Přehledný nástin právní úpravy bilance kupeckého podniku (obchodních společností).

V tomto stručném pojednání chceme nastíniti otázku právní úpravy bilance kupeckého podniku, resp. bilančního práva kupců jednotlivců i obchodních společností podle positivních norem platného obchodního zákona. Jako jiné problémy z oboru tohoto zákona, je, resp. bude specielně i otázka bilance předmětem reformních jednání na novém obchodním zákoně. Z povahy její arci vyplývá, že není řešena pouze v obchodním zákoně; ostatně lze v tomto směru vytknouti, že dosavadní obchodní zákon vykazuje v této partii mezery. Obor její je, a to rozsáhlejší mírou, též předmětem účetně-technických disciplin. Lze pak v četných případech konstatovati i rozpory, a to někdy i pokud jde o zásadní pojmy, mezi právními normami a disciplinami účetně technickými (účetní praksí). Sotva lze však věřiti, že budoucí obchodní zákon bude moci normovati všechny bilanční otázky tak, aby i po té nezbývalo účetní disciplině široké pole, neboť všechny sem spadající otázky těžko lze — zejména v detailech — vtěsnati do rámce normy pragnantně vymezeného.
Právní stránka bilance kupeckého podniku je, arci neúplně a způsobem, který dnes v leckterých směrech již nevyhovuje, upravena v obchodním zákoně, a to jednak pokud běží o kupce jednotlivce, jednak pokud jde o obchodní společnosti. Pokud jde o společnosti s ručením obmezeným, obsahuje příslušné bilanční normy specielní zákon o společnostech s ručením obmezeným ze dne 6. března 1906, č. 58 ř. z., pokud jde o společenstva pak zákon o společenstvech z 9. dubna 1873, č. 70 ř. z. Stran akciových společností dlužno uvésti, že některé bilanční otázky sem spadající upravil podrobněji akciový regulativ (ministerské nařízení z 20. září 1899, č. 175 ř. z.); týž arci neplatí stran společností bankovních, úvěrních, pojišťovacích a dále železničních, průplavních a paroplavebních. Specielní předpisy o bilanci a zejména bilančním oceňování byly vydány stran pojišťoven, bank a spořitelen (sem patří zejména: nařízení ministerstev vnitra, spravedlnosti, obchodu a financí ze dne 5. března 1896, č. 31 ř. z., zákon ze dne 10. října 1924, č. 239 Sb. z. a n., týkající se akciových bank, zákon ze dne 14. dubna 1920, č. 302 Sb. z. a n., upravující právní poměry spořitelen).
I. Normy obchodního zákona o bilanci kupce jednotlivce.
Náš obchodní zákon upravuje otázku bilance kupce jednotlivce v článcích 29—31 pokud se týče 33,: 2. odst. (v titulu čtvrtém, nadepsaném »obchodní knihy«); slovenský obchodní zákon má příslušné normy; v §§ 26—28, resp. 30, 2. odst. Podle těchto norem platí:
Kupec plného práva, t. j. kupec, u něhož jest anebo by byl, kdyby nebyl od daně osvobozen, základem výměry všeobecné daně výdělkové nebo zvláštní daně výdělkové podle zákona č. 76 Sb. z. a n. z r. 1927 o přímých daních ryzí výtěžek ve výši nejméně 50000 Kč (zákon ze dne 13. října 1928, č. 183 Sb. z. a n., který zrušil § 7 uváděného zákona k zákonu obchodnímu, modifikovaný již naším zákonem č. 260 Sb z. a n. z r. 1921) má při počátku své kupecké činnosti (živnosti) poříditi přesný soupis svého jmění — inventář —, při tom udati hodnotu každého kusu svého jmění a učiniti závěrku naznačující poměr jmění a dluhů — bilanci. Také v příštích letech svého podnikání má zříditi, a to každého roku, takový inventář a bilanci. Mluvíme tu jednak o počáteční (zahajovací), jednak následné (provozovací) inventuře a bilanci. Má-li kupec sklad zboží, stačí inventuru provésti vždy za dvě léta, působí-li její provádění ročně podle povahy obchodu obtíže; ostatní objekty, mimo sklad, však třeba inventarisovati každý rok. Uvedené platí v zásadě též pro obchodní společnosti ve příčině jmění společenského (čl. 29 našeho obchodního zákona. Slovenský obchodní zákon stanoví o povinnosti stran inventáře a bilance obdobně v § 26 jako citovaný článek našeho obch. zákona).
Kupec má dále povinnost podepsati inventář a bilanci; je to osobní povinnost, kterou přejímá ručení za pravdivost údajů (sr. Hermarm-Otavský v koment. obch. zákoně k čl. 30, Wenig, Příručka obchodního práva, sešit 2, str. 125). U veřejných a komanditních společností stihá tato povinnost všechny osobně ručící společníky. Inventář a bilance mohou býti zapisovány do zvláštní knihy k tomu určené anebo mohu býti pořizovány pokaždé zvlášť, v kterémžto případě musí býti sbírány a v souvislém pořadí uschovávány (čl. 30 našeho obchod. zák.; obdobně stanoví § 27 slov. obchodního zákona).
Pokud jeho oceňování objektů bilance a inventury je stanoveno pouze, že při zřizování inventáře a bilance třeba zanésti veškeré kusy majetkové a pohledávky v té hodnotě, kterou mají v době zřízení. Pochybné pohledávky jest zanésti podle pravděpodobné hodnoty, nedobytné pohledávky však jest odepsati (čl. 31 naš. obch. zák., § 27 slovenského obchodního zákona).
Inventář a bilanci má kupec po dobu deseti let uschovávati (čl. 33, odst. 2 naš. obch. zák., § 30, odst. 2 slov. obch. zák.).
V souvislosti s uvedenými »bilančními« normami bylo by ještě uvésti, že — vedle těchto norem — přicházejí při výkladu otázky kupecké bilance v úvahu normy obchodního zákona o obchodních knihách. Tyto, stejně jako bilance a inventář, tvoří integrující součást kupeckého účetnictví, resp. tvoří vzájemnou souvislost (sr. Wenig, cit. spis str. 22); jedním z účelů obchodních knih je, aby mohla býti bilance správně sestavena. V této věci pak dlužno uvésti, že náš obchodní zákon stanoví sice pro každého kupce plného práva povinnost vésti knihy (»obchodní knihy«), z nichž jsou úplně patrnými je li o obchody a stav jeho jmění, jakož i povinnost uschovávati přijaté obchodní listy, podržeti si opisy odeslaných listů obchodních a je zapisovati, a to podle časového pořadí, do knihy přepisů — kopijní knihy — (čl. 28 našeho obch. zák.), nestanoví však nic bližšího o tom, podle kterých zásad se má kupec říditi při výběru a vedení knih; rovněž obchodní zákon nestanoví způsob, jakým mají býti jednotlivé obchody zapisovány (ze znění obchodního zákona pouze vyplývá, že obchody mají býti zapisovány jednotlivě). Pouze po formální stránce ustanovuje obch. zák., že knihy musí býti vedeny živou řečí a písmem živé řeči, že musí býti vázány a stránkovány, nesmí míti mezery tam, kde má býti psáno, že nesmí býti v nich škrtáno a škrabáno a vůbec nesmí býti v nich prováděny takové změny, pro něž by byla správnost obsahu nejistá. Obchodní knihy musí býti dále uschovávány po dobu deseti let ode dne, kdy byl do knihy učiněn poslední zápis (čl. 32, 33 obch. zák.). V nedostatku positivních norem obch. zák. o tom, jaké knihy a jak mají býti vedeny, řídí se kupci v praksi pravidly účetnictví. Při tom arci dlužno míti na mysli, že účetní disciplina operuje v mnohých směrech jinými pojmy, než právověda a že jmenovitě její nazírání na některé otázky je jiné než na jaké jsme zvyklí v právní vědě. Tak zejména je účetnický pojem pohledávky a dluhu a věřitele (kreditora) a dlužníka (debitora) jiný než právní pojem věřitele a dlužníka. Jinak pak figurují účetnické pojmy »kreditor« a »debitor« při t. zv. účetnictví jednoduchém, jinak při účetnictví dvojitém či dopickém (viz ještě níže; srov. Wenig, »Příručka obchodního práva«, sešit II., str. 117 a násl.). Ustanovení obchodního zákona o vedení řádných obchodních knih jsou — stejně jako ustanovení o bilanci — lex imperfecta, ježto nestanoví přímé sankce zákonné pro případ nesplnění v úvahu přicházejících povinností; toliko v případě, že se kupec stane insolventním, zakládá okolnost, že kupec nevede obchodní knihy resp. je vede nepořádně — podobně jako když nesestavil bilanci resp. ji nesprávně provedl — přečin § 486 a trestního zákona (nedostatečné vedení knih dlužníkem) uvedený čl. X. zákona ze dne 10. prosince 1914, č. 337 ř. z. (jímž se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrci; srov. nyní čl. VII. uv. zák. k novému řádu konkursnímu, vyrovnacímu a odpůrčímu ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb. z. a n.).
K uvedeným bilančním normám obchodního zákona bylo by ještě poznamenati:
Poměr mezi inventářem, t. j. sestavou řádného seznamu veškerého jmění, tedy aktiv i pasiv, s udáním skutečných cen jednotlivých majetkových předmětů (při čemž nelze jmění kupce jednotlivce obmezovati jen na jmění, jsoucí ve vztahu k provozování jeho obchodní živnosti; stran obchodních společností srov. níže), a bilancí či rozvahou, t. j. sestavou jmění se zřením k poměru aktiv k pasivům čili se zřením k představě poměru stavu majetnosti a dluhů, je dán tím, že bilance se jeví jako konečný výsledek inventury. Bilance specielně ukazuje, jaký je poměr mezi aktivy a pasivy a zda tedy jest ve jmění kupcově převaha na straně aktiv či pasiv (srov. Wenig, cit. spis, str. 122).
Obchodní zákon nemá pro sestavování bilance bližších předpisů, takže se tu prakse řídí pravidly účetní discipliny. V praksi se pak sestavování bilance děje jinak při soustavě jednoduchého účetnictví a jinak při soustavě dopického účetnictví. Při jednoduchém účetnictví záleží pořízení bilance o zásadě pouze v úhrnném sestavení a porovnání aktiv a pasiv celého jmění závodu kupcova. Jako »kreditor« a »debitor« tu vystupují na jedné straně: závod kupce, na druhé straně: zákazníci. Bilance je tu jen výtahem popisu jmění bez vzájemné souvislosti jednotlivých účetních položek. Proto tu není nijaké formální souvislosti mezi tak z v. účtem rozvážným (konečným) a jednotlivými knihovními zápisy.
Naproti tomu při podvojném či dopickém účetnictví, při němž je závod účetně rozložen v jednotlivé součásti, z nichž má každá v knihách účet čili konto (jež pak představují se jako subjekty aktiv a pasiv), záleží pořízení bilance v úhrnném sestavení aktiv a pasiv podle jednotlivých kont a vzájemném jejich porovnání. Jednotlivé úcty majetkové převádějí — při této účetní soustavě — svoje účetní zůstatky na účet rozvážný; převodem na uvedený účet se uzavírají. Aktivní zůstatky se objevují (jako převody z aktivních účtů majetkových) na levé straně účtu rozvážného, pasivní zůstatky součástí majetkových se pak objeví na pravé straně tohoto účtu.
Obchodní zákon arciť neoperuje nějakými technicko- účetními systémy, na př. soustavou dopického účetnictví. Podle obchodního zákona sluší bilancí rozuměti pouze konečný výsledek inventury čili, závěrku, representující poměr aktiv a pasiv. Rozdíl mezi oběma těmito sumami, tak zvané saldo, představuje buď konečné aktivum (aktivní saldo), nebo konečné pasivum (pasivní saldo).
Je tedy podkladem bilance ve smyslu citovaných ustanovení obchodního zákona pouze inventář, nikoli určitá účetnická soustava. Obchodní zákon pouze nařizuje, že se při počátku živnosti má zříditi začáteční inventář a bilance, že se obchodní případy mají zapisovati tak, aby obchodní jmění a stav jmění mohly býti úplně, dokonale seznány, a aby koncem obchodního roku byl sestaven inventář a zřízena bilance jako na počátku živnosti. Z toho vyplývá, že právně relevantní bilance není odvislá od určitého systému účetního či účetně-technické operace, specielně ne od systému dopického účetnictví (Kizlink, Bilanční právo akciových společností); uvedené platí, jak ještě níže uvádíme, specielně i ohledně akciových společností, kde fakticky — v praksi - bilance se představuje ve formě účtu rozvážného soustavy podvojného účetnictví a kde tedy se jeví jako sestava podávající přehled o výsledcích (bilance, která má vyšetřiti výsledky hospodářské činnosti určitého období, zove se v doktríně bilancí výnosovou, též dynamickou, a contr. bilance, jsoucí pouhým přehledem majetkového stavu podniku, pouhým obrazem majetku podle jeho ocenění v době, kdy se bilance zřizuje, zvanou proto bilancí majetkovou, též statickou; tuto pouze bilanci náš obchodní zákon předepisuje, což platí i stran akciových společností, byť i v praksi se věc jevila jinak a byl rozpor mezi positivním právem a účetní praksi zvlášť aktuální; srov. Kizlink, citovaný spis).
(Příště pokrač.) České právo
Časopis spolku notářů československých.
Řídí prof. Dr. Em. Svoboda s kruhem redakčním.
Vychází každý měsíc mimo červenec a srpen. - Redakce a administrace v Praze-II. Žitná ul. č. 4b. - Předplatné ročně 40 K i s poštovní zásilkou. - Jednotlivé číslo 4 K.
Ročník 13. V Praze, v listopadu 1931. Číslo 9.
Doc. Dr. F. Vážný:
Přehledný nástin právní úpravy bilance kupeckého podniku (obchodních společností).
(Pokrač.)
Jak uvedeno, obchodní zákon neobsahuje podrobnějších ustanovení o tom, jak se má bilance zřizovati; neudává vzor nebo schema, podle něhož by se bilance měla zřizovati. Dále neustanovuje náš obchodní zákon — což platí i o slovenském zákoně — ničeho o uveřejňování bilance po případě jejich zápisu do obchodního rejstříku (na některá opatření v tom směru, arci jen částečně, pamatují alespoň některé příslušné normy o společnostech akciových, společnostech s ručením obmezeným a dále o pojišťovnách; srov. níže).
V doktríně právní bývá ohledně obchodněprávní bilance zastáván požadavek její úplnosti, jasnosti a dále pravdivosti. Zvlášť posléz uvedený požadavek jest, zejména v praksi, aktuální. Náš obchodní zákon není ani tu zcela jasný. Z ustanovení citovaného článku 31 obch. zák. vyplývá pouze, že bilancující má uvésti majetkové předměty a pohledávky podle hodnoty, která jim přísluší v době, kdy se bilance zřizuje.
Z ustanovení toho především vyplývá, že je nepřípustná jakákoli libovůle bilancujícího při oceňování majetku. Arciť je zmíněné ustanovení neúplné potud, že se zmiňuje, a to jen povšechně, o aktivech, nikoli však též o pasivech (srov. Wenig, cit. spis 125).
Nepodává se pak jasně z řečeného ustanovení, dle čeho se má tato hodnota určiti; jest toliko za to míti, že bilancující má udati pravou skutečnou hodnotu, a nemá ani přeceňovati aktiva, ani, byť i o tom zákon se verbis expressis nezmiňoval, podceňovati pasiva. Podle některých autorů (na př. Staub) je tento předpis oceňovací instrukcí i má povahu kogentní normy jen v tom dosahu, pokud míří na zákaz přeceňování aktiv, pokud se týče podceňování pasiv; mluví se tu o tak zvaném maximálním předpisu oceňovacím, připouštějícím vědomé snížení nebo odpis hodnot. Proti tomu se zase zastává (Kizlink), že tu jde o předpis kogentní v celém svém rozsahu, takže jako nelze aktiva přeceňovati, tak nelze ani je nedoceňovati (což pak platí mutatio mutandis i o pasivech).
Ve věci dlužno arci si uvědomiti, že »kogentnost« pokud se týče její dosah, má ve příčině daného ustanovení svůj praktický význam hlavně v tom, že — v případě insolventnosti kupce — má okolnost, že bilance — stejně jako obchodní knihy — neposkytuje správný přehled majetkového stavu jeho podniku, pro tohoto následky trestní. To pak arciť — z povahy věci — je aktuální spec. při přecenění aktiv pokud se týče podcenění pasiv, nikoli též v opačném případě, totiž podcenění aktiv pokud se týče přecenění pasiv, zvláště když jinak přehled o stavu majetku je zachován tím, že existence a původ nedocenění aktiv resp. přecenění pasiv je patrný.
Máme za to, že — hledíc k praktickému dosahu i naznačené nepřímé sankci pro případ nesplnění bilančněprávních norem obchodního zákona — lze, kompromisně vzhledem k uvedeným různým dvěma názorům, zastávati v otázce pravdivosti bilance podle positivních norem obchodního zákona toto:
V ohledu otázky přecenění aktiv, pokud se týče nedocenění pasiv, nelze ve smyslu cit. zákonných ustanovení výjimky připustiti. Co se však týká otázky přípustnosti nedocenění aktiv, pokud se týče přecenění pasiv v bilanci, jsou odchylky od zmíněného striktního předpisu obchodního zákona přípustný za předpokladu, že přehled o stavu majetku je zachován tím, že existence resp. původ (provenience) nedocenění aktiv resp. přecenění pasiv je jinak patrna, resp. není toto vyšší oceňování pasiv resp. nižší oceňování aktiv toho druhu, že brání pak vůbec získání přehledu o majetkovém stavů kupce.
S otázkou přípustnosti nedocenění aktiv resp. přecenění pasiv ovšem souvisí otázka přípustnosti tak zvaných »tajných reserv« (za předpokladu, že zákon připouští uvedené nedoceňování, lze tu mluviti o »zákonných tajných reservách«). Tyto tajné či skryté reservy totiž mají právě svůj původ v tom, že se aktiva níže ocení resp. pasiva výše ocení. Logicky s uvedeným o přípustnosti oceňování aktiv a pasiv pak sluší také v otázce přípustnosti tajných reserv zaujmouti kladné stanovisko za předpokladu splnění uvedených podmínek. S uvedeným též souvisí otázka odpisů. Tyto, stejně jako tajné reservy, jsou zvláště aktuální při obchodních společnostech, zejména kapitálových. Uvedené je arciť jen výklad pokud se týče nazírání na dosah řečeného bilančního ustanovení našeho obchodního zákona, který, jak již řečeno, věc jasně verbis expressis neřeší.
Jinak je tomu na př. v osnově švýcarského obligačního zákona, a to — v poslední redakci — III. z r. 1927 (kterou mají býti částečně pozměněny »obchodně- právní normy« švýcarského obligačního zákona z roku 1911); osnova stanoví v článku 940, že roční bilanci jest sestavovati podle všeobecně uznaných kupeckých zásad úplně, jasně a přehledně tak, aby zúčastnění mohli míti co možno nejjistější obraz o hospodářské situaci obchodního podniku. Oceňovací princip bilanční stanoví pak čl. 941 této osnovy: při zřizování bilance a inventáře mají býti všechna aktiva sestavena nejvýše podle hodnoty, jež jim vzhledem k podniku přísluší v době, kdy bilance byla pořízena. Vyhrazeny zůstávají odchylné bilanční předpisy, jež jsou dány pro akciové společnosti a komanditní společnosti na akcie a dále pro společnosti s ručením obmezeným, jakož i pro společnosti úvěrní a pojišťovací. Uvedená osnova švýcarského zákona vychází, jak uvádí důvodová zpráva, ze zásady subjektivního hodnocení vzhledem ke konkrétnímu závodu (jinak soudí pro obor platného práva švýcarského na př. Curti, Schweizerisches Handelsrecht). Náš zákon ani v otázce, rozhoduje-li při posuzování otázky pravdivosti bilance subjektivní či objektivní hledisko, neskýtá v positivních ustanoveních jasné opory. Přes to zastává se i v oboru našeho práva v tomto ohledu též hledisko subjektivní, a to i u těch autorů, kteří trvají jinak na rigorosním stanovisku nepřípustnosti ani nedoceňování aktiv; poukazuje se tu právem na to, že zákon ukládá bilancujícímu subjektu, aby majetkové předměty uvedl podle hodnoty, kterou jim dlužno přikládati k danému okamžiku, nikoli podle hodnoty, které možno přičítati znak objektivnosti (srov. Kizlink, cit. spis, str. 287; hledisko objektivní zastává na př. Staub).
Do bilance třeba zařaditi jak aktiva, tak i dluhy (byť i o nich se článek 31 výslovně nezmiňoval.) Do aktiv jest zapsati nejen majetkové kusy hmotné, nýbrž i pohledávky; patří sem vůbec též práva, jež mohou býti peněžně zhodnocena, zejména práva na statcích nehmotných, jsoucí majetkového rázu. Při věcech sloužících upotřebení, vyjadřuje se opotřebování resp. znehodnocení přiměřenými odpisy. Pohledávky pochybné mají se uvésti dle pravděpodobné hodnoty (pravděpodobná srážka); nedobytné pohledávky je odepsati. Východiskem při hodnocení pohledávek jest — stejně jako při dluzích — nominální jejich hodnota.
Jak při pohledávkách tak i při dluzích přicházejí v úvahu určité okolnosti, jež modifikují jejich hodnotu (na př. u pohledávek: stupeň dlužníkovy solvence, u dluhů: možnost postihu při zaplacení dluhu a pod.; srov. Wenig cit. spis, str. 126 a násl.).
II. Normy o bilanci obchodních společnosti a společenstev.
A) Společnosti akciové.
Bilanční předpisy stran akciových společností obsaženy jsou jednak v obchodním zákoně, jednak v akciovém regulativu z r. 1899, modifikovaném vládními nařízeními č. 365 z r. 1920 a č. 117 r. 1924 (právní relevance akciového regulativu, t. j. nařízení z 20. září 1899, č. 175 ř. z., jež platí ohledně všech akciových společností j obchodních v oboru průmyslu a obchodu, s výjimkou i akciových společností bankovních, úvěrních a pojišťovacích jakož i akciových společností, zabývajících se I stavbou a provozováním plavebních průplavů a železnic a provozováním paroplavby, je dána tím, že regulativ předepisuje, aby byla jeho ustanovení pojata do stanov, mají-li tyto býti schváleny; jde tu jednak o splnění podmínek co do obsahu smlouvy resp. zakládacího postupu, jednak o splnění jiných podmínek pro konečné povolení).
Pokud jde o společnosti akciové, podléhající tak zv. pojišťovacímu regulativu (nařízení z 5. března 1896, č. 31 ř. z., později částečně modifikované), přicházejí v úvahu bilanční předpisy v tomto nařízení obsažené, pokud pak jde o akciové banky, přicházejí v úvahu předpisy zákona z 10. října 1924 č. 239 Sb. z. a n. (o bankovních bilancích ustanovují vyhlášky ministerstva financí z r. 1920 a 1921 a posléze 1926, směrnice pro bankovní bilance pak obsahují též tak zv. sanační zákony z r. 1924, č. 237 a 241 Sb. z. a n.).
Povinnost, předepsaná čl. 30, odst. 1. obch. zák., aby totiž bilance byla kupcem podepsána, je v akciové společnosti uložena představenstvu. Podle čl. 239 obch. zák. je představenstvo povinno nejdéle v prvních šesti měsících každého roku předložiti akcionářům bilanci za uplynulý rok závodní. Ke sproštění představenstva (udělení absolutoria) při kladení účtů nemohou býti ustanoveny osoby, které jakýmkoli způsobem jsou účastny správy závodu. Tato zápověď se nevztahuje na osoby, jimž přísluší dohled nad správou závodu.
Zvláštní předpis stanoví čl. 240 pro případy, kdy a) z bilance vyplývá výsledek pasivní ve výši aspoň polovice akciového kapitálu, b) jestliže dluhy, a to ve vlastním smyslu, nejsou kryty aktivy; v prvním případě jest svolati valnou hromadu a učiniti jí oznámení o tom a dále i správnímu úřadu dohlédacímu, v druhém pak případě je představenstvo povinno oznámiti toto soudu za účelem prohlášení konkursu.
Dále uvésti dlužno v této souvislosti: článek 209, který pod čísly l—11 obsahuje výpočet náležitostí, jež společenská smlouva (jsoucí základem akciové společnosti) musí obsahovati (bližší doplnění resp. podrobnosti v tomto směru obsahuje akciový regulativ), pod č. 6 stanoví, že společenská smlouva musí (má-li dojíti schválení) zvláště ustanovovati též zásady, podle kterých jest vypočítávati bilanci a vypláceti zisk, jakož i způsob přezkoušení bilance; článek 224 pak stanoví, že práva, která příslušejí akcionářům v záležitostech společnosti, zvláště stran vedení obchodů, nahledání v bilanci a její zkouška a stran rozhodování o rozdělení zisku, se vykonávají od akcionářů jako celku ve valné hromadě.
Ani ohledně akciových společností nemá však náš obchodní zákon bližších ustanovení o tom, jak se má bilance zřizovati a podle kterých zásad i není v něm stanoven vzor, podle něhož se má bilance zřizovati. Zásady o bilancování akciových společností, s nimiž se shledáváme v účetní vědě, zejména pak stěžejní zásada bilancování akciových společností, že totiž akciový kapitál jest uváděti na straně pasiv (pravá strana bilance) a dále že mezi pasiva jest řaditi částku, určenou pro reservní fond, po případě jiné fondy (obnovovací, investiční a p.), a pak i jako zvláštní položku čistý zisk, nedošly úpravy v obchodním zákoně. Pouze nepřímo vyzírá ze souvislosti ustanovení obchodního zákona o podstatě i účelu základního, akciového kapitálu, specielně pak z ustanovení článků 216 a 217, že akciový kapitál má býti uveden mezi pasivy. Platí pak tu arci též ustanovení stanov (sr. Wenig, cit. spis, sešit 5., str. 121 a následující). Za to akciový regulativ verbis expressis stanoví v § 49, posled. odstavec, že akciový kapitál jest, a to i tehdy, jestliže podle stanov mají býti akcie spláceny sukcesivně z čistého zisku, ve výši stanovami určené, uváděti v bilanci mezi pasivy, pokud nebylo provedeno snížení tohoto akciového kapitálu (§ 18 akciového regulativu, »redukce akciového kapitálu«) podle zákonných předpisů.
Ve příčině reservního fondu, na nějž pamatuje čl. 217 obchodního zákona jen potud, že připouští možnost stanovami naříditi jeho utvoření, pak stanoví § 53 akciového regulativu, že každá akciová společnost má ve stanovách pamatovati na vytvoření reservního fondu ku krytí případných ztrát. Tomuto fondu jest pak přikázati: 1. z ročního čistého zisku aspoň dvacítinu potud, pokud reservní fond nepřekročí desetiny nebo vyššího dílu základního kapitálu ve stanovách určeného; 2. částky, které při zřízení společnosti nebo při zvýšení základního kapitálu vydáním nových akcií za vyšší než nominální obnos byly dosaženy nad něj a nad obnos nákladu, vzniklého vydáním akcií; 3. částky, které akcionáři splatili za propůjčení přednostních práv pro jejich akcie, pokud nebylo usneseno, aby se jich upotřebilo k mimořádným odpisům nebo k úhradě mimořádných ztrát. Podle vládního nařízení ze dne 27. července 1920, č. 465 Sb. z. a n., § 4, lze po dobu platnosti tohoto nařízení uděliti povolení ke zřízení akciové společnosti jen tehdy, prokáží-li zakladatelé, že se zavázali upisovatelé akcií platně upsané akcie převzíti v takové ceně, aby mohl býti zřízen hned při ustavení společnosti reservní fond ke krytí možných ztrát ve výši 10% akciového kapitálu hotově splaceného; výjimku může povoliti ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem financí z důvodů, zasluhujících zvláštního zřetele. Pokud povinnosti ke zřízení reservního fondu nebylo plně vyhověno, nesmí býti proveden příslušný zápis do obchodního rejstříku.
Z dalších ustanovení akciového regulativu, vztahujících se na bilancování akciových společností, sluší uvésti: § 49, jehož důležité ustanovení v posled. odstavci bylo již shora uvedeno a který kromě toho obsahuje bilančně technické předpisy, mající na zřeteli správné zjištění čistého zisku. Podle nich má se zejména koncem každého roku sestaviti účetní uzávěrka, která se má skládati z účtu provozovacího (účtu zisku a ztráty) a z rozvahy. Účetní uzávěrka, která má obsahovati celé hospodaření společnosti, musí se sestaviti se šetřením zákonných předpisů a s pečlivostí řádného kupce. Zejména musí býti uvedena veškerá aktiva a pasiva hodnotou, kterou skutečně mají v čase, kdy se rozvaha sestavuje. Při majetkových kusech, jež podléhají podle své povahy opotřebení nebo znehodnocení, jest vykonati odpis z jejich knihovní hodnoty, přiměřený věcnému odhadu a přiměřeně vyznačiti v účetní uzávěrce. Platí tedy, a to i podle akciového regulativu, pokud jde o bilanční oceňování, všeobecný princip, stanovený již obchodním zákonem, že majetkové hodnoty mají býti uvedeny v ceně, kterou lze jim přikládati v době pořizování bilance.
Stanovy akciových společností mnohdy obsahují přísnější předpisy stran oceňování aktiv. S druhé strany jsou — v nedostatku opačných zákonných ustanovení — přípustná statutární ustanovení o nižším oceňování resp. o vyšších odpisech. Tuto úchylku od úplné pravdivosti bilance lze však — ve smyslu shora uvedeného — při- pustiti jen pokud je to v zájmu společnosti (zejména v zájmu věřitelů společnosti) a pokud původ nižšího ocenění aktiv, pokud se týče vyššího ocenění pasiv lze jinak z bilance konstatovati (zejména při odborném přezkoušení bilance, aby základní požadavek přehlednosti stavu jmění byl zachován). Kdežto uvedené o přípustnosti nižšího oceňování aktiv není výslovně u nás nikde normováno, stanoví v této věci osnova Švýcar, obligačního zákona v čl. 664, odst. 2: »Eine Bilanzierung zu Ansätzen, die unter dem Werte der Activa zum Bilanztage stehen (sowie die Anlage anderer stillen Reserven durch die Verwaltung) sind zulässig, soweit die Rücksicht auf die dauernde Sicherstellung des Unternehmens oder auf die Verteilung einer möglichst gleichmässigen Dividende es als angezeigt erscheinen lassen.«
Podle § 50 akc. reg. musí býti ve stanovách vytčeno, aby účetní závěrka se zprávou o činnosti každého roku byla představenstvem předložena valné hromadě akcionářů a to nejpozději v prvních šesti měsících každého roku (stran akciových bank platí tu vyhláška ministr. financí z 3. ledna 1921, č. 11 Sb. z. a n. a § 9, odst. 4. zák. z 10. října 1924, č. 239 Sb. z. a n.). Do stanov má býti pojato ustanovení, že exemplář zprávy o činnosti s rozvahou a účtem ztráty a zisku má býti vydán každému akcionáři na požádání.
O účtování zakládajících nákladů má ustanovení § 51 akc. regulativu.
O uveřejňování bilance akciových společností (princip publicity bilancí akc. společností), o němž obchodní zákon nic nestanoví, nemá ani akciový regulativ zvláštního ustanovení; výjimka v tomto směru však platí o akciových společnostech, podléhajících pojišťovacímu regulativu a dále o akciových bankách podle zákona z r. 1924 č. 239 Sb. z. a n.; (naproti tomu obsahuje na př. již anglický zákon z r. 1908, později ještě modifikovaný, stanovící řadu publicitních norem v zájmu akcionářů i věřitelů společnosti, že jest dá ti uveřejniti do veřejného rejstříku — mimo jiné — také bilanci s příslušnou zprávou správní rady, z níž vysvítá finanční situace společnosti; sr. Curti, Englands Privat und Handelsrecht, II. svazek str. 345 a nasl. Kromě anglického práva řeší otázku publicity bilance zejména nové bilanční předpisy nizozemské a polské). Otázka publicity bilancí akciových společností jest též jedním bodem z reformních návrhů v oboru akciových společností (věcí se podrobněji zabývá Kizlinkův návrh na reformu akciového práva pro III. sjezd právníků v r. 1930).
Dalších reformních návrhů, a to specielně v oboru bilancí akciových společností, je arci — vzhledem k neúplnosti příslušných norem obchodního zákona — celá řada. Řešení této věci nespadá v rámec tohoto informativního článku. Na tomto místě bylo by se pouze zmíniti, pokud se spec. týká bilancování akc. společností, že jedním z nejchoulostivějších problémů, které jsou de lege ferenda aktuální, jest otázka přípustnosti tak zvaných tichých reserv.
Věcí touto se již zabývala a také ji již formulovala na př. výše uvedená osnova švýcarského obligačního zákona v cit. článku 664, odst. 2, který dovoluje zřízení tichých reserv a to se zřením na trvalé zajištění podniku. Osnova, stanovíc tento předpis, vycházela z té vedoucí ideje, že je v zájmu solidního a prozíravého vedení společnosti, pamatuje-li se na vytvoření dostatečných reserv a záloh. Tuto skutečnost potvrdily zejména zkušenosti z doby válečné a poválečné. Zakládání reserv pak nepotřebuje býti, jak uvádí důvodová zpráva k tomuto ustanovení, obmezeno na risika, s nimiž je hned počítati, nýbrž mohou býti při tom brány v úvahu eventuální změny, jež mohou nastati v nejistotě finančních, hospodářských a politických poměrů a vůbec v hospodářské situaci, ve specielních konkurenčních poměrech a podobně.
Jako zvláštní pak důvod pro přípustnost tichých reserv se vytyčuje zření na stejnoměrné rozdělení dividendy; neboť otázka solidní prozíravé politiky dividendové jest nejen v zájmu akcionářů, nýbrž i v zájmu všeobecném. Pomocí tichých reserv lze, jak uvedená zpráva vytýká, zabrániti častým změnám kursů, což je jen v zájmu podniku.
Uvedené ustanovení švýcarského obligačního zákona je uváděno od mnohých jako vzor pro příští reformu našeho obchodního zákona v partii, jednající o bilanci akciových společností (uvésti zejména dlužno referát Dra Voslaře, chefa finanční prokuratury pro III. právnický sjezd v Brně na téma »Na jakých základech by se mělo upraviti právo akciové«). Arciť dlužno — s hlediska legis ferendae — otázku přípustnosti tichých reserv řešiti pod zorným úhlem maximy pravdivosti bilance a hledati, pokud možno, střední cestu mezi protichůdnými v této věci stanovisky. Nikde jinde není, jako v tomto případě, tolik doporučitelné, aby stanovisko rigorosní doktríny na jedné straně a prakse, opřené o zkušenosti z oboru akciového práva hledělo se sejíti v přijatelném kompromisu!
Celkově o bilančním právu akciových společností lze říci, že dosavadní struktura bilancí akciových společností spočívá v zásadě na obecných bilančních normách, daných pro kupce jednotlivce. Zejména i výroční bilance akciových společností podle obchod, zákona jsou v podstatě jen přehledem majetkového stavu, rozvahou dle inventáře. Některé specielní normy, týkající se bilancí akciových společností, jako hlavně zásada vázanosti akciového kapitálu, vytčená v akciovém regulativu, na věci v tomto směru ničeho nemění (neplatí tedy o bilanci akciových společností podle našeho práva, že je »Erfolgsermittlungsbilanz«, v jakém směru je pojímána v důvod, zprávě k osnově švýcar. obligač. zákona).
V praksi arci bilance se činí závislou od technického postupu podvojného účetnictví.
Otázkou reformy bilančního práva akciových společností — v rámci otázky úpravy akciového práva vůbec — se též zabýval III. právnický sjezd, konaný v říjnu minulého roku v Bratislavě. Návrhy v příslušné vědecké sekci sjezdu, po delší debatě formulované, vyzněly takto:
1. Platné předpisy bilančního práva akciových společností nepostačují. I za předpokladu, že zákonodárce ponechá obecné bilanční předpisy bez podstatných změn, dlužno žádati, aby pro akciové společnosti byly dány speciální bilanční předpisy, přizpůsobené potřebám akciového podnikání.
Nedoporučuje se, aby do zákona bylo pojato ustanovení o tichých reservách (nebyl tedy přijat s jedné strany navrhovaný zákaz tvoření tichých reserv).
2. Doporučujeme, aby zákonodárce přihlížel, pokud lze co nejvíce, k prostředkům, jimiž je možno dosáhnouti větší publicity bilance (v širším slova smyslu).
3. Zákonné předpisy o rozdělení zisku hleďtež náležitě k akcionářovu zájmu na dividendě, ovšem s přiměřeným zřetelem k zájmům podniku.
Z uvedených základních reformních návrhů vidno, že zamýšlená revise bilančních norem akc. spol. má hlavně za účel podpořiti prosperitu akciových společností a postaviti je na pevnou, solidní basi. Samozřejmě nebude moci zákonodárce provésti detailní úpravu všech sem spadajících otázek; nelze, hledíc k praktickému životu, tento obor detailními normami nad míru potřeby obmezovati. Půjde proto po většině jen o stanovení rámcových norem.
B) Společnosti s ručením obmezeným.
Bilanční předpisy, vztahující se na společnosti s ručením obmezeným podle zákona ze dne 6. března 1906, č. 58 ř. z. jsou, již v důsledku toho, že upraveny jsou pozdějším zákonem než zák. obchodní, takže mohla jejich zákonná úprava se stati již na základě určitých zkušeností a určité tradice, dokonalejší, než korespondující normy bilanční společností akciových (zákon o společnostech s ručením obmezeným měl mimo jiné též vzor v novém německém obchodním zákoně z roku 1897, s účinností od 1. ledna 1900). Tento zákon ustanovuje ponejprv podrobnější normy oceňovací. Dále verbis expressis vytyčuje zásadu, že v bilanci těchto společností třeba určité položky, jmenovitě: částky, připadající na kmenový kapitál, reservní fond a fond pro obnovu.
Z bilančních ustanovení zákona o společnostech s ručením obmezeným bylo by uvésti:
§ 22 je uložena jednatelům povinnost, aby sestavili a společnosti předložili — vedle bilance — účetní závěrku za uplynulý závodní rok. Každému společníku musí býti zaslán neprodleně po sestavení účetní uzávěrky opis. O publikaci bilance společností s r. o. stanoví pak cit. § v posledním odstavci, že je-li předmětem podniku provozování bankovních obchodů, jest bilanci uveřejniti jednateli, jakmile se společníci o ní usnesli, v listech, určených k vyhlašování v zápisech v obchod, rejstříku, po případě ve veřejných listech pro vyhlášky společnosti. Jinak není povinnost publikační ani ve příčině těchto společností nařízena.
§ 23 v odst. 4 stanoví výslovně, že jest pojmouti do pasiv částku kmenového kapitálu (který pojmově odpovídá základnímu nebo akciovému kapitálu u společností akciových), obnovovacího a reservního fondu jakož i částku splacených příplatků, pokud jejich použití neodůvodňuje, aby byly příslušné požitky odepsány. V č. 5 cit. § se stanoví, že zisk nebo ztráta, plynoucí ze srovnání veškerých aktiv a veškerých pasiv, musí býti uvedeny zvláště na konci bilance. Mezi pasivy jest též — podle § 58 cit. zák. — uvésti částku, rovnající se vráceným kmenovým vkladům.
Důležité je ustanovení citovaného §, č. 1—3, jež obsahuje podrobnější směrnice oceňovací (již pod vlivem nového německého obchodního zákona); podle tohoto ustanovení platí:
Při sestavování účetní uzávěrky a bilance těchto společností jest uvésti: 1. předměty bursovního nebo tržního obchodu nejvýše cenou bursovní nebo tržní v té době, pro niž se účetní uzávěrka sestavuje, převyšuje-li však tato cena cenu opatřovací nebo zřizovací, nejvýše touto; 2. jiné majetkové kusy jest uvésti nejvýše v ceně opatřovací nebo zřizovací; majetkové kusy, které, nejsou určeny k dalšímu zcizení, nýbrž trvale k provozování podniku třeba uvésti nejvýše v ceně opatřovací nebo zřizovací; mohou býti uvedeny v této ceně bez ohledu na nynější nižší hodnotu, pokud se do pasiv zařadí částka, rovnající se zmenšení hodnoty nebo se uvede mezi pasivy fond, který odpovídá zmenšení hodnoty.
Jde tu tedy o (zákonem stanovené) maximální přípustné oceňování aktiv; souhlasiti je s výkladem cit. ustanovení Hermanna-Otavského (komentovaný zákon obchod., ad § 23 zákona o společnostech s ručením obmezeným), že tímto ustanovením doplňuje se norma článku 31 obchodního zákona. Jest pak též souhlasiti s výkladem Weniga v citovaném spise, sešit 7., str. 252, poznámka 148, že smlouva společenská nemůže ustanoviti vyšší hranici ocenění, než jako je citovaným předpisem stanovena (kogentnost pokud jde o maximální hranici oceňování); naproti tomu připouští se nižší ocenění, budďproto, že to smlouva společenská dovoluje, nebo že to jednatelé shledávají vhodným. Konsekventně s tímto názorem pak jest zastávati i přípustnost větších odpisů, než jaké jsou zákonem předepsány.
Uvedené odpovídá v podstatě tomu, co jsme — v téže souvislosti — uvedli shora stran akciových společností.
Posléze jest uvésti, že podle cit. zák. jsou jednatelé povinni vésti si při sestavování bilance s péčí řádného kupce. Za správnost účetní závěrky a bilance jsou jednatelé a členové dozorčí rady odpovědni a to pod trestní sankcí; kdo úmyslně jako jednatel nebo likvidátor, jako člen dozorčí rady nebo jako osoba činná k příkazu společnosti s r. o. v účetních závěrkách nebo bilancích falešně vylíčí stav společnosti nebo zamlčí skutečnosti, jejichž zamlčení je způsobilé klamati ohledně majetkového stavu společnost, dopouští se trestného činu (přečinu § 123 a 124 cit. zákona).
(Pokračování příště.) České právo
Časopis spolku notářů československých.
Řídí prof. Dr. Em. Svoboda s kruhem redakčním.
Vychází každý měsíc mimo červenec a srpen. - Redakce a administrace v Praze-II. Žitná ul. č. 4b. - Předplatné ročně 40 K i s poštovní zásilkou. - Jednotlivé číslo 4 K.
Ročník 13. V Praze, v prosinci 1931. Číslo 10.
Doc. Dr. F. Vážný:
Přehledný nástin právní úpravy bilance kupeckého podniku (obchodních společností).
(Dokončení.)
C) Bilanční normy ostatních obchodních společností a společenstev; bilance pojišťoven a spořitelen.
Uvedené o bilancích akciových společností a společností s ručením obmezeným jakožto tak zv. společností kapitálových neplatí arci, což z povahy věci vyplývá, o společnostech tak zv. osobních, specielně tedy společnosti veřejné. U těchto — na rozdíl od kapitálových společností, kde věřitelům společnosti ručí akciový kapitál (proto platí u nich výše uvedená zásada jeho nedotknutelnosti i vedení v bilanci mezi pasivy) a kde společníci mají jen uhrazovací povinnost a to vůči společnosti samé — ručí společníci věřitelům společnosti osobně, a to v zásadě primárně, a bez obmezení. Záleží tedy u těchto společností — na rozdíl od kapitálových společností — na individualitách společníků.
Uvedené, jakož i ostatní z povahy osobních společností vyplývající momenty, mají ovšem reflex na otázku bilance těchto společností. Stran bilancí těchto společností nemá obchodní zákon podrobnějších ustanovení. Podle čl. 105 může každý společník nahlížeti do obchodních knih ze spisů společnosti a na jejich základě sestaviti si k získání přehledu bilanci. Toto oprávnění je jen součástí jeho osobního práva informačního či kontrolního.
Další ustanovení obchodního zákona o veřejných společnostech, pro otázku bilancí těchto společností v úvahu přicházející, totiž články 106—109, obsahují předpisy, jež svou povahou jsou většinou jen direktivou pro účetní stránku týkající se společenského jmění a »podílů« jednotlivých společníků ve společenském jmění (o dosahu pojmu »podílu« ve společenském jmění, srov. výstižný výklad v cit. Wenigově spise, sešit 4, str. 25 a násl.). Ze souvislosti těchto ustanovení vyplývá, že výsledek bilance veřejné společnosti se zjišťuje pro každý rok zvláště a nemusí jí býti — tak jako u uved. společností kapitálových — položen za základ stav jmění její v době, kdy začala svůj podnik provozovati.
V praksi se účtování v těchto společnostech vede tak, že se každému společníku zřizuje samostatný účet základní a na něm se připisují podíly na výročním zisku ve prospěch, nebo podíly na výroční ztrátě na vrub, v předpokladu, že příslušné zisky mají vklady rozmnožiti, resp. ztráty vkladů se odepsati.
Pokud jde o společenstva podle zákona ze dne 9. dubna 1873, č. 70 ř. z. sluší v této souvislosti uvésti, že citovaný zákon nestanoví ve příčině bilancí společenstev zvláštní bilanční normy, odchylné od. obecných bilančně právních norem obchodního zákona. I platí v uvedeném směru, jde-li.o společenstvo, které provozuje zcela neb z části obchody i platí pro ně bez ohledu na výši zdanění, ust. obch. zák. stran kupců (§ 2 zák. z r. 1928, č. 183 Sb. z. a n.) normy obchodního zákona o inventáři a bilanci kupce jednotlivce. Společnosti arci ve svých stanovách mají upraviti zásady, podle nichž se má bilance sestavovati (§ 5, č. 6 cit. zákona) a také fakticky upravují bilanci po vzoru akciových společností resp. společností s ručením obmezeným; při tom arci třeba míti na mysli, že u společenstev není, tak jako u uvedených společností, základního (pevného) kapitálu; společenstvo, jehož pojmovým znakem, odlišujícím je — mimo jiné — od obchodních společností, je pohyblivost, měnlivost počtu členů, nezná v důsledku této fluktuace členstva ani pevný základní kapitál, určený fixní sumou, který by mohl býti — tak jako u uvedených dvou obchod, společností — zařazen mezi pasivy, srov. Wenig, cit. spis, sešit 6, str. 172.
Podle § 22, odst. 3 cit. zákona musí představenstvo v prvních šesti měsících každého roku oznámiti účetní závěrku a bilanci za uplynulý rok. Tato lhůta může býti stanovami prodloužena (poznamenati jest v souvislosti s uved. ust. § 22, že jeho odst. 2, jednající o významu společenstevních knih, byl změněn, pokud se týče textován § 2, odst. 2 zákona ze dne 13. října 1928, č. 183 Sb. z. a n.).
Nakonec sluší uvésti některé speciální bilanční normy.
Tak pro pojišťovny obsahuje podrobné oceňovací předpisy § 33 nařízení ministerstva vnitra, spravedlnosti, obchodu a financí ze dne 5. března 1896, č. 31 ř. z., »pojišťovací regulativ«, později částečně změněné, zejména vlád. nařízením z 21. července 1921, č. 238 Sb. z. a n.; týž obsahuje také předpisy o bilancování prémiových reserv, pokud se týče obecných a specielních reserv vůbec. Bilance pojišťoven musí býti publikovány (§ 35, odst. 1 cit. regulativu).
Pro pojišťovny na Slovensku a v Podkarp. Rusi platí nařízení ze dne 19. října 1922, č. 307 Sb. z. a n. (pojišťovací regulativ), který nařizuje 1931 publikování účetní uzávěrky, skládající se: z provozovacího účtu (účtu zisku a ztráty) a z rozvahy (bilance).
O bilancích spořitelen jedná zákon ze dne 14. dubna 1920, č. 302 Sb. z. a n.; týž stanoví v § 9, že mají spořitelny při správě jmění, vedení knih a účtů povinnost řádného obchodníka. Z přebytků, vyplývajících po zúročení vkladů a po srážce správních výloh, odměn a případných věnování, jichž provozování obchodu vyžaduje, jest zříditi reservní fond. Kromě toho jest utvořiti zvláštní reservní fondy k úhradě kursovních rozdílů na cenných papírech, a zvláštní pensijní fond po příp. též zvláštní fondy k úhradě event, ztrát. Pokud jde o pošt. spořitelny podle zákona ze dne 23. září 1930, č. 143 Sb. z. а n., je též § 38 cit. zák. pamatováno na zřízení reservního fondu. Týž zákon stanoví publikaci bilance pošt. spořitelny (§ 37); o sestavování rozpočtu, účetní závěrky a jejich schvalování platí podle § 37 předpisy, vydané pro státní podniky, spravované podle zásad obchod. hospodaření. Podotknouti jest, že podrobné předpisy pro bilancování státních podniků, spravovaných podle zásad obchodního hospodaření (zákon ze dne 18. prosince 1922, č. 404 Sb. z. a n., pokud se týče vládní nařízení ze dne 25. září 1924, čís. 206 Sb. z. a. n. o hospodaření ve státních podnicích, jež převahou neobstarávají úkoly povahy správní) vydány dosud nebyly. Pouze citované vládní nařízení obsahuje v 14—20, a to pro státní podniky, o něž běží, vůbec, všeobecné instrukce o účetnictví, bilancování a reserv, fondech těchto podniků.
Dále jest uvésti v této souvislosti ustanovení zákona ze dne 10. října 1924, č. 239 Sb. z. a n., týkající se akciových bank, pokud se týče vyhlášky ministerstva financí ze dne 27. července 1926, č. 147 Sb. z. a n.; v úvahu přichází zejména ustanovení cit. zákona o povinné publikaci roční bilance. Pro Národní banku československou přichází v úvahu zákon ze dne 14. dubna 1920, č. 347 Sb. z. a n., resp. ze dne 23. dubna 1925, č. 202 Sb. z. a n. Posléze sluší v této souvislosti uvésti náš nový zákon ze dne 15. června 1927, č. 78 Sb. z. a n. o stabilisačních bilancích, který umožňuje podnikům, a to i nekupeckým (t. j. i těm, které nemají kvalitu kupců podle obch. zák.), jež vedou řádné knihy obchodní (podle čl. 28 a n. obch. zák.) resp. řádné knihy zemědělské, aby bilanční hodnoty převedly ve správném poměru na touž peněžní jednotku, t. j. na nynější stabilisovanou korunu. Tento převod se děje v tak zv. stabilisační bilanci (srov. Wenig, Příručka obch. práva, sešit 3, z r. 1930, str. 163).

Citace:

VÁŽNÝ, X. Přehledný nástin právní úpravy bilance kupeckého podniku (obchodních společností). České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1931, svazek/ročník 13, číslo/sešit 8, s. 65-67, 73-77, 81-82.