Nebyly-li pohledávky vzniklé v rámci úvěrní hypotéky při jejich ohlášení neb při rozvrhovém řízení ohledně své právní existence listinami prokázány, sluší — po úhradě pohledávek, úvěrní hypotéce případně předcházejících —celý nejvyšší obnos úvěrní, resp. celý případný menší zbytek nejvyššího podání za účelem zajištění případných nároků z úvěrního poměru z rozvrhové podstaty zapraviti, na úroky uložiti a dále dle §u 224., odst. 2. ex. ř. postupovati; knihovní výtah nemusí sám o sobě ještě poskytovati důkazu o výši pohledávek, v rámci hypotekárního úvěru skutečně vzešlých.

Knihovní věřitelka firma K. W., pro niž vázlo na nemovitosti ve dražbě jsoucí zástavní právo pro její úvěrní pohledávky až do nejvyššího obnosu 3000 K a pro eventuální příslušenství až do výše 500 K, ohlásila k drážnímu roku, že žádá z důvodu zmíněného poměru úvěrního 2500 K k zaplacení v hotovosti. Po úhradě knihovních nároků, zmíněné úvěrní hypotéce předcházejících, přikázal okresní soud v K. rozvrhovým usnesením zbytek nejvyššího podání 1463 K 46 h jmenované věřitelce K. W. v rámci jejího shora označeného zástavního práva na zaplacení hotově, a odkázal odpor následující knihovní věřitelky A. Č., brojící proti přikázání za účelem zaplacení v hotovosti, na pořad práva. Stížnosti A. Č. do postupu exekučního soudu zemský soud v P. nevyhověl, a to
z důvodů:
Rekurentka má se naříkaným usnesením za stiženu z toho důvodu, že soud prvé stolice přikázal zbytek podstaty rozdělované v obnosu 1463 K 46 h firmě K. W., ačkoli firma ta neprokázala, do jakého obnosu její kadění pohledávka v sumě 3000 K na prodané realitě váznoucí, byla vyčerpána, a ačkoli tuto skutečně vzniklou pohledávku k roku rozvrhovému nepřihlásila. Rekurentka navrhuje, aby bylo naříkané usnesení v tomto bodě zrušeno a aby svrchu uvedený zbytek rozdělované podstaty přikázán byl jí, jakožto prvnímu na prázdno vycházejícímu věřiteli.
Soud rekursní nepokládá však rekurs za opodstatněný.
Předloženým knihovním výtahem je zjištěno, že pro firmu KW. vázne na prodané usedlosti pohledávání z úvěru až do výše 3000 K. Firma tato dle § 171. ex. ř. oznámila též v tomto řízení dražebním podáním ze dne 18. července 1914, že žádá hotové zaplacení své pohledávky 2500 K< kteréžto podání bylo také před výkonem dražby, dle protokolu dražebního, přítomným sděleno.
Právem tedy přihlížel soud prvé stolice k této přihlášce, neboť dle §u 214. ex. ř. usnesení rozvrhové vydali jest na základe spisů řízení dražebního, knihovního výtahu a došlých přihlášek.
Přihláškou svrchu zmíněnou žádala firma KW. ze své kanění pohledávky per 3000 K hotové zaplacení pouze částky 2500 K. a — 314 —
proto právem soud prvé stolice pokládal za to, že pohledávka jmenované firmy z tohoto úvěrního poměru činí pouze 2500 K, které také k hotovému placení přikázal. Názoru tomu svědčí i okolnost, že dlužník proti přikázání této částky k hotovému placení nepodal stížnost, ačkoliv k tomu dle §u 213. a 234. ex. ř. byl oprávněn.
Avšak i kdyby se za to mělo, že svrchu zmíněný obnos 2500 K jest jen částí úvěrní pohledávky per 3000 K, byl by musil exekuční soud, hledě k výše citovaným §§ 210., 214. ex. ř. tuto pohledávku přikázali z nejvyššího podání dle zásady v §u 224. ex. ř. vyslovené, pročež žádání v rekursu obsažené, aby usnesení naříkané v dotyčném bodě bylo zrušeno a uvolněný zbytek nejvyššího podání rekurentce byl na její pohledávání přikázán, jest naprosto bezdůvodné, a byl proto rekurs proti naříkanému usnesení zamítnut.
Nejvyšší soud rozhodl k dovolací stížnosti A. C. takto:
Dovolací stížnosti se vyhovuje a v odpor vzaté rozhodnutí soudu rekursního a tedy také rozvrhové usnesení prvého soudu změňuje se v ten smysl, že obnos 1463 K 46 h, přikázaný na přihlášenou pohledávku věřitelky firmy KW. per 2500 K k hotovému zaplacení, dlužno z rozvrhové podstaty zapraviti, na úrok uložiti a poznamenati při něm zástavní právo, vtělené pro úvěrní pohledávku jmenované věřitelky pod praes. 13./11. 1913, č. den. 3095, C 43, až do nejvyššího obnosu 3000 K, jakož i pro případné vedlejší poplatky až do výše 500 K, a zástavní právo dalších oprávněných, již se nedostávají na řadu. O přikázání úroků, jež dlužno zatím přičítali v rámci zmíněné úvěrní hypotéky ke kapitálu, jejž nutno dožiti, jakož i o přikázání kapitálu samého bude svého času exekučnímu soudu rozhodnoutí dle předpisů §u 224., odst. 2. ex. ř.
Důvody:
Stěžovatelka tvrdí především, že věřitelka firma K. W. neohlásila určitě, ba vůbec ne dle zákona, co žádá v rámci úvěrní hypotéky, zajištěné pro ni zástavním právem až do výše 3000 K.
Než jmenovaná věřitelka oznámila své nároky proti rozvrhové podstatě podáním ze dne 18. července 1914; z kontextu tohoto podání v souvislosti s obsahem jeho rubra jest však jasně patrno, že se žádá hotová výplata obnosu 2500 K. a to právě na základě prve zmíněného poměru úvěrního.
Že se tato přihláška nestala teprve na základě vyzvání dle §u 211. ex. ř., nýbrž již k dražebnímu roku, jest vzhledem ke konečné větě §u 211., odst. 3. ex. ř. úplně bez významu.
Stěžovatelka brojí však plným právem proti tomu. že byl firmě KW. za účelem uspokojení přikázán zbytek nejvyššího podání v obnose 1463 K 46 h k hotovému zaplacení, ačkoli nikterak nebylo — 315 —
osvědčeno, že pohledávka per 2500 K, jež se pokládá za přihlášenu, skutečně existuje.
Neboť dle §u 210. ex. ř. mají osoby, odkázané na nejvyšší podání, nejen své nároky ohlásiti, nýbrž také — pokud jest to ovšem povahou věci možno — nejpozději při rozvrhovém roku předložití v prvopise neb ověřeném opise listiny za účelem důkazu svých nároků, nenacházejí-li se doklady ty již soudu, ježto by se jinak přihlíželo k jejich nárokům při rozvrhu jen potud, pokud jest ze spisů o zabavení, jakož i ostatních spisů exekučních a z veřejné knihy patrno, že nároky ty jsou po právu a způsobilé k uspokojení.
Ačkoli posléze zmíněný požadavek listinného důkazu není v § 211. ex. ř. výslovně uveden, nutno mu zásadně dostáti i u případů zde uvedených, ježto ustanovení odstavce 1. §u 211. ex. ř. jest se všeobecným předpisem §u 210. ex. ř. v těsné souvislosti a zjevně jen jeho doplňkem a dalším rozvedením ohledně několika nároků zvláštní povahy.
Totéž patrno však také z ustanovení §u 224., odst. 1. ex. ř., dle něhož při pohledávkách zajištěných zástavním právem, jež mohou vzniknouti z poskytnutého úvěru, z převzatého obstarávání záležitostí aneb z důvodu správy neb náhrady škody, dlužno nároky věřitele, do posledního roku dražebního skutečně vzešlé, uhraditi hotovým zaplacením, aneb převzetím dle předpisů, platných jinak pro pohledávky téhož druhu, zajištěné zástavním právem. Ježto pak v tomto případě běží o úvěrní hypotéku, v jejímž rámci mají býti zajištěny zástavním právem případné pohledávky věřitele ze zápůjček resp. kupních cen proti dlužníku, nutno — poněvadž žádáno hotové zaplacení — bezpodmínečně trvati na požadavku listinného osvědčení dle §u 210. ex. ř.
Takový důkaz nebyl však věřitelkou firmou KW. vůbec podán a nemá ani jinak ve spisech dražebního řízení pražádné náhrady.
Z knihovního výtahu, který jest ve spisech těch, lze nejvýše souditi, že mezi jmenovanou věřitelkou a dlužníky byl aneb měl nastati úvěrní poměr a že nároky, vznikající případně z poměru toho pro věřitelku, měly až do nejvyššího obnosu 3000 K požívati knihovního práva zástavního. Knihovní výtah nedává však žádného vysvětlení o tom, zda a jaké pohledávky z dotyčného poměru skutečně vznikly. Jen skutečně vzniklé pohledávky mohou však býti uspokojeny a musí tvořiti předmět hořejšího důkazu (§ 171. »určité pohledávky«, § 210. »nároky«, »po právu jsoucí a k uspokojení způsotoilé«, § 224. ex. ř. »již vzniklé«, § 211. ex. ř. »mohou vzniknouti — kterým žádáno uspokojení«). Tomu jest tak — pokud se týče důkazu — u úvěrních hypoték — 316 —
již dle povahy věci tím spíše, ježto právní existence skutečných nároků sotva bude z pozemkové knihy patrna.
Bylo tedy — zvláště když přihlášená pohledávka per 2500 K byla popřena a tudíž bylo odporováno uspokojení hotovým zaplacením — přihlížeti k přihlášce ve smyslu §u 224. ex. ř., odst. 2., pouze potud, že se měl zbylý obnos nejvyššího podání per 1463 K 46 h za účelem zajištění případných nároků z dotyčného právního poměru zapraviti z rozvrhové podstaty a uložiti na úrok za současného vyznačení příslušného práva zástavního.
Právem stěžuje si tedy rekurentka do toho, že bylo upuštěno od jakéhokoliv osvědčení pohledávky věřitelkou firmou K. W. a že byl této věřitelce ihned přikázán obnos 1463 K 46 h k hotovému zaplacení, kdežto dovolací stěžovatelka byla odkázána se svým odporem, neopřeným ostatně o žádné skutečnosti, na pořad práva. Stanovisko, zaujaté exekučním soudem, odporuje také zásadám o proces sualním rozdělení průvodního břemene, nutí-li se odkázáním na pořad práva odporující věřitelka již předem k důkazu, že určitá část úvěru, kterou majitel úvěrní hypotéky udává a tedy má dokázali, avšak nedokázal, nebyla vyplacena.
Bylo tudíž odůvodněné dovolací stížnosti vyhověti a rozhodnouti tak, jak shora uvedeno.
Na věřitelce (firmě W.) bude nyní, aby dokázala, jaký obnos jí z úvěrní hypotéky skutečně přísluší, aneb osvědčila, že všichni účastníci jsou srozuměni, aby uložené peníze byly jí vydány. Až do této doby dlužno úroky přičítati v rámci vtělené úvěrní hypotéky ke kapitálu, který sluší uložiti, načež bude exekučnímu soudu dle výsledku důkazu rozhodnouti dle hořejšího pokynu.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 4. května 1915, č. j. R II 279/15 / 3.) —i—

Citace:

Nebyly-li pohledávky vzniklé v rámci úvěrní hypotéky při jejich ohlášení neb při rozvrhovém řízení ohledně své právní existence listinami prokázány, sluší – po úhradě pohledávek, úvěrní hypotéce …. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 7, s. 331-334.