Ve svém knihovním právu může býti zkrácen podle § 61 knih. zák. jen ten, jehož knihovní právo již povolením a výkonem knihovního vkladu bylo porušeno, nikoliv i ten, kdo nabyl knihovního práva singulární sukcessí jako pouhý hypotekární dlužník (a contrario § 1408 obč. zák.) v době, kdy již onen vklad byl patrným z knihy pozemkové.

Z důvodů nejvyššího soudu: Dovolatel, který podle knihovního stavu je vlastníkem reality zatížené zástavními právy pro pohledávky žalované straně 50000 Kč s přísl. a do výše 10000 Kč s přísl., opírá nárok na výmaz těchto práv zástavních o to, že smlouvy, jimiž ona práva zástavní byla ujednána, jsou neplatný, ježto osobní dlužnice H. Z. včas ujednání oněch smluv byla slabomyslnou.
Jest se především obírati podstatou této žaloby. Jak již odvolací soud správně dovodil, žalobce sám popírá, že by došlo k převzetí dluhu podle § 1408 obč. zák., takže dovolatel sám vyloučil možnost, aby soud obíral se otázkou, zda lze k nedostatku právní způsobilosti H. Z. přihlížeti v rámci § 1407 obč. zák. Žalobu, kterou dovolatel jako pouhý hypotekární dlužník a singulární nástupce H. Z. podává, jest tedy posuzovati jako pouhou žalobu o výmaz podle § 61 knih. zák. Ježto knihovní soudce, povoluje zápisy knihovní, zkoumá podmínky knihovního zápisu jen po stránce formální, nikoli též materielní, jest v § 61 knih. zák. dovoleno tomu, kdo míní, že jest nějakým vkladem zkrácen ve svém knihovním právu, aby sporem domáhal se neplatnosti vkladu a obnovy dřívějšího knihovního stavu. Podmínkou žaloby o výmaz jest, že žalobce jest zkrácen ve svém knihovním právu. Ale zkrácen ve svém knihovním právu může býti jen ten, jehož knihovní právo již povolením a výkonem knihovního vkladu bylo porušeno, ale není takovou zkrácenou osobou ten, kdo knihovního práva nabyl singulární sukcessí v době, kdy již onen vklad byl z knihy pozemkové patrným. V tomto případě bylo pro žalobce vloženo právo vlastnické v pořadí ze dne 26. července 1921, kdežto vklad práva zástavního za pohledávky žalované strany stal se dříve, a to za pohledávku 50000 Kč s přísl. v pořadí ze dne 28. června 1919 a za pohledávku do výše 10000 Kč s přísl. v pořadí ze dne 27. prosince 1920. Tudíž žalobce nabyl vlastnictví reality těmito právy zástavními již zatížené a nebylo jeho právo knihovní vkladem těchto práv zástavních zkráceno. Již z tohoto důvodu nelze žalobě dovolatelově o výmaz řečených práv vyhověti.
Žalobce dovolává se opačného názoru, který zastáván jest v Krainz-Ehrenzweigově systému rakouského občan. zákona díl 1/2. V tomto díle (vyd. 1923, str. 554) jest uvedeno, že majitel hypotéky může uplatniti okolnosti, které zamezily vznik pohledávky, jako nezpůsobilost osobního dlužníka k jednání, bázeň, omyl atd. Týž názor vyslovuje též Mayr-Harting (díl 1., str. 6091. Názor Ehrenzweigův jest v souvislosti s jeho názorem vysloveným v témž díle na str. 257 v § 223, v kterémž paragrafu jedná se o podstatě titulu k nabytí vlastnického práva potřebného. V tomto paragrafu spisovatel praví, že i singulární sukcessor jest legitimován k žalobě o výmaz a poukazuje na souhlasný názor Burckhardův. Ale Burckhard ve třetím svazku svého systému (»Die einzelnen Privatrechtsverhältnisse«) na str. 328 v poznámce 39 pouze stručně praví, že k žalobě podle § 61 knih. zák. není třeba, aby knihovní právo bylo vloženo již v době zápisu práva v odpor vzatého, a prohlašuje za nesprávné rozhodnutí býv. nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 28. června 1880 Gl. U. čís. 8760 (pocházející z doby před zavedením odpůrčího zákona), v kterémžto rozhodnutí pozdějšímu hypotekárnímu věřiteli tvrdícímu, že právo zástavní předchozího věřitele jest fingováno, bylo odepřeno povolení poznámky podle § 61 knih. zák., »ježto žalobce včas vkladu ještě nebyl v držbě věcného práva, které mělo býti zkráceno vkladem v odpor vzatým«. Avšak stejný názor jako ono rozhodnutí čís. 8760 Gl. U. zastává Bartsch v komentáři ke knih. zák. str. 624 a Exner v díle »Das österreichische Hypothekenrecht«, str. 100, pozn. 4. a na témž principu spočívá též rozhodnutí býv. nejv. soudu ve Vídni čís. 5471 Gl. U. n. ř. (Nowackovy sbírky č. 1429). K tomuto názoru přikloňuje se tento nejvyšší soud, ježto názor tento jest též ve shodě se zásadou publicity v knihovním právu platící a odpovídá duchu a podstatě § 61 knih. zák.
Již z tohoto důvodu nelze žalobě dovolá tělově o výmaz přiznati úspěchu, nehledíc ani k tomu, že podle tvrzení žalobce samotného byl by i vklad žalobcova práva vlastnického zatížen materielně týmž nedostatkem jako vklad v odpor braný a že žalované straně nebylo by možno upírati právo, aby ona oproti žalobě namítala tento hmotněprávní nedostatek podkladu žalobního nároku, což rovněž dovoženo ve zmíněném rozhodnutí býv. nejv. soudu ve Vídni čís. 5471 Gl. U. n. ř. K dalším vývodům dovolacím se podotýká, že není úkolem sporu, o nějž nyní jde, aby byly řešeny otázky, které za daného stavu věci nejsou pro rozhodnutí tohoto závažný.
Z uvedeného jest také patrno, že netřeba doplňovati řízení prováděním důkazů o duševním stavu H. Z., což dovolatel s hlediska dovolacího důvodu čís. 2 § 503 c. ř. s. vytýká.
Rozhodnutí nejvyš. soudu ze dne 9. prosince 1926 čj. Rv I 642/26. Dr. Grešl.

Citace:

Ve svém knihovním právu. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, číslo/sešit 8, s. 278-280.