Čís. 13076.
Nepřípustnost dovolacího rekursu podle § 46 (1) druhá věta zákona ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n., není omezena jen na rozhodnutí druhé stolice o nákladech soudního řízení, nýbrž se vztahuje i na rozhodnutí o poplatcích za úkony notářské.
(Rozh. ze dne 2. prosince 1933, R I 1001/33.)
K žádosti notáře upravil soud prvé stolice jeho odměnu za sepsání společenské smlouvy. K rekursu odpůrce rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs.
Důvody:
Jde o dovolací rekurs proti rozhodnutí druhé stolice v otázce nákladů řízení, který jest podle prvního odstavce § 46 zák. čís. 100/31 nepřípustný. O tom, že jde o útraty, nemohlo by aspoň podle ustanovení § 14 nesp. pat. a podle výkladu dávaného tomuto ustanovení ustálenou judikaturou býti pochybností a není tomu tak ani podle ustanovení § 46 odst. (1) druhá věta zákona čís. 100/31 nahrazujícího § 14 nesp. pat., neboť i když doslov § 46 odst. (1) druhá věta se odchyluje od doslovu § 14 nesp. pat. potud, že § 46 mluví o rozhodnutí druhé stolice v otázce nákladů řízení, § 14 naproti tomu o rozhodnutí druhé stolice o útratách, přece z této odchylné stylisace neplyne nikterak i změna obsahu a ani důvodová zpráva tomu nenasvědčuje, nezmiňujíc se o tom, že v řečené otázce zákonodárce chtěl i obsahově stanoviti jiné právní pravidlo a omeziti nepřípustnost dovolacího rekursu jen na rozhodnutí druhé stolice o nákladech soudního řízení nesporného, o nichž je řeč v § 11 zák. čís. 100/31.