Žaluje-li žalobce žalovaného přes to, že se dohodli, aby spor byl rozhodnut rozhodci u řádného soudu, opravňuje to žalovaného k námitce nepříslušnosti soudu, ne však nepřípustnosti pořadu práva.

Žalobce žaluje žalovaného na zaplacení 25000 Kč s příslušenstvím.
Žalovaný namítá nepřípustnost pořadu právního proto, že se s žalobcem dohodli, aby tento spor byl rozhodnut rozhodci.
První instance námitce vyhověla a žalobu odmítla.
Rekursní soud změnil toto usnesení tak, že se nevyhovuje námitce nepřípustnosti právního pořadu, správně námitce nepříslušnosti procesního soudu, a uložil žalovanému, aby nahradil žalobci útraty stížnosti.
Důvody: Shodnou-li se strany na rozhodčím, vyplývá z toho pro pozdější spor zahájený u řádného soudu námitka jeho nepříslušnosti, nikoli nepřípustnosti pořadu práva. Protože pak běží jen o dohodu stran, která zase dohodou může býti změněna, není tu nepříslušnosti, která by dohodou stran odstraněna býti nemohla, a dlužno tedy požadovati, aby námitka, má-li platiti za včasnou, učiněna byla hned při prvním roku, což se v tomto případě nestalo. Bylo proto stížnosti vyhověti.
Výrok o útratách spočívá na předpisech §§ 48, 41 a 50 c. ř. s.
Nejvyšší soud nevyhověl revisnímu rekursu.
Důvody: Stěžovatel míní, že námitka ze smlouvy rozhodčí, podle níž se strany dohodly, že jistá sporná věc má býti rozhodnuta soudem rozhodčím, jest námitkou nepřípustnosti pořadu práva, nikoliv námitkou nepříslušnosti soudu.
Názoru jeho nelze však přisvědčiti.
Sporná věc může býti ovšem (§ 577 c. ř. s.) smlouvou sporných stran svěřena ku projednání a rozhodnutí jistým osobám soukromým. Omluvou takovou nebyla však věc odňata vůbec řádným soudům, jak to má na mysli § 42 j. n., nýbrž jen potud, pokud smlouva trvá, když je stranám volno zříci se kdykoli smluvního práva, aby jejich věc byla rozhodnuta rozhodčím soudem. Nelze proto také tvrditi, že by takovou smlouvou byl pořad práva pro spornou věc pro vždy a bezpodmínečně vyloučen. Má tudíž smlouva taková pro strany za následek povinnost, aby daly spor vyříditi rozhodčím, a jsou tedy pro takový spor řádné soudy nepříslušny. Obrana nepříslušnosti musí býti však uplatňována (§ 239 a 240 odst. 1 c. ř. s.) a nelze k ní přihlížeti z úřední moci.
Názor tento sdílí nejen literatura (Neumann, Kom. I. str. 137, II. 1012, Hora, Československé civilní právo procesní III. str. 212), nýbrž i judikatura a to jak vídeňského nejvyššího soudu (Gl. U. N. F. 709, 839 a 4758), tak i československého nejvyššího soudu (č. 2145, 2811 sb. n. s.). Opačným názorem vysloveným v rozhodnutí vídeňského nejvyššího soudu (Gl. U. N. F. č. 4136), jehož se dovolává i stěžovatel, nebyl podle toho, co bylo shora řečeno, vyložen zákon správně po stránce právní.
Pakli žalobce přes uzavřenou smlouvu rozhodčí podal žalobu u řádného soudu a žalovaný námitky nepříslušnosti soudu při prvním roku nevznesl a pustil se naopak do sporu, jest míti za to, že strany od smlouvy rozhodčí mlčky upustily (§ 104 odst. 3. j. n.).
Rozhod. nejvyš. soudu ze dne 25. ledna 1927 R II 432/26.
Karel Jelínek.

Citace:

Žaluje-li žalobce žalovaného přes to, že se dohodli, aby spor byl rozhodnut rozhodci u řádného soudu, opravňuje to žalovaného k námitce nepříslušnosti soudu, ne však nepřípustnosti pořadu práva.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, číslo/sešit 12, s. 413-414.