Č. 989.

Ochrana nájemníků: * Přezkoumává-li nájemní úřad k návrhu nájemníkovu podle § 15, odst. 4 zák. z 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n., zda nájemné smluvené při prvním pronájmu uskutečněném za platnosti cit. zákona jest podle § 10 přiměřené, a upraví-li nájemné, jež shledal nepřiměřeným, může stanoviti jako den, od kdy úřední úprava nájemného má působiti, onen den, kdy po podání návrhu nájemníkova poprvé nastane pro nájemníka povinnost platiti nájemné, jehož přezkoumání co do výše se nájemník domáhal.
(Nález ze dne 22. října 1921 č. 13127.) Věc: Anna K. v B. proti nájemnímu úřadu v B. o stanovení nájemného.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Stěžovatelka pronajala 21. září 1920 ve svém domě v B. čp. — Antonínu Š. 2 zařízené pokoje za měsíční nájemné 200 K. Podáním z 23. února 1921 obrátil se Antonín Š. na nájemní úřad v B. se žádostí za úřední ustanovení nájemného.
Žalovaný úřad naříkaným rozhodnutím stanovil měsíční nájemné částkou 127 K 50 h kromě městských poplatků, posluhy a elektrického světla počínaje od 1. března 1921.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud:
Stěžovatelka namítá především, že žalovaný úřad nebyl vůbec příslušným, neboť pronájem místností Antonínu Š., uskutečněný dne 21. září 1920, jest prvním jejich pronájmem a při prvním pronájmu jest podle zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n. úmluva o nájemném zcela volna.
Tuto námitku neshledal nejvyšší správní soud důvodnou. Podle tvrzení stěžovatelčina byly místnosti, o něž jde, poprvé pronajaty dne 21. září 1920, tedy po dni, kdy zákon ze dne 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n. nabyl účinnosti (3. května 1920). Podle § 10 cit. zákona smí se při prvním pronájmu, který nastal za platnosti cit. zákona, smluviti jenom přiměřené nájemné a o tom, je-li nájemné podle § 10 přiměřené, rozhoduje nájemní úřad k návrhu pronajímatelovu neb nájemníkovu (§ 15, odst. 4 cit. zákona). Výši nájemného, jež smluveno bylo při prvém pronájmu nastavším za platnosti tohoto zákona, nemůže nájemní úřad přezkoumati pouze tehdy, šlo-li o pronájem bytu v domech, pro něž bylo uděleno na Slovensku úřední stavební povolení po 12. listopadu 1916, ježto na tyto domy se zákon č. 275/20 vůbec nevztahuje (§ 32 téhož zákona). Tento posléz zmíněný důvod vyloučení kompetence nájemního úřadu k rozhodování o přiměřenosti nájemného, smluveného při prvním pronájmu, uskutečněném za platnosti cit. zákona, zůstává však v daném případě vůbec mimo úvahu, ježto stěžovatelka vůbec ani netvrdí, že by pro dům její úřední povolení stavební uděleno bylo teprve po 12. listopadu 1916. Podle tvrzení stěžovatelčina byl pronájem, uskutečněný dne 21. září 1920, prvním pronájmem za platnosti cit. zákona. Smělo se tudíž při tomto pronájmu podle § 10 cit. zákona smluviti pouze přiměřené nájemné. Jestliže se pak nájemník v daném případě obrátil na žalovaný úřad se žádostí za stanovení nájemného z místností, které byly za platnosti citovaného zákona poprvé pronajaty, byl žalovaný úřad podle § 15, odst. 4 cit. zák. příslušným k tomu, aby rozhodl o tom, je-li nájemné přiměřené, a aby nájemné, pokud by je neshledal přiměřeným, upravil.
Rovněž další námitka stížnosti, že naříkané rozhodnutí nebylo vydáno, respektive jeho vyhotovení nebylo podepsáno právníkem, ačkoli nájemní úřad má míti právníka a státního úředníka, není důvodnou, poněvadž citovaný zákon nemá vůbec ustanovení, že by alespoň jeden z členů nájemního úřadu musel býti právníkem a státním úředníkem, nýbrž v § 21 ustanovuje pouze, aby předseda a jeho náměstek byli, pokud možno, způsobilými ke konceptní službě ve státní správě neb k soudcovskému úřadu.
Stížnost namítá dále, že jest nezákonné, stanovil-li žalovaný úřad svým rozhodnutím vydaným dne 7. dubna 1921 upravené nájemné počínaje dnem 1. března 1921, tedy se zpětnou působností. Nejvyšší správní soud neshledal v tomto opatření žalovaného úřadu nezákonnost. Podala-li zúčastněná strana dne 23. února 1921 u žalovaného úřadu žádost za přezkoumání smluveného nájemného a jeho úřední upravení, dala tím zřejmě na jevo, že shledávajíc nyní dosavadní výši smluvního nájemného nepřiměřenou, nehodlá na příště, t. j. počínaje oním dnem, kdy po 23. únoru 1921 po prve pro ni nastane povinnost k placení nájemného, platiti nájemné v dosavadní výši. Tento den slušelo pak také určiti za den, od kdy má působiti úřední úprava nájemného, neboť zúčastněná strana právě počínaje tímto dnem nehodlala nájemné v dosavadní výši platiti.
Žalovaný úřad určil v naříkaném rozhodnutí jako den, od kdy má úřední úprava nájemného působiti, den 1. března 1921. Byl-li však tento den v daném případě právě oním dnem, kdy pro zúčastněnou stranu poprvé po 23. únoru 1921 nastala povinnost platiti nájemné, není patrno ani z naříkaného rozhodnutí, ani ze spisů správních. Spočívá tudíž naříkané rozhodnutí v tomto směru na skutkové podstatě, která co do okolnosti pro posouzení věci rozhodné není úplnou, a trpí proto naříkané rozhodnutí v tomto směru podstatnou vadou řízení ve smyslu § 6, odst. 2 zák. o správ. soudě.
Nejvyšší správní soud shledal však naříkané rozhodnutí vadným ještě v jiném směru:
Zákon ze dne 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n. předpisuje v § 23, aby rozhodnutí nájemního úřadu byla stručně odůvodněna. Naříkané rozhodnutí není však vůbec odůvodněno. Není tudíž z naříkaného rozhodnutí vůbec patrno, z jakého skutkového podkladu žalovaný úřad vycházel, tedy na základě jakých skutkových zjištění dospěl k výroku o výši nájemného; tím méně lze pak posouditi, které skutkové okolnosti byly pro výrok žalovaného úřadu o výši nájemného rozhodnými, a zda ony okolnosti, jež žalovaný úřad považoval za rozhodné, byly zjištěny způsobem procesně formálně bezvadným.
Naříkané rozhodnutí, nejsouc vůbec odůvodněno, trpí tedy další podstatnou vadou, která znemožnila straně řádnou obranu a nejvyššímu správnímu soudu přezkoumání zákonitosti rozhodnutí v odpor vzatého.
Pro tyto podstatné vady řízení, k nimž nejvyšší správní soud musil hleděti z moci úřední, bylo naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 6, odst. 2 zák. o správ. soudě.

Citace:

č. 244. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 498-500.