Extradice mladistvých provinilců.

1. V roce 1926 — tudíž ještě dříve, než byla první čsl. osnova o trestním právu mládeže (z roku 1922)1 přepracována — nadhodil Glos ve článku »Vydání vinníka«,2 že by se mělo vydávání mladistvých provinilců zakázati zákonem. Svou myšlenku však nijak blíže nerozvedl ani neodůvodnil.
Jisto je, že ani druhá čsl. osnova o trestním právu mládeže (z roku 1930), ani zákon sám z 11. března 1931, č. 48 Sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeží (=zák. ml.) neřeší vůbec expressis verbis otázku extradice mladistvých provinilců. Stejný nedostatek jest i v positivním zákonném i smluvním právu vydávacím, neboť žádný z obou u nás dosud platných trestních zákonů (z roku 1852 a 1878), ani žádná z našich 20 extradičních smluv (úmluv)3 nedotýkají se našeho problému. Ani čsl. osnovy trestního zákona z roku 1921 a 1926 nemají žádného ustanovení o naší otázce.
Extradice mladistvých provinilců není sice v našem právním řádu blíže upravena, než není ani zakázána, ani zákonným, ani smluvním právem vydávacím, ani speciálním zákonem o trestním soudnictví nad mládeží. Poněvadž pak tento zákon jeví se v poměru k obecnému právu trestnímu jako výjimka z pravidla, platí o extradici mladistvých provinilců zásadně totéž, co o vydání osob dospělých, totiž obecné předpisy trestního zákona a řádu (arg. § 2, odst. 1., § 28, odst. 1. zák ml.; srov. též odův. rozh. nejv. s. č. 855 Sb. m. spr. tr.), avšak s výjimkami, které nyní kotví v ustanoveních cit. zák. č. 48/1931 Sb. z. a n. Při tom je nutno též si vyjasniti, že předpisy extradičních smluv jsou z důvodu § 41 tr z. 1852 a § 474 tr. por. 1896 integrující součástí našich trestních zákonů a řádů (srov. rozh. č. 2095 víd. sb.), a že smluvní úprava má vždy přednost před úpravou zákonnou.
Zkoumejme — zcela stručně — jaké účinky projevil zákon o trestním soudnictví nad mládeží v materiálním i formálním právu vydávacím!
Předeslati sluší, že mladistvými provinilci rozumíme osoby, které v době spáchaného činu dovršily čtrnáctý, ale nedokonaly osmnáctého roku svého věku (§ 2, odst. 1. zák. ml.). Za trestné činy, které spáchaly, jsou trestné zásadně podle trestních zákonů a je tedy přípustná i jejich extradice. Věk mladistvý není překážkou povolení extradice.
Osoby však, kteréž v době spáchaného činu nedovršily 14. roku svého věku (nedospělí), nejsou odpovědné vůbec podle trestních zákonů, a proto není přípustná jich extradice.
Osobám nedospělým kladou se na roveň ty osoby mladistvé, které nemohou pro značnou zaostalost v době činu rozpoznati jeho bezprávnost, nebo říditi své jednání podle správného rozpoznání (§ 2, odst. 2. zák. ml.). Jde tu o otázku t. zv. příčetnosti podmíněné a tudíž o zjištění, zda je dán důvod vylučující trestnost. K jeho spolehlivému zjištění slouží ustanovení §§ 38, 39 cit. zák. Toto zjišťování přísluší však úřadům státu, který proti provinilci uplatňuje trestní nárok a nikoliv úřadům a soudům státu, jenž jest o vydání požádán, a jenž vydáním poskytuje druhému státu jen mezinárodní právní pomoc.
Proto v řízení o vydání nelze zásadně pouštěti se do řešení podmíněné příčetnosti. To je věcí státu vyžadujícího a právě proto musí býti extradice povolována. Týž názor zastává i Lammasch4 proti mínění Schönemannovu.5
Hranice věku trestní odpovědnosti jsou však při srovnání s cizozemským právem značně odchylné (mezi 12 až 19 lety).6 V řízení o vydání (§ 59 tr. ř. 1873, § 476 tr. por. 1896) při zkoumání přípustnosti extradice bude arci rozhodným období úplné trestní neodpovědnosti podle našeho práva.
Podivuje-li se Schönemann7 tomu, že extradiční smlouvy opomíjejí stanovití hranice věku trestní odpovědnosti, přehlíží známou a obecně uznanou zásadu mezinárodního práva o oboustranné trestností (princip identické normy). Nemůže-li býti čin spáchaný osobou vyžádanou považován za čin trestný podle práva státu dožádaného pro nedostatek věku, není splněn základní předpoklad povolení vydání. Kdyby na př. polská vláda vyžádala z ČSR svého příslušníka 13 1/2 let starého pro trestný čin v Polsku spáchaný, byl by sice jako osoba starší 13 let trestně odpovědný podle práva státu vyžadujícího, t. j. polského trestního zákona z 11. července 1932 (DZ. U. R. P. č. 60, poz. 571), avšak nikoliv i podle práva státu dožádaného, když u nás trestní odpovědnost nastává nyní teprve dovršením 14. roku věku a proto musela by býti polská žádost o vydání hned a limine odmítnuta, poněvadž vydání z ČSR již předem jeví se býti nepřípustným.
2. Po stránce materiálně-právní jsou to zejména ustanovení §§ 3, 8, 26 a 27 zák. ml., která modifikují dosavadní hmotné podmínky extradice. Odstranění tripartice (§ 3) a snížení trestních sazeb zásadně na polovinu (§ 8) má vliv na okruh extradičních deliktů (a). Odstranění trestu smrti (§ 8) zavdává znovu podnět k úvahám o výhradě nevykonati trest smrti na osobě vydané a tedy o rozšíření zásady speciality (b). Snížení promlčecí lhůty (§§ 26, 27) značí, že promlčení bude častěji důvodem k odepření vydání než při extradici osob dospělých (c).
Ad a) Chtěje vyzvednouti odchylné ideové pojetí trestního práva mládeže, označuje zákon č. 48/1931 Sb. z. a n. trestný čin mladistvého provinilce úplně odlišným názvem »proviněním«. Tímto názvem nahrazuje označení trestného činu jako zločinu, přečinu a přestupku, aby již ze samotného názvu bylo patrné, že jde o čin, který z kriminalistického stanoviska třeba posuzovati zcela jinak než jiné delikty.
Rozlišení druhů trestných činů podle obecného zákona trestního na zločiny, přečiny a přestupky má právní význam i ve vydávacím právu, a to při stanovení rozsahu přípustné extradice.
V zákonném právu vydávacím, které platí zejména vždy ve styku se státy nesmluvními, jest extradice ze země České a Moravskoslezské přípustná jen při zločinech (§§ 39, 234, odst. 2. tr. z. 1852), kdežto ze země Slovenské a Podkarpatoruské při zločinech i přečinech (§ 9 tr. z. 1878, § 474 tr. por.); vydání pro přestupek pak je nepřípustné (§ 234, odst. 2. tr. z. 1852, § 14 zák. čl. XL/1879).
I ve smluvním našem vydávacím právu bylo použito rozdělení trestných činů, na zločiny, přečiny a přestupky k určení extradičního nároku a vydávací povinnosti. Tak extradiční smlouvy s Německem (č. 230/1923 Sb. z. a n.) a Polskem (č. 5/1926 Sb. z. a n.) stanovily generálně, že vydávacími delikty jsou zločiny a přečiny.8 Některé naše extradiční úmluvy, které jsou vybudovány sice na principu enumeračním, nespokojily se pouhým výpočtem trestných činů, pro něž vydání je přípustné (katalog trestných činů), nýbrž doplnily výpočet ten ještě zárukou, že jde podle zákonů platných v obou státech smluvních o zločin nebo přečin. Jsou to úmluvy s Belgií (č. 79/1928 Sb. z. a n.), Francií (č. 11/1931 Sb. z. a n.), Velkou Britanií (č. 211/1926 Sb. z. a n.) a s Nizozemskem (č. 65/1932 Sb. z. a n.). Extradiční úmluvu se Švédskem (č. 161/ 1932 Sb. z. a n.), která ve čl. 1. při stanovení extradiční povinnosti odkazuje na vlastní zákonné vydávací právo, nutno zařaditi rovněž do skupiny států, s nimiž je náš extradiční styk vybudován na rozlišení trestných činů jako zločinů, přečinů a přestupků.
Toto rozlišení je právně bezvýznamné jen v extradičním styku s USA, poněvadž naše smlouva č. 48/1926 Sb. z. a n. je vypracována metodou enumerační bez jakékoli výhrady, a dále ve styku se státy, s nimiž jsme sjednali úmluvy metodou eliminační (viz dále).
Je nyní otázkou, zda »provinění« je deliktem extradičním, resp. kdy jím jest?
Aby v praksi nedošlo k potížím, ustanovil zákon o trestním soudnictví nad mládeží sám v § 3, odst. 2. toto:
»Závisí-li příslušnost soudní neb užití jiných ustanovení zákonných na rozlišení zločinů, přečinů a přestupků, rozhoduje označení činu v zákonech trestních.«
Tímto zákonným vykládacím pravidlem bylo jasně vyřčeno, že »všude tam, kde rozlišení druhů trestných činů podle obecného zákona trestního na zločiny, přečiny a přestupky má určitý význam, na př. pro určení soudní příslušnosti, při promlčení, zahlazení odsouzení, uvalení vazby atd., zůstane i nadále toto rozlišení základem pro užití zákonných ustanovení, která ke kvalifikaci trestného činu pojí určité právní následky.«9
Tohoto vykládacího pravidla musíme rovněž užívati v extradičním styku s těmi státy, kde pro stanovení smluvní povinnosti t. j. »užití ustanovení smluvních« je rozhodné rozlišení mezi zločiny, přečiny a přestupky. Užívá-li § 3, odst. 2. cit. zák. slov »užití jiných ustanovení zákonných«, jsou tím míněna nepochybně i ustanovení extradičních smluv, neboť tyto jsou podle § 41 tr. z. 1852 a § 474 tr. por. integrující částí našich zákonů a mají tedy platnost stejnou jako jiná ustanovení zákonná (rozh. č. 2095 víd. sb.), ač jde o ustanovení smluvní.10
Jako § 3 zvláštním názvem »provinění«, tak § 8 jednotným názvem trestu na svobodě »zavřením« naznačuje úplný převrat v nazírání na podstatu, účel, ukládání i výkon trestů na svobodě uložených mladistvým osobám. Zavedení tohoto názvu a zrušení druhů trestů, jež stanoví obecné trestní zákony, nemá však pro vydávací právo zvláštního významu, poněvadž rozdíl v druhu trestů ukládaných na delikty extradiční, nemá zásadně vlivu na rozsah extradiční povinnosti.
V témže § 8 stanoví však odstavec 3., že hořejší i dolejší hranice sazby dočasných trestů na svobodě se snižují na polovici; při tom hořejší hranice snížené sazby nesmí činiti více než 5 let a dolejší ne více než 1 rok. Zavedení těchto nových sazeb má veliký význam i pro vydávací právo smluvní, pokud jde o státy, s nimiž jsme uzavřeli extradiční smlouvy na zásadě eliminační. Stanoví-li se rozsah vydávací povinnosti touto metodou, vyžaduje se při vydání ke stíhání, aby zákonná hrozba trestem na svobodě činila podle práva obou11 stran zpravidla12 nejméně 1 rok, při vydání k odpykání trestů pak, aby šlo o trest již uložený alespoň šestiměsíční. Tím, že se nyní při mladistvých provinilcích snížily radikálně trestní sazby, zúžil se valně okruh trestných činů, pro něž máme nárok na vydání z ciziny, resp. pro něž jsme povinni povoliti vydání do ciziny.
To platí však — opakuji — jen při extradičním styku se státy, s nimiž máme sjednány extradiční smlouvy na podkladě principu eliminačního.
Ve styku s ostatními státy, s nimiž jsme sjednali smlouvy na principu rozlišení trestných činů na zločiny, přečiny a přestupky, nebo podle principu ryze enumeračního, resp. ve styku se státy nesmluvními, nezměnil se okruh extradičních deliktů po vydání zákona č. 48/1931 Sb. z. a n., neboť pravidlo § 3, odst. 2. cit. zák. zachovává status quo ante.
Ad b) Trest smrti je při mladistvých provinilcích nahrazen dočasným trestem na svobodě (§ 8 zák. ml.). Poznali jsme již, že rozdíl v druhu a intensitě trestů, ukládaných na vydávací delikty, není u nás zásadně důvodem pro odepření vydání neb omezení jeho účinku. V novějším vydávacím právu však uplatňuje se snaha specialisovati (zásada výlučnosti) nejen trestné činy, nýbrž i druhy trestů, jichž má býti užito ve státě vyžadujícím, jemuž bylo vydání povoleno. Sem patří na př. předpis čl. 5. švýcarského extradičního zákona z r. 1892, že tělesný trest musí býti ve státě vyžadujícím zaměněn v trest na svobodě nebo na penězích. Zejména pak sem náležejí výminky o nevykonání trestu smrti, s nimiž setkáváme se i v našich extradičních úmluvách s Rumunskem (č. 172/1926 Sb. z. a n.), Řeckem (č. 42/1929 Sb. z. a n.), Portugalskem (č. 24/1931 Sb. z. a n.) a Nizozemskem (č. 65/1932 Sb. z. a n.).13
Při pasivní extradici mladistvých osob z těchto čtyř, jakož i z ostatních států do ČSR odpadá důvod ke stanovení této výminky, neboť trest smrti u mladistvých provinilců nelze u nás vysloviti, tím méně vykonati.
Jest otázkou, zda při aktivní extradici z ČSR do ciziny mohli bychom sami i do jiných, než vyjmenovaných států, přičiniti podmínku, že na mladistvém provinilci nebude vykonán trest smrti (pro ten případ, že by snad právo vyžadujícího cizího státu připouštělo i dnes výkon trestu smrti na mladistvém provinilci), po případě zda bychom vůbec mohli povoliti vydání s výminkou, že vydaná mladistvá osoba nebude přísněji potrestána, než stanoví zákon naší republiky.
Mám za to, že při vydání do jiného smluvního státu nemohli bychom takové výminky stanovití, neboť tu jsou extradiční podmínky vázány oboustranně smlouvou a nelze na nich jednostranně nic měniti.
Při vydání do nesmluvního státu bylo by nanejvýše možno přičiniti podmínku, že na mladistvém provinilci nebude vykonán trest smrti, ačkoliv v našem právu není positivní normy o věci, jaká na př. existuje v trestním zákoně venezuelském ze 6. července 1926 (Gaceta Oficial ze 17. srpna 1926), který dokonce ve čl. 6., odst. 4. nepřipouští vydání vůbec, když trestný čin je ve státě vyžadujícím stižen trestem smrti. Lohsing,14 nerozeznávaje mezi extradicí osob dospělých a mladistvých, souhlasí s ustálenou praksí rakouské15 vlády, která ve všech případech, kdy trestný čin je ve státě vyžadujícím ohrožen trestem smrti vydání sice povoluje, avšak jen pod podmínkou, že trest smrti nebude vykonán. Německý extradiční zákon z 28. prosince 1929 (RGBI. 1929 I. str. 280) podobné výminky nezná, ač při parlamentním jeho projednání byly takové návrhy činěny, avšak nepřijaty.16
Všeobecná výminka, že osoba vydaná do ciziny nebude přísněji potrestána, než stanoví zákon vydavšího státu, je ve vydávacím právu t. č. neobvyklá. Jinde17 měl jsem již příležitost poukázati k tomu, že ustanovení § 10 čsl. osnovy trest. zákona 1926, jež tuto výminku zavádí, předstihuje již vývoj vydávacího práva, zvlášť smluvního extradičního práva.
Ad c) Promlčení trestního stíhání resp. výkonu trestu je důvodem k odepření vydání. S touto výjimkou z extradiční povinnosti setkáváme se ve všech našich extradičních smlouvách (úmluvách). Nehledíme-li k výjimečnému ustanovení smlouvy s USA (č. 48/1926 Sb. z. a n.), podle níž se otázka promlčení posuzuje výlučně podle práva státu vyžadujícího (čl. V.), je podle ostatních naších extradičních úmluv rozhodným jen (na př. s Německem) nebo také (na př. s Belgií) právo státu dožádaného.
Při aktivní extradici mladistvých provinilců z ČSR bude proto nutno přihlédnouti i k ustanovením §§ 26, 27 zák. ml.
Pokud jde o promlčení stíhání omezil se § 26 zák. ml. na stanovení kratší doby promlčecí vlastně jen u zločinů, ponechav beze změny kratší promlčecí dobu u přečinů a přestupků. Zejména pak nezrušil splnění dalších podmínek, jichž se vyžaduje podle §§ 229, 531 tr. z. 1852. Ponechal také v platnosti obecná ustanovení o počátku promlčení, jeho přerušení, stavení atd., kteráž se podle obou našich trestních zákonů z roku 1852 a 1878 značně liší od sebe.18
Co se týče promlčení výkonu trestu, je předpis § 27 zák. ml. novinkou pro oblast práva dříve rakouského, jemuž tato instituce v obecném právu trestním není dosud známa.
Mírnější podmínky a snazší možnost promlčení stíhání i trestu u osob mladistvých má vliv i při extradici mladistvých provinilců. Jich vydání bude lze odepříti, nastane-li promlčení podle §§ 26, 27 cit. zák., takže ve srovnání s vydáním osob dospělých bude vydání mladistvých častěji odepřeno z důvodu promlčení.
3. Po stránce formální projevují nové předpisy §§ 30, 40, 44 a 57 zák. ml. vliv na řízení o vydání, upravené jinak § 59 tr. ř. a § 476 tr. por., a jsou navzájem v poměru species ke genus (arg. § 28, odst. 1. zák. ml.).
Návrh na vydání činí vrchnímu soudu podle § 59 tr. ř. radní komora. Podle § 30, odst. 2. zák. ml. přísluší rozhodovati senátu mládeže také ve věcech přikázaných radní komoře, avšak jen, není-li třeba neodkladného rozhodnutí. Tak tomu je zejména v případech vazby, ač-li senát mládeže není právě shromážděn.19 Možno skoro tvrditi, že návrh podle § 59 tr. ř. zpravidla bude činiti radní komora i v extradičních věcech mládeže, neboť podle zkušenosti jsou extradiční věci z 99% věcmi vazebními; bude zajímavé, jaký účinek projeví tu § 40 zák. ml.!
Na Slovensku a Podk. Rusi podává zprávu a dobré zdání podle § 476 tr. por. krajský soud (nikoli obžalobný senát) přímo ministerstvu spravedlnosti. Tu extradiční posudek bude tedy vždy podáván senátem mládeže.
Je-li mladistvá osoba ve vazbě, má se jí vždy podle § 44, odst. 1. zák. ml. ustanoviti obhájce. To platí i v řízení o vydání a tak alespoň při mladistvých provinilcích byl splněn požadavek nauky již staršího data, aby formální obhajoba byla v řízení extradičním obligatorní.20
I když je dán zákonný důvod vazby, lze ji podle § 40 zák. ml. uvaliti jedině tehdy, když je jí nezbytně potřebí a když jejího účelu nelze dosáhnouti jinak. Vazbou míní zákon č. 48/1931 Sb. z. a n. i (řádnou) vazbu vyšetřovací i vazbu zatímní, tudíž i t. zv. prozatímní vazbu vydávací, t. j. prozatímní zatčení než dojde řádně doložená žádost za vydání, i t. zv. vydávací vazbu, totiž vazbu po dojití extradiční žádosti.
I tu nutno lišit i zákonné vydávací právo od smluvního.
V zákonném vydávacím právu v zemi české a Moravskoslezské předepsal sice § 30 tr. z. 1852 extradiční vazbu obligatorně, avšak toto ustanovení bylo derogováno § 50 tr. ř. (1873), jenž zřejmě míní extradiční vazbu jen jako opatření fakultativní, když předepisuje pouze »učiniti nutné opatření, aby obviněný neunikl«. Tu tedy zákon o trestním soudnictví nad mládeží nezavedl při extradici nic nového.
Ve vydávacím právu zákonném na Slovensku a Podk. Rusi jest, pokud jde o osoby dospělé, extradiční vazba po dojití žádosti obligatorní (§ 476, odst. 1. tr. por.), nejeví-li se vydání ze samé žádosti předem nepřípustným; z této vazby může býti dospělý obviněný propuštěn jen rozhodnutím ministra spravedlnosti. V řízení o vydání osoby mladistvé však jest uvalení extradiční vazby podle zákona č. 48/1931 Sb. z. a n. fakultativní i na Slovensku a P. Rusi, podobně jako tomu bylo již dříve podle § 21 zák. čl. VII/1913.
Ve smluvním vydávacím právu platí, i pokud jde o zatčení a vazbu, smluvní úprava především (§ 41 tr. z. 1852, § 474 tr. por.), byť byla odchylná od úpravy zákonné; zákonná úprava má povahu pouze subsidiární.21 Byť tedy podle zákona byla extradiční vazba jen fakultativní, může býti podle smlouvy obligatorní. Tak na př. naše nejnovější extradiční smlouva s Tureckem (č. 76/1933 Sb. z. a n.) stanoví ve čl. 9., že osobu, za jejíž vydání bude žádáno, nutno zatknouti prozatímně ještě dříve než byla podána žádost za její vydání, žádá-lí se o její zatčení a nejeví-li se vydání předem nepřípustným. Zatčenou osobu dlužno pak ponechati ve vazbě až do rozhodnutí o vydání a bude-li vydání povoleno, až do jeho provedení! (čl. 8.).
Podotknouti sluší, že při provedení vydání nutno šetřiti ustanovení § 40, odst. 6. zák. ml., že totiž doprava mladistvého provinilce musí se díti na našem území podle možnosti způsobem nenápadným.
K výslechu osoby mladistvé může soud podle § 57 zák. ml. přibrati jejího otce, matku nebo jinou způsobilou osobu, dá-li se očekávati, že se tím výslech usnadní. V řízení o vydání (§ 59 tr. ř., § 476 tr. por.) je výslech osoby, jež má býti do ciziny vydána, obligatorní a formálním předpokladem, jenž musí býti splněn před rozhodnutím o vydání. Vždyť § 59 tr. ř. 1873 připouští též presentní exkulpační důkazy. Pro důležitost tohoto výslechu lze očekávati, že v řízení o vydání mladistvých provinilců, bude užíváno ustanovení § 57 zák. ml. často.
4. Vraťme se na konec k myšlence Glosově, totiž má-li býti extradice mladistvých osob zakázána zákonem resp. extradiční smlouvou.
Viděli jsme, že trestné činy spáchané ve věku mladistvém jsou posuzovány, hledíc k nedokonanému vývoji mladistvých osob, mírněji a odchylně od trestných činů osob dospělých. Myšlenka odplatného trestu ustupuje tu do pozadí. Stát nestojí zde již jako obránce práva, nýbrž jako činitel tvořivý, jenž positivním svým zásahem působí k vývoji mládeže určitým směrem.22 Není tedy úkolem soudů mládeže jen výkon trestní pravomoci, nýbrž i mravní záchrana a polepšení mladistvého provinilce. Nejde jen o problém trestně-právní, nýbrž i sociální.
Než právě proto je dán při mladistvých provinilcích stupňovaný zájem na tom, aby státu neunikl žádný případ jich provinění, by včas mohla býti učiněna potřebná opatření, a to nejen represivní, nýbrž i preventivní. Zákaz extradice mladistvých provinilců nemohl by proto býti nikdy míněn jako bezvýhradný asyl. Jinak bylo by v praksi mladistvých osob zneužíváno k nejtěžším zločinům politickým i sprostým. I musil by býti zákaz ten paralysován obligatorní zásadou universality.
Bylo by však možno žádati na asylním státu, aby vedle trestní represe vyvinul i na poli výchovy tak intensivní činnost, jakou můžeme a musíme zpravidla předpokládati u státu domovského? (srov. § 10, odst. 2. zák. ml.).
Domovský stát má a musí míti na mravní záchraně a polepšení svého státního příslušníka, mladistvého provinilce zpravidla největší zájem. Ostatně zkušenost potvrzuje, že extradiční návrhy jsou převážně činěny domovskými státy, které žádají o vydání svých státních příslušníků uprchlých do ciziny před stíháním pro trestné činy spáchané ve státě domovském, žádá-li však o vydání jiný než domovský stát, a to buď na základě principu teritoriality nebo podle zásady ochrany (pasivního principu personality), pak se doporučuje, aby asylní stát vyvolal střet extradičních žádostí nabídnutím vydání mladistvé osoby státu domovskému, žádosti pak vlády státu domovského doporučuje se dávati přednost, ať jde o střet extradičních žádostí pro týž trestný čin, či pro několik různých trestných činů.
Zakázati extradici mladistvých provinilců nedoporučuje se v zájmu jich samotných. Doporučuje se však, aby mladistvé osoby byly vydávány zpravidla státu domovskému.

Srov. Schrotz, Osnova zákona o trestním soudnictví nad mládeží ..., Publikace min. unif., roč. I., II.—1928, str. 49 násl., příloha »Právného obzoru«.
2) Soudc. listy, 1926, str. 146.
Výpočet 18 našich extradičních smluv viz v Právníku 1932, str. 590 násl.; k nim přistupuje ještě extr. úmluva se Švédskem (č. 161/1932 Sb. z. a n.) a extr. smlouva s Tureckem (č. 76/1933 Sb. z. a n.).
»Auslieferungspflicht u. Asylrecht«, Lipsko, 1887, str. 448.
»Die Auslieferungs-Verträge des Deutschen Reiches«, Archiv für Strafrecht (Goltdaimmer’s) 1881, str. 37, 41.
Balcar, Polská osnova zákona o soudech pro mladistvé.., Publikace min. unif., příl. »Právného obzoru«, 1927, str. 536.
Uv. m. str. 37.
Výjimkou jest extradičním deliktem i přestupek, na př. ve styku s Polskem za podmínek čís. 6, 7 Dodatkového protokolu k této smlouvě. Srov. Kronberger: Zásada výlučnosti v čsl. právu vydávacím. Právník 1932, str. 632, 633.
Z odůvodnění vlád. návrhu T 539 posl. sněm., III. voleb. období, 2. zasedání.
Stejné stanovisko sdílí čsl. ministerstvo spravedlnosti ve výnosech č. 46.780/31 (případ »Schmidt«), č. 37.882/31 (případ »Schröder«). Srov. též § 2, odst. 1., § 8 zák. ml. a rozh. nejv. s. č. 855 Sb. m. spr. tr. a též Kronberger, Styk s cizinou ve věcech trestních roku 1932, Soudc. listy, 1933, str. 102 (případ čís. I 15).
Jen extradiční úmluva s Italií (č. 128/1926 Sb. z. a n.) spokojuje se trestní sazbou státu dožadujícího.
Tak v extradičních úmluvách s Bulharskem (č. 59/1927), Dánskem (č. 34/1932), Estonskem (č. 133/1927), Italií (č. 128/1926), Litvou (č. 12/1932), Lotyšskem (č. 68/1927), Portugalskem (č. 24/1931), Rumunskem (č. 172/1926), Řeckem (č. 42/1929), Španělskem (č. 20/1931) a Tureckem (č. 76/1933). Smlouva s Jugoslavií (č. 146/1924 Sb. z. a n.) spokojuje se při vydání ke stíhání hrozbou trestu 6 měsíců.
Viz o tom blíže Kronberger, uv. m. Právník 1932, str. 653 násl.
Öster. Strafprozessrecht, Vídeň 1932, str. 125.
Výnos spolk. min. sprav. ve Vídni č. 27.852/21 otištěný u Krautmanna-Knechta-Hackla, Zwischenstaatlicher Rechtshilfeverkehr, Vídeň 1929, str. 85, pozn. 1.
Mettgenberg, Deutsches Auslieferungsgesetz, 1930, str. 136—138. Byla jen přijata resoluce, v níž se žádá říšská vláda, aby vydání podle možnosti povolila jen, když bude zaručeno, že na vydané osobě nebude vykonán trest v Německu nepřípustný.
Právník 1932, str. 595 (593).
Viz odůvodnění čsl. osnovy trest. zákona 1926, str. 47 násl.
Miřička-Scholz, O trestním soudnictví nad mládeží, Praha, 1932, str. 95.
Srov. Kronberger, Formální právo vydávací. Soudc. listy, 1929, str. 114.
Srov. Rosenblatt, Beiträge zum Auslieferungsrecht u. Auslieferungsverfahren. Archiv (Grossův), sv. 34, 1909, str. 169.
Kallab, Základní problémy trestního soudnictví nad mládeží, Vědecká ročenka práv. fak. Mas. univ., Brno, 1929, str. 32.

Citace:

KRONBERGER, František. Extradice mladistvých provinilců. Pocta k sedmdesátým narozeninám univ. prof. dra Augusta Miřičky. Praha: Nákladem Československé společnosti pro právo trestní, 1933, s. 189-200.