Soudy a politika. Pod tímto záhlavím otiskly Lidové noviny z 25. září pod značkou r jakési resumé polemiky ministra Dr. Meissnera a presidenta nejvyššího soudu Dr. Fajnora o jazykové právo cizinců, polemiky, která vyvolala v žurnalistice odezvu sice živou, ale namnoze málo věcnou. Reprodukujeme alespoň závěr tohoto článku:
Zdá se jen, že kritikové z levého tábora, kteří se vrhli na dra Fajnora, a kritikové z pravého tábora, kteří se vrhli na dra Meissnera, nepochopili, proč se první president Nejvyššího soudu chopí; slova a komu bylo ve skutečnosti adresováno. Ponukla Fajnora k diskusi otázka, mají-li němečtí cizinci na rozdíl od cizinců jiné národnosti právo jednati s našimi úřady ve své mateřštině ? Vždy je dr. Fajnor s drem Meissnerem ve shodě, že toho práva nemají. A odpovídal-li první president Nejvyššího soudu ministru spravedlnosti, šlo mu o to, aby s ním dialekticky rozebíral hranice zákonnosti a vhodnosti ve správě a soudnictví? Byl vůbec skutečným adresátem jeho myšlenek dr. Meissner, o němž ví první president Nejvyššího soudu autentičtěji než kdo jiný, jak úzkostlivě se střeží zasahovati v trestní procesy i tam, a potud, kde a pokud k tomu má jako nejvyšší představitel úřadů veřejné obžaloby dobré právo V Článek dra Meissnera, z něhož se veřejnost mohla informovati, že určitá otázka verejnoprávna a převážně administrativní se za účasti složitých vlivů politických řeší politicky, vzbudil zřejmě v prvním presidentovi Nejvyššího soudu obavu, aby táž veřejnost pod dojmem této informace neuvěřila štvavému a podvratnému tisku, ve kterém se podezírají ne rozhodnutí našich úřadů, ale výroky našich soudů, že se neřídí zákony, ale ohledy stranicko-politickými a státně-mocenskými. Měli jsme v poslední době na soudech případy kriminální i disciplinární, které byly předmětem takové agitace, jež s průhlednou tendencí spojovala tyto případy s fakty nesourodými a za vlasy přitaženými. Volební soud zbavil oposičního poslance mandátu, ale proti pozoruhodným autoritám právnickým, které toto rozhodnutí hájily, slyšela veřejnost jiné pozoruhodné autority právnické, které je potíraly. Není divu, že v otázce tak sporné i mezi odborníky nezůstanou u soudu, jehož přísedící se delegují z politických stran, bez vlivu politické ohledy, a není jistě náhoda, že v daném případě se v jednotlivých votech tak zřetelně uplatňovala asociace s příslušnými proudy veřejného mínění. Ale v rozhodujících sborech soudů civilních, jimž je svěřena ochrana práv soukromých, a soudů trestních, které mají moc nad životem a svobodou obžalovaného, nesedí delegáti stran a soudy ty nezávisí na žádných faktorech mocenských. Jejich autorita ve veřejném mínění nesmí býti zlehčena. Osvobodí-li trestní soud velmocného kdysi politika, který odpovídá ze sprostého zločinu, musí veřejnost zůstati klidná v jistotě, že soud v jeho činech, byť jakkoli nemravných a zavržitelných, neshledal znaků skutkové podstaty trestní. Zruší-li pak Nejvyšší soud takový rozsudek, musí veřejnost zůstati klidná v jistotě, že zrušený rozsudek byl zrna tečný, ale ne stranický. Vyhoví-li Nejvyšší soud návrhu obžalovaných, aby místo soudu pražského rozhodl soud brněnský, zda se dopustili nebo nedopustili úkladů o republiku, musí veřejnost zůstati klidná v jistotě, že taková delegace vyhovuje zákonům a ne ohledům politickým. Uznal-li i tento brněnský soud, kterého se obžalovaní sami dovolali, že úklady o republiku skutečně připravovali, musí veřejnost zůstati klidná v jistotě, že výrok o vině i o trestu se stal podle zákona a ne podle přání určité vlády nebo určité strany.
Lze-li čeho litovati, tedy jen toho, že tyto zásady byly akcentovány v polemické diskusi mezi nejvyšším zástupcem judikatury a odpovědným ředitelem justice, a lze-li co vítati, tedy zřetelnou shodu a soutěživé úsilí obou těchto mužů, aby zásada legality byla podepřena a zaručena autoritou soudů i autoritou justice. Kdo si vzpomene na některé nepříjemné zjevy v soudnictví, které v poslední době musily býti vyřizovány disciplinárně, a kdo neurvalou kampaň části našeho tisku na zlehčení autority našich soudů sleduje s důvodnou obavou, aby se její účinky neobjevily v porušení soudcovské nestrannosti, jejíž význam ve své odpovědi na známou interpelaci tak šťastně formuloval dr. Meissner, zatouží s prvním presidentem Nejvyššího soudu drem Fajnorem po soustavném řešení a rozřešení problému, jak nejlépe a nejtrvaleji uchrániti soudcovský sbor od zevních pokusů stranicko-politické nákazy a jak dobudovati soudnictví vítězící nad stranickými podjatostmi, nad třídními předsudky a protekcemi, nad jakýmkoli šovinismem, slovem, soudnictví spravedlivé, moderní a tvůrčí.