Č. 253.Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Slezsko): 1. * Dle zák. z 2. května 1913 č. 35 z. z. zakládá se povinnost k placení dávky již uzavřením smlouvy, tvořící podklad převodu nemovitosti. — 2. * Dle slezského zákona ze dne 2. května 1913 č. 35 z. z. jest každý prodej o sobě předmětem zvláštního vyměření dávky z přírůstku hodnoty. — 3. Soudní odhad dle § 17 dávk. ř. slez. může býti proveden jen pro ten případ, podá-li strana včas námitky proti sdělenému jí ocenění, které vyměřovací úřad pokládá za přiměřené, a nedocílí-li se dohody.(Nález ze dne 28. listopadu 1919 č. 6206.)Prejudikatura: K 1.: víd. nál. ze dne 23. září 1916 č. 5854, Budw. č. 11036 A; k 2.: víd. nál. ze dne 8. června 1916 č. 4719, Budw. č. 11439 A. Věc: Pozůstalost po Jindřichu Larisch-Monichovi (adv. Dr. Ludvik Stnger z Prahy) proti zemské správní komisi pro Slezsko (zast. zemským tajemníkem Karlem Harthem) o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení. Důvody: Z kupní smlouvy, kterou Jindřich hrabě Larisch-Minnich odprodat dne 31. prosince 1917 firmě V. B. Goldberg u. Eidam od svého velkostatku Bohumína vl. č. 107, kterého sám nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 6. září 1886, pozemky č. kat. 665/1 a 668/13 za umluvenou kupní cenu 170760 K, vyměřena byla slezským zemským, úřadem pro vyměřování dávky z přírůstku hodnoty platebním rozkazem ze dne 11. února 1919 dávka z přírůstku hodnoty 17155 K 83 h. Při zjišťování přírůstku hodnoty vzal úřad za základ jako cenu nabývací obecnou hodnou prodané nemovitosti dne 1. ledna 1903, zjištěnou soudním odhadem na 90 h za m2, tedy 46062 K 90 h za celou prodanou nemovitost, jako cenu zcizovací udanou kupní cenu a připočtením dávky z přírůstku hodnoty, jejíž zaplacení převzala kupující firma na sebe. Naříkaným rozhodnutím ze dne 29. dubna 1919 zamítl slezský zemský výbor odvolání, které podala pozůstalost po zemřelém prodavateli proti platebnímu rozkazu. Vydávaje nález o stížnosti proti tomuto rozhodnutí podané, veden byl nejvyšší správní soud těmito úvahami: Stížnost vidí nezákonnost naříkaného rozhodnutí v tom, že dávka z přírůstku hodnoty vyměřena byla v době, kdy působnost zemského zákona o dávce z přírůstku hodnoty ze dne 2. května 1913 č. 35 z. z. dle § 29 téhož zákona přestala, aniž by nový zákon byl vydán. Výtku tu neshledal nejvyšší správní soud odůvodněnou. Kupní smlouva, která tvoří podklad převodu nemovitostí, ze kterého dávka byla předepsána, uzavřena byla dne 31. prosince 1917. Tento den uzavření je pak rozhodným, poněvadž zákon z 2. května 1913 č. 35 z. z. v § l stanoví, že dávka z přírůstku hodnoty vybírá se z knihovního neb reknihovního převodu nemovitosti a vychází při tom tedy z předpokladu, že vlastnické právo k nemovitosti převádí se jak vkladem do knihy pozemkové, tak také pouhým skutečným převodem v držení nabyvatele. Je tedy rozhodnou doba, kdy vznikl právní titul, na jehož základě prodavatel může žádati, aby kupitel nemovitost převzal a kupní cenu zaplatil, kupitel pak, aby mu nemovitost byla odevzdána, nikoli však doba, kdy převod byl v pozemkové knize proveden. Nad to stanoví kupní smlouva v odst. 4, že odevzdání a převzetí nemovitosti stalo se 31. prosince 1917. Tehdy trvala ještě účinnost zákona z 2. května 1913 č. 35 z. z., poněvadž § 29 téhož zákona stanovil platnost jeho do 31. prosince 1917, a netřeba se proto zabývati otázkou, zda k tomu, aby dávka z převodů nemovitostí po 31. prosinci 1917 provedených mohla býti vybírána, potřebí je nového zákona. Odůvodněnou je však stížnost, pokud vytýká vady řízení. V přihlášce k dávce z přírůstku hodnoty oznámil prodáváte vyměřovacímu úřadu, že obecná hodnota prodaných pozemků činila dne 1. ledna 1903 za m2 7 K a odvolal se v té příčině na odhady soudní, provedené na návrh vyměřovacího úřadu při prodejích pozemků firmě Oderberger Reis-u. Mühlenwerke, Aloisů Antoschikovi a Engelbertu Drescherovi. Úřad vyměřovací, aniž by zachoval postup předepsaný v § 17 dávk. ř.; dal provésti soudní odhad a vzal za základ pro zjištění přírůstku hodnoty obecnou hodnotu tímto odhadem ku dni 1. ledna 1903 zjištěnou. Dle § 17 dávk. ř. má však soudní odhad býti proveden jen pro ten případ, podá-li strana v dané jí lhůtě námitky proti ocenění, které vyměřovací úřad pokládá oproti udání strany za přiměřené, a nedocílí-li se dohody. Z toho plyne, že je vyměřovací úřad povinen, nesouhlasí-li s oceněním stranou udaným, oznámiti straně, jaké ocenění za přiměřené pokládá a to, označiv i podklad, na kterém k svému ocenění dospěl, a vyzvati stranu k podání námitek. To předpisuje § 17 dávk. ř., upravující řízení o vyhledávání hodnoty. Toto ocenění však úřadem vyměřovacím straně vůbec sděleno nebylo a nebyla také vyzvána, aby proti ocenění podala své námitky. Tím porušen byl předpis § 17 dávk. ř. a je proto řízení ukládací vadné. Stanovisko žalovaného úřadu, vyslovené v naříkaném rozhodnutí a hájené i ve spisu odvodním, že sdělení ocenění předepsaného v § 17. odst. 2 dávk. ř. nebylo potřebí proto, poněvadž strana podala námitky proti úřednímu ocenění, které úřad sdělil jí v ukládacím řízení ohledně převodu nemovitosti prodané firmě Oberberger chemische Werke, nemá v zákoně opory. Jest nesporno, že pozemky, o něž zde jde, byly prodány, jinou kupní smlouvou, než pozemky prodané Oderberger chemische Werke a že stran každého z převodů těch podáno zvláštní přiznání k dávce z přírůstku hodnoty a dávka z přírůstku hodnoty stran každého z obou převodů vyměřena zvláštním rozkazem platebním. Bylo proto také řízení ukládací stran každého převodu, který je samostatným, provésti zvláště a nelze se odvolávati na to, že při druhém převodu bylo řízení provedeno způsobem zákonu odpovídajícím, a je také lhostejno, zda oba převody týkaly se pozemků sousedních a stejné jakosti či nikoli. Vzhledem k tomu stavu věcí bylo naříkané rozhodnutí dle § 6 zák. o správ. s. zrušeno, aniž bylo potřebí zabývati se další námitkou stížnosti, týkající se provádění soudního odhadu.