Aktuaři.

V květnovém čísle Českého Práva podrobil pan JUDr. Ferdinand Vojtík obšírné a zevrubné úvaze zákon číslo 57/31 a veskrze správně vystihl neutěšené jeho důsledky pro náš stav. Nepříznivá situace, takto vytvořená, projeví se mnohem kritičtěji, posoudí-li se také ještě s jiných hledisek.
Aktuarský zákon jest totiž pouze dalším článkem neustálého vzestupu všeobecného veškerého kancelářského úřednictva na úkor úředníků konceptních, který jistí živlové a činitelé všemožně a soustavně podporují, s úspěchem snažíce si je pro sebe zajistiti jako spolehlivý i vděčný volební materiál. Všechny kategorie kancelářského personálu všech oborů služby státní se postupně od převratu existenčně povznesly. Zejména platové přeřazení jejich do výhodnějších stupnic bylo značným ziskem. Tehdy došlo k tomu, že u téhož soudu oficiál býval někdy lépe honorován nežli president. Stav kancelářského úřednictva byl vždycky agilnější nežli páni od konceptu, a dovedl účinně uplatniti svoji početnost dobře zorganisovanou tak, že vůčihledě nabýval půdy, a každé dosažené výhody uměl dokonale využitkovati.
Nejhybnější mezi nimi byli vždycky kancelářští úředníci soudní. Neustálý styk jejich se stranami opatřil jim rozsáhlé vědomosti o poměrech a potřebách občanstva, a praktickou sběhlost ve vyřizování všelikých jejich záležitostí právních; byl-li referent jen trochu ústupnější a povolnější, utvořili mezi ním a klientelou neproniknutelnou hradbu, kterouž se k němu bez jejich pomoci nikdo nedostal: dovedli umožniti vyhovění, zejména uspíšení, ale také mohli způsobiti zdržení nebo i nevyhovění v určitém případu. Vliv jejich rostl také politickou činností, neboť četní soudní úředníci jsou členy zastupitelstev i jednotlivých komisí obecních. Jest pak všeobecně známo, jak mnozí z nich pokoutničí ještě v aktivitě a ještě více potom v pensi. Není divu, oslovuje-li je prostý občánek »pane rado«, neboť neděje se tak skoro ani z neznalosti patřičné titulatury, ale především proto, poněvadž u nich nejspíše se naděje rady i poučení, o něž mu běží.
K tomu všemu přibylo tak zvané přetížení soudců, kteréž možno zkoumati rovněž s různých hledisek. Jsou ovšem soudci, a jest jich značný počet, kteří v pravém toho slova smyslu »táhnou« a jichž výkon jest úctyhodný množstvím i hodnotně.
Mezi nimi jsou také dokonalí praktikové, jimž stohy aktů na stolech jejich nakupované, mizí takřka před očima, zpracovány úplně a nerekurovatelně. Bývají to obyčejně senioři, v oboru svém zkušení mnohaletým zapracováním, nebo jejich odchovanci, síly mladší, zvláště schopné, u nichž zájem pro úřad dosud nevyprchal, a kteří mají vyvinutý smysl pro prestige stavovskou. U těchto referentů kancelářským úředníkům arci se valně nedaří, poněvadž se bez nich obejdou, a na kancelářské zpracování jejich elaborátů postačí průměrný pomocný písař beze zkoušek.
Jiní soudci zase, a není jich nejméně, v úřadě pobývají takřka jen pohostinsky, většinu času jsouce vzdáleni pod nejrůznějšími záminkami, a pro nejrozličnější zájmy mimoúřední, a když už jsou přece přítomni, pak jen na práci hubují, čímž ovšem jí neubývá; jiní opět hledají ve všem překážky, těžkosti a učenosti, jichž tam není, a proto nemohou býti s ničím včas hotovi. U takových referentů daří se ovšem kanceláři znamenitě; »řídící« její, assistent nebo revident, jest oporou celého referátu, všechno spočívá na něm, připravuje nebo dohotovuje písemnosti ryze soudcovské, takže soudci na nich mnohdy zbude pouhý podpis, a proto jest pro něj nezbytným, nepostradatelným, vskutku vedoucí osobností. Odtud jeho neodvislé vystupování a častá neochota vůči právním zástupcům, k nímž daleko vlídněji se chovají referenti.
Nelze se pak diviti, jestliže tyto vůdčí síly kancelářské prohlašují při každé příležitosti velmi sebevědomě úl zcela veřejně, že jsou sloupy celé naší justice, jimiž tato stojí a padá, k čemuž jim ovšem ostatní sborem přizvukují, souhlasně, takže nezasvěcenému pozorovateli jeví se takovým vyličováním poměrů prapodivný obraz organisace soudní a rozvržení oborů působnosti.
Maličké ukázky ze skutečnosti vzaté, jak kancelář přerůstá soudce:
Dokud přednosta okresního soudu ponechával svému nespornému oddělení naprosto volnou ruku, aby úplně za něho úřadovalo, ponechávaje si u sebe ve své zásuvce pouze šestibokou »peněžní« pečeť, rozhlašoval jeho asistent docela nebojácně každému příchozímu i kdekoliv ve veřejnosti, že pan rada ničemu nerozumí, nic neumí, a že všechno musí za něj udělat sám; sotva však pensionováním nastala změna, a nový pan rada odvážil se uplatniti také svoje mínění, a zejména počal samostatně úřadovati, změnil se rychle důvod nevrlosti páně assistentovy; nynější jeho šéf prý chce všemu lépe rozuměti, není s ním žádná spolupráce možná, nelze mu ničeho učiniti po chuti, a proto zahájil pasivní resistenti a byl by snad nechal oddělení ve spisech utonouti.
A protějšek k tomu: mladý přednosta venkovského (však nikoliv malého) okresního soudu, málo přes třicet jar čítající, pochlubil se rovněž veřejně a zcela otevřeně: (ipsissima verba náhodou vyposlechnutá): »můj« aktuar, takto starosta města, jest se vším úplně obeznámen, jmenovitě poměry města a celého okresu zná dokonale, takže mohu mu všechno bez obavy svěřiti, a přenechati, a za to častěji někam si vyjeti. Projednávati pozůstalosti beztoho neumím, tuhle jsem od odhadu utekl, jak se tam shádali, a pan aktuar »to« sám srovnal (a to šlo o usedlost střední velikosti, kdy soudy podle kterési interní instrukce vyhrazují si samy inventuru i projednání).
Tyto dva případy nejsou však ještě nejdrastičtější. Jak patrno z těchto a množství podobných, aktuáři byli již dávno před zákonem 57/31, jímž byl pouze uzákoněn stav, po léta se vyvinovavší, a kterým dovoluje se jim konati po zákonu to, co již dlouho činí via facti, poněvadž soudcové jim to přenechávali ať z pohodlnosti nebo z nedostatku rozhledu po možných toho následcích, zapomínajíce také, že poměr jejich vůči kanceláři jest aspoň takový jako příklad mezi lékařem a ošetřovatelem, nebo majorem a rotmistrem, a proto jest vhodno a účelno zachovávati určité distancování.
Zákon číslo 57/31 měrou nikdy nebývalou podceňuje agendu nespornou, poněvadž nepochopuje závažnost jejího významu a není si zřejmě vědom dalekosáhlosti důsledků všech pochybení v ní se kdy přihodivších. Řízení pozůstalostní, opatrovnické a poručenské ve všech svých údobích tvoří nové poměry právní mezi účastníky, jak osobní, rodinné, tak i majetkové, často pro celý příští život jejich, a proto nutno je budovati pevně, nerozborné, se zřením ku veškerým okolnostem daného případu, a v prozíravém přihlédnutí ku všelikým možnostem budoucím, tak, aby obstály ve všech bouřích životních, a nebyly již při prvém jejich nárazu zdrojem vleklých sporů, jichž průběh a výsledek prokázal by zásadní pochybenost zaviněnou při jejich utváření. — Proto »vyřizování« těchto »věcí« lze svěřiti pouze právníkům, odborně vzdělaným, a vybaveným zkušenostmi životními, získatelnými jenom dlouholetou aplikací právních norem a vědomostí dalším soustavným studiem prohlubovaných na přerozmanité množství lidských osudů, právní úpravy vyžadujících, a nikoliv pouhému personálu kancelářskému. Ale i »věci« exekuční a knihovní mají podle povahy jejich i nadále býti vyřizovány právníky — soudci. —
Toto bagatelisující nazírání zákona číslo 57/31 na nespornou agendu jest ostatně v souladu s dosavadní praksí, podle níž referenti pro ni se nevybírají — ač ve skutečnosti ne každý se pro ni hodí — ale obor tento jakoby méněcenný u soudů sborových se jednoduše přiděluje, a u soudů okresních, kde jest obligatorním pro jejich přednosty, také nedostává se mu často osobností veskrze pro něj způsobilých. V sídlech soudů krajských stalo se již skoro pravidlem, že přednostenství místních soudů okresních přenechává se radům, blízkým pensionování, i takovým, kteří za celou svoji služební dobu od let praktikantských o nesporné oddělení ani nezavadili, a kteří nad to toto svoje přidělení považují za poloviční odpočinek, místo obvyklé dovolené, pensi předcházející. U venkovských soudů okresních přibývá zase mladičkých přednostů sotva třicetiletých, nezkušených života, a jeho ostrého tempa, tvořícího krajně kritické, těžko řešitelné situace, a také nedosti ještě pevných vědomostmi praktickými. Dosavadní kratičká přípravná prakse soudní jest zcela neúměrná rozsáhlé a mnohostranné působnosti soudcově, jeho veliké pravomoci a tíživé zodpovědnosti a stále vyšším požadavkům na něj kladeným. I když snad jest možno dorost soudcovský dosti záhy připustiti ku praktické zkoušce, přece jenom i po nejúspěšnějším její složení bylo by nanejvýš účelno ještě nějaký rok setrvati v dalším přidělení průpravném, v němž jedině jest možno opatřiti si potřebné zdokonalení odborné a praktické.
Zatím co kandidát advokacie až po pěti letech prakse může se osamostatniti, a kandidát notářství dosahuje způsobilosti substituční po čtyřech rocích, kdežto na výsluní své samostatnosti ocitá se teprve jako muž již skráně prošedlé, kolem čtyřicítky, — nepožívali ovšem protekce politické nebo jiné pomoci vlivné, ale musí-li čekati, až co na něj zbude, co již nikdo nebude chtít i, takové nebohé, zapadlé městečko, kudy svět zřídka kdy kluše, — dosahuje se ve službě soudní po dvou až čtyřech letech již přednostenství, a to nikoliv, jen nějakého soudečku, ale velkých soudů venkovských, a není řídký případ jmenování soudních radů ani ne pčtatřicítiletých, kteří pak ani s lecčíms si nevědí rady. Za takovéhoto stavu vývoje poměrů daří se ovšem dobře všestranně agresivní rozpínavosti soudní kanceláře; nerozšiřovali by její působnosti, kdyby o to nestála, kdyby se toho pomocí určitých skupin politických nedomáhala, třebas skrytě, poněvadž vlastním cílem jejím při tom jest a zůstává přiblížení se jak možno nejvíce soudcovstvu, působností a tím i mocensky a platově. Běží o nový doklad postupující nivelisace studované inteligence, která se tomu nedovede účinně ubrániti, poněvadž buď z upřílišněného idealismu stranického nebo pro osobní prospěch jest rozptýlena po stranách politických, kde pod diktátem jejich vedení ubíjí se navzájem na nezměrnou škodu společných nejvlastnějších svých zájmů.
Nezaměstnanost vysokoškolsky studované inteligence vůčihledč roste, třebaže není tak hromadně patrna, poněvadž nestaví se na odiv tou měrou, jako nezaměstnání rukou dělných. Proto jest velmi naléhavým požadavkem chrániti pro ni všechno, kde by jí bylo možno vzhledem ku studiím a složeným zkouškám trvale se umístiti. Dělnictvo žárlivě střeží přesuny zaměstnanectva v jednotlivých oborech práce, a brání se všemožně deklasování, ale inteligence přihlíží trpně a bezmocně, jak jest odevšad soustavně vytlačována lidmi, kteří odkoukali trochu vzorcového úřadování.
Nemohou-li soudcové, ať z důvodů již jakýchkoliv, zastati práce, přikazované zákonem aktuarským kancelářským úředníkům, pak — s výhradou oboru působnosti notářů jako soudních komisařů — budiž pro ně utvořena kategorie soudců pomocných, v níž zaměstnali by se právníci se všemi státnicemi, a v níž dobře by se uplatniti mohly zejména ženy — právnicky. Nebyla by o nic dražší aktuárů, nehledě k tomu, že není přípustno házeti přes palubu studovanou inteligenci proto, poněvadž prý nestudovaní úředníci »to dovedou a zastanou také«. Na to nebylo třeba tří státních universit!
Zdá se, že soudcovstvo není si vědomo, čeho zákon číslo 57/31 jest důsledkem a zároveň předzvěstí, ježto jinak jistě by proti němu zvedlo živelný odpor.

Citace:

Aktuaři. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1931, svazek/ročník 13, číslo/sešit 6, s. 51-53.