudíž arci přičítati podniku místní dráhy za zavinění, i kdyby opatření tato nebyla výslovně nařízena nejvyšším úřadem správním.
Jako takovéto opatření bezpečnostní, které dle toho, co řečeno, je možno a musí se na žalovaném podniku požadovati, bylo umístění závory železniční na dotyčném přejezdu. Umístění to bylo, jak naznačeno, nutným následkem nebezpečnosti zařízení železničního a služby posunovací pro pasanty, ono bylo však také lehko proveditelným a bylo by s hospodářským účelem podniku v rozumném poměru, zejména když, jak zmíněno, nalézal se na přejezdu strážní domek, z kterého by se dalo závorou bez velkých obtíží a bez značného nákladu vládnouti. Zaviněné neumístění závory na přejezdu je stejnou měrou, jako vlastní zavinění žalobcovo, v pří — 26 —
činné souvislosti s poškozením, poněvadž, kdyby byl přejezd v době úrazu uzavřen býval závorou, nebyl by se tento udál.
Důsledkem toho mají způsobenou škodu zastupovati jak žalovaná, tak i žalobce, a to, poněvadž se nedá podíl žádného z nich na poškození určití, každý polovicí (§ 1302. ob. z. obč.).
(Rozhodnutí c. k. nejv. soudu ze dne 12. května 1914, č. j. Rv II 467/14.) Dr. Halouzka.

Citace:

I vlečné dráhy jsou povinny zříditi na nebezpečných přejezdech závory, třebas to generální inspekce nenařídila.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 1, s. 38-44.